Drobečková navigace

HZS Libereckého kraje / Informační servis / Zpravodajství / 2020 / Srpen

Srpen

ROZHOVOR: USAR Tým je zpět, jaké jsou dojmy z jejich první zahraniční mise?

V souvislosti s výbuchem v libanonském Bejrútu dne 4. 8. 2020 byla ze strany České republiky nabídnuta humanitární pomoc. Do Bejrútu odjel středně velký USAR tým (Urban Search And Rescue) ve středu 5. 8. 2020. Mezi členy USAR týmu byli také tři příslušníci HZS Libereckého kraje, nstržm. Václav Vančura se svým psem Bellou, nstržm. Pavel Málek s tříletou fenkou německého krátkosrstého ohaře jménem Yetti ze Schwarzenberských strání, kteří do Bejrútu odlétěli jako zkušení kynologové. Spolu s nimi byl do záchranných prací povolán také plk. Jiří Kovalský, který odletěl jako specialista na statiku. Na zahraniční misi strávil USAR tým celkem sedm dní. Ze zahraniční mise se všichni členové bezpečně vrátili včera odpoledne letadlem Airbus A319 na letiště ve Kbelích.

Času na přípravu, zabalení nejnutnějších věc a přepravu na letiště bylo opravdu málo, jak jste tohle zvládli?

PAVEL: Já se o potencionální misi dozvěděl v 7.30 ráno, nebyl jsem zrovna doma, takže jsem po telefonu rozdal úkoly doma manželce a ta začala balit. Pak přišlo potvrzení a sraz jsme měli v 11.00 na stanici Turnov. Odkud jsme pokračovali do Prahy na stanici HZS Praha Smíchov.

VÁCLAV: Já jsem odjel den před odjezdem do Bejrútu na dovolenou s celou rodinou na Vysočinu. O odletu jsem se dozvěděl ráno po telefonu. Po něm nastal velký kolotoč. Přijelo pro mě auto ze stanice HZS Žďár nad Sázavou, které mě přepravilo domů a posléze do Prahy. Balení vypadalo tak, že jsem po telefonu navigoval mamku, aby u nás doma našla a zabalila moje věci i věci pro Bellu. Takže já až v Libanonu zjistil, jestli mám vše potřebné na misi.

JIŘÍ: Bylo to napjaté, ale už mám pro tyto situace připravený jakýsi check-list, takže to klaplo a v Bejrútu mi nic nechybělo.

hzs_lk

Co jste zrovna dělali, když vám zavolali, že letíte do Bejrútu na záchrannou misi?

PAVEL: V tu chvíli jsem byl zrovnal v autoservisu v Jablonci nad Nisou.

VÁCLAV: Já akorát dojel trénink se psy na koloběžce a byl celý od bahna. To bahno sem si umyl až v Bejrútu.

JIŘÍ: Byl jsem zrovna ve své kanceláři a vykonával svoji běžnou ranní agendu. V tom mi volal koordinátor z MV-GŘ HZS ČR, zdali jsem dostupný a pak už to jelo jak na drátkách

V čem spočíval v Bejrútu váš hlavní úkol?

PAVEL: Mým hlavním úkolem bylo plnit funkci hlavního kynologa, který koordinuje kynology v rámci nasazení, rozdělení do týmů, řešení problémů s velitelem odřadu, které mohly nastat a samozřejmě práce s mým psem při nasazení.

JIŘÍ: Primárně je mojí zodpovědností se podílet na průzkumu místa zásahu a asistence při práci družstva v sutinách, příležitostně pak práci v command postu (jakémsi štábu velitele zásahu). Jednoduše řečeno musím prostor staticky posoudit ještě před vstupem prvních zasahujících, upozornit na rizika kolapsu, či jiná ze stavebního hlediska. V případě bejrútského přístavu se např. často jednalo o přítomnost azbestu. Následně se mnou velitel konzultuje statické zajištění. V rámci této mise se však objevil ještě jeden fenomén, a to byla spolupráce s místními úřady a statiky při posuzování objektů Starého města Bejrútu. Byla to iniciativa britského USAR, který s ukončením operací pro odřady jako takové svolal všechny kolegy z týmů a vytvořil systém DACC (disaster assessment coordination centre) – jednotnou metodiku posuzování budov. Vytvořili jsme tak společně mapu objektů, které nejsou bezpečné k užívání, či je dokonce navrhujeme demolovat, nebo se je efektivně nepodaří stabilizovat.

Jak vypadal takový jeden den v Bejrútu?

PAVEL: Ráno byl brzy budíček, krmení, venčení psů a následný odjezd na nasazení. Pravidelně jsme se střídali se po šesti hodinách .

VÁCLAV: Já jsem každé ráno vstal a vyvenčil Bellu. Snažil jsem se ji zavodnit. Do psa je totiž nutné dostat před aktivitou větší množství tekutin, na 28 kg psa dávám cca 0,5l vody s Fitdogen. Poté jsme se zabalili a přemístili na místo určení, kde se postavil přístřešek pro psy, aby byli ve stínu. A následně probíhalo nasazení a ochlazování psů.

JIŘÍ: Pro mne byla vždy brzy ráno snídaně a odjezd s armádou do přístavu, či do centra, kde jsem trávil celý den ať už zmíněnou spoluprací s družstvem na sutinách, či na Starém městě s místním kolegou při posuzování stále stojících objektů. Po návratu na základnu jsem se prvně vždy běžel vysprchovat a vyždímat, přeprat a vysušit své věci. Následně jsem se najedl a dodělal nutnou administrativu. Večery už byly volnější s vloženým brífinkem pro všechny členy týmu, aby se vyhodnotil den aktuální a domluvila činnost na den následující.

rozdělení sektorů

Co bylo osobně pro vás na celé misi nejtěžší?

PAVEL: Těžko říct, co bylo nejtěžší. Byla to nová zkušenost, odjezd do relativně nebezpečného prostředí, taková nejistota co bude. Jinak členové týmu USAR byli super, myslím, že jsme zapadli dobře do týmu, se kterým nejsme běžně v kontaktu.

VÁCLAV: Pro mě osobně zajistit dobré podmínky pro práci mého psa. Panovalo tu velké teplo a bylo nutné psy ochladit, problém byl, že voda byla teplá a psi příliš neochladila. Tak jsme si domluvili led, který jsme strkali do barelů a snížili tak teplotu vody.

JIŘÍ: Značná vzdušná vlhkost v kombinaci s vysokými teplotami. Vzhledem k tomu, že jsme byli celý den oblečeni v kombinéze s vestou, přilbou a většinou respirátorem na přímém slunci, bylo to náročné fyzicky a musel jsem se nadstandardně hydratovat.

Jak teplotní změnu vnímají psi?

PAVEL: Teploty byly podobné jako u nás v tomhle období, co byl však trochu problém, byla vlhkost, na kterou u nás nejsme zvyklí.

VÁCLAV: Překvapilo mě, že již druhý den na tom byli o poznaní lépe. Samozřejmě byli udýchaní a bylo to pro ně náročné. Ale svou práci i přes špatně klimatické podmínky odváděli skvělé.

hzs_lk

Objevil se u nich nějaký problém během pobytu v Bejrútu?

PAVEL: Zásadní problém, který bychom neznali z Čech, asi nebyl. Jedině snad, že v Čechách používáme botičky na psa jen v případě zranění. Tady byla tak horká zem, že museli nosit boty i při běžné chůzi.

VÁCLAV: U mého psa Belly se naštěstí neobjevilo vůbec nic a vše probíhalo v naprostém pořádku. Za což jsem velmi rád.

Jak dlouho vydrží v podobně extrémních podmínkách speciálně vycvičený pes než dojde k jeho vyčerpání nebo zranění?

PAVEL: Důležité je střídání a včasné ukončení práce. Nasazení trvalo třeba jen deset minut a následoval další pes. Důležitý je pak odpočinek, pití a chlazení (v rámci možností)

VÁCLAV: Jak říká Pavel střídali jsme psy po 10 minutách a mezi tím dostává každý pes pauzu na odpočinek. Psy před a po nasazení chladíme a průběžně dodáváme tekutiny a nápoje na regeneraci.

Jak se cvičí psi na podobné mise?

PAVEL: Součinnost s USAR týmem cvičíme při společných cvičeních, která HZS ČR pořádá. Jde o to, abychom znali postupy a strukturu týmu. Co se týče psa, tam asi žádná speciální příprava není. Důležitá je fyzická kondice a samozřejmě hledání, které se výrazně neliší od hledání v našich podmínkách.

VÁCLAV: Ještě bych dodal, že podobné situace v ČR úplně nasimulovat nejdou. Důležité je, aby pes chtěl hledat a měl motivací. Pak svou práci odvede v každých podmínkách.

Vzpomenete si na nějaký moment, který vám utkvěl v hlavě?

PAVEL: To bylo asi třetí den, kdy začaly ty nepokoje a najednou se v kasárnách, kde jsme bydleli, nějak zvláštně změnila atmosféra. Začal velký pohyb vojáků, nervózní pokřikovaní a všichni si začali do vest dávat keramické neprůstřelné vložky a následoval odjezd tří aut plně ozbrojených vojáků do města. Vypadalo to, jako bychom byli ve válce.

VÁCLAV: Mně osobně v hlavně utkvěl obrovský rozsah výbuchu a jeho neskutečná síla.

JIŘÍ: Pozitivním momentem, a ne jedním, byl přátelský přístup řadových obyvatel a později i vojáků (nejprve jsme je a jejich kasárna nemohli ani vyfotit. Před odjezdem, když jsme se spřátelili, už to bylo úplně jiné a šlo všechno). A i když měli sami málo (jak obyvatelstvo, tak i řadoví vojáci), zdarma nám nabízeli co měli (balenou vodu, ovoce, dezinfekci, aj.). Dalším pěkným momentem byly vděčné libanonské děti, které se nás po čase přestaly obávat a chodily si k nám na základnu pro propagační hračky, které kolegové z Prahy na mise právě pro tyto účely vozí. Negativně hodnotím určitě osobně spatřovaná bezmoc zasažených obyvatel a syrských a palestinských uprchlíků (pozn. těch je v malém v Libanonu téměř 2 mil.).

Z jakých dalších zemí pomoc do Bejrútu přiletěla?

PAVEL: Co vím, tak na pomoc přijelo Rusko, Francie, Německo, Turecko, Polsko.

JIŘÍ: Ještě bych doplnil Řecko, Kypr, Itálii, Nizozemí, Velkou Británii a Katar.

V době vašeho pobytu panovaly na místě nepokoje a demonstrace, cítili jste se v nebezpečí?

PAVEL: Byl to zvláštní pocit, ale strach jsme neměli. Hodně jsme si povídali s vojáky na základně a byli jsme v klidu.

VÁCLAV: Když to vypuklo byl jsem nervózní. Ale po rozhovoru s příslušníkem armády, který mě ujistil, že v případě ohrožení nás budou hlídat, jsem se uklidnil.

JIŘÍ: Popravdě příliš ne. Naší bezpečnostní se zabývala jak místní armáda, tak naše velvyslanectví. Navíc jsem se poměrně často setkával s běžnými občany Bejrútu a byl jsem mile překvapen jejich přístupem k nám – byla to směs uznání a děkování spojená s jejich vyjádřenou kritikou jejich vlády. Vcelku rychle jsme vyrozuměli, že nepokoje vůbec nejsou směřované na cizince, ale čistě na jejich politickou reprezentaci. Sledoval jsem také zahraniční servery zpravodajství a ty mi pouze potvrdily to, jak jsme to cítili. Přesto jsme měli nastavena bezpečnostní opatření v podobě třeba operativně objízdných tras, abychom se vyhnuli takovým lokalitám, či dočasného přerušení prací. To stanovila místní armáda.

V jak závažném stavu se nacházely budovy v místě vašeho pobytu?

JIŘÍ: V přístavu, který byl kontrolován armádou šlo o úplnou a plošnou destrukci. Ve Starém městě byla pětina objektů, zejména těch zděných, ve stavu nějaké poruchy a tedy i určitého stupně omezení užívání (částečného, či úplného). Vysloveně v místě naší základy už šlo jen o chybějící zasklení části oken, zpravidla ze strany přístavu a tedy i místa epicentra výbuchu.

Setkal jste se již někdy v minulosti s tak rozsáhlým poškozením tolika budov?

JIŘÍ: Pokud nebudu počítat dobře připravené cvičení, tak ne, nesetkal.

Byla to vaše první podobná zahraniční mise?

PAVEL: Ano, tohle byla moje první zahraniční mise.

JIŘÍ: Ano, i pro mne to byla první zahraniční mise.

VÁCLAV: Pro mě také, stejně jako pro kolegy, to byla první zahraniční mise.

Jak na vaše rychlé vyslání zareagovala rodina?

PAVEL: Žena se strašně bála, ale věděla, že vše, co se psem dělám, vždy směřovalo k takové akci, takže mi to moc přála.

VÁCLAV: Moje žena to vzala skvěle, nechal jsem ji napospas smečce 8 psů, Anežce 4 roky a malému Vendelínu 3 týdny. Na Vysočině s obytnou dodávkou a ujel pryč. Takže nevím, kdo měl těžší misi. Mamka s taťkou byli super a pohotově mi zabalili věci a tím urychlili můj odjezd na letiště.

JIŘÍ: Byl to pro ně šok a šlo to vše velmi rychle, nebyl čas na vysvětlování. Celkově to následně nebylo úplně jednoduché, máme dvě malé děti a shodou nešťastných náhod zbytek rodiny postupně postihla nemoc. Babičky to ale po pár dnech zvládly odlehčit, tak teď už se to vrací do starých kolejí. Dokonce mi ty domácí potíže i nějakou dobu tajili, abych neměl starost navíc.

Chtěli byste něco vzkázat lidem, kteří vás na dálku sledovali a podporovali?

PAVEL: Ohlasy lidí byly úžasný, jsem strašně hrdý na Českou republiku, že byla schopna takhle rychle a efektivně reagovat. Děkuji všem, co nám drželi palce, sledovali nás a podporovali naší práci.

JIŘÍ: Určitě ano, bylo to moc milé a povzbuzující. Už během aktivace mi chodily zprávy od rodiny, kolegů a přátel. Svým způsobem to bylo dojemné a zavazující, věděl jsem, že nemůžu zklamat. Děkuju za to všem alespoň touto cestou.

nstržm. Pavel Málek, kynolog

Pavel je příslušníkem od r. 2006, po celou dobu vykonává funkci hasiče/strojník. Slouží na stanici Turnov. V roce 2012 se stal prvním psovodem HZS LK s atestovaným služebním psem Bastienem Charliem a v kynologické skupině působí dodnes, i když s již druhým služebním psem v pořadí. Téhož roku se stal také členem USAR týmu HZS ČR. Za sebou má více než 40 plošných nasazení a cca 10 sutinových nasazení. Účastnil se se svým psem také několika soutěží, ve kterých se vždy umístil. MČR IZS 2011 2. místo družstvo HS ČR na MČR IZS 2011, 1. místo družstvo HZS ČR na Mezinárodním setkání Kynologů, 2. místo družstvo HZS ČR na MČR IZS 2015, v roce 2019 se stal mistrem republiky plochy, téhož roku se umístil na 2. místě v týmu – Německý krátkosrstý ohař v Poháru plemen. Jeho pes se jmenuje Yetti. Na svém kontě má Yetti už jedu nalezenou pohřešovanou živou osobu.

Pavel Málek

nstržm. Václav Vančura, kynolog

Václav je příslušníkem od 1.6.2014, hasič – strojní služba. Slouží jako profesionální hasič na stanici v Tanvaldu, od r. 2016 je psovodem kynologické skupiny HZS LK se služebním psem Bella se specializací na vyhledávání v sutinách. Získal 2. místo MČR složek IZS záchranných psů, 3. místo MČR v individuálním mushingu v kategorii Scooter, 1. místo na ME v Belgii v individuálním mushingu v kategorii Scooter, 8. místo MS v té samé kategorii.

Václav Vančura

plk. Jiří Kovalský, statik

Jiří Kovalský je příslušníkem HZS ČR od roku 2004. Začínal na pozici velitele stanice Semily a od roku 2009 působí na funkci ředitele územního odboru Semily. Styčným důstojníkem HZS ČR pro mezinárodní operace a následně členem českého USAR týmu se stal v roce 2013. Prošel mnoha zahraničními kurzy Mechanizmu civilní ochrany EU pořádanými v Anglii, Švédsku, Slovinsku, Německu a Itálii. Do doby nasazení v Libanonu se účastnil národních reklasifikačních cvičení a mezinárodních cvičení v Estonsku, Německu a Slovensku. Vystudoval obor Pozemní stavitelství stavební fakulty VUT v Brně a následně v doktorském programu ČVUT v Praze. Na oblast statiky narušených budov se začal více specializovat se vstupem do USAR týmu a tuto odbornost využívá v operační činnosti i na území domácího HZS Libereckého kraje.

Jiří Kovalský