Chemickou analýzou pomocí FTIR bylo získáno infračervené spektrum, jehož porovnáním s knihovnou dostupných spekter bylo zjištěno, že vzorek vykazuje relevantní shodu s polyuretanovou pěnou (PUR).

Za účelem stanovení zapalitelnosti vzorku byla provedena modelová zkouška, která byla rozdělena na dvě části. Účelem první části modelové zkoušky bylo zjistit, zda je možné vzorek zapálit plamenem zapalovače. V druhé části modelové zkoušky byl jeden z použitých vzorků (vzorek po provedení 1. části modelové zkoušky) vystaven působení tepelného zdroje s vyšším výkonem, a to konkrétně plamene Bunsenova kahanu. Účelem této části zkoušky bylo zjistit chování vzorku pod trvalou tepelnou zátěží tak, jak tomu bylo při reálném požáru.

Při realizaci první části modelové zkoušky byl vzorek zafixován v laboratorním stojanu a ke spodní hraně vzorku byl přiložen plamen plynového zapalovače do doby, než došlo k jeho zapálení. Po iniciaci bylo hoření sledováno a po samovolném uhašení bylo na povrch vzorku opětovně působeno plamenem zapalovače.

Po zapálení hořel vzorek svítivým červeno-žlutým plamenem za současné produkce zplodin hoření černošedé barvy (viz Obrázek č. 1). Na celém povrchu vzorku se vlivem tepelné degradace vytvořila černá zuhelnatělá vrstva a následně došlo k samovolnému uhašení. Opětovným přikládáním plamene zapalovače k povrchu vzorku již k jeho iniciaci nedošlo. Provedením první části modelové zkoušky bylo tedy zjištěno, že vzorek je snadno zapalitelný a k jeho iniciaci je postačující působení plamene zapalovače po dobu cca jedné sekundy.

Při realizaci druhé části modelové zkoušky byl vzorek vystaven působení plamene Bunsenova kahanu. Působením plamene docházelo pod zuhelnatělou vrstvou k tepelnému rozkladu materiálu a vzniku menších trhlin na jejím povrchu. Tepelný rozklad materiálu se projevoval uvolňováním pyrolýzních plynů skrze vytvořené trhliny, které byly ihned iniciovány plamenem kahanu. Po ukončení působení plamene na vzorek byla pomocí pinzety odstraněna část zuhelnatělé vrstvy, kdy po jejím odstranění byl patrný úbytek materiálu (viz Obrázek č. 2).

Charakteristickou vlastností vzorku během hoření je pokrytí jeho povrchu nehořlavou zuhelnatělou vrstvou, která dále nešíří plamen. Na základě těchto zjištěných skutečností lze konstatovat, že předmětný materiál obsahuje retardéry hoření, a to buď na bázi:

• podpory vzniku uhlíkaté struktury, která působí jako bariéra proti propagaci hoření.
• antioxidačního efektu, kdy rozkladem aditiv vzniká ochranný inertní obal, který zháší plamen. [1]

Zpracoval kpt. Ing Daniel Mlčoch

Zdroje:
[1] FILIPI, Bohdan. Plasty. Ostrava: Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství, 2003. ISBN 80-86634-13-2.