Hasičský záchranný sbor České republiky  

Přejdi na

Předcházíme rizikům


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Časopis 112 ROČNÍK XVIII ČÍSLO 8/2019

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA analyzujeme dva rozbory požárů, a to v Přerově a v České Třebové. Seznámíme vás s historií AV HZS podniků, z.s. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dočtete o speciálním výcviku v tunelech ve Švýcarsku a o taktickém cvičení složek IZS „AUTOBUS 2019“. Představíme mobilní aplikaci První Psychická Pomoc, která může pomoci lidem v těžkých životních situacích. V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ máme informaci ze setkání generálních ředitelů civilní ochrany zemí Visegrádské čtyřky. Připomněli jsme Ženevské právo 70 let existence kodexu. Kam dojedou hasiči? Tím se zabývali v centrálním datovém skladu HZS ČR v Lázních Bohdaneč. Přečtete si o školení zahraničních specialistů v oblasti ochrany před účinky nebezpečných chemických látek. V INFORMACÍCH jsme připravili výsledky sportovních akcí. ME profesionálních hasičů ve fotbale 2019 v německém Gelsenkirchenu za účasti – Česka, Francie, Spolkové republiky Německo a Velké Británie. 

Dne 12. srpna letošního roku jsme si připomněli významné výročí. V roce 1949 došlo k přijetí čtyř Ženevských úmluv, které jsou považovány za současné základy mezinárodního humanitárního práva. Výročí je vhodnou příležitostí pro připomenutí smyslu zmíněných konvencí a vybízí k úvaze nad jejich dalším významem. Článek shrnuje důvody vzniku kodexu, seznamuje s jeho vývojem a výzvami pro nadcházející období.
Obr. 1 Diplomatická konference v Ženevě - 1949Obr. 1 Diplomatická konference v Ženevě - 1949
Ženevské právo: základní charakteristika
Ženevské právo je významnou součástí mezinárodního humanitárního práva (MHP). Cílem MHP je maximálně humanizovat ozbrojené konflikty. Vedle například diplomatického práva, námořního práva nebo uprchlického práva je MHP jedním ze specializovaných odvětví mezinárodního práva.

Předmětná oblast práva je v literatuře někdy označována širším pojmem jako právo ozbrojených konfliktů nebo válečné právo. Svou povahou je MHP tzv. ius in bello, tzn. právem regulujícím vlastní průběh ozbrojeného konfliktu. Vedle toho je v teorii mezinárodního práva rozlišována také oblast ius ad bellum (zřídka užíváno označení ius contra bellum), tj. právo na válku. Státy jsou vázány oběma subsystémy, tzn. porušení ius ad bellum nezbavuje porušitele, ani napadený stát povinnosti respektovat pravidla platná během ozbrojeného konfliktu, tj. ius in bello. [1]

V rámci MHP je možné rozlišit následující oblasti reprezentované příslušnými soubory úmluv:

  • Ženevské právo (označované také jako tzv. vlastní humanitární právo) – řeší podrobně především ochranu civilních osob, vojáků vyřazených z boje a dále všech, kteří se neúčastní nepřátelských akcí.
  • Haagské právo (označované také jako tzv. vlastní válečné právo) – vymezuje práva a povinnosti válčících stran při provádění a řízení bojových operací a omezuje výběr škodících bojových prostředků.

Původně jasný rozdíl mezi jednotlivými oblastmi byl postupně redukován. Ženevské a haagské právo tedy nejsou striktně odděleny. Například cílem některých ustanovení haagského práva je ochrana obětí konfliktů a některé zásady práva ženevského naopak usilují o omezení činností stran v konfliktu v průběhu nepřátelských akcí a fakticky tak upravují způsoby vedení boje.

Tradice Ženevských úmluv z roku 1949 vzpomínaných v článku navazuje na předchozí obyčeje a kodifikace MHP. Proto je uvedena stručná historie předcházející vzniku vlastních úmluv přijatých v roce 1949 a významně tak ovlivňující jejich podobu.

Ženevské právo: období od roku 1864 do roku 1949
Vznik systému ženevského práva je tradičně spojován s národnostně emancipačními procesy druhé poloviny 19. století. V tomto ohledu se klíčovou událostí stala rozhodující bitva v boji za sjednocení Itálie – bitva u Solferina (1859), které se zúčastnilo asi 320 000 vojáků a trvala celkem 15 hodin. Po boji zde zůstaly tisíce raněných odkázaných na náhodnou pomoc. [2]

Henri Dunant, později hlavní iniciátor vzniku mezinárodního hnutí Červeného kříže, jako náhodný svědek těchto událostí začal v místě bitvy nejprve poskytovat pomoc postiženým bojovníkům a následně zajišťoval organizaci převozu raněných, zřizování provizorních ošetřoven a nouzových nemocnic. Své zážitky popsal v knize „Vzpomínky na Solferino“ (1862). Publikaci rozeslal také evropským panovníkům, státníkům a vojevůdcům a v jejím závěru navrhl založení mezinárodní dobrovolné organizace na pomoc raněným vojákům a uzavření mezinárodní úmluvy o jejich ochraně. [2]

Vydání knihy a následné nezměrné Dunantovo osobní úsilí vedly k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1863 a o rok později (22. srpna 1864) k přijetí první Ženevské úmluvy – Úmluvy o zlepšení osudu raněných příslušníků armád v poli. Do konce roku 1864 úmluvu ratifikovalo 10 států a v následujících letech byla uznána dalšími 37. [3,4]

První Ženevská úmluva je zásadním mezníkem historie soudobého MHP. Úmluva obsahovala pouze deset článků, zakotvila však základní zásady zacházení s raněnými vojáky bez ohledu na to, zda šlo o příslušníky vlastních vojsk či nepřítele. Dále proklamovala právo civilistů na ošetřování raněných, zakotvila zásadu neutrality vojenských zdravotnických služeb a stanovila rozeznávací znak. Státy tak nově disponovaly ustanoveními platnými za všech okolností bez časového a prostorového omezení.

V roce 1899 byla na první mírové konferenci v Haagu přijata Úmluva o adaptaci principů Ženevské úmluvy ze dne 22. srpna 1864 na vedení námořní války, která poskytovala ochranu raněným, nemocným a trosečníkům ozbrojených sil na moři. [1]

Praktická aplikace smluvních ujednání byla od svého vzniku do první světové války prověřena řadou konfliktů, např. Francouzsko­ Německou válkou, Balkánskými válkami. V důsledku těchto zkušeností došlo v roce 1906 k revizi a doplnění úmluvy z roku 1864.

První světová válka však zcela zásadním způsobem ověřila funkčnost smluvních instrumentů. V reakci na válečné zkušenosti zintenzivnily činnosti v oblasti humanizace ozbrojených konfliktů a rozvoj MHP. Výsledky bylo přijetí Ženevského protokolu z roku 1925 zakazujícího užívání dusivých, otravných a podobných plynů a bakteriologických zbraní ve válce a v roce 1929 revize stávající úmluvy z roku 1906 a přijetí úmluvy o zacházení s válečnými zajatci. [4]

Nepodařilo se však kodifikovat ochranu civilních osob. Předloha projednávaná od roku 1921 byla pokládána za příliš velký zásah do volnosti válčení. V roce 1934 na mezinárodní konferenci Červeného kříže v Tokiu byl sice předložen návrh tzv. Úmluvy o ochraně civilistů za ozbrojené okupace, avšak vzhledem k zostřující se mezinárodní situaci nebyl přijat, což se ve svých důsledcích plně projevilo za druhé světové války. [1]

Druhá světová válka vypukla 1. září 1939 a byla provázena mimořádnými zločiny páchanými na civilním obyvatelstvu. Až polovinu celkových ztrát na životech představovaly civilní osoby. Z uvedeného důvodu byl přehodnocen dosavadní přístup k ochraně této kategorie osob a došlo k zásadním úpravám stávajících ujednání.

Ženevské právo: období od roku 1949 do současnosti
Druhá světová válka byla v mnohém válkou totální a válkou zaměřenou proti civilnímu obyvatelstvu. V reakci na nutnost rekodifikace MHP začalo být ze strany mezinárodního společenství vyvíjeno úsilí o změnu. Na mezinárodní konferenci Červeného kříže konané ve Stockholmu v roce 1948 byly proto schváleny nově formulované návrhy upravující stávající smlouvy a o rok později na diplomatické konferenci konané v Ženevě (obr. 1) dne 12. srpna 1949 přijaty:

  • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli;
  • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři;
  • Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci;
  • Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.

Všechny úmluvy podepsalo Československo dne 8. prosince 1949. Publikovány byly vyhláškou č. 65 ministra zahraničních věcí ze dne 15. prosince 1954.

První tři konvence nahradily předchozí ujednání uzavřená rovněž v Ženevě. Čtvrtá úmluva byla nově vytvořena a rozšířila tak skupinu chráněných osob (osoby raněné, nemocní, trosečníci, váleční zajatci) o civilní obyvatelstvo.

Na ženevské konferenci se však nepodařilo prosadit zásadní regulaci způsobů vedení války, takže ochrana civilistů před přímým útokem takřka chyběla, stejně tak jako regulace vnitrostátních konfliktů.

Vývoj po přijetí Ženevských úmluv z roku 1949 brzy ukázal, že jejich ustanovení nejsou plně dostačující. Vyvstaly problémy spojené především s rozmachem národněosvobozeneckých hnutí, která směřovala proti koloniálním režimům.

V roce 1965 se ve Vídni konala 20. mezinárodní konference Červeného kříže, jejíž rezoluce zmocnila Mezinárodní výbor Červeného kříže k přijetí konkrétních kroků rozvoje MHP a zlepšení ochrany obyvatelstva za ozbrojených konfliktů. Postupně tak začal vznikat návrh, v rámci něhož byly vypracovány ke stávajícím úmluvám dva Dodatkové protokoly. V červnu roku 1977 vyvrcholila tato iniciativa a byly přijaty následující protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1949: [5]

  • Dodatkový protokol I se týká ochrany obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů;
  • Dodatkový protokol II se týká ochrany obětí konfliktů, nemajících mezinárodní charakter.

Vzhledem k antagonismu politických systémů bipolárně rozděleného světa byla příprava protokolů velice problematická a samotná diplomatická konference jednala o jejich přijetí tři roky. Tehdejší Československo protokoly signovalo dne 6. prosince 1978, ratifikovány však byly až 15. ledna 1990.

V roce 2005 byl přijat Dodatkový protokol III k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o přijetí dalšího rozeznávacího znaku. Jménem České republiky byl podepsán dne 12. dubna 2006 a publikován sdělením ministra zahraničních věcí č. 85/2007.

Ženevské právo: výzvy pro nadcházející období
Ženevské úmluvy z roku 1949 jsou považovány za základní prameny MHP. Všechny čtyři úmluvy podepsalo a ratifikovalo do současné doby 196 států světa (obr. 2). Ženevská ujednání tak představují systém smluv univerzálního významu. Zkušenosti s řešením ozbrojených konfliktů zcela jednoznačně prokazují smysl aplikace těchto instrumentů a jejich nezbytnost.

Válečné konflikty však nadále zůstávají hrozbou především pro civilní obyvatelstvo, a tak zatímco na přelomu 19. a 20. století a ještě v období první světové války přímé ztráty civilního obyvatelstva tvořily asi pět procent z celkového podílu obětí ozbrojených konfliktů, v průběhu druhé světové války dosáhl podíl nekombatantů na celkovém počtu 40 až 50 %. Uvedený trend pokračoval dále a v současnosti dosahuje 80 až 90 %. V rámci některých ozbrojených konfliktů byly cílené útoky na civilní obyvatelstvo dokonce součástí strategie způsobu vedení boje a cílem tak nebylo poražení protivníka, ale jeho zničení. [6,7]

Válka je stále považována za jeden z tradičních nástrojů zahraniční politiky států. Povinností států je však řešit mezinárodní spory pokojnými prostředky, tak aby nebyly ohrožovány mezinárodní mír a bezpečnost. V rámci mezinárodního společenství je tedy užití války vymezeno pouze pro následující případy: [8]

  • jde o donucovací sankce schválené Radou bezpečnosti OSN,
  • jde o sebeobranu (individuální nebo kolektivní).

Donucovací akce schválené Radou bezpečnosti OSN jsou podstatou kolektivní bezpečnosti a jsou určeny k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Právo na sebeobranu pak opravňuje stát k individuálnímu nebo země oblastních dohod ke kolektivnímu užití války. Uvedené právo by však mělo být vykonáváno pod dohledem Rady bezpečnosti OSN, která by měla posoudit její legálnost a také zda nedochází k případnému zneužití práva.

Sebeobrana proti již započatému ozbrojenému útoku je plně v souladu s uvedenými pravidly. Problematickým je však útok, který ještě nenastal, je ale bezprostředně hrozící. Za dané situace se vytváří prostor pro extenzivní výklad tohoto práva. Vedle toho navíc existuje celá řada konfliktů, které vypuknou bez jakékoli vazby na uvedené podmínky. Nejčastěji pak jde o vnitrostátní nepokoje, jež jsou následně přenášeny za své hranice a vedou k destabilizaci regionu.

Navzdory proklamovanému úsilí tak zůstávají ozbrojené konflikty realitou bezpečnostního prostředí. V období 1946 až 2018 došlo dokonce k významnému nárůstu celkového počtu ozbrojených konfliktů, přičemž zásadní podíl na něm měly ozbrojené konflikty menšího rozsahu (do 1 000 obětí/rok). [9]

Z pohledu ochrany civilního obyvatelstva je vedle vývoje počtu ozbrojených konfliktů zásadní informace o tom, mezi kterými aktéry se ozbrojený konflikt odehrává. Na celkovém nárůstu počtu ozbrojených konfliktů se přibližně od 60. let 20. století významně podílejí vnitrostátní konflikty. Jen v roce 2018 bylo zaznamenáno celkem 52 ozbrojených konfliktů, z toho bylo 41 vnitrostátních. [9]

Problematika mezinárodních ozbrojených konfliktů je v rámci MHP regulována všemi čtyřmi Ženevskými úmluvami a dále Protokolem I. V případě vnitrostátních ozbrojených konfliktů je však možné aplikovat pouze společný článek 3 všech čtyř Ženevských úmluv a Protokol II.

Právě vnitrostátní konflikty ale představují z pohledu ochrany civilního obyvatelstva zásadní výzvu. Pro jejich průběh je charakteristická vysoká nepřehlednost a s tím spojená obtížná identifikace kategorií osob, neúčastnících se bojových akcí. Paradoxně je tak méně rozpracována ta část MHP, která se týká nejčastěji se vyskytujících ozbrojených konfliktů, čímž dochází k systémovému selhávání v udržování proporcionality mezi zásadou vojenské účelnosti a požadavky humanity.

I přes četné výzvy, před nimiž MHP stojí, je stále zcela zásadním nástrojem zajišťování ochrany obyvatelstva za války. Stejně jako u jiných norem je však i v tomto případě aktuální využitelnost limitována schopností reflexe měnících se podmínek.

Seznam použitých zdrojů
[1] 
Šturma et. al. Mezinárodní humanitární právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. 536 s. ISBN 978-80-7400-185-7.
[2] 
Švejnoha, J. Historie Mezinárodního Červeného kříže. Praha: Úřad Českého červeného kříže, 2008. 78 s. ISBN 978-80-87036-28-0.
[3] 
Historie Ženevských úmluv. [online]. [cit. 2019-7-5]. Dostupné z: https://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_vyroci/140_let_MHP.pdf
[4] 
Jukl, M. Stopadesáté a sté výročí inspirací i dnes, Noviny Červeného kříže, 2014, roč. 21, č. 1, s. 1-2.
[5] 
Jukl, M. Co přinesly Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám?, Noviny Červeného kříže, 2017, roč. 24, č. 1, s. 1-2.
[6] 
Debarati, G., S. & Olivia, D. Demographic and health consequences of civil conflict: background paper. In: World Development report 2011: conflict, security, and development. [online]. [cit. 2019-7-5]. Dostupné z: https://openknowledge.worldbank.org/bitstream/handle/10986/9083/WDR2011_0011.pdf?sequence=1.
[7] 
Chesterman, S. Civilians in war. Lynne Rienner Publishers. 2001. ISBN 1-55587-988-8.
[8] 
Ondřej, J. Odzbrojení. Prostředek k zajištění mezinárodní bezpečnosti. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 352 s. ISBN 978-80-7380-129-8.
[9] 
Department of Peace and Conlict Research. [online]. [cit. 2019-7-5]. Dostupné z: https://www.pcr.uu.se/research/ucdp/


pplk. Mgr. et Mgr. František PAULUS, Ph.D., Institut ochrany obyvatelstva, foto archiv autora
 

vytisknout  e-mailem