Časopis 112 ROČNÍK X ČÍSLO 6/2011
Části POŽÁRNÍ OCHRANA dominuje zpravodajství z průběhu letošních veletrhů PYROS/ISET a IDET. Dále přinášíme analýzu zásahu na požár skladovací haly stavebních materiálů ve Zlíně. Druhým článkem uzavíráme problematiku požární bezpečnosti fotovoltaických systémů. V bloku IZS seznamujeme se závěry konference Pyromeeting 2011. Další díl seriálu o výchově záchranných psů je věnován výcviku psů pro vyhledávání osob na ploše. V části OCHRANA OBYVATELSTVA informujeme o dostupnosti antidot k léčbě intoxikací a přinášíme studii cvičení Temná zima. Strategie obnovy území po loňských povodních ve Zlínském kraji a zpravodajství z konference „Jaká bezpečnost pro Evropu v měnícím se světě?“ jsou náplní části časopisu zaměřené na KRIZOVÉ ŘÍZENÍ. V časopisu dále najdete například výsledky soutěže Hasič roku 2010 nebo ohlédnutí za výstavou FIRECO 2011. Součástí je také PŘÍLOHA se seznamem osobností, které převzaly medaile a plakety HZS ČR udělené u příležitosti státního svátku Dne vítězství.
Tak, jako je vyhledávání osob v sutinách a jejich následné vyproštění úkolem HZS ČR, pátrání po osobách a věcech provádí jako součást plnění svých úkolů Policie ČR. Při pátrání po pohřešované osobě (zbloudilý turista, houbař, ztracený senior nebo dítě) je však mnohdy nutné propátrat velký úsek někdy pro člověka těžko přístupného terénu. Vzhledem k tomu, že při pátrání po pohřešované osobě je třeba prověřit v některých případech i několik desítek kilometrů čtverečních terénu nebo vyloučit, že se zde pohřešovaná osoba nenachází, je tato činnost velmi náročná na množství sil a prostředků potřebných k pátrání a na jejich organizaci. Při plnění tohoto úkolu mohou policii výrazně pomoci především ostatní složky integrovaného záchranného systému, a to zejména psovodi záchranáři ostatních složek IZS se svými psy, kteří jsou v mnoha případech schopni nahradit rojnice čítající desítky lidí.
Záchranný pes musí umět označit člověka v kterékoliv poloze a při značení ho nesmí nijak obtěžovatOrganizací zabývajících se výcvikem záchranných psů využitelných pro tzv. plošné vyhledávání – tedy vyhledávání osob ve volném terénu, je v ČR nespočet. Jednotliví psovodi a psi z těchto organizací se však od sebe liší jednou zásadní věcí, a to připraveností pro vyhledávání osob v reálných podmínkách, tedy připraveností na ostré nasazení při pátrání po pohřešované osobě. Z důvodu sjednocení požadavků na psovody a psy předurčené k nasazení v rámci záchranných prací a pro vytvoření určitých záruk odbornosti těchto psovodů, bylo v roce 2003 zahájeno jednotné přezkušování kynologů ostatních složek IZS, tzv. atestační zkoušky. Tyto zkoušky pořádá MV-generální ředitelství HZS ČR společně s Policií ČR, a může se jich účastnit po splnění základních požadavků kterýkoli psovod složky IZS. Po úspěšném vykonání této zkoušky je psovod se psem zařazen na tzv. seznam kynologů předurčených pro záchranné práce ve specializaci „plošné vyhledávání“. Na žádost velitele zásahu (vedoucího opatření) pak operační a informační středisko IZS tyto psovody se psy povolává na místo události.
Před tím, než je psovod se psem připraven k vykonání atestační zkoušky a je v rámci IZS využíván při mimořádných událostech, prochází každý pes se svým psovodem několikaletým výcvikem ve své „domovské“ organizaci.
Schopnosti záchranných psů nejsou neomezené, ale jsou hodně velké. Při plošném hledání pes nehledá konkrétního člověka podle jeho pachové stopy zanechané na zemi, ale hledá lidský pach obecně a větří ho ze vzduchu a větru.
Jaký pes je vhodný
Pes, kterého chce psovod vycvičit na plošné vyhledávání, musí mít pro tuto práci fyzické a povahové předpoklady. Lidé se ztrácejí kdykoliv a kdekoliv. Pátrací akce často trvají mnoho hodin a mohou být i vícedenní. Z toho vyplývají na psa určité požadavky, které by měl psovod při jeho výběru zohlednit. Měl by si vybrat takového psa, který miluje pohyb a u kterého je předpoklad, že bude zdravý a schopen nasazení kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. To znamená za každého počasí, v kterékoliv denní nebo noční době a jakémkoliv terénu. Při plošném hledání musí pes prohledávat také těžko prostupné, husté, pichlavé a jinak nepříjemné porosty (ostružiní, maliní, kopřivy, smrkové mlází apod.), což bývá pro některé psy a plemena velký problém. Psí specialista na plochy musí mít vynikající čichové schopnosti, přirozenou ochotu k práci, psychickou a fyzickou vytrvalost. Měl by být dostatečně temperamentní, houževnatý a odolný vůči nepříznivým vlivům (déšť, silný vítr, mráz, sníh, vedro). Výborná fyzická kondice je samozřejmostí, stejně jako to, že pes nesmí být agresivní na lidi a ostatní psy. K nejpoužívanějším plemenům patří německý ovčák, border kolie, belgický ovčák malinois, retrívři, ale i kříženci. Pro svůj velmi dobrý čich a ochotu pracovat se mohou dobře uplatnit také lovecká plemena, je však potřeba dostatečně zvládnout a usměrnit jejich velmi silný lovecký pud. Malá plemena mívají z důvodu své fyzické konstituce problémy při prohledávání hustých a těžko prostupných porostů, které svým tělem neprorazí. Ale jsou i plemena, která se k plošnému hledání nehodí, ačkoli by na to psi fyzicky měli. Jako příklad uvedu malamuta, který je sice velký, zdatný, ale byl vyšlechtěn ke zcela jinému využití (tahání), proto se pro záchranářský výcvik nehodí. Obří plemena a příliš velcí a těžcí psi vhodní také nejsou.
Požadavky na psovoda
Označení figuranta zblízka je jednou z prvních výcvikových fázíPsovod hraje při výcviku psa vždy velmi důležitou roli a může zásadně ovlivnit jeho výkony a chuť do práce. A to jak pozitivně, tak negativně. Dobrý psovod by měl být trpělivý, zodpovědný, spolehlivý, mít citlivý přístup k psovi. Také musí být schopen týmové práce a přizpůsobit se kolektivu. Měl by umět unést zdravou kritiku svého výkonu, dokonce by ji měl (nejenom) v tréninku od svých kolegů sám vyžadovat. Kolegové pozorující psovoda a psa při prohledávání určeného prostoru totiž často postřehnou chyby, které si psovod v danou chvíli sám vůbec neuvědomí. V případě neúspěchu by neměl vinit psa, ale měl by se zamyslet nad příčinami nezdaru a nad tím, jakou chybu udělal on sám při výcviku psa a zda postupoval vždy správně. Kromě toho by měl psovod umět pracovat s mapou (a nejlépe i s GPS), vysílačkou, poskytnout první pomoc člověku i psovi.
Než začneme cvičit
Dostatečná socializace je prvotním a nezbytným krokem při výchově každého psa, ať už je připravován pro práci v sutinách nebo práci na ploše. Je potřeba s ní začít prakticky od prvního dne, kdy si psovod psa přiveze domů. Neméně důležitá je správná výchova, při níž je potřeba psovi nastavit jasné mantinely, co smí a co ne. Odmala je také možné učit psa základním povelům poslušnosti (ke mně, k noze, sedni, lehni, vstaň, zůstaň). Ale vše musí trvat jen krátce a mít formu hry a zábavy, nikoliv drilu. Každé štěňátko je více či méně hravé a má v sobě kořistnický pud. Na něm je založen nácvik aportování míčku nebo jiné hračky, proto je dobré zájem o pohybující se věc podchytit a rozvíjet od útlého věku štěněte. Záchranářský výcvik je totiž vždy postavený především na motivaci psa, kterou může být právě hra s peškem, míčkem, uzlíkem nebo jinou hračkou. Avšak motivací mohou být také pamlsky nebo kombinace více druhů odměn (např. pamlsky a jako bonus ještě hra). Záleží na konkrétním psovi, co má nejraději, co ho baví a čemu dává přednost. Správná volba motivace je proto pro výcvik velmi zásadní. Ale žádný druh odměny by pes neměl mít doma běžně k dispozici. To znamená, že například míček používaný při výcviku by neměl mít jen tak na hraní. Stejně tak kuřecí maso nebo jiné pamlsky by neměly být součástí běžného krmení, ale pes je bude dostávat pouze v rámci cvičení, aby se na ně co nejvíce těšil a nebyly pro něj všední.
Co obnáší výcvik
Výcvik je založený na motivaci psa, kterou můžou být například pamlsky nebo hra s míčkem Když má pes vybudovaný a upevněný dostatečný zájem o aportování míčku, hru s peškem nebo jinou odměnu, může psovod začít s pachovými pracemi. Začátek plošného výcviku je prakticky stejný jako u sutin, přičemž je nutné dodržet určité zásady. Nejzákladnějším pravidlem je postupování krůček po krůčku a vždy od jednoduššího k těžšímu. Obtížnost musí být zvyšována pozvolna a těžší prvky přidávány až když pes zvládá spolehlivě (samostatně a dlouhodobě dobře) stávající úkoly. Výcvik je proto dobré rozfázovat. Jsou psovodi, kteří se psem začínají vyhledáním člověka a jeho označení přidají až později. Ale většina volí opačný postup, který je podle (nejen) mých zkušeností vhodnější. To znamená, že nejdříve u psa vytvoří spojitost mezi štěkáním a odměnou, poté natrénují a upevní označení figuranta a až potom následuje nácvik vyhledání osoby. Co se týče označení, u nás je nejpoužívanějším způsobem vyštěkání. Někteří psovodi ale učí psa značit člověka tzv. nálezkou. Což je předmět připevněný na obojku, který pes při nalezení člověka vezme do tlamy a přiběhne zpět k psovodovi. Ten psa připne na vodítko a nechá se dovést k osobě. Oba druhy označení (druhů označení je více, ale u nás se používají hlavně tyto dva) mají své výhody i nevýhody a je jen na psovodovi, který bude jemu a především jeho psovi víc vyhovovat. Když umí pes vyštěkat figuranta zblízka (resp. štěkáním si vynutit odměnu), může pomocník začít od psa odbíhat. Zpočátku jen několik metrů a tak, aby ho pes z dálky stále viděl. Dalším krokem jsou odbíhačky, kdy pes vidí figuranta odcházet (nebo odbíhat – záleží na psovi, jak moc potřebuje upoutat a povzbudit), ale už nevidí, kam přesně se ukryl. Tím pes začne automaticky používat svůj čich a hledat osobu podle jejího pachu. Dalšími výcvikovými fázemi je nácvik vyhledání osoby (později více osob), nácvik vybíhání a vysílání psa do určených směrů, systematické prohledávání terénu. Pes cvičený pro praktické využití musí umět označit osobu ve všech polohách, úrovních terénu, volně položenou i zcela ukrytou. Tedy člověka stojícího, sedícího, ležícího (na břiše, na zádech – i takováto změna polohy může při stereotypním výcviku některé psy zaskočit), klečícího, dřepícího, volně položeného na úrovni terénu, ale také ukrytého na stromě, v seníku, bunkru, na posedu, ve skalní průrvě, jeskyni apod. Možností je mnoho. Kromě toho by měl pes „plochař“ umět prohledávat i objekty a sutiny, protože při průzkumu terénu může narazit na různá stavení (opuštěné, chátrající objekty, chatky, zemědělské usedlosti apod.), která bude potřeba také prověřit. Vzhledem k tomu, že hledaní lidé nebývají vždy bezvládní, nemohoucí, nehybní a při svém nalezení mohou zareagovat jakkoliv, psovod by měl v tréninku připravit psa na co nejvíce situací. To znamená, že by ho měl naučit značit mimo jiné také člověka pohybujícího se, bojícího a odhánějícího (hlasem nebo i pohybem) psa. A stejně tak skupinku lidí nebo osobu zasypanou sněhem. Ačkoli se běžný psovod (mimo členů Horské služby) prakticky nedostane do nasazení v lavinách (což je pochopitelné a logické), může nastat situace, kdy bude hustě sněžit a sníh hledaného člověka zkrátka zasype. K čemuž může dojít (a dochází) nejen na horách, ale i v nížinách. V tréninku psovod nesmí podceňovat ani velmi jednoduché a okaté úkryty. Budou-li totiž figuranti ukrýváni vždy jenom v lese, houštinách a podobném porostu, pes se při hledání začne soustřeďovat pouze na složitější situace a jednoduchý terén (louka, pole, cesta) podcení, a například člověka ležícího na cestě nebo sedícího na lavičce nebude považovat za toho, koho má hledat, protože je prostě „ukrytý“ příliš jednoduše. Na louce nebo poli zase může „vypnout“ svůj čich, což se při stereotypu v tréninku nezřídka stává. Podobně se pes může zachovat také v relativně přehledném lese, kde není na první pohled žádný úkryt a každému musí být jasné, že tam nikdo být nemůže. Jenomže v prostoru může být prohlubeň a terénní nerovnost (dolík, jáma), která z dálky není vidět a v ní člověk. V tréninku je proto nutné zaměřit se také na tyto v podstatě jednoduché terény a úkryty. Pes, ale i psovod se také musejí naučit pracovat v tzv. rojnici. Což bývá zpočátku tvrdší oříšek především pro psovody. Většina pátracích akcí probíhá za tmy, proto je součástí výcviku také noční hledání. V prohledávaném prostoru mohou být temné bunkry, podzemní chodby, sklepní prostory objektů, které tam kdysi stály apod. Pes proto musí umět pracovat také v „umělé“ tmě (v objektech). Podobně jako u sutin, je i při plošném výcviku nutné střídat co nejčastěji terény. Výcvik psa pro tuto specializaci trvá minimálně dva roky - to v případě, když pes je talentovaný a zároveň má šikovného psovoda. Obecně je „plošný výcvik“ o něco kratší než „sutiny“, což ale neznamená, že by byl jednoduchý. Naopak. Ani výcvik psa na plochy nikdy nekončí a také zde platí, že se pes učí celý svůj pracovní život. Výcvik se nesmí uspěchat a pes musí získat s hledáním co nejvíce zkušeností.
pplk. Ing. Jiří ŠLECHTA, MV-generální ředitelství HZS ČR, Iveta SOUKUPOVÁ, foto archiv autorky
vytisknout
e-mailem
Facebook