Časopis 112 ROČNÍK XIII ČÍSLO 8/2014
V úvodu informujeme o dotačních programech, na které se váže neinvestiční dotace ze státního rozpočtu ČR, uplatněná prostřednictvím MV-generálního ředitelství HZS ČR v roce 2015 pro nestátní neziskové organizace. V části věnované POŽÁRNÍ OCHRANĚ analyzujeme dubnový zásah jednotek PO na rozsáhlý požár galvanovny v Lanškrouně a informujeme o zaměření prevence požárů v odpadovém hospodářství a v recyklačních centrech ve Velké Británii. V bloku IZS seznamujeme s průběhem cvičení složek IZS a orgánů krizového řízení RAFEX 2014 a přinášíme také ohlédnutí za 5. ročníkem Mezinárodního setkání kynologických týmů USAR odřadů. Závěry konference Crisis management, připomenutí výročí vzniku Ženevských úmluv a zkušenosti s protipovodňovou ochranou v Jihočeském kraji jsou hlavními tématy části zaměřené na oblast OCHRANY OBYVATELSTVA a KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ. V časopisu dále naleznete například zpravodajství z červencového mistrovství světa v požárním sportu dorostenců a juniorů ve Svitavách.
V srpnu letošního roku si připomínáme dvě významná výročí mezinárodního humanitárního práva. Před 150 lety byla podepsána první z Ženevských úmluv chránících oběti válek a před 65 lety došlo k přijetí čtyř Ženevských úmluv, které jsou považovány za současné základy mezinárodního humanitárního práva. Uvedená výročí jsou vhodnou příležitostí pro připomenutí smyslu zmíněných konvencí a vybízejí k úvaze nad jejich dalším významem.
Základní charakteristika Ženevských úmluv
Titulní strana Ženevské úmluvy z roku 1864Ženevské úmluvy jsou významnou součástí mezinárodního humanitárního práva a vedle např. diplomatického práva, námořního práva nebo uprchlického práva jsou jedním ze specializovaných odvětví mezinárodního práva. Synonymními označeními mezinárodního humanitárního práva jsou „právo válečné“ nebo také „právo ozbrojených konfliktů“. Uvedený soubor norem usiluje o sladění zásady vojenské účelnosti s požadavky humanity a tím o co možná největší omezení negativních důsledků ozbrojených konfliktů.
V rámci mezinárodního humanitárního práva je možné rozlišit následující oblasti reprezentované příslušnými soubory úmluv:
→ Ženevské právo (označované také jako tzv. vlastní humanitární právo) – řeší podrobně především ochranu civilních osob, vojáků vyřazených z boje a dále všech, kteří se neúčastní nepřátelských akcí;
→ Haagské právo (označované také jako tzv. vlastní válečné právo) – vymezuje práva a povinnosti válčících stran při provádění a řízení bojových operací a omezuje výběr škodících bojových prostředků.
Původně jasný rozdíl mezi jednotlivými oblastmi byl postupně redukován. Ženevské a Haagské právo tedy nejsou striktně odděleny. Např. cílem některých ustanovení Haagského práva je ochrana obětí konfliktů a některé zásady práva Ženevského naopak usilují o omezení činností stran v konfliktu v průběhu nepřátelských akcí a fakticky tak upravují způsoby vedení boje.
Vznik a vývoj Ženevské úmluvy z roku 1864
Úprava způsobů vedení boje a řešení ochrany příslušných skupin osob v konfliktu se původně řídila nekodifikovanými zákony založenými na zvyklostech. Později vstupují v platnost různá bilaterální ujednání. Před přijetím mnohostranných úmluv mezinárodního humanitárního práva bylo zaznamenáno přibližně 500 kodexů upravujících předmětnou problematiku. Obecně lze říci, že právo tehdy aplikovatelné v ozbrojených konfliktech, bylo časově i prostorově omezené a způsoby vedení války byly v zásadě určovány pouze dikcí vojenské účelnosti a bez zřetele na otázku postavení osob neúčastnících se bojových akcí.
Vznik systému Ženevského práva je tradičně spojován s národnostně emancipačními procesy druhé poloviny 19. století. V tomto ohledu se klíčovou událostí stala rozhodující bitva v boji za sjednocení Itálie – bitva u Solferina (1859). Zúčastnilo se jí asi 320 000 vojáků a trvala celkem 15 hodin. Po boji zde zůstaly tisíce raněných odkázaných na náhodnou pomoc.
Henri Dunant, později hlavní iniciátor vzniku mezinárodního hnutí Červeného kříže, jako náhodný svědek těchto událostí začal v místě bitvy nejprve poskytovat pomoc postiženým bojovníkům a následně zajišťoval organizaci převozu raněných, zřizování provizorních ošetřoven a nouzových nemocnic. Své zážitky popsal v knize „Vzpomínky na Solferino“ (1862). Publikaci rozeslal také evropským panovníkům, státníkům a vojevůdcům a v jejím závěru navrhl založení mezinárodní dobrovolné organizace na pomoc raněným vojákům a uzavření mezinárodní úmluvy o jejich ochraně.
Vydání knihy a následné nezměrné Dunantovo osobní úsilí vedly k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže (dále jen „MVČK“) v roce 1863 a o rok později k přijetí první Ženevské úmluvy – Úmluvy o zlepšení osudu raněných příslušníků armád v poli (dále jen „úmluva“). Do konce roku 1864 úmluvu ratifikovalo 10 států a v následujících letech byla uznána dalšími 37. Později přistupovaly státy k její revidované verzi z roku 1906. Československo se připojilo krátce po svém vzniku v roce 1919.
Úmluva z roku 1864 obsahovala pouze 10 článků, zakotvila však základní zásady zacházení s raněnými vojáky bez ohledu na to, zda šlo o příslušníky vlastních vojsk nebo nepřítele. Dále proklamovala právo civilistů na ošetřování raněných, zakotvila zásadu neutrality vojenských zdravotnických služeb a stanovila rozeznávací znak (červený kříž na bílém pozadí). Státy tak nově disponovaly ustanoveními platnými za všech okolností bez časového a prostorového omezení, čímž byl položen základ současného mezinárodního humanitárního práva.
K následnému rozvoji předmětné problematiky docházelo především díky aktivitám MVČK. Postupně byly přijímány další normy, jež zpřesňovaly rozsah přijatelného násilí za ozbrojených konfliktů. Úsilí o humanizaci konfliktů a poskytování účelné pomoci při dalších druzích ohrožení se rozšiřovalo na úroveň národních společností Červeného kříže, které postupně vznikaly, a stává se tak posláním mezinárodního hnutí Červeného kříže.
Praktická aplikace smluvních ujednání byla od svého vzniku do 1. světové války prověřena řadou konfliktů (např. Francouzsko-německá válka, Balkánské války). 1. světová válka však zcela zásadním způsobem ověřila funkčnost těchto instrumentů a schopnost prosazování principů humanity za válečného konfliktu. Během války zřídily jednotlivé národní společnosti celkem asi 11 000 nemocnic s téměř 800 000 lůžky a ve své zdravotnické službě zaměstnaly přibližně 600 000 osob. MVČK zřídil pátrací službu (tzv. Mezinárodní kancelář pro pomoc a zpravodajství ve prospěch zajatců) a od počátku jejího vzniku sem docházelo denně až 30 000 dotazů a na jejich vyřizování se podílelo 1200 pracovníků. Veškeré tyto humanitární aktivity byly možné výhradně díky existujícím ujednáním, zakotvujícím uznání neutrality hnutí, raněných a zdravotnického personálu.
Po skončení 1. světové války bylo postavení mezinárodního hnutí Červeného kříže velmi silné a v roce 1919 vznikla Liga společností Červeného kříže (dnes Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce). Z hlediska organizace mezinárodního hnutí byl vytvořen jeho třetí pilíř.
V reakci na válečné zkušenosti se zintenzivnily činnosti v oblasti humanizace ozbrojených konfliktů a rozvoji mezinárodního humanitárního práva. Výsledkem bylo přijetí Ženevského protokolu z roku 1925 zakazujícího užívání dusivých, otravných a podobných plynů a bakteriologických zbraní ve válce a v roce 1929 revize stávající úmluvy z roku 1906 a přijetí úmluvy o zacházení s válečnými zajatci. Nepodařilo se však kodifikovat ochranu civilních osob. V roce 1934 na mezinárodní konferenci Červeného kříže v Tokiu byl sice předložen návrh tzv. Úmluvy o ochraně civilistů za ozbrojené okupace, avšak vzhledem k zostřující se mezinárodní situaci nebyl přijat, což se ve svých důsledcích plně projevilo za 2. světové války.
Vznik a vývoj Ženevských úmluv z roku 1949
Průběh 2. světové války byl provázen mimořádnými zločiny páchanými na civilním obyvatelstvu – polovinu ztrát na životech představovaly civilní osoby. Z uvedeného důvodu byl přehodnocen dosavadní přístup k ochraně této kategorie osob a došlo k zásadním úpravám dosavadních ujednání.
Na mezinárodní konferenci Červeného kříže konané ve Stockholmu v roce 1948 byly schváleny nově formulované návrhy upravující stávající smlouvy a o rok později na diplomatické konferenci konané v Ženevě dne 12. srpna 1949 přijaty:
→ Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli,
→ Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři,
→ Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci,
→ Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.
První tři konvence nahradily předchozí ujednání uzavřená rovněž v Ženevě. Čtvrtá úmluva byla nově vytvořena a rozšířila tak skupinu chráněných osob o civilní obyvatelstvo. Vychází ze zásady, že válka má být vedena proti ozbrojeným silám a nikoli proti civilnímu obyvatelstvu. Chrání tak osoby, které jsou v jakékoli době a jakýmkoli způsobem, za konfliktu nebo za okupace, v moci některé strany konfliktu nebo okupační mocnosti a nejsou přitom jejími příslušníky.
Všechny uvedené Ženevské úmluvy podepsalo Československo 8. prosince 1949. Publikovány byly vyhláškou č. 65 ministra zahraničních věcí ze dne 15. prosince 1954 (vyhláška č. 65/1954 Sb.).
V období dekolonizace a ve světle konfliktů, které se po roce 1949 odehrály ve světovém společenství, se přijaté konvence postupně začaly jevit jako nedostačující. Předně vycházely ze zkušeností z 2. světové války a ve vztahu k civilním osobám deklarovaly pouze ochranu na okupovaném území a nechránily je v dostatečné míře před nebezpečím, v němž se ocitly v každé válce. Důvodem nutnosti přehodnotit stávající systém byla také skutečnost, že státy vzniklé v průběhu dekolonizačního procesu odmítaly být vázány souborem pravidel, na jehož vypracování se nepodílely.
V roce 1965 se ve Vídni konala 20. Mezinárodní konference Červeného kříže, jejíž rezoluce zmocnila MVČK k přijetí konkrétních kroků rozvoje mezinárodního humanitárního práva a zlepšení ochrany obyvatelstva za ozbrojených konfliktů. Postupně tak začal vznikat návrh, v rámci něhož byly vypracovány ke stávajícím úmluvám dva Dodatkové protokoly. V červnu roku 1977 vyvrcholila tato iniciativa a byly přijaty následující protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1949:
→ Dodatkový protokol I se týká ochrany obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (dále jen „Protokol I“),
→ Dodatkový protokol II se týká ochrany obětí konfliktů nemajících mezinárodní charakter (dále jen „Protokol II“).
Vzhledem k antagonismu politických systémů bipolárně rozděleného světa byla příprava protokolů velice problematická a samotná diplomatická konference jednala o jejich přijetí tři roky. Tehdejší Československo protokoly signovalo 6. prosince 1978, ratifikovány však byly až 15. ledna 1990.
V roce 2005 byl přijat Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o přijetí dalšího rozeznávacího znaku (dále jen „Protokol III“). Jménem České republiky byl podepsán 12. dubna 2006 a publikován sdělením ministra zahraničních věcí č. 85/2007 Sb. m. s.
Význam Ženevských úmluv ve 21. století
Ženevské úmluvy z roku 1949 a Dodatkové protokoly k nim vydané jsou považovány za základní prameny mezinárodního humanitárního práva. Všechny čtyři úmluvy podepsalo a ratifikovalo do současné doby 196 států světa. V případě Dodatkových protokolů je smluvními stranami Protokolu I 174 států, Protokolu II 167 států a Protokolu III 67 států. Ženevská ujednání tak představují systém smluv univerzálního významu. Zkušenosti s řešením konfliktů zcela jednoznačně prokazují smysl aplikace ženevských instrumentů a jejich nezbytnost.
Vedle toho však systém čelí závažným výzvám. Struktura obětí válečných konfliktů se v průběhu 20. století významně změnila a došlo k nárůstu podílu civilních osob na celkovém počtu obětí. Zatímco na přelomu 19. a 20. století a ještě v období 1. světové války přímé ztráty civilního obyvatelstva tvořily asi 5 % z celkového podílu obětí ozbrojených konfliktů, v průběhu 2. světové války dosáhl podíl nekombatantů na celkovém počtu 40 až 50 %. Uvedený trend pokračoval dále a v současnosti dosahuje 80 až 90 %.
Válečné konflikty tedy zůstávají hrozbou především pro civilní obyvatelstvo. Zkušenosti z konce devadesátých let 20. století a z první dekády 21. století (např. občanské války a etnické čistky v Súdánu, bývalé Jugoslávii, Rwandě, Somálsku, války v Afghánistánu a Iráku) navíc poukazují na rozpor, kdy navzdory smluvně propracovanému systému ochrany civilního obyvatelstva za ozbrojených konfliktů zakotvenému v rámci mezinárodního humanitárního práva, zůstává jeho praktická realizace problematická. Státy, které jsou smluvními stranami těchto ujednání, však mají povinnost přijmout nezbytná legislativní opatření pro zajišťování a dodržování mezinárodního humanitárního práva. Stíhání zločinů náleží tedy v prvé řadě státu, na jehož území ke spáchání zločinu došlo nebo jehož občan se zločinu dopustil. Pokud tento stát není schopen nebo ochoten pachatele stíhat, má právo vykonat trestní postih kterýkoli z členů mezinárodního společenství.
Dopady válečných konfliktů na civilní obyvatelstvo se také významně projevují nárůstem nucených migračních vln. Podle výročních zpráv vydávaných Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je od roku 2011 zaznamenán celosvětový nárůst počtu uprchlíků, který v prosinci roku 2013 dosáhl počtu 51,2 milionů, což je nejvíce od 2. světové války.
Stále přítomná hrozba ozbrojených konfliktů dokazuje, že význam Ženevských úmluv je nejvýše aktuálním tématem vyžadujícím neustálou pozornost. Principy zde zakotvené, směřující k co možná největšímu omezení dopadů válečných konfliktů na kategorie osob neúčastnících se bojových akcí, svědčí o univerzální platnosti konvencí i v 21. století. Nejvýznamnější výzvou však zůstává skutečné zajištění jejich dodržování.
Mgr. et Mgr. František PAULUS, Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč