Časopis 112 ROČNÍK XVIII ČÍSLO 1/2019

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA analyzujeme zásah u požáru tavicí pece ve slévárně. Dále se dozvíte výstupy z realizovaného výzkumného projektu TÚPO zabývajícího se barevnou úpravou zásahového požárního automobilu. Současně rozebíráme problematiku zvláštních příplatků u HZS ČR. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM představíme novou typovou činnost složek IZS při společném zásahu u mimořádné události. Poznatky a zkušenosti z průběhu vývoje a možného použití bezpilotních prostředků u hasičů. V rubrice OCHRANY OBYVATELSTVA A KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ vás seznámíme s přístrojem pro dokumentaci a digitalizaci míst požáru. V INFORMACÍCH máme pro vás rozhovor o obecně prospěšné společnosti Popálky. Poděkování za záchranu obdrželi hasiči ve Varnsdorfu, a to od zachráněné dívky při její návštěvě na stanici. V přílohách časopisu najdete výběr veletrhů a výstav pořádaných u nás i v zahraničí a také kalendář hlavních sportovních soutěží pro rok 2019. 

Prožila příběh, ze kterého i po více než dvaceti letech pořád mrazí. Přitom o něm mluví s odstupem jako o životním štěstí. Závažné popálení elektrickým proudem při prolézání odstavených železničních vagónů, když byla neposedná třináctiletá holka, ji nasměrovalo život. Dnes Jana Lacinová ze Žďáru nad Sázavou řídí organizaci Popálky o.p.s. (Popálky), která pomáhá lidem s podobným osudem. O loňských Velikonocích za záslužnou činnost s kolegy na Pražském hradě převzala Zlatý záchranářský kříž. V listopadu 2018 získala v soutěži časopisu Žena a život titul Žena roku v oblasti Charita.

Co bylo impulsem ke vzniku organizace Popálky? Jaké byly počátky? S čím jste se potýkali?
Jako třináctiletá holka jsem si z nudy a touhy po dobrodružství vylezla na železniční vagon. V tu chvíli se můj život nenávratně změnil. Popálil mě elektrický výboj od železniční troleje. Kvůli rozsáhlým zraněním mne čekaly dlouhé dny a měsíce v nemocnici a táhlá následná péče. Zajímavé je, že ve stejném roce 1994 „náhodou“ vzniklo i Sdružení na pomoc popáleným dětem. Vlivem zmíněných okolností jsem se stala nejprve jeho členkou, později aktivní dobrovolnicí a následně předsedkyní. Záštitu nad tímto sdružením převzala tehdejší Klinika popálenin a rekonstrukční chirurgie Fakultní nemocnice Brno­ Bohunice. Pro popálené děti a jejich rodiny pořádalo toto sdružení víkendová setkání, letní tábory a dovolené, sebepoznávací pobyty pro mladé lidi ve věku 13 až 20 let, podílelo se na primárních preventivních programech. Vše se řešilo dobrovolnicky. Protože jsme však cítili potřebnost stálých služeb pro popálené (nejen děti) z dlouhodobého hlediska, rozhodli jsme se profesionalizovat. Na sklonku roku 2013 jsme toto sdružení přetransformovali na nestátní neziskovou organizaci Popálky. Zpočátku jsme potřebovali najít vhodné zázemí, zajistit financování a získat důvěru jak od samotných pacientů, tak od zdravotnického a lékařského personálu.

V čem vidíte největší přínos vaší společnosti?
Podle mého názoru je to rozhodně individuální péče o popálené pacienty všech věkových kategorií. První kontakt s nimi je většinou hned v brněnské nemocnici, kam každý týden chodíme na Kliniku popálenin a plastické chirurgie (KPPCH). Komunikujeme s popálenými pacienty a jejich rodinnými příslušníky, informujeme o možnostech následné péče a naší případné spolupráci. Lidé jsou po úrazu většinou vyděšení, nedokážou si představit, co bude dál. Vzhledem k tomu, že jsme si tím sami prošli, nabízíme trochu jiný náhled na věc než lékaři. Někomu stačí jen možnost svěřit se s obavami, rodiče většinou řeší pocity viny. Musím vyzdvihnout práci kolegyně Kláry Mayerové, která je v Popálkách od začátku. Je maminkou popálené holčičky. Její úhel pohledu na úraz je tedy odlišný než ten můj. Empatickým přístupem pomohla v nejhorších chvílích již mnoha rodičům. Někteří pacienti či příbuzní potřebují oporu jen v prvních dnech, s jinými jsme v intenzivním kontaktu rok od úrazu, který následně přechází do nárazové podpory kdykoli během života s popálením. Některé příběhy jsou opravdu silné. Při dlouhodobé spolupráci je naším jednoznačným přínosem i to, že máme určitou právní formu.

Můžete uvést nějaký příklad?
U jedné pacientky vybuchl plyn, což způsobilo požár bytové jednotky. Po této události řešila nejenom úraz, ale také náhradu škody majiteli domu. V tíživé finanční situaci ho následně požádala o snížení dluhu. Tři čtvrtě roku nereagoval. Obrátila se tedy na nás, abychom ji v této otázce zastupovali a do týdne jsme obdrželi odpověď. Dluh jí byl vzhledem k okolnostem odpuštěn. Takových případů individuální pomoci máme za sebou více. Největší (ú)let Popálek byla pracovní cesta do Řecka na ostrov Rhodos. Klientce se tam před třemi lety stal úraz a nyní měla jet svědčit k soudu. Neměla dostatek organizačních zkušeností, nedomluví se anglicky, aktivně necestuje. Vzhledem k tomu, že jsme od počátku jejího zranění v kontaktu, domluvili jsme se a kolegyně Jana Tlustá jí pomohla cestu zařídit a letěla s ní jako doprovod. Ale to už je hodně kuriózní případ.

Jak dál Popálky pomáhají?
Krásnou formou pomoci je náš tábor pro popálené děti, jejich sourozence a děti popálených dospělých. Vloni se uskutečnil v Heřmanově na Vysočině již třetí ročník. Všichni účastníci zapomenou na starosti způsobené úrazem, prožijí neopakovatelný týden v bezpečném prostředí kamarádů a lektorů s podobným osudem. Nebojí se ukázat zjizvená těla, obléknout do kraťasů, triček a plavek. Celou dobu jsou pod dohledem zkušených lektorů, kteří s nimi pracují a snaží se zapracovat na jejich sebevědomí i psychickém zpracování úrazů. Během pobytu si uvědomí, že přes všechno, co se jim stalo, je život krásný a zábavný. Naše práce v poslední době zahrnuje čím dál častěji i preventivní programy. Nabízíme je i mateřským školám. Pro letošní rok máme velké plány. Chceme takto oslovit celkem 900 dětí. Aktivně spolupracujeme také s hasiči. V roce 2017 jsme podepsali Dohodu o partnerství se Sdružením hasičů Čech, Moravy a Slezska. Skrze media působíme i na širokou veřejnost.

Co nejvíce pomáhá pacientům a jejich rodinám?
Mohou s námi sdílet trápení nebo si promluvit s někým, kdo úrazem sám prošel, zná jeho následky a rizika. Mají se prostě na koho obrátit. Nepřipadají si na to sami. Někdy jim stačí, že vyslechneme jejich obavy z budoucnosti, jizev, přijetí okolí, právních následků, pocitů viny a podobně. Pomáháme se zajištěním následné péče, komunikací s úřady. Poskytujeme individuální poradenství – osobně, telefonicky, e­ mailem. Někdy stačí, že vezmeme auto a pacienta převezeme z domu na specializované vyšetření.

Jak klíčová je pro vás spolupráce se zdravotnickými zařízeními?
Je rozhodně klíčová. Bezprostředně po úraze je s pacienty a jejich blízkými v kontaktu zdravotnický a lékařský personál. Ten ví o našich službách. Může nás tedy doporučit. U závažných případů jsme již při samostatné hospitalizaci. Vzniká pouto vzájemné důvěry, jakási třístranná spolupráce (pacient, zdravotník, Popálky). Obecně si velice vážíme všech zdravotníků, kteří se pohybují v této oblasti. Jde o extrémně psychicky náročnou práci, která není vždy doceněná.

Kdo vám při vaší práci pomáhá?
V Popálkách je se mnou od začátku Zdeněk Štursa. Zajišťuje nám IT servis. Je také popálený. Známe se od doby, kdy jsme byli klienty Sdružení na pomoc popáleným dětem. Je neodmyslitelnou součástí našeho týmu. Dokáže operativně reagovat a vždycky nás dobrou prací podrží. Vkládá do našeho týmu správný mužský náhled, je takovou duší Popálek. Dlouholetou parťačkou je Klára Mayerová, se kterou jsme celou naši neziskovku rozjeli. Je nezastupitelná zejména při práci s rodiči popálených dětí, protože má v této oblasti osobní zkušenost, její dcera je popálená od žehličky. Poslední rok je součástí našeho týmu Jana Tlustá, která je nyní takovou mojí pravou rukou. Od prosince 2018 nastoupila Jana Matulková – ta bude mít na starosti administrativu. Dále spolupracujeme s řadou externistů – lektorů, psychologů, právníků a rozrůstajícím se množstvím dobrovolníků z řad bývalých pacientů a „spřízněných duší“.

Jaké máte v současnosti problémy? Jsou to finance? Nedostatek dobrovolníků?
Jako asi ve většině neziskových organizací v současné době řešíme hlavně finance a s tím související nepoměr mezi množstvím práce a počtem lidí, které na to máme. Nicméně zůstáváme optimisty. Ono to nějak s sebou nese i to, co jsme si v životě už sami „na vlastní kůži“ prožili. Bez toho to prostě nejde. A víra, že děláme to, co má smysl, nás žene dál.


David HARTMANN, foto archiv Popálky

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook