Detektory požáru
Autonomní hlásič požáru je jednoduché zařízení, které včas zjistí vznikající požár a upozorní na něj přítomné osoby. Při požáru vzniká nebezpečný kouř, který je toxický.
Povinnost vybavit domácnost autonomním detektorem kouře platí od roku 2008 pro nově postavené nebo nově zrekonstruované objekty. Vhodné je vybavit tímto zařízením každou domácnost. Podle statistik totiž tři ze čtyř obětí požáru neuhoří, ale zemřou následkem vdechnutí toxických zplodin obsažených v kouři. Nejnepříznivější situace je v noci, kdy je malá šance, že si začínajícího požáru někdo všimne.
Princip funkce:
Začínající požár hlásiče zjišťují na základě vniknutí kouře do svých útrob. Jako zdroj napájení využívají hlásiče alkalickou nebo lithiovou baterii. Většina z nich je dodávána s 9 V baterií, nebo běžnou tužkovou o kapacitě 1,5 V. Na trhu existují i autonomní detektory kouře se zdrojem napájení z běžné elektrické sítě. Podle normy ČSN EN 14604 musí baterie udržovat zařízení v činnosti alespoň jeden rok. Každý hlásič požáru je vybaven červenou diodou, která ve spojení s akustickou sirénou upozorňuje na hrozící nebezpečí. Červená dioda však často slouží i jako signalizace poruchy hlásiče požáru, respektive jako upozornění na nutnost vyměnit baterii. Test baterie lze provést stisknutím označeného tlačítka na detektoru. Některé modely jsou vybaveny i optickou signalizací poruchy – červená barva je vyhrazena pro optickou signalizaci požáru, takže porucha přístroje by měla být jiné barvy, nejčastěji oranžové.
Je vhodné jednou týdně nebo alespoň jednou za měsíc zkontrolovat funkčnost detektoru. Každý je vybaven testovacím tlačítkem, jehož stiskem simulujete buď mechanicky, nebo elektronicky přítomnost kouře v měřicí komoře a spustí se alarm.
Funkce dočasného vypnutí alarmu (zpravidla na dobu kolem 10 minut) je vhodná pro nečekané situace, kdy například omylem spálíte něco v kuchyni nebo jiným způsobem vytvoříte doma takový kouř, že se spustí alarm. Jednoduše tak zastavíte falešný poplach do chvíle, než se vám podaří kouř vyvětrat.
Typy:
Optické detektory obsahují speciální komoru určenou pro zjištění kouře, ve které je vysílán světelný paprsek. Když do komory vnikne kouř, paprsek je na tuhých částicí obsažených v kouři odražen na přijímač, který je vzhledem k paprsku umístěn pod určitým úhlem, a tím se spustí alarm. Přijímač (detektor) světla detekuje přítomnost kouře na základě změny odrazivosti částic vzduchu.
Ionizační detektory detekují požár na základě jiného principu, než je odraz světla. Mají podobnou měřicí komoru, ale ta obsahuje malý radioaktivní zdroj, nejčastěji americium, který ionizuje vzduch uvnitř. Komora je pro okolní vzduch otevřená. Pokud ve vzduchu není přítomen kouř, prochází komorou velmi nízký elektrický proud (10–20 pA), jakmile se tam však objeví kouřové částice s výrazně nižší pohyblivostí, než mají ionty, proud se sníží a to spustí alarm. Nevýhodou těchto hlásičů je, že obsahují radioaktivní zdroj, který vytváří komplikace při evidenci a likvidaci.
Ionizační detektory jsou nejcitlivější vůči požárům s rychlým průběhem hoření (například plast, hořlavá kapalina), kdy vznikají kouřové částice menší než 0,2 μm. Naproti tomu optické jsou účinnější pro střední a velké částice (0,5 až 2 μm) typické pro doutnající ohně.
Umisťování detektorů
Především záleží na typu objektu – ve vícepodlažním rodinném domě bude potřeba více detektorů kouře, nežli v bytě v běžném činžovním domě. Přesný postup instalace přístroje na strop nebo na stěnu by měl obsahovat přiložený návod. Doporučuje se centrální část stropu, určitě ne rohy místností, kde by byl účinek nižší. Ideální situace je, aby byl v každé místnosti bytu nebo rodinného domu detektor (kromě koupelny) a navíc aby byly všechny navzájem propojeny. Pro minimální úroveň ochrany by měl být umístěn jeden detektor v centrální části bytu, například v chodbě nebo hale, ze které vedou dveře do ložnice či obývacího pokoje. Pro patrový rodinný dům by pro minimální úroveň ochrany měl být umístěn jeden požární hlásič v každém patře u schodiště a potom poblíž obývací části a ložnic.
Limitní hodnoty autonomního detektoru kouře pro spuštění poplachu:
Pro doutnající zdroje ohně, například dřevo a bavlnu, platí, že alarm musí být spuštěn dříve, než koncentrace kouře ve vzduchu „m“ přesáhne hodnotu 2 dB/m. Pro požáry s rychlým průběhem hoření, kdy je zdrojem například plast nebo hořlavá kapalina, je limitní hodnota koncentrace kouře pro spuštění alarmu „y“ menší než 6 (v tomto případě probíhá měření na základě ionizace vzduchu).
A co dělat v případě požáru?
K uhašení ohně v první minutě stačí zpravidla sklenka vody, ve druhé minutě kbelík a ve třetí už celá cisterna. Ve většině případů se oheň opravdu hasí vodou, ale existují výjimky. Pokud vzplane olej na smažení, vodou ho určitě nehaste, protože to by naopak plameny ještě podpořilo a vznikl by sloupec ohně, od kterého by rychle chytlo i okolí. Oheň je potřeba zadusit, například přikrýt pánev pokličkou nebo mokrou látkou, pokud ji máte po ruce. Stejně postupujeme i v případě požáru z topného oleje nebo benzínu – udusíme vlhkou přikrývkou. Hoří-li elektroinstalace, je důležité nejprve vypnout proud a až potom začít hasit vodou. V opačném případě by vám totiž hrozil zásah elektrickým proudem.
Hasíte-li požár uvnitř domu nebo místnosti, je dobré zavřít dveře, protože pohyb vzduchu zbytečně rozdmýchává plameny. Jestliže už je příliš pozdě jednat a místnost je zahalena kouřem, zavřete dveře, zavolejte hasiče a odejděte – po schodech, nejezděte výtahem! Na požár upozorněte také své sousedy.
V případě, že oheň vznikl ve společných prostorách obytného zařízení a je v nich kouř, zůstaňte ve vlastním bytě, zavřete dveře a dejte mokrý hadr pod dveře. Cítíte-li žár, polévejte je, abyste plameny zbrzdili. Dřevěné dveře vydrží přibližně půl hodiny. Pokud se v místnosti začne hromadit kouř, držte se u země, kde se lépe dýchá, a mějte přes obličej mokrou látku, kterou použijte jako roušku.
Pokud hoří oblečení, je třeba si chránit obličej, natáhnout se a válet se po zemi, aby se udusily plameny. Pokud se spálené oblečení přilepí na kůži, nezkoušejte ho odstranit. Naopak polévejte zasaženého vodou alespoň 15 minut, aby se zchladily spáleniny a zastavilo se jejich šíření.
Detektory nebezpečných plynů signalizují přítomnost nebezpečného plynu již při velmi malých koncentracích, kdy ještě není přímo ohrožen váš život. Mezi nejrozšířenější plyny patří Metan, který je složkou zemního plynu a propan - butan ( oba jsou hořlavé a výbušné). Oxid uhelnatý - vzniká při nedokonalém hoření a spalování, není cítit ani vidět. (je hořlavý, výbušný a smrtelně jedovatý)
Podrobné informace o umisťování hlásičů požáru a detektorů plynů v domácnostech a řadu dalších informací (mj. otevřené seznamy detektorů plynů i s cenovými relacemi) lze získat na odkaze: http://www.cahd.cz/?page_id=835