Časopis 112 ROČNÍK VIII ČÍSLO 8/2009

V TOMTO ČÍSLE: ANALÝZA zásahu jednotek PO na požár skladovací haly v Mladé Boleslavi, který komplikovala zřícená střešní konstrukce, ZKUŠENOSTI s využitím ohňového trenažéru v OUPO v Brně, informace o realizaci preventivního programu HASÍK v Jihomoravském kraji. Seznamujeme s alternativami LIKVIDACE velkochovů drůbeže nakažené chřipkou ptáků. Připomínáme šedesáté VÝROČÍ podepsání Ženevských úmluv, informujeme o možnostech POSKYTOVÁNÍ humanitární pomoci postiženému obyvatelstvu. Hodnocení PŘEDSEDNICTVÍ ČR v Radě EU v oblasti civilní ochrany je hlavním tématem části časopisu zaměřené na krizové řízení. Dále seznamujeme s VNĚJŠÍMI HAVARIJNÍMI PLÁNY na území Pardubického kraje a přinášíme úvahu k problematice PROJEKTOVÁNÍ územního rozvoje a ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI rozvíjeného území. Informujeme například o realizaci pilotního preventivního projektu BEZPEČNÉ BYDLENÍ nebo o průběhu letošního ročníku soutěže RALLYE REJVÍZ. 

Záchrana obyvatel

Za všechno může čas. I za to, že si připomínáme šedesáté výročí podepsání Ženevských úmluv. Když se účastníci jednání, které připravovalo text úmluv od 21. dubna do 12. srpna 1949, setkali, měli pověření svých národních vlád k tomu, aby připravili úpravu do té doby platných pravidel pro chování účastníků válečného konfliktu. V daném čase nacházeli dostupné shody v úpravách, které by měly řešit dosažitelné změny. Mnohem více, než jen na formulování pravidel pro vojáky, se zaměřili rovněž na ochranu civilního obyvatelstva, které se ve velké míře stávalo účastníkem válečného dění. Vyšší pozornost byla věnována formulování obecných zásad, které měly upřesnit pravidla tak, aby válka byla vedena jen proti ozbrojeným silám a ne proti civilnímu obyvatelstvu a aby cílem války bylo zlomení odporu protivníka a ne jeho ponižování, kruté týrání nebo vyvraždění.

Základní pramen mezinárodního humanitárního práva

Ženevské úmluvy spolu se svými dodatkovými protokoly z roku 1977 jsou základním pramenem mezinárodního humanitárního práva, zejména pro válečný stav. Posunují však svá vysvětlení rovněž k ozbrojenému konfliktu, který je vyjádřením vojenských činností, jež nemusí probíhat jen mezi státy, ale může existovat uvnitř státu. Co je hlavní myšlenkou, která se promítá do mezinárodního humanitárního práva v návaznosti na Chartu OSN z 26. června 1945? Jsou to lidská práva při ozbrojeném konfliktu. Je to požadavek, aby byla respektována důstojnost lidské bytosti a před konfliktem i jeho následky chráněni ti, kdo nejsou na konfliktu přímo účastni a současně i ti, kdo byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění nebo zajetí.
Čas odpočítal 60 let praxe Ženevských protokolů a 32 let jejich dodatků. Na základě posouzení výsledků jejich praktického uplatňování je možné usuzovat na budoucnost.

Od civilní obrany k ochraně obyvatelstva

Poválečné období ukazovalo na směry rozvoje lidstva rovněž vzhledem k uplatňování pravidel, která jsou formulována v Ženevských protokolech. Léta 1949 až 1989 prožil svět ve „studené válce“, která měla bipolární podobu. Hrozba použití zbraní hromadného ničení vedla ke stupňovanému udržování rovnováhy, jež vyrostlo do vytvoření obrovských zásob jaderných arzenálů, z nichž se do současné doby svět ještě nevzpamatoval. První smlouva o nešíření jaderných zbraní byla předložena k podpisu v roce 1968 a vstoupila v platnost v roce 1970. U každé smlouvy můžeme věřit, že bude dodržována, ale tato praxe nemusí být potvrzena v reálném životě. To se například stalo ze strany Korejské lidově demokratické republiky, která jako první stát vystoupila ze smlouvy v roce 2003 a uskutečnila jadernou zkoušku v roce 2006. Podle údajů nevládní organizace SIPRI existovalo ve světě k lednu 2008 přibližně 25 000 kusů jaderných zbraní, z nich více než 10 200 je v operačním použití a zbývající počty jsou ve skladových zásobách. Několik tisíc z nich je ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti, v USA např. naplňují koncepci Global Strike Mission. (Tůma, [1], s. 91)

I když si v letošním roce připomínáme 20 let od ukončení studené války, v několika evropských státech jsou stále rozmístěny jaderné zbraně USA a bezpečnostní doktríny jaderných mocností tyto zbraně z použití nevyloučily. Výzkum ke zdokonalování stávajících jaderných zbraní a jejich nosičů pokračuje, což se může projevit v rozšíření států, které budou vlastnit jaderné zbraně.

Snad i proto bezpečnostní strategie Evropské unie z roku 2003 formulovala pět hlavních hrozeb: terorismus, regionální konflikty, proliferace zbraní hromadného ničení, nefunkční státy a organizovaný zločin. Vedle vojenského zneužití jaderné energie ve formě zbraní v rukách teroristů nebo států však uplynulých 60 let přineslo významný rozvoj techniky, technologií a vědy. To při zvyšování životní úrovně obyvatelstva znamenalo výrazný nárůst spotřeby elektrické energie. Část výroby elektrické energie je zabezpečována jadernou energetikou. Studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii z února 2008 uvádí, že se počet jaderných reaktorů do roku 2030 zvýší o 60 % a zařízení pro jaderné palivo o 45 %. (Tůma, [1], s. 17) V lednu 2008 bylo ve 30 zemích 439 jaderných reaktorů, 34 jich bylo ve výstavbě a byl projeven zájem o výstavbu dalších 315 reaktorů (Čína, Indie, Rusko, USA, EU, Japonsko atd.).

Čím více účastníků, tím je větší pravděpodobnost úmyslného, nedbalostního nebo kombinovaného vytvoření stavů, které bude nutné řešit. Mnohem složitější bude proces kontroly všech fází spojených s jaderným palivem, který naroste do celosvětových rozměrů. Změní se riziko proliferace nejen jaderných zbraní, dalších zbraní hromadného ničení (chemické, biologické), ale i jiných nebezpečných látek, které mohou mít srovnatelné účinky. Z toho není možné vyloučit terorismus, organizovaný zločin, nefunkční státy a konflikty.

V případech, kdy krizový stav nebude spojen s vojenskou hrozbou, bude účinek na obyvatelstvo, a to bez ohledu na to, zda jde o kombatanty nebo civilní osoby, stejný. Civilní obrana, jak byla pojata v Ženevských protokolech, je pro tyto účely již více ochranou obyvatelstva. V současnosti převládají nevojenské hrozby a vojenské hrozby jsou komplementární a ve vyspělých demokratických státech méně pravděpodobné. Dovednosti státu nebo společnosti, které jsou spojeny se schopností postavit se vzniku i důsledkům krizové situace a zajistit ochranu životů a zdraví obyvatelstva, by měly být stejné v míru i za války. Únik čpavku v chemickém provozu při havárii v míru potřebuje stejná opatření, jaká je nutné přijmout po bombardování stejného provozu ve válečném stavu. Je to v souladu s čl. 61 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) a Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II) ze dne 8. června 1977. Je v něm v odst. 1 uvedeno: „Civilní obrana je plnění některých nebo všech níže uvedených humanitárních úkolů, jejichž cílem je chránit civilní obyvatelstvo před nebezpečím, pomoci mu odstranit bezprostřední účinky nepřátelských akcí nebo pohrom a také vytvořit nezbytné podmínky pro jeho přežití. Těmito úkoly jsou: a) hlásné služby; b) evakuace; c) organizování a poskytování úkrytů; d) zatemňování; e) záchranné práce; f) zdravotnické služby včetně první pomoci a také náboženská pomoc; g) boj s požáry; h) zjišťování a označování nebezpečných oblastí; i) dekontaminace a podobná ochranná opatření; j) poskytování nouzového ubytování a zásobování; k) okamžitá pomoc při obnově a udržování pořádku v postižených oblastech; l) okamžitá oprava nezbytných veřejných zařízení; m) bezodkladné pohřební služby; n) pomoc při ochraně předmětů nezbytných k přežití; o) doplňující činnost nezbytná ke splnění výše uvedených úkolů, včetně plánování a organizování, ale neomezující se pouze na tuto činnost.“

Možná budoucnost Ženevských protokolů

Události v občanských i konvenčních válkách, které svět poznal v letech 1945 až 2009 (Krejčí, [2], s. 479) prokázaly, že docházelo k vážnému porušování Ženevských úmluv. Na druhé straně bylo jejich dodržování kontrolováno a napomohlo snesitelnému zvládnutí válečných útrap.
Smluvními stranami Ženevských úmluv jsou všechny státy světa. Staly se součástí mezinárodního obyčejového práva a zavazují členy mezinárodního společenství, to znamená každou skupinu, která se konfliktu účastní, ať jde o ozbrojené síly státu nebo o povstalce. Zavazují samozřejmě fyzické osoby, které jsou jejími příslušníky. Musejí být dodrženy všemi stranami konfliktu za všech okolností, tedy i bez ohledu na chování kterékoli ze stran konfliktu. Vážná porušení Ženevských úmluv představují válečné zločiny, které podléhají trestní odpovědnosti z mezinárodního práva. Odpovědnost za porušení úmluv nese ten, kdo se ho dopustil, kdo takové porušení nařídil a kdo z nedbalosti při výkonu své funkce porušení ze strany podřízených umožnil. Každý stát je povinen osobu podezřelou ze spáchání vážného porušení těchto úmluv postavit před soud, bez ohledu na její státní příslušnost, nebo ji vydat státu, který má na jejím stíhání zájem. (Příkladem je Milošević, který byl uvězněn a souzen pro obvinění z genocidy a válečných zločinů, spolu s dalšími srbskými, muslimskými a chorvatskými generály.)

Jaká je možná budoucnost Ženevských protokolů? Záleží na úhlu pohledu. Jiný bude z hlediska válečného, mezinárodního nebo trestního práva, jiný z hlediska diplomacie, jiný z pohledu mezinárodních vztahů, sociologie, vojenství, změny chování v konfliktech, jiný z úhlu ochrany obyvatelstva, hasičského záchranného sboru, zdravotnické záchranné služby, ozbrojených sil, policie a ve výčtu bychom mohli pokračovat.

Ženevské úmluvy se staly součástí bezpečnostní reality v posledních 60-ti letech. To, že nejsou definitivní a že tedy potřebují trvalé ošetřování, prokázaly dodatky přijaté v roce 1977. Ani současné znění Ženevských úmluv není definitivním zněním dokumentu. Budoucí úpravy by měly reagovat na:

→ změny charakteru současných hrozeb, které jsou spojeny se změnami jejich možných aktérů (teroristé, počítačoví experti, náboženští extrémisté, lidé z chudých států, ale také přírodní, technologické, energetické, ekologické katastrofy nebo havárie) a jejich předpokládaných projevů a aktivit;
→ změny rozměrů konfliktů (asymetrické, občanské války více než mezistátní konflikty, kybernetický a kosmický prostor);
→ změny politického vývoje zejména v posunu ke globálnímu vládnutí (postupná integrace, postupné přerozdělování světa a změny hranic nerovnoměrného vývoje mezi bídou a bohatstvím);
→ změny bezpečnostních systémů (různé struktury vyčleňovaných sil a prostředků ozbrojených sil i záchranných sborů);
→ změny potřeb v praktickém užívání úmluv (integrace mezinárodního právního prostředí, trestní postihy, pozitivní přijetí v praxi).

V současné době je možné hodnotit, že pro vyspělé demokratické státy a jejich úroveň mezinárodních vztahů, která je zvýrazněna globalizací, již nevyhovuje premisa o vojenských konfliktech. Civilní obrana se více stává ochranou obyvatelstva s tím, že nepřítelem nemusí být protivník schovaný za cizím státem, teroristou nebo nebezpečnou skupinou, ale může jím být přírodní, ekologická, energetická, technologická nebo jiná, dosud nepoznaná katastrofa, v pozemském, kosmickém nebo kybernetickém prostoru. Stále jde o jediný cíl: plnit humanitární úkoly při ochraně obyvatelstva před nebezpečím, pomoci mu při odstranění bezprostředních účinků ohrožení a vytvořit podmínky pro jejich přežití. Zajistit i v krizové situaci důstojnost pro postiženého člověka.

Závěr

Šedesáté výročí podepsání Ženevských protokolů, které znamenaly další krok lidstva na cestě k dosažení lidské důstojnosti ve válečných a jiných nepříznivých situacích, znamená připomenutí, že byl naplňován odkaz našich předchozích generací. Ty odvedly svou historickou úlohu tím, že byly schopny vytvořit úmluvy doplněné dodatky v roce 1977. Změna charakteristiky hrozeb ve vyspělých demokratických státech znamená přesun řešených problémů od vojenských k nevojenským hrozbám a v oblasti, která se týká civilní obrany, jde více o ochranu obyvatelstva.

Na základě těchto úvah byla diskutována možná budoucnost ženevských protokolů s vyjádřením přesvědčení, že současná generace by měla napomoci přípravě takových úprav úmluv, které by reagovaly na současné tendence a poznatky. Jen tak budou vytvořeny podmínky pro zachování praktického využívání úmluv a připomenutí jejich 70. výročí podepsání v roce 2019. Jak se to podaří, o tom opět rozhodne čas.

Literatura

[1] Tůma, Miroslav. Mírové využívání jaderné energie, nešíření jaderných zbraní a jaderné ozbrojení. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2009, ISBN 978-80-86506-77-7, 180 s.
[2] Krejčí, Oskar. Mezinárodní politika. (3. aktualizované a rozšířené vydání). Praha: EKOPRESS, Praha, 2007, ISBN 978-80-86929-21-7, 743 s.

doc. Ing. Josef JANOŠEC, CSc., ředitel Institutu ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč, foto archiv 3. kontingentu Armády ČR PRT Lógar a archiv redakce

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook