Časopis 112 ROČNÍK XXI ČÍSLO 3/2022

V březnovém vydání se dočtete o specializaci hasiče-zdravotníka. Znalosti nezbytné ke kvalitně poskytnuté pomoci získávají hasiči kromě základní odborné přípravy a pravidelné odborné přípravy také ve specializačním kurzu Neodkladná zdravotnická pomoc ve ŠVZ HZS ČR. O šetření příčiny vzniku požárů u dopravních prostředků pojednává článek Technického ústavu požární ochrany. Dozvíte se zde postupy této činnosti i řadu zajímavostí. Autentický popis toho, co obnáší první psychická pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí, naleznete v článku mjr. Tomáše Adámka. Ten popisuje svou účast psychologa při tragické dopravní nehodě osobního automobilu s kamionem, jejímiž účastníky byli občané Spojených států amerických. Co je Projekt STAMINA? Jde o mezinárodní projekt, jehož cílem je vytvořit systém predikace pandemických situací a jejich následného řízení v rámci Evropy i mimo ni. Je financován Evropskou unií v rámci programu Horizont 2020 a ČR v něm zastupuje Institut ochrany obyvatelstva. 

V Hasičském záchranném sboru České republiky (HZS ČR) pracují od roku 2003 psychologové, mezi jejichž hlavní úkoly patří výcvik a koordinace týmů posttraumatické péče. Převážně jsou jejich členy vyškolení výjezdoví hasiči, kteří tuto činnost vykonávají dobrovolně nad rámec běžných služebních povinností a jsou povoláváni k zásahům integrovaného záchranného systému (IZS), aby lidem zasaženým mimořádnou událostí (MU) poskytovali první psychickou pomoc.

Příbuzní zemřelých účastníků dopravní nehody

Jedna taková MU nastala v úterý 2. května 2017. Kolem 14.00 hodin se střetl u obce Brozánky ve Středočeském kraji osobní automobil s kamionem. V osobním voze jelo šest občanů Spojených států amerických. Na místě nehody zemřeli dva z nich, další dva byli s těžkými zraněními letecky transportováni do dvou různých nemocnic, poslední dva vyvázli bez větších zranění. Proto velitel zásahu povolal psychologa a tým posttraumatické péče. Během poskytované intervence jsme průběžně naplňovali kroky první psychické pomoci v souladu se standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce (psychosociální pomoc).

Povolání k zásahu
Byl to den jako každý jiný. Účastnil jsem se v Praze společně s mojí asistentkou por. Bc. Janou Váchovou setkání organizovaného psychologickým pracovištěm MV-generálního ředitelství HZS ČR, které bylo zaměřené na oblast psychologické diagnostiky. Kolegyně Jana je rovněž jednou ze zakládajících členek týmu posttraumatické péče HZS Jihočeského kraje a velmi zkušenou interventkou. Zastupoval jsem kpt. PhDr. Evu Biedermannovou, hasičskou psycholožku ze Středočeského kraje, která čerpala dovolenou. Běžně si takhle mezi sebou vypomáháme. Krátce po 14. hodině mi zazvonil telefon a kolegyně z operačního a informačního střediska HZS Středočeského kraje se mě ptala, jestli jsem schopný poskytovat psychosociální pomoc i v anglickém jazyce. Po velmi krátké úvaze jsem jí potvrdil, že k MU s Janou Váchovou vyjedeme. Poprosil jsem ji ještě o povolání druhé dvoučlenné skupiny z týmu posttraumatické péče HZS Středočeského kraje, ve které bude alespoň jeden intervent schopný se dorozumět plynně anglicky. Říkal jsem si, že pokud by mi angličtina během intervence dělala problémy, mohu alespoň pomoct překlenout první desítky minut zásahu a poté být po ruce jazykově zdatnější kolegyni nebo kolegovi, který by ode mne převzal péči o zasažené. Jsem přece z in­ter­venční praxe zvyklý, že vše nemusím zvládat sám, proto­že vždy pracujeme ve dvojici, jak se v praxi mno­hokrát osvědčilo. Přibližně po první půlho­dině mi bylo jasné, že tento scénář nenastane.

Na místě dopravní nehody
K MU jsme dojeli kolem 14.30 hodin. Tou dobou se už dvěma nezraněným Američanům věnovali por. Ing. Tereza Fliegerová a plk. Ing. Martin Vondra, MBA, z týmu posttraumatické péče HZS Středočeského kraje. Nahlásili jsme se veliteli zásahu, zjistili jsme si základní informace o dosavadním průběhu MU a poté jsme šli navázat kontakt se zasaženými osobami. Kolegyně Jana zašla za řidičem kamionu a nabídla mu psychickou podporu. Oba přeživší účastníci dopravní nehody z osobního vozu byli muži. Jednomu z nich zemřela manželka přímo v havarovaném autě. Manželka druhého muže byla v kritickém stavu letecky transportována do jedné mimopražské nemocnice. Oba byli silně věřící křesťané a o svou víru se nyní intenzivně opírali. Jedním ze základních principů poskytování psychosociální pomoci, ze kterého čerpám, je přístup zaměřující se na odolnost člověka (lidé nejsou jen pasivními oběťmi MU). Mám tedy důvěru ve schopnosti zasažených lidí situaci neštěstí v rámci svých možností zvládat. V tomto případě jsme já i účastníci nehody čerpali ze stejných zdrojů. Jsem totiž rovněž praktikujícím křesťanem. Při zásazích se také o víru opírám, ale téměř o ní nemluvím. Když mi jeden z pozůstalých účastníků nehody hned na začátku intervence pověděl, že je věřící, udělal jsem výjimku. Řekl jsem mu, že v tomto ohledu jsme „na jedné lodi“. On měl potřebu mi v této situaci o své víře povědět. Je velmi důležité pomáhat zasaženým lidem v situaci neštěstí v souladu s jejich hodnotami. V tuto chvíli naše podobné hodnotové nastavení pomohlo k rychlému navázání důvěry. Posoudil jsem, že pro zasaženého je důležité, že má vedle sebe podobně smýšlejícího člověka. Na místě nehody jsme poté pomohli zorganizovat rozlou­čení pozůstalých se zemřelými. Tím se vytvořil prostor pro poslední pohlazení, poslední sbohem i pro závěrečnou modlitbu za zemřelé duše. Potřeba rozloučení se s blízkými zemřelými na místě MU je poměrně běžným a důležitým intervenčním krokem. Někdy tuto potřebu vyjádří přímo pozůstalí, jindy ji nabízí intervent. Nikdy však pozůstalé nenutíme do něčeho, na co by se necítili. Rozloučení pomáhá zasaženým lidem, kteří jsou v silném šoku, připustit, že se neštěstí skutečně stalo. Snáze pak přijímají realitu, že jejich blízký zemřel. Podporuje projevení emocí a zvládací mechanismy zasažených. 

Komplikovaný přejezd do nemocnice 
Nyní bylo potřeba, aby oba přeživší co nejdříve absolvovali kontrolní lékařskou prohlídku. Sanitka je převezla do nemocnice v nedalekém Mělníku, do které jsme se s malým časovým odstupem přesunuli i my interventi. Dodnes mi není jasné, proč zde nebylo možné provést jejich lékařské vyšetření. Muselo se tedy odtud přejet do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Z intervenčního hlediska to byl velmi náročný moment, protože oba přeživší nutně potřebovali vyjet za svými těžce raněnými blízkými do nemocnic. Náš intervenční tým byl na takový krok připraven. Vždyť přece cílem při poskytování první psychické pomoci je spojovat lidi, které rozdělila MU. Zde připomínáme přesvědčení „společně to zvládneme“. Měli jsme dvě hasičská osobní auta a v každém z nich byl jeden anglicky mluvící intervent. Oba muže se nám však podařilo přesvědčit, že bude lepší, když před touto cestou absolvují v Praze kontrolní prohlídku, aby se u nich vyloučilo nějaké skryté zranění. 

Další těžké chvíle 
V průběhu lékařského vyšetření jsme se dozvěděli, že na řidiče havarovaného osobního vozu, který podle našich informací tuto nehodu zavinil, byla uvalena vazba. Bylo rozhodnuto, že po lékařské prohlídce bude kolegy od Policie České republiky převezen k výslechu na policejní stanici zpět do Mělníka, kde poté bude muset zůstat. Začali jsme mu s interventkou Terezou pomáhat shánět certifikovaného soudního překladatele do angličtiny, který je u výslechu potřeba. V tomto okamžiku je velmi zřetelné, jak rychle se dovedou proměnit potřeby neštěstím zasažených lidí. Musíme na vzniklou situaci umět reagovat rychle. V první možné chvíli jsme o této změně policejního vyšetřování zasažené Američany pravdivě informovali. Dali jsme jim i několik příležitostí, aby si mohli bez naší přítomnosti zatelefonovat na americkou ambasádu. Spolujezdec z havarovaného vozu byl postaven před dilema, zda se má vypravit za těžce raněnou manželkou do nemocnice, nebo zda má zůstat u svého přítele po dobu policejního vyšetřování. Bez váhání se rozhodnul zůstat u něj. Pro mě to byl jeden z nejhlubších projevů opravdového přátelství, který jsem měl v životě možnost vidět na vlastní oči. První psychickou pomoc si dovedou spontánně poskytovat i zasažení lidé mezi sebou. Domnívám se, že tento příklad to velmi dobře ilustruje. Úkolem interventů je povzbuzovat zasažené v aktivním zvládání a zapojení se do řešení situace. Víme, že se pak lépe dokážou vypořádat s jejími následky. Jednáme v souladu s přesvědčením „i my můžeme pomoci“, tedy že pomoci může každý z nás. Zanedlouho poté jsme od krajského operačního a informačního střediska přijali informaci, že manželka spolujezdce v nemocnici podlehla zraněním, která utrpěla během dopravní nehody. Tuto smutnou zprávu jsme mu předali hned, jak jsme se ji dozvěděli. 

Ukončení intervence pro členy obou týmů posttraumatické péče
Po lékařském vyšetření jsem kolem 19.00 hodin a po vzájemné dohodě s ostatními povolanými členy obou týmů posttraumatické péče ukončil jejich intervenci při této MU a vydal jsem se zpátky do Mělníka na policejní stanici. Chtěl bych velmi poděkovat za zapojení do tohoto zásahu oběma interventům, kteří nemluvili plynně anglicky. Během zásahu zařídili řadu organizačních a praktických záležitostí. Také jsem s nimi měl možnost konzultovat jednotlivé intervenční kroky, které jsem zvažoval. Byli jsme sehraný tým, i když jsme se v této sestavě viděli poprvé v životě. Poskytování první psychické pomoci je u HZS ČR týmovou prací, které nás s každou další intervencí tomuto nastavení dále učí.

Na policejní stanici
Poté jsem byl účasten policejnímu výslechu, který byl překládán soudní překladatelkou. Díky dobře navázanému vztahu jsem fungoval jako psychická podpora pro vyslýchaného účastníka nehody. I když jsem převážnou většinu času pouze mlčel, vím, že je pro lidi zasažené MU někdy důležité i to, že v danou chvíli nejsou se svými těžkostmi sami. Pečovat o zasaženého člověka je tedy možné i pouhou přítomností. Naplňujeme tím jeden z dalších principů psychosociální pomoci „nejsme na to (a v tom) sami“. Tím, že jsem nyní ze situace neodjel, jsem dal zasaženému najevo, že mi na jeho dalším osudu opravdu záleží. A nedívám se přitom na hodinky. Můj přítel Rostislav Homola, který pracuje jako nemocniční kaplan, to vyjádřil slovy: „Být člověku člověkem, když potřebuje člověka“. V průběhu výslechu jsem přemýšlel o posledním intervenčním kroku, kterým je předání zasažených lidí jejich příbuzným nebo blízkým. Ti však byli několik tisíc kilometrů vzdáleni. Na policejní stanici však dojel kolega z české pobočky americké firmy, pro kterou oba přeživší pracovali. Zjistil jsem, že on je tím správným člověkem, jemuž mohu oba muže, s nimiž jsem dnes prožil mnoho náročných okamžiků, předat. Dokonce se mu podařilo sehnat ve večerních hodinách bibli v anglickém jazyce, o kterou mě požádal americký řidič osobního vozu.
 
Intervenci jsem ukončil ve středu 3. května 2017 přibližně v 01.30 hodin v noci a vydal jsem se zpět na stanici do Českých Budějovic. V tomto momentě příběhy našich intervencí obvykle končí. Nejsme tu od toho, abychom dlouhodobě podporovali procesy truchlení u lidí, s nimiž se setkáváme během našich zásahů. Této pomoci se věnují jiní specialisté, kteří zpravidla nejezdí k zásahům složek IZS poskytovat psychosociální pomoc.

Vzpomínkové setkání o dva roky později

Společné rozloučení se zemřelými na místě neštěstí

Tento příběh však pokračuje dál. Ve čtvrtek 6. června 2019 oba přeživší se svými příbuznými a blízkými uspořádali na místě nehody vzpomínkové setkání, na které pozvali i zasahující členy všech složek IZS. Ubytovali se ve stejném hotelu jako před dvěma lety. Pronajali si autobus a přijeli na místo nehody. Narychlo jsem si upravil program, abych se mohl tohoto setkání také účastnit. Nemohl jsem tam chybět. Duchovně toto vzpomínkové setkání zaštítil pastor John Mullen, který dlouhodobě působí s manželkou v Praze. Dvojjazyčně jsme spolu přečetli oddíl z bible. Řada z nás se potom připojila ke krátké modlitbě. Na závěr jsme si na přání našich amerických přátel na místě nehody společně stoupli do kruhu, chytili se za ruce a zemřelým zazpívali jednu píseň. Bylo to velmi smutné a zároveň velmi dojemné. V tomto kruhu jsem kromě smutku pocítil obrovskou sílu komunity, které jsem se stal součástí. Komunity, která je schopna se semknout, zorganizovat  společnou cestu přes půl zeměkoule a přizvat všechny zasahující mezi sebe. Ještě dnes sílu tohoto společenství pociťuji, když se ho v tomto článku snažím popsat. Skládalo se z porozumění, vděčnosti, respektu, naděje a víry. Od té doby se snažím v mezích svých schopností tyto hodnoty posílat dál mezi lidi, které potkalo nějaké neštěstí. Odhaduji, že kromě upřímné víry to byla právě tato síla, která na­pomohla oběma přeživším účastníkům dop­ravní nehody se překlenout přes proces truch­lení po svých blízkých. Setkání bylo završeno připevněním dřevěného křížku na blízký strom. Každý z přítomných Američanů pod něj položil ozdobený kamínek s obrázkem a osobním vzkazem pro zemřelé.

Lehké zásahové přilby

Příslušníci HZS ČR ze stanice Mělník v lehkých zásahových přilbách

Závěrem mi jeden z účastníků dopravní nehody nabídl možnost sponzorského daru pro zasahující hasiče z mělnické stanice. Předal jsem tuto nabídku mjr. Ing. Zbyňku Štajncovi, který jako velitel této stanice byl zapojen nejen do zásahu v roce 2017, ale i do vzpomínkového setkání. Mělničtí hasiči tak po dojednání všech formálních náležitostí získali v lednu 2021 dohromady 44 lehkých zásahových přileb v celkové hodnotě přes 170 tisíc korun. Tento ochranný prostředek si vybrali proto, aby poskytnutý dar byl nejen užitečný, ale také trochu osobní ve smyslu poděkování za dobře provedený zásah. Každý hasič z mělnické stanice má díky tomuto sponzorskému daru osobní přilbu, která zajišťuje nejen bezpečnost při zásahu, ale je při užívání komfortnější oproti těžkým přilbám. 

V květnu 2021 jsme chtěli, aby pastor John Mullen při čtvrtém výročí této MU vyprosil pro tyto helmy ochranu a požehnání, což bohužel nebylo možné kvůli právě probíhající pandemii co­vidu-19.

Poděkování

Setkání zasažených a interventů po dvou letech od neštěstí

Ač to není běžné, tak vlivem všech okolností jsme navázali s přeživšími účastníky nehody a s jejich dalšími příbuznými blízký vztah. Chtěl bych jim za všechny pozvané zasahující hasiče závěrem moc poděkovat. Vážíme si jejich velkorysosti, s níž dovedou podpořit hasičskou stanici, která je od jejich bydliště vzdálená tisíce kilometrů. Velmi si také ceníme, že jsme se mohli stát členy jejich komunity a měli jsme možnost pocítit sílu její soudržnosti. 

V přeživších i v nás, kteří jsme pomoc poskytovali, zanechala tato MU svůj otisk. V každém z nás jinak, ale všichni jsme se k ní svým způsobem ve vzpomínkách vrátili a po svém jsme ji vyhodnotili. V souladu s přesvědčením „na příště se připravíme“ si často po MU klademe otázky: „Jednal bych příště jinak?“ nebo „Co si z toho mohu odnést?“. Já jsem si z této MU odnesl cennou zkušenost, že máme u HZS ČR dobře nastavený systém poskytování psychoso­ciální pomoci, o který je možné se opřít i při takto náročných intervencích. 

Text tohoto článku i použité fotografie vycházejí se svolením pozůstalých členů rodiny. Během recenze textu článku mě jeden z přeživších poprosil, abych uveřejnil tento vzkaz: „?I když je tato tragédie velmi smutná a my dodnes truchlíme po svých blízkých, jsem vděčný všem českým profesionálům za jejich provedený zásah v úterý 2. května 2017, tedy v době, kdy jsme je velmi potřebovali. Má rodina vám bude neustále vděčná za vaši službu, úctu a laskavost. Nikdy nezapomeneme na váš profesionální přístup, včasnou pomoc a laskavost. Budeme vám navždy vděční.“ 

mjr. Mgr. Tomáš ADÁMEK, HZS Jihočeského kraje, foto archiv zasažené rodiny a archiv HZS Jihočeského kraje
 

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook