Hasičský záchranný sbor České republiky  

Přejdi na

Předcházíme rizikům


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Časopis 112 ROČNÍK XVI ČÍSLO 4/2017

V POŽÁRNÍ OCHRANĚ vychází článek o spolupráci psychologů HZS Jihočeského kraje při nehodě školního autobusu, při kterém zasahoval vrtulník. Dočtete o systému využívání víceúčelového zdroje požární vody v krizových situacích, který významně ovlivňuje časový limit uhašení požáru. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dozvíte o výcviku záchrany tonoucích se ze zamrzlých vodních ploch. Také zhodnotíme první rok činnosti Školního a výcvikového zařízení HZS ČR ve Zbirohu. V OCHRANĚ OBYVATELSTVA A KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ vám poskytneme poznatky ze cvičení blackoutu. Článek představuje celou problematiku a připravenost jednotlivých infrastruktur na stav bez elektrického proudu. Dále představíme projekt HZS Plzeňského kraje „Usínej bezpečně“, novou experimentální a výcvikovou laboratoř pro zjišťování příčin vzniku požárů a výměnnou stáž kolínských hasičů v nizozemském chemickém komplexu Chemelot, kde se zabývali bezpečností při manipulaci s chemickými látkami. V INFORMACÍCH vás seznámíme s Nadací 

V pátek 23. září 2016 jsme společně s kolegou psychologem kpt. Mgr. Jiřím F. Průžou z HZS Kraje Vysočina dokončovali pětidenní školení pro budoucí členy týmů posttraumatické péče z několika krajů. Část kurzu předtím odškolila také psycholožka HZS Ústeckého kraje kpt. Mgr. Jana Majzlíková.



Zrovna jsme nacvičovali skupinovou posttraumatickou techniku zvanou debriefing, pro kterou jsem připravil fiktivní scénář srážky autobusu s dětmi s vlakem na jednom nedalekém železničním přejezdu. Docvičili jsme, „vysvlékli“ jsme se ze svých vymyšlených rolí a dali jsme si přestávku na kávu. V tom mi jako psychologovi HZS Jihočeského kraje (dále „HZS JČK“) volalo operační středisko, že se asi 1,5 kilometru od místa fiktivní nehody z modelového scénáře srazil autobus plný dětí s osobním autem. Velitel zásahu si žádal na místo psychologa.

Chvíli jsem lapal po dechu a přepínal mysl do režimu operačního řízení. Kolega psycholog dále školil budoucí interventy z Vysočiny a Ústeckého kraje. Já jsem vzal s sebou své čtyři nováčky z jihočeského týmu posttraumatické péče a vyjeli jsme. Naštěstí jsem si pro jistotu sbalil na toto školení svoji zásahovou výbavu. Cestou jsme se krátce zastavili v prodejně potravin a koupili dětem pár sladkostí. Měli jsme zprávu, že žádné dítě neutrpělo vážnější zranění. Na místě události nás velitel zásahu hned poslal k dětem, které původně jely do Českého Krumlova na plavání. Byli to žáci ze Základní školy Malonty u Kaplice.

V době našeho příjezdu už byli všichni mimo havarovaný autobus, který po srážce s osobním autem sjel do příkopu. Děti z krátké vzdálenosti pozorovaly, jak odlétá vrtulník zdravotnické záchranné služby. Byl to pro ně zážitek, při kterém alespoň na chvilku dokázaly zapomenout na vzniklou událost. Rychle jsme se společně s interventy představili paní učitelce, která v tuto chvíli měla všechny děti na starost sama, protože její kolegyně byla v nemocnici na ošetření. Hasiči taktně svými těly skryli na místě události vše, co nepatřilo dětským očím. My jsme vyrazili k náhradnímu autobusu. Ten trochu bohužel a trochu bohudík vypadal úplně stejně jako ten havarovaný. Proč bohužel? Protože dětem velmi živě připomínal moment nehody. Proč bohudík? Protože tato nepříjemnost byla dobrým odrazovým můstkem pro to, aby si děti mohly zažít, že všechny takto vypadající autobusy při svých cestách nehavarují.

Domluvili jsme s paní učitelkou, že se děti pokusíme přemístit do autobusu i přes jejich malý nesouhlas a pláč. Pokud by se u některého dítěte malý nesouhlas proměnil ve velký nesouhlas a hrozila by odborně řečeno tzv. sekundární traumatizace - tedy další psychické zranění vyvolané naším necitlivým přístupem - museli bychom dopravu dětí zpět do školy začít řešit jiným způsobem. Ostatně jsme s tím měli zkušenost z jednoho podobného zásahu. Děti ale byly statečné a všechny do autobusu nastoupily.

Nastalo čekání na odjezd autobusu, při němž děti získaly alespoň chvíli na to, aby si na autobus zvykly, a to ve chvíli, když ještě stál. Velitel zásahu si vyžádal dovoz dráčků Záchranáčků pro každé dítě z havarovaného autobusu. To bylo důvodem zdržení odjezdu náhradního autobusu. Já jsem o nic takového nežádal, ale byla to velká pomoc. Najednou se v autobuse objevili dva kolegové z oddělení ochrany obyvatelstva HZS JČK a každému dítěti věnovali jednoho dráčka Záchranáčka. Pamatovali i na děti, které odvezly sanitky do nemocnic na ošetření. Děti tak získaly v těžké chvíli k sobě němého kamaráda, který jim pomohl překonat nepříjemný zážitek z nehody. O hračku se začaly starat a hlídat si ji. Některé z nich k ní dokonce mluvily a svěřovaly jí své dojmy. Byla to z intervenčního hlediska velká podpora aktivit psychologa a členů posttraumatického týmu. Pro některé z nich byl dráček tak cenný, že si ho po celou dobu jízdy náhradním autobusem nevyndaly z igelitového obalu, protože si ho podle svých slov nechtěly ušpinit. Při zpětné reflexi tohoto zásahu to považuji za jeden z hlavních momentů v celém našem intervenčním snažení.
 


Koordinátorka preventivně výchovné činnosti navíc pozvala děti na exkurzi do naší multimediální učebny na českobudějovickou stanici. Děti měly v tu chvíli dva nové body zájmu. Dostaly od hasičů plyšovou hračku za statečnost a za odměnu měly navíc přislíbenou návštěvu stanice.
Náhradní autobus se konečně rozjel a na nás dospělých bylo, abychom v něm monitorovali situaci. Dostali jsme se k několika útržkovitým rozhovorům s dětmi. Průběžně jsme se jich různými způsoby ptali, jak zvládají cestu. Došlo i na pár lidových písní z repertoáru hodin hudební výchovy žáků z 1. stupně, při kterých jsme si museli, my interventi, sáhnout hodně hluboko do naší paměti.

Po příjezdu ke škole v Malontech přišla jedna z nejvíce emotivních chvil, když došlo na setkání rodičů s dětmi. Z paní učitelky spadla tíha odpovědnosti a také upustila pár slz, což bylo v danou chvíli zcela pochopitelné. Na krátkou chvíli jsme byli jako interventi bez práce. Nebylo třeba v této chvíli být někomu nablízku, protože většina dětí tam měla někoho ze svých nejbližších. Velkou roli v tom sehrála i paní ředitelka školy, která poctivě obtelefonovala všechny rodiče, takže všichni měli jasné a přesné informace.

Děti, které tam nikoho neměly, byly přesunuty do třídy, ve které čekaly na konec vyučování. My jsme pokračovali v intervenci. Například jeden školák si nebyl jistý, jestli bude schopen nastoupit do linkového autobusu a odjet s ním domů. Dali jsme mu na výběr, že s ním může jet v autobuse intervent jako doprovod, nebo že to může zkusit zvládnout sám, když se na to bude cítit. Dostal asi půl hodiny na rozmyšlenou. Po 20 minutách nám hoch sám od sebe oznámil, že to zvládne sám.

Pro nováčky z jihočeského týmu posttraumatické péče se jejich ostrý zásah pomalu chýlil ke konci. Já jsem ještě nějaký čas strávil s paní učitelkou a ředitelkou, abychom mohli společně celý perný den uzavřít. Při té příležitosti jsme se bavili i o tom, zda se příští pátek uskuteční plavání, když stejný nebo velmi podobný autobus bude muset s dětmi projet úplně stejnou cestu včetně místa nehody, protože by to jinou cestou bylo nerealizovatelné. Paní ředitelce jsem v duchu metodiky Crititical Incident Stress Managementu - tedy systému řízení stresu při kritických událostech - nabídnul tzv. krizový briefing, který by čtyři dny po události mohl pomoci tuto otázku rozlousknout. Měl jsem to v živé paměti, protože se přesně těchto témat týkal náš pětidenní kurz, ze kterého jsme museli narychlo odjet k tomuto zásahu.

Domluvili jsme se, že v úterý 27. září 2016 přijedu ráno do Malont a povedu skupinové setkání s dětmi, které v pátek zažily nehodu autobusu. Cílem tohoto setkání bylo zjistit míru přetrvávajícího psychického zasažení u dětí a poskytnout jim pár jednoduchých doporučení, jak by se s ním mohlo dát pracovat. Dále jsem byl několik hodin k dispozici k hlubšímu rozhovoru, pokud by o to nějaké dítě projevilo zájem. Odpoledne se konalo mimořádné rodičovské sdružení, při kterém jsme rodiče informovali o tom, jak si děti dopoledne na nehodu zavzpomínaly. Žádné z dětí možnost individuálního rozhovoru se mnou nevyužilo. To byl také jeden z argumentů, proč se rodiče rozhodli, že se nadcházející pátek 30. září 2016 má pokračovat v návštěvě plaveckého bazénu v Českém Krumlově. Zvláštní poděkování patří kpt. Mgr. Janě Mejzlíkové, koordinátorce preventivně výchovné činnosti, která byla velkou podporou v průběhu celého zásahu.

Navíc senátor Ing. Tomáš Jirsa zprostředkoval dětem odměnu ve formě pozvání do jednoho fast foodu v Českých Budějovicích. Nejsem velkým příznivcem tohoto způsobu stravování, a to zvláště u dětí. V tomto případě však výjimka potvrzuje pravidlo. Děti 31. října 2016 přijely do Českých Budějovic na hasičskou stanici a pak si zajely na hamburgery. Jak jinak než autobusem. Tento výlet byl pro ně jednou z dalších zkušeností, že ne každý autobus skončí v příkopě.


mjr. Mgr. Tomáš ADÁMEK, HZS Jihočeského kraje, foto archiv HZS Jihočeského kraje


redakce@grh.izscr.cz

vytisknout  e-mailem