Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 12/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA informujeme o reálném nebezpečí prskavek jako vánoční dekorace. Následuje rozbor požáru, kde od svíček vyhořela celá koupelna. Hasiči i nadále pokračují v činnostech souvisejících s covidem-19. Byl ukončen zásah ve Vrběticích. Jak náročný byl zásah u požáru plastů ve Stráži pod Ralske. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM si můžete přečíst o průběhu kurzu bezpečné jízdy složek IZS v Mostě. Následuje článek o vlastnostech nového vyprošťovacího automobilu AV 30.1. V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ si přečtete o mimořádných událostech řešených na úrovni EU. A jaká je vize Centrálního datového skladu HZS ČR v letech 2020-2025? Co je hlavním účelem krizové karty obce a jaké informace musí obsahovat, se dozvíte dále. V rubrice INFORMACE přinášíme příklady nadační pomoci v životní tísni určené policistům a hasičům ve služebním poměru. Hasičská rodina, kterou představíme, je tentokrát z Pardubického kraje. Následují anotace vysokoškolských prací. 

Při našem putování za hasičskými rodinami jsme se tentokrát dostali do Pardubického kraje. Zde na stanici HZS Pardubického kraje (PAK) v Seči pracuje jako velitel družstva nprap. Michal Karlík. Za sedmadvacet let služby u hasičů se má za čím ohlížet.

Jak jste se vlastně k hasičům dostal?
Vyrůstal jsem přímo na stanici v Chrudimi, měli jsme tam byt, takže jsem viděl každý den na vlastní oči život hasičů. Později jsem začal chodit do kroužku mladých požárníků, který vedl tátův kolega z práce přímo na stanici pod záštitou tehdejšího VPÚ Chrudim. V roce 1983 jsme se museli odstěhovat, ale to mě neodradilo a pokaždé, když jsem měl možnost jít za hasiči, tak jsem ji využil. Samozřejmě jsem zkoušel i jiné věci jako fotbal, střelecký kroužek, turistiku nebo trempování, ale když jsem ukončil učiliště, tak jsem se rozhodl na sto procent, že budu S přítelkyní Monikou - ples HC Chrudim 2012hasičem. Později jsem nastoupil na vojenskou službu k hasičům do Prahy na Zbraslav a po ní jsem rovnou nastoupil k závodnímu požárnímu útvaru (ZPÚ) do Parama v Pardubicích jako hasič­ strojník. V roce 1994 jsem přešel k útvaru Sboru požární ochrany do Chrudimi jako hasič. Od roku 1996 jsem přestoupil na nově otevřenou stanici HZS PAK v Seči jako strojník, později technik strojní služby a od roku 2012 jsem velitelem družstva na směně C.

Prý jste velká hasičská rodina, kdo do ní všechno patří?
Děda František Zach i strýc František Zach mladší byli členy SDH Chrudim, stejně jako máma Alena a táta Vítězslav. Sestra Alena s manželem Petrem a můj bratr Martin jsou dobrovolní hasiči v SDH Chrudim. Také mí dva synové Jakub a Lukáš spolu s dcerkou Lenkou jsou u dobrovolných hasičů. Do rodiny počítáme i strýce Josefa a Františka, kteří byli profesionální hasiči v Chrudimi. Otec přítelkyně Moniky pracoval – jak jinak – na stanici v Kunštátě, takže naše rodina zasahuje až do Jihomoravského kraje.

Oba Vaši rodiče pracovali u HZS PAK a zároveň byli dlouholetí dobrovolní hasiči. Řekněte něco o jejich práci a dobrovolnické činnosti.
Mamka chodila od roku 1952 do kroužku mladých hasičů a od roku 1961 se stala členkou SDH Chrudim, kde zastávala řadu funkcí. Od roku 1991 byla starostkou SDH Chrudim. Až do roku 2012 byla strojnicí sportovního družstva. V roce 1965 měli pravou hasičkou svatbu, při níž je z hasičské zbrojnice odváželi kamarádi v CAS 16 Š-706 RTH. Když byl v roce 1970 zřízen v Chrudimi Veřejný požární útvar, byli sem s tátou přijati jako první příslušníci. Mamka zastávala funkci spojařky na ohlašovně požáru a táta byl strojníkem až do svého odchodu od HZS PAK po 35 letech v roce 2005. Zároveň je členem SDH Chrudim, kde dlouhá léta zastával funkci velitele JSDHO. Po celou dobu byl aktivním členem družstev v požárním sportu jak u dobrovolných, tak i u profesionálních hasičů, s nimiž se účastnil nejen krajských soutěží, ale i mistrovsví republiky. Oba rodiče byli oceněni za svou činnost u dobrovolných hasičů Řádem svatého Floriána.

Co se Vám na práci hasičů líbilo, že Vás to k nim táhlo už od mala?
Líbily se mi všechna ta auta, čerpadla, hadice. Když jim vyhlásili poplach, rozsvítilo se červené světlo, zazněl klasický poplach, kterému jsme říkali „bečák“, chlapi sjeli po tyči, naskákali do aut, zapnuli majáky, houkačky a vyjeli k zásahu. Taky mě okouzlil požární sport. Vždy, když táta jel na nějaké závody, nemohl jsem tam chybět. Bavilo mě pozorovat, jak běhají přes překážky, lezou na věž nebo provádí požární útok.

Jste u hasičů více než čtvrt století. Jak moc se všechno změnilo?
Hasiče dělám už více než sedmadvacet let, rok a půl u ZPÚ Paramo a 26 let u HZS PAK a stále mě to baví. Vzpomínaný „bečák“ vystřídalo vyhlášení poplachu podle typu události, na kterou se zrovna vyjíždí, a také ve vybavení je markantní rozdíl. Dnes, když si oblékáme zásahové obleky, tak už se jen těžko dá uvěřit, že když jsem začínal, vyjížděli jsme k ohni jen v „modrákách“ s „půllitry“ na nohou. Největší ochranou byl kabát „sedmiosmiňák“, ve kterém se pořádně nedalo pohnout a když namokl, vážil snad metrák. V garážích stály Š-706, T-148, 815, 623 RZA, AVIA, LIAZ. Že jednou budeme mít techniku jako dnes, o tom se nám nikdy ani nesnilo.

Co je podle Vás na práci hasičů nejtěžší?
Rozhodně psychická a fyzická náročnost u některých zásahů, jako jsou například požáry nebo dopravní nehody. Každý z nás má při práci strach a kdo ho nemá, ten nemá u hasičů co dělat, protože pak je nebezpečný nejen pro sebe, ale hlavně pro okolí a své kolegy u zásahu.

Jaké složitější situaci jste musel při práci čelit?
Ať si kdo chce co chce říká, hasič je jen člověk a každého silně zasáhne úmrtí dítěte nebo známého. V roce 1995, to jsem ještě sloužil v Chrudimi, jsme vyjeli s CAS 32 T-815 na výpomoc kolegům z Hlinska do obce Malinné na požár stodoly. Ti již byli vyjetí na jiné události, kterou bylo propadnutí dvou šestiletých chlapců na zamrzlém rybníku asi 5 km od místa požáru stodoly. Po příjezdu jsme nakonec nebyli potřeba, tak nás převeleli na vyhledávání chlapců k rybníku. Než jsme dojeli na místo, kolegové už jednoho chlapce našli a druhého stále hledali. Naše jednotka se hned po příjezdu zapojila do vyhledávání na zamrzlém rybníku, rozřezávali jsme led a trhacím hákem zkoušeli najít chlapce. Po asi dvou hodinách byl utonulý nalezen policejním potápěčem, který chlapce předal mně, já ho musel nést v náručí kolem celého rybníka k rodičům.

Podělíte se se čtenáři o nějaký zásah, který je pro Vás nezapomenutelný?
Hned po vojně, když jsem ještě sloužil u ZPÚ v pardubickém Paramu, došlo ráno 26. července 1994 k rozsáhlému požáru na provozu zvaném „Barizolka­ Rospustidlová parafínka“ (šilery). Já jsem měl sice zrovna volno, ale byl jsem povolán do práce, a když se mě doma ptali, kdy se vrátím, odpověděl jsem jen, že nevím. Vrátil jsem se nakonec až za tři dny. Vzhledem k tomu, že to byl požár většího rozsahu, na místo se sjela spousta jednotek dobrovolných i profesionálních hasičů z Pardubického, Chrudimského a Královéhradeckého okresu. Zkrátka jak se říká, každý kdo měl ruce a nohy. Hlavně byly potřeba cisterny s vodou a pěnou. Na místě jsem zasahoval nejen s kolegy z Parama, ale i s hasiči z Chrudimi. Dokonce jsem hasil nad šilery s jedním z těch, kterého jsem si pamatoval, když jsem jako malý kluk chodil za rodiči do práce.

Mamka a táta - výročí 140 let SDH ChrudimVzpomenete si na nějaký zásah, kdy jste zasahovali společně třeba s tátou?
Ano, po otevření stanice na Seči jsem začal sloužit na směně A a každé ranní zkoušky spojení základnových radiostanic jsem dělával s mamkou. Pokud jsme měli větší zásah, dojížděli nám na výpomoc kolegové z Chrudimi a často se stávalo, že jsem se setkal u zásahu s tátou. Vzpomínám, když v roce 2003 v Proseči u Seče hořela stodola, kromě nás a okolních JSDHO přijeli na výpomoc i ze stanice Chrudim. Já jsem dělal strojníka na CAS 32 T-148 a když dojeli Chrudimští, zjistil jsem, že strojníka u cisterny, která doplňovala vodu do mojí, dělá táta. Když jsem se potřeboval vysílačkou domlouvat, nešlo hlásit: „Táto, tady tvůj syn. Pusť vodu, potřebuji doplnit“. Automaticky mi naběhlo: „Čendo, pusť vodu. Potřebuji doplnit“. „Čendo“ totiž říkali chlapi v práci tátovi.

Kromě práce u HZS ČR jste také dobrovolným hasičem. Čemu se zde věnujete?
Hasičina je můj život. Kolegové rodičů mi od mala vyráběli nějaké uniformy, hadice, rozdělovače, proudnice a překážkové dráhy. Pak přišel kroužek mladých hasičů a od roku 1987 jsem řádným členem SDH Chrudim. Když jsem se pak přestěhoval do Seče, přestoupil jsem tam a ujal se funkce referenta mládeže. S dětmi jezdíme po závodech nejen v našem okrese, ale po celé republice. Samozřejmě jsem zařazený i v jednotce SDHO jako velitel družstva nebo strojník. Jak u dobrovolných hasičů, tak i u profíků jsem se věnoval požárnímu sportu, ke kterému vedu i své děti.

Jak vnímáte spolupráci mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči?
Myslím si, že spolupráce je na dobré úrovni. Ať je to po stránce vybavenosti, tak hlavně na úrovni komunikace a spolupráce u zásahů, společných cvičení a různých školení.

Trávíte jako rodina i volný čas „po hasičsku“? Jaké máte jiné koníčky?
Všichni v rodině jsme se věnovali požárnímu sportu, takže když jsme byli ještě děti, jezdili jsme s rodiči na závody. Pak když už jsme byli starší, jezdili jsme každý se svým družstvem a potom zase s dětmi. Dokonce jsme měli i vlastní družstvo, které se jmenovalo „KARLÍCI“. Dodnes si ještě společně zaběhneme pro vzpomínku mamky na soutěži v Chrudimi „Memoriál Aleny Karlíkové“. Společně se scházíme při různých oslavách na zahrádce rodičů v Chrudimi. Čas si najdu i na projížďky na kole. S přítelkyní máme psa, takže podnikáme společné procházky a výlety. Moc mě baví práce se dřevem, tak jsem si doma zařídil menší truhlářskou dílnu.

Na závěr je prostor pro Vaše přání.
Asi jako každý správný hasičský táta bych si přál, aby se podařilo a v rodině byl další pokračovatel v hasičské tradici rodiny Karlíků nejen u dobrovolných, ale i u profesionálních hasičů.


Karel ŠVÉDA, foto archiv rodiny Karlíkovy
 

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook