Časopis 112 ROČNÍK XV ČÍSLO 1/2016

V úvodu hodnotíme v rozhovoru s generálním ředitelem HZS ČR brig. gen. Ing. Drahoslavem Rybou rok 2015 a seznamujeme s novým zákonem o Hasičském záchranném sboru České republiky. V bloku zaměřeném na požární ochranu přinášíme rozhovor s Ing. Janem Karpašem, CSc., věnovaný problematice tvorby a vývoje technických norem v oboru požární bezpečnosti staveb. V části orientované na oblast IZS informujeme o projektech zaměřených na zkvalitnění příjmu tísňového volání základních složek IZS a představujeme HZS podniku Sokolovská uhelná. Průběh a výsledky cvičení „ZÓNA 2015“, zkušenosti z nasazení přenosných detektorů gama záření při tomto cvičení, porovnání účinnosti izolační a filtrační ochrany dýchacích cest, závěry konference „Přívalové povodně“ a možnosti řešení výpadku elektrické energie jsou hlavními tématy části časopisu zaměřené na oblast ochrany obyvatelstva a krizového řízení. V závěrečném bloku informujeme o průběhu XX. sněmu České asociace hasičských důstojníků.  

Specializovaný obor požární odolnost stavebních konstrukcí datuje své počátky v České republice v sedmdesátých letech minulého století. U jeho zrodu stál tým stavebních inženýrů, který tvorbou prvních norem začal určovat směr jeho dalšího rozvoje. V jeho čele stál nedávno zesnulý Ing. Vladimír Reichel, DrSc. Nejbližšími spolupracovníky byli Ing. Ivana Karlovská, Ing. Roman Zoufal, CSc., Ing. Milan Bauma, CSc., a také Ing. Jan Karpaš, CSc., který požární ochraně ve stavebnictví zasvětil celý profesní život a dnes je jedním z nejuznávanějších odborníků v oblasti požární odolnosti stavebních konstrukcí.

Jak jste se dostal k oboru požární odolnost staveb v dobách, kdy u nás teprve vznikal?

 

Po studiu pozemního stavitelství na stavební fakultě ČVUT jsem v letech 1968 až 1972 byl na praxi ve Vojenském projektovém ústavu. Práce byla velmi zajímavá, šlo o výjimečné projektové úkoly, jako byly stavby letišť a podobně. V rámci studia při aspirantuře na ČVUT jsem se začal zabývat požární odolností konstrukcí a v roce 1972 jsem se dostal na oddělení Ocelových konstrukcí a požární bezpečnosti staveb k Vladimíru Reichelovi, kde mým zaměřením byla požární odolnost ocelových konstrukcí. Vladimír Reichel už tenkrát trochu předběhl Evropu, protože po stáži v Anglii v roce 1968 začal v rámci normalizačních úkolů vytvářet obor požární bezpečnost staveb a poté, co jsem k němu nastoupil, začal vytvářet nové výpočetní metody požárního zatížení. Rovněž přišel s úplnou novinkou – dělení objektů do požárních úseků, což tehdy neznali nikde v Evropě a nutno podotknout, že v některých zemích neznají dosud. Ve výpočtovém požárním zatížení tehdy vytvořil nový model pro stanovení požárního rizika.

 

Jakými způsoby probíhala tvorba zcela nových norem v tomto oboru?

Začali jsme normou ČSN 73 0802 (Požární bezpečnost staveb - Nevýrobní objekty), kde jsme už používali výpočetní metody; v jiných státech byly tyto hodnoty dány taxativně. Na našem oddělení byly vytvořeny základní normy ČSN 73 0851 (Zkoušení požární odolnosti stavebních konstrukcí), ČSN 73 0852 (Zkoušení požární odolnosti požárních uzávěrů), ČSN 73 0855 (Zkoušení obvodových stěn) a ČSN 73 0856 (Zkoušení podhledů).

Ze strany odborníků nám tehdy bylo vyčítáno, že do norem vnášíme vědu a matematické výpočty. Byla to komplikace především pro projektanty, kteří do té doby nebyli zvyklí vůbec něco počítat. Matematické modely však přinášely do norem ekonomiku i efektivnost. Všechny zkoušky požární odolnosti a ověřování různých koeficientů se prováděly ve státní zkušebně VÚPS ve Veselí nad Lužnicí, kde byly postaveny zkušební pece. Tehdy se vše budovalo na základě tzv. státních úkolů, z nichž byla financována normalizační činnost, výzkum a výstavba příslušných experimentálních zařízení.

V souvislosti se vznikem kodexu norem byla ustavena technická normalizační komise TNK 27, jejímž členem jsem již více než 30 let. Komise se scházela nejméně dvakrát ročně na týdenní soustředění, a když se vyvíjela nebo revidovala norma, každý člen své připomínky projednal většinou přímo na normalizačním soustředění. Bylo to únavné, ale tento proces přinášel velké pozitivum, protože návrh normy, který z tohoto setkání odborníků vzešel, už byl tzv. „vyčištěný“. Na tvorbu a připomínkování bylo mnohem více času než dnes a normy byly „snadněji čitelné“. Musíme si ale všichni uvědomit, že tehdy u nás byl socialismus a nebylo tu tržní hospodářství. K požární bezpečnosti se přistupovalo opravdu velmi zodpovědně. Ekonomika byla hodně zohledňovaná. Vzpomínám na tvorbu jedné normy (ČSN 73 0821), kdy jsme byli povoláni na ministerstvo, protože podle nové normy byly železobetonové stropní panely příliš ekonomicky náročné na výrobu. Museli jsme proto parametry upravit tak, aby bezpečnost zůstala zachována a výroba byla ekonomicky únosná. Zachování všech aspektů bylo „hlídáno“ státem, ministerstvy, stranou a vládou. Ale tolik dalších lidí do tvorby kodexu norem nezasahovalo. Hlídala se hodně technická úroveň, ale bylo méně připomínkových řízení a administrativy. Dnes do tvorby norem může „mluvit“ téměř kdokoliv a je to dost těžký proces.

Jak do základních norem České republiky zasáhl proces harmonizace s předpisy Evropské unie?

Základní normy vytvořil Vladimír Reichel. Šlo o projektové normy ČSN 73 0802, ČSN 73 0804, později pak ČSN 73 0810, které platí dodnes. Do roku 2000 byly normy v České republice rozděleny do čtyř oblastí – projektové (požadavkové), zkušební, hodnotové a přidružené. Větší přerod v normalizaci nastal po roce 2000, kdy vešly v platnost evropské zkušební normy, které se týkají zejména zkoušení a hodnocení výrobků. V návaznosti na tento proces jsme byli nuceni zrušit zkušební normy, které fungovaly 35 let. Šlo zejména o normy ČSN 73 0851, 73 0852, 73 0855, 73 0856, 73 0862 a 73 0863, které se začaly nahrazovat evropskými předpisy, kterých jsou desítky – normy zkušební, normy na rozšířené aplikace výsledků zkoušek, normy klasifikační. Dále jsou vyvíjeny normy výrobkové. Důvodem je obchodování a vzájemná mezinárodní výměna zboží.

Co se týká projektových norem, tam si každý stát zachovává svoji suverenitu. Prozatím! Tyto normy vycházejí ze základních norem ČSN 73 0810, ČSN 73 0802, ČSN 73 0804 a týkají se změn staveb, zemědělských objektů, zdravotnických objektů, skladů chemikálií a dalších. V Evropě si každý stát tuto problematiku ošetřuje jinak, někde platí zákony, jinde vyhlášky a podobně. V této oblasti zatím ke sjednocování nedochází, tedy kromě norem týkajících se staveb velkých mezinárodních hotelů. Například když naše česká firma vyrábí nějaký výrobek (materiál) pro Rusko nebo Itálii, mohou mít tyto země jiné, své národní požadavky.

Jaká je situace v oblasti tzv. Eurokódů?

Již několik let (od 31. března 2010) jsou platnými českými technickými normami pro navrhování stavebních konstrukcí pouze Eurokódy – převzaté evropské normy zavedené do soustavy ČSN plus jejich národní přílohy. V roce 2000 se v Evropské unii fungování tzv. Eurokódů nastartovalo a já jsem měl možnost zúčastnit se některých jednání. Spolupracoval jsem také na tvorbě vysokoškolské učebnice týkající se výpočtů stavebních konstrukcí (ČVUT, 2005) a na publikaci PAVUS. Překládal jsem ČSN EN 1991-1-2 (Zatížení konstrukcí při požáru) včetně vytvoření Národní přílohy pro ČR. V ní se například poprvé hovoří o hustotě požárního zatížení, což je nový terminus technicus. Přitom Vladimír Reichel zaváděl tento pojem v tehdejších československých normách už v roce 1971! Dovolil bych si tvrdit, že máme tyto výpočty propracované mnohem dokonaleji než Evropská unie, protože u nás se s tím pracuje už téměř 40 let. V této oblasti není zmíněný Eurokód (ČSN EN 1991-1-2) zcela dokonalý. Proto jsme k této problematice dávali ve spolupráci s Ministerstvem vnitra ochranné poznámky, podle nichž lze postupovat v návrhu podle Eurokódu, ale zároveň musí být zajištěna bezpečnost tak, aby to vyhovovalo našim vyhláškám a národním normám ČSN 73 08.

Vidíte v přijetí a používání Evropských norem zásadní chyby, potažmo hrozby pro bezpečnost?

V Eurokódech se například nabízejí různé výpočetní modely pro časové průběhy pravděpodobných (parametrických) požárů, což je svým způsobem zneužitelné. Nadšení ovšem budou investoři, protože některé věci jsou velice obtížně kontrolovatelné. Požární bezpečnost pak může být, při použití nevyhovujících materiálů ohrožena. Evropská unie postupně vydává asi 20 norem na rozšířené aplikace výsledků zkoušek požární odolnosti a ty se postupně zavádějí do soustavy ČSN. Tyto normy jsou však vytvářeny „horkou jehlou“, nejsou ověřené v praxi a některé státy, např. Německo, je neuznávají. Větší problémy pociťují menší země, protože příliš striktně dodržujeme nařízení Evropské unie, což znamená, že rušíme národní normy a přebíráme nově vydané evropské předpisy, často i bez překladu. Až v praxi pak zjišťujeme, že jsou například některé výpočty chybné. Jak už jsem uvedl, Němci tyto normy neakceptují a budují si vlastní velké zkušební pece o rozměrech až 4 x 8 metrů, Rakousko má zkušební pec vysokou 9 metrů, Česká republika vybudovala pec velikosti 5 x 6 metrů, ale to vše je otázka financí. Zkoušky prováděné na zkušebních pecích větších rozměrů jsou mnohem objektivnější, než zkoušky na minimálních rozměrech předepsaných EN. Výsledky velkých zkušebních vzorků vycházejí ovšem přísněji a hůře. To je velký problém pro tvorbu požadavků zkušebních norem – dát přednost drahým velkorozměrovým zkouškám, nebo tvořit matematické modely, které by byly akceptovatelné pro extrapolaci výsledků zkoušek v pecích přijatelných rozměrů za nižší ceny?

Velké mezery také vidím v normách na rozšířené aplikace požárních uzávěrů. Tyto normy mají až 100 stran, většinou nejsou ani přeloženy do českého jazyka. Při vydání každé nové nebo opravené evropské normy je vydáno nařízení o povinnosti jejího převzetí do národní soustavy a oznámení o zrušení národních norem, které jsou s evropským předpisem v rozporu, a to ihned, případně do šesti měsíců. Velký problém činí časté změny evropských předpisů, což má velké dopady například při klasifikaci výrobků, která platí tři až pět let. Ale pokud se předpis změní za rok a zkoušky se pak už nedají prodloužit, je to velmi problematické pro výrobce daných komponentů. Pokud chce například nyní český výrobce exportovat do Německa výrobky podléhající těmto normám, které však Německo neuznává, je to velký problém. V Německu stále platí národní normy (DIN), které jsou na jejich území nadřazené normám evropským (EN).

Bohužel tyto syrové a „nedotažené“ normy se sem valí z Evropy velkou měrou a my jsme povinni je přebírat. Časem asi disharmonie a chyby povedou ke změnám, ale určitě to bude nějakou dobu trvat.

Můžeme těmto nesrovnalostem předejít?

Osobně se domnívám, že každý stát by si měl zachovat svoji suverenitu v požadavkových normách. Nevidím důvod, proč dělat tyto věci unifikovaně, evropsky. Pokud vezmeme například výrobní halu, která bude stát v Itálii u moře nebo ve Švédsku v horách, tak zatížení konstrukcí (dlouhodobé užitné a krátkodobé sněhem) bude pokaždé jiné.

Normy týkající se klasifikace výrobků z hlediska hořlavosti a odolnosti jsou velmi rozsáhlé, přitom chybí finance na překlady. Domnívám se, že alespoň pět let by se v nich neměly dělat změny. V některých totiž dochází ke změnám každý rok a často se jedná o změny velmi závažné. Na to jsou dva úhly pohledu, zkušební laboratoře mají zajištěnou práci, oproti tomu výrobci nemají většinou dost finančních prostředků na další a další certifikace a zkoušení. Výpočty Eurokódů by se měly zjednodušit, to co jsme kdysi spočítali na dvou řádcích (s použitím logaritmického pravítka), je nyní na dvě stránky (s použitím moderních výpočetních programů).

Co se týče úprav norem v České republice, měly by se předpisy hlavně zjednodušit a zprůhlednit. Například v současnosti probíhá revize normy ČSN 73 0810, v níž jsou definována dost složitá pravidla na zateplení objektů. Na zasedání normalizační komise jsme se také shodli, že ji musíme zjednodušit a že každé znění musí být jednoznačné a musíme se vyhýbat používání slov „zpravidla“ a „doporučuje se“… V Evropských normách toto pravidlo platí o to více.

Například když se v roce 1986 vydávala norma pro výrobní objekty ČSN 78 0304, tak vyšla s modrým pruhem, což znamená, že se podle ní mohlo, ale nemuselo postupovat. Ověření probíhalo při používání v praxi, kdy teprve vyplynulo, co je vyhovující a co ne. Až později, v roce 1992, byla vydána definitivní norma. Tento proces byl dobrý, odstranily se nedostatky a chyby. Od té doby se nic podobného nedělá a nedokáži odpovědět na to, proč. Dříve byla také norma závazná – dnes je pouze doporučením, závazná je vyhláška.

Další komplikací je fakt, že výklad normy dnes podává jen soud, což je preambule úřadu normalizace. Dříve výklad podával úřad normalizace ve spolupráci s autorem normy. Dnes se úřad spíše vyhýbá zodpovědnosti. To je chybné a tento postup by se rozhodně měl změnit. V případě evropských norem je to ještě horší. Když něčemu nerozumíme, musíme žádat o výklad úřad v Bruselu, což zabere minimálně půl roku času. Tyto postupy se musejí změnit, protože přístup k normám a jejich výkladu by měl mít každý.

Jaké další problémy se mohou vyskytnout při tvorbě norem?

Zajímavé postupy jsou v normalizačních komisích. Jak jsem uvedl, jsem členem TNK již více než 30 let. Je zajímavé, co lidí se v posledních letech hlásí, že chtějí být členy těchto komisí, aby ovlivnili politiku výroby a další aspekty. Ale je to asi normální, setkal jsem se s tím i v zahraničí, kdy například na jednání o požární odolnosti stěn byla vytvořena ad hoc skupina, kterou tvořili pouze tři lidé z odpovědných úřadů a zbylých devět zástupci komerčních firem. Výrobci si tak vlastně upravovali normu podle svých potřeb.

Dnes hodně spolupracují na tvorbě Eurokódů profesoři a vysokoškolští studenti, kteří si na nich zároveň dělají habilitační práce. Je sice výborné, že dnešní absolventi škol odjedou na stáž do cizí země, umějí cizí jazyk, ale myslím, že mnohdy by jim pomohl více holý selský rozum. Jsem ještě ze staré školy, ale tenkrát se hrubé chyby dělaly jen výjimečně, díky jednodušším výpočtům prováděným na logaritmickém pravítku. Dnešní absolvent něco špatně spočítá, ale nikdo už to logicky nezkontroluje. V tom právě tkví nebezpečí Eurokódů – vysoká matematika, vše je spočítáno pouze teoreticky, ale praktický aspekt zcela chybí. Určitě by prospělo více průhlednosti a jednoduchosti.

Přinesly naopak Eurokódy nějaká pozitiva?

Výpočetní metody podle Eurokódů využívají zejména autorizovaní inženýři z oboru statika a dynamika staveb. Podle částí těchto norem lze provádět u klasických konstrukcí (z betonu, z oceli, ze dřeva, z hliníku, spřažené ocelobetonové konstrukce, cihelné konstrukce) posouzení jejich požární odolnosti. To je zcela nové a podle mého názoru velice prospěšné. V případě ochran těchto konstrukcí před požárem jsou výpočtové metody přijatelné pouze pro návrh (v rámci projektu), ale nikoliv pro průkazné hodnocení. V takovýchto případech je třeba vždy ověřit definiční obor platnosti výpočtu se zkouškami (výpočet platí v určitém intervalu a za jistých okrajových podmínek, ale nelze jej zobecnit univerzálně). Bohužel, ne všechny jevy při chování stavebních konstrukcí za požáru se dají matematicky podchytit a formulovat.

kpt. Mgr. Jana KEMROVÁ, foto autorka
 

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook