Hasičský záchranný sbor České republiky  

Přejdi na

Předcházíme rizikům


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Časopis 112 ROČNÍK X ČÍSLO 5/2011

Hlavním tématem úvodního bloku je problematika požární ochrany zařízení, která jsou v těchto měsících v různých souvislostech velmi často skloňována - fotovoltaických elektráren.V části požární ochrana analyzujeme také zásah na požár jedné z fotovoltaických elektráren.V bloku IZS najdete první ze seriálu článků zaměřených na přípravu záchranných psů, hodnocení činnosti složek IZS v uplynulém roce nebo se seznámíte s činností hasičů podniku Škoda Auto, a.s. Poznatky a zkušenosti z problematiky ochrany před zvláštními povodněmi a z šíření poplašných zpráv hromadnými sdělovacími prostředky při povodni v roce 2009 jsou hlavními tématy bloků věnovaných ochraně obyvatelstva a krizovému řízení. Dále přinášíme reportáž z předávání Zlatých záchranářských křížů za rok 2010, hodnocení 14. ročníku konference požární ochrany Červený kohout, pozvánku do Českého Krumlova na velmi zajímavou červnovou konferenci k požární ochraně historických památek nebo nahlédnutí do práce záchranářů na Islandu.  

Čas od času se hasiči setkávají s typy mimořádných událostí, při kterých dojde k zavalení osob sutinami zřícených objektů nebo uvěznění osob pod závaly. V těchto případech je nutné postiženou osobu co nejrychleji lokalizovat a vyprostit. V případech, kdy není možné osoby lokalizovat běžným způsobem pomocí technických prostředků nebo kdy nelze s jistotou říci, že se pod sutinami nikdo nenachází, jsou na pomoc přivoláni psovodi se svými psy, jejichž úkolem je označit místo v sutinách, kde se zavalená osoba nachází. V rámci integrovaného záchranného systému (IZS) jsou v ČR pro tuto činnost využíváni psovodi se psy především ostatních složek IZS. Tyto psovody - držitele kynologického atestu MV-generálního ředitelství HZS ČR pro specializaci „sutinové vyhledávání“ - povolává na místo události dle aktuálního seznamu atestovaných kynologů operační a informační středisko HZS kraje nebo operační a informační středisko MV-GŘ HZS ČR. Před tím, než je psovod se psem připraven k vykonání atestační zkoušky a je v rámci IZS využíván při mimořádných událostech, prochází každý pes se svým psovodem několikaletým výcvikem ve své „domovské“ organizaci.

Počáteční fáze výcviku jsou zaměřeny na označení volně Počáteční fáze výcviku jsou zaměřeny na označení volně "ukrytého" figuranta, kterého pes vidíZáchranní psi jsou jedním z nejstarších, ale také nejosvědčenějších a nejspolehlivějších prostředků, které lze k prověření sutin použít. Samozřejmě nejsou všemocní a mají své limity jako všichni a všechno, každý tvor a přístroj. Přesto je jejich čich i v dnešní době techniky stále nenahraditelný. Co všechno obnáší a v čem spočívá příprava takového psího specialisty?

Výcvik nikdy nekončí

Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že výcvik záchranného psa spočívá především v postupném získávání zkušeností s vyhledáváním. Každá reálná sutina je totiž jiná a vlastně originál. Jak bude vypadat objekt po zřícení, nelze předvídat, a proto není možné předem natrénovat všechny možné situace, ve kterých pes bude při nasazení pracovat. Podmínky pro hledání budou pokaždé jiné, ať už jde o povahu a členitost terénu nebo o to, jak se v něm bude lidský pach chovat. Pohyb a rozptyl pachu totiž ovlivňuje mnoho faktorů - teplota, vlhkost, průduchy, průvan, tlak vzduchu, vítr, poloha místa závalu osoby atd. Psovod se proto musí snažit, aby pes získal během výcviku v hledání co nejvíce zkušeností. Z toho je zřejmé, že výcvik v podstatě nikdy nekončí a pes se učí celý život. Přesněji řečeno končí až při odchodu psa do „důchodu“. Výcvik záchranného psa je vždy dlouhodobou, časově a finančně náročnou záležitostí, neboť získávání zkušeností musí být postupné, nedá se urychlit, uspěchat.

Kromě toho, že tréninky bývají často celodenní, nelze psa po akci „odstavit do garáže“, ale psovod se o něj musí starat a věnovat se mu denně (krmení, venčení, vycházky, celková výchova). Aby byl pes spolehlivým záchranářem, je nutné trénovat pravidelně a co nejčastěji střídat prostory pro vyhledávání. Jednak proto, aby se pes v tréninku setkal s co nejvíce terény a situacemi z hlediska podmínek pro práci. A také, aby nezačal při hledání lajdačit. Pokud totiž psovod trénuje stále ve stejných objektech a sutinách, po nějakém čase je pes začne mít „naběhané“. Bude vědět, co ho v kterých místech čeká a proto bude pracovat jistě a spolehlivě, ale jenom zdánlivě. Bez problémů také překoná případné překážky (nepříjemné úzké železné schody, příkop, zeď, kterou musí přeskočit apod.) a temné prostory. Ale stejně dobře bude pes vědět o všech úkrytech v prostoru a při hledání se začne soustřeďovat na místa, kde bývají figuranti a ostatní části terénu čichem dostatečně neprověří. Avšak přijde-li potom takto trénovaný pes do neznámého terénu, často mívá problémy už se samotným pohybem v prostoru. Pro psovoda znamená střídání objektů nemalé finanční náklady, především na pohonné hmoty. Sutin a objektů vhodných pro záchranářský výcvik neustále ubývá, proto se běžně jezdí cvičit i do terénů vzdálených sto nebo více kilometrů.

Výběr psa

Při výběru psa by měl psovod zohlednit, mimo jiné, účel a využití, pro které si štěně pořizuje. Obecně sice platí, že pro záchranářský výcvik není rozhodující plemeno, průkaz původu, velikost psa nebo čistota rasy a nejdůležitější jsou především povahové vlastnosti každého jedince. Přesto jsou některá plemena vhodnější a jiná méně vhodná. Pro práci v sutinách jsou vhodnější velcí, lehčí psi a středně velcí psi, kteří se v troskách zpravidla snadněji pohybují. Malí psi se snáz dostanou do různých otvorů a užších míst a výhodou je i jejich hmotnost, protože je nestabilní sutiny spíš unesou (poškozené podlahy apod.). Nedokáží však samostatně překonat jiné překážky, se kterými se v sutinách mohou setkat, a ne vždy psovod může psovi pomoci. V každém případě by pes měl mít vyrovnanou povahu, předpoklad dobrých čichových schopností, přirozenou ochotu k práci jako takové, ale i spolupráci s lidmi, dobrý zdravotní stav, dobrou fyzickou, ale i psychickou kondici. Měl by být přátelský k lidem, nesmí být nedůvěřivý a agresivní vůči lidem ani vůči psům.

Výcviku předchází výchova

Prvotním a nezbytným krokem při výchově budoucího záchranáře je tzv. socializace psa, se kterou je potřeba začít už v útlém věku štěněte. Jde o období, kdy se pes učí kontaktu s lidmi, jinými psy, přivyká na rušné prostředí každodenního života. Už odmala by měl psovod u psa hrou rozvíjet zájem o aportování míčku, peška nebo jiné hračky. Výcvik je založený na motivaci psa a tou může být právě míček nebo jiný předmět, který bude rád nosit nebo se o něj s figurantem tahat. Odměnou samozřejmě mohou být také pamlsky, ale jejich používání má mnohem více nevýhod. Avšak při volbě druhu motivace je nutné vždy vycházet z individuálního zájmu psa. Odměna musí být pro něho natolik silnou motivací a lákadlem, že kvůli ní bude ochoten překonat i nejistotu nebo strach z nepříjemných překážek a situací. Pro některé psy je např. velký problém pohybovat se ve sklepě v naprosté tmě, pro jiné zase štěkat z výšky na pomocníka, který je v několikametrové prohlubni.

Výcvik psa

Psovod by měl při hledání pečlivě sledovat psa a učit se Výcvik je velmi složitý a pes i psovod se musejí mnoho naučit. Psovod hraje při výcviku psa vždy zásadní roli. Svým přístupem a vhodnou metodikou výcviku může i z průměrného psa vychovat dobrého a spolehlivého záchranáře. Stejně tak ale může zcela zkazit a odrovnat psa, který by jinak měl všechny předpoklady dosahovat kvalitních výkonů. Psovod by měl disponovat vlastnostmi jako je trpělivost, zodpovědnost, spolehlivost, citlivý přístup k práci psa, schopnost práce v kolektivu, umění ovládat své emoce, sebekritičnost. Dobrý kontakt a vztah mezi psovodem a psem je samozřejmostí. Psovod musí mít také dostatečné znalosti o pachu a dobrý odhad situace, aby od psa nevyžadoval výkon, který za daných podmínek není v jeho silách. U nás je nejpoužívanějším způsobem označení osoby štěkání psa v místě nálezu. Chce-li psovod docílit u svého psa spolehlivých výkonů, nesmí podcenit a přeskočit žádnou výcvikovou fázi a obtížnost úkolů psovi ztěžovat pozvolna a postupně. Musí postupovat krůček po krůčku a vždy od jednoduššího k obtížnějšímu. První fází je vytvoření spojitosti mezi štěkáním a odměnou. To znamená, že se pes učí zblízka odměnu si štěkáním v podstatě vynutit. Toto může psovod učit nejdříve na sobě, a když pes vše pochopí, převede jeho zájem na jiného figuranta. Druhým krokem je vyštěkání napřímo, kdy figurant odbíhá několik metrů tak, aby ho pes z dálky stále viděl. Figurant také bude měnit svojí polohu (sed, leh, dřep), protože pes musí umět označovat osobu v jakékoliv poloze. Když pes zvládá vyštěkání na krátkou vzdálenost, pomocník může začít odbíhat dál a poté i tak, aby ho pes už neviděl (ukryje se za roh atp.). To znamená, že pes uvidí figuranta s odměnou odbíhat do určitého směru, ale už neví, kde se přesně ukryl. Začne proto automaticky používat svůj nos a naučí se hledat člověka podle pachu. Pomocník bude prozatím ukrytý jednoduše a vždy na úrovni terénu. Další fází je nácvik označení (opět nejdříve napřímo) a následně vyhledání osoby ve spodních a později i výškových úkrytech. Zpočátku je dobré použít mělké spodní úkryty nebo takové, z kterých figurant částečně vyčnívá. Stejně tak je třeba začít malými výškami (třeba jen metr nad zemí) a obtížnost zvyšovat postupně. Následuje nácvik označení a vyhledání částečně zakryté osoby (úkryty, do kterých pes může nakouknout), zcela zakryté osoby, později i více osob, které mohou být ukryté pod, nad i v úrovni terénu. V tréninku je nutné zaměřit se rovněž na práci ve tmě, kterou lze rozdělit na přirozenou, přírodní (v noci venku) a „umělou“ v objektech. Noční hledání psům zpravidla problémy nedělá. S „umělou“ tmou v objektech je to však jiné. Pes totiž v naprosté tmě nevidí a je na tom stejně jako my lidé. Mnozí psi se v ní zpočátku soustřeďují na svůj pohyb natolik (nevidí, kam šlápnou), že u toho nezvládají zároveň čichat a hledat. Při hledání by pes neměl štěkat na první lidský pach, do kterého se dostane, ale měl by se snažit úkryty osob dohledávat co nejpřesněji. Musí se také naučit rozlišovat a správně vyhodnotit tzv. teplé úkryty, což jsou místa s pachem od osoby, která tam byla, ale už není. V sutině se mohou nacházet i předměty s lidským pachem, potraviny a další rušivé vlivy, kterých si pes nesmí všímat. Součástí výcviku je návyk psa na pohyb v různém prostředí, procvičování obratnosti (překonávání překážek různého tvaru, velikosti a z různého materiálu) a v neposlední řadě také manipulace se psem cizími osobami (zvedání, nesení). Při hledání by měl psovod psa vždy pečlivě sledovat, poznávat jeho reakce v té které situaci a učit se ho tzv. „číst“. Podle toho jak a kde pes reaguje nebo nereaguje na pach potom volit další postup a taktiku při prohledávání daného prostoru. Výcvik musí být veden tak, aby pes pracoval spolehlivě, samostatně, ale zároveň byl dostatečně ovladatelný. V počátečních fázích výcviku a s „nehotovým“ psem nelze trénovat na kohokoliv, ale figurantem by měl být vždy člověk, který sám odhadne, v jakém okamžiku, jakým způsobem (odměnou, hlasem, pohybem) a do jaké míry psa upoutat, povzbudit, odměnit nebo kdy ho naopak nechat pracovat samostatně. To je velmi důležité. Figuranty je potřeba střídat a používat muže i ženy, aby si pes nevytvořil tzv. nežádoucí spojitost mezi hledáním a určitými lidmi.

Výcvik záchranného psa rozhodně není jednoduchý. Trvá minimálně tři roky, než pes nabude dostatek zkušeností a je vycvičený natolik, že je schopný spolehlivého nasazení. Kromě toho musí pro tuto práci psychicky „dozrát“, což je individuální a u každého psa jiné.

Iveta SOUKUPOVÁ, SDH Hejnice, foto archiv autorky

 

vytisknout  e-mailem