Dne 29. června 2008 v časných ranních hodinách došlo v Husovickém tunelu v Brně k tragické dopravní nehodě, při níž vznikl požár automobilů. V jednom z vozidel řidič kvůli neposkytnutí včasné pomoci ze strany druhého účastníka nehody uhořel.

Na území statutárního města Brna se nacházejí tři silniční tunely, čtvrtý je ve fázi výstavby. V současné době je v provozu Pisárecký tunel o délce 512 metrů, tunel Hlinky o délce 300 metrů a Husovický tunel o délce 580 metrů. Husovický tunel je součástí velkého městského okruhu a vede jím komunikace zajišťující silniční spojení jižní a východní části města se severem aglomerace a výjezdem na R43 směrem do Svitav.
Tunel byl uveden do provozu v prosinci roku 1999 a skládá se ze dvou tunelových trub. Každá z nich je určena pro jeden směr jízdy a má dva jízdní pruhy. Trouby jsou vzájemně propojeny dvěma propojkami (s posuvnými ocelovými vraty), které jsou umístěny vždy ve třetinách délky tunelu. Provozní i požární větrání v tunelových troubách je v podélném směru. Standardně je povolena maximální rychlost jízdy 60 km/h. Provoz a ovládání technologií tunelu jsou zajištěny nepřetržitě, dálkově, z dispečinku Brněnských komunikací, a.s. Provoz je snímán 16 průmyslovými kamerami rozmístěnými uvnitř a na portálech tunelu. Průmyslové kamery neumožňují automatickou detekci nebezpečných stavů při provozu v tunelu, tyto stavy vyhodnocuje obsluha dispečinku Brněnských komunikací, a.s. V současné době není v tunelu zajištěna detekce požáru. V tunelu není rozvod ani zdroje požární vody.
Do 29. června 2008 nedošlo v žádném z brněnských tunelů k požáru za účasti jednotek PO. Ty do tohoto data zasahovaly u několika dopravních nehod bez tragických následků.

Popis události

Dne 29. června 2008 v 05.39 hodin byl na krajské operační a informační středisko HZS Jihomoravského kraje nahlášen pracovníky dispečinku Brněnských komunikací, a.s., požár v Husovickém tunelu ve směru z Husovic (Tomkovo náměstí) do Králova Pole. Operační důstojník na místo události vyslal ze stanice Brno-Lidická (dále jen „stanice Lidická“) požární techniku VEA, CAS 20, CAS 32, TA a ze stanice Brno–BVV (dále jen „stanice BVV“) CAS 32. Cestou k místu zásahu si velitel čety (VČ) z VEA vyžádal od KOPIS upřesňující informace o události. Bylo mu sděleno, že se jedná o plamenné hoření asi v polovině tunelu.
Již v době jízdy na místo zásahu příslušníci jednotky PO ze stanice Lidická viděli stoupat hustý černý kouř z oblasti, kde se nachází horní portál tunelu (Královo Pole, ulice Porgesova).
Když první jednotka PO (ze stanice Lidická) přijela pod spodní portál tunelu, hlídka Policie ČR zde již měla fyzicky uzavřený vjezd do tunelové trouby zasažené požárem. Velitel zásahu (dále jen „VZ“) zjistil, že sousední tunelová (dále jen „záchranná“) trouba není fyzicky uzavřena a přikázal hlídce Policie ČR, aby ji okamžitě fyzicky uzavřela. Na základě do té doby zjištěných skutečností (hlášený požár asi v polovině tunelu, fyzicky neuzavřená záchranná trouba a neznámý čas do jejího uzavření) VZ rozhodl, že bude proveden průzkum spolu s rozvinutím od CAS 20 ustavené u spodního portálu tunelu. VZ okamžitě kontaktoval vozidlovou radiostanicí jednotku PO ze stanice BVV, aby najela k záchranné tunelové troubě ve směru od Králova Pole do Husovic. Dále na místo povolal protiplynový automobil kvůli očekávané vyšší spotřebě vzduchových dýchacích přístrojů popř. potřebě nasadit kyslíkové dýchací přístroje. Mezitím se na místo zásahu dostavila další hlídka Policie ČR. Ta po chvíli najela protisměrem do záchranné trouby s cílem fyzicky uzavřít dopravu v tomto směru. VZ vjel s VEA za nimi a provedl průzkum přes dveře horní tunelové propojky – ve vzdálenosti asi 400 m od spodního portálu tunelu. Tam zjistil, že se jedná o požár dvou osobních automobilů v plném rozsahu, ve vzdálenosti asi 20 metrů nad tunelovou propojkou. Pod místem požáru stála hlídka Policie ČR se svým vozidlem. Vlivem účinné požární ventilace tunelu byla zakouřena pouze horní třetina tunelové trouby, tj. od místa požáru směrem k hornímu portálu. Za vozidlem VEA zastavilo vozidlo zdravotnické záchranné služby (ZZS JmK, p.o.).
VZ vydal rozkaz pro jednotku PO stanice Lidická najet do tunelové trouby pod místo požáru a zahájit hašení a vyhledání osob a přesunul se k hornímu portálu záchranné trouby, aby ověřil fyzické uzavření tunelu. Zde vyčkal na příjezd jednotky PO ze stanice BVV. Po jejím příjezdu vydal rozkaz najet do záchranné trouby s cílem hasit požár přes tunelovou propojku.
V době příjezdu jednotky PO ze stanice BVV k tunelové propojce příslušníci stanice Lidická již započali s hašením vodou se smáčedlem. Použili dva útočné proudy C 52 a jeden vysokotlaký proud. V této době ohlásili nález torza lidského těla v jednom z vozidel. VZ přikázal posádce ze stanice BVV provést průzkum v dýchacích přístrojích v zakouřené části tunelu s cílem vyhledat případné další osoby.
Od pracovníka Brněnských komunikací, a.s. VZ získal informaci o tom, že jeden havarovaný osobní automobil najel do tunelu v protisměru a z tohoto vozidla odešla jedna osoba směrem k hornímu portálu tunelu. Dále bylo předběžně zjištěno, že požár vznikl v důsledku dopravní nehody.
Tyto informace byly předány zasahujícím hasičům a byla rozšířena oblast vyhledávání osob na vnější okolí horního portálu tunelu. VZ informaci předal Policii ČR.
Zakouření v tunelu se po čtyřech minutách od zahájení hasebních prací výrazně snížilo. Po uhašení požáru započala Policie ČR s vyšetřováním tragické dopravní nehody.

Specifika zásahu

Pozitiva:

--> požár pouze dvou osobních automobilů na klasický pohon – doba lokalizace požáru po zahájení hasebních prací byla pět minut,
--> oba osobní automobily byly obsazeny pouze jednou osobou,
--> kromě vozidel zasažených požárem nebylo ve stejné tunelové troubě žádné jiné vozidlo vzhledem k nízké intenzitě dopravy – nedělní brzké ráno,
--> příznivá poloha požáru pro odvod horkého kouře – odvod tepla a kouře ve směru podélného stoupání tunelové trouby,
--> požární ventilátory nebyly přímo nad místem požáru.

Negativa:

--> viník dopravní nehody neposkytl pomoc zraněné osobě ve druhém osobním automobilu a z místa nehody utekl, což mělo za následek smrt uhořením osoby ve druhém vozidle, tedy nikoli v důsledku zranění po dopravní nehodě,
--> fyzicky neuzavřená záchranná trouba v době příjezdu první jednotky PO,
--> VZ měl nepřesné prvotní informace o poloze místa požáru v tunelové troubě a nedostatečné informace o počtu osob a vozidel v tunelu,
--> VZ po příjezdu nevěděl, že se pod místem požáru nachází další vozidlo Policie ČR s posádkou,
--> nízká slyšitelnost radiostanic v tunelu vlivem hluku z požárního větrání,
--> chronická nespolehlivost zdrojů přenosných radiostanic MATRA, kdy dochází k jejich rychlému a náhlému vybití,
--> zastaralý systém detekce mimořádných událostí v tunelu Husovice.

Závěr

Požár dvou osobních automobilů v důsledku dopravní nehody, byť s tragickými následky, není, bohužel, v současné praxi jednotek PO ničím výjimečným a zásah probíhá téměř rutinně. Na výše popsané mimořádné události je patrné, že zásah v silničních tunelech klade vyšší nároky jak na zasahující příslušníky při samotné zásahové činnosti, tak i na velitele zásahu při řízení a koordinaci složek IZS na místě zásahu. Vzhledem k rychlému nárůstu tunelových a dalších podzemních staveb na území ČR lze očekávat, že podobných zásahů bude přibývat.
Pro zlepšení a zkvalitnění spolupráce při řešení mimořádné události podobného typu byla svolána na měsíc září 2008 informační a koordinační porada, které se zúčastnili zástupci HZS Jihomoravského kraje, Policie ČR - Městského ředitelství Brno, Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, Městské policie Brno a Brněnských komunikací, a.s.

ppor. Ing. Václav KOVÁŘ, HZS Jihomoravského kraje,
foto záznam průmyslové kamery Brněnské komunikace, a.s. a archiv HZS Jihomoravského kraje

Požáry skládek se svým charakterem řadí ve většině případů mezi požáry velkého plošného rozsahu, kdy dochází k hoření uloženého materiálu po povrchu a ve většině případů i hoření podpovrchovému. Druhý případ je z hlediska taktiky zdolávání požáru velmi složitý.

Z hlediska zjišťování příčin vzniku požárů jsou požáry skládek ve velké většině nedošetřovány v souladu s Pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR a náměstka ministra vnitra č. 9/2003, kterým se stanoví jednotný postup příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR při zjišťování příčin vzniku požárů, kdy vzniklá škoda je nulová a uchráněné hodnoty, vzhledem ke skutečnosti, že jde o dále nevyužitelný odpad, jsou také nulové.
Podíváme-li se na tuto problematiku z hlediska časové náročnosti požárního zásahu, která je patrná z tabulky uvedených vybraných zásahů v územní působnosti HZS Jihočeského kraje, zjistíme, že délka zásahu je v mnoha případech větší, než stanovený limit osm hodin. Na časovou náročnost navazuje i náročnost nasazení velkého počtu sil a prostředků. Přestože tyto náklady nejsou uváděny jako škody, z hlediska spotřeby pohonných hmot, nákladů na obnovu techniky a mzdových nákladů na činnost příslušníků HZS ČR a jednotek dobrovolných hasičů, jsou takové zásahy velmi nákladné. Náklady se nesledují jako vzniklá škoda, ale je nutné k nim při hodnocení zásahů přihlížet.
Velmi opomíjený a těžko vyčíslitelný je i vliv požárů skládek na životní prostředí. Z hlediska ochrany ovzduší a vlivu zplodin hoření na životní prostředí jde často o mimořádné události velkého rozsahu. Je nutné zvolit nejvhodnější postup k posouzení vlivu na stav ovzduší a kvalitu podzemních vod vytékajících ze skládky a v návaznosti na zjištěné hodnoty provést patřičná opatření k omezení těchto vlivů na životní prostředí a okolní obyvatelstvo.

Pohled na skládky ze stavebního hlediska

Skládku odpadů je možné definovat v souladu s ustanoveními zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým řízeným uložením na zemi nebo do země. Dále tento zákon definuje i komunální odpad jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnostech fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu/vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů.
Při výkonu státního požárního dozoru se, ve vazbě na zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nejčastěji setkáváme se skládkami tuhého komunálního odpadu.
Skládky tuhého komunálního odpadu se budují jako těsné skládky, což znamená, že veškeré srážkové vody zůstávají v tělese skládky. Pomocí odvodňovacího systému se tyto vody shromažďují v jímce na odpadní vody. Tato voda je kontaminovaná nečistotami ze skládky a má různý stupeň agresivity, proto není vhodná pro hasební zásah pomocí standardní požární techniky. Součástí skládky je dále zpravidla uzavřený okruh vodovodu, který čerpá tuto vodu z jímky a rozstřikuje ji zpět na horní část tělesa skládky takovým způsobem, aby docházelo k jejímu odpařování a nebyla nutná její průmyslová likvidace.
Dalším, z hlediska požární bezpečnosti, zajímavým zařízením je technologie odplynění skládky, neboť při hnilobných procesech vzniká velké množství hořlavého skládkového plynu, převážně metanu.
Zařízení pro odplynění skládky je zpravidla zakončeno technologií pro likvidaci skládkových plynů, které je tvořeno zásobníkem na skládkový plyn a kogenerační jednotkou. Kogenerační jednotka vyrábí elektrickou energii a odpadním teplem se podílí na vytápění stavebních objektů v areálu skládky. Těmito objekty jsou zejména šatny, kanceláře, denní místnosti, třídicí linky pro třídění odpadu, garáže pro techniku, sklady pohonných hmot a olejů, apod. Tyto stavby, budovy a plochy tvoří jeden funkční celek – skládku.
Při umísťování skládky, jejím rozšiřování nebo navyšování musí být tato skutečnost v první řadě v souladu s územním plánem. Pokud tomu tak je, povoluje se skládka nebo její změna v rámci územního řízení podle § 77, § 79 a § 92, případně § 81 stavebního zákona. U skládek tuhého komunálního odpadu stavební úřad nevydává územní souhlas, protože použití tohoto postupu zakazuje § 96 odst. 1 stavebního zákona.
Na územní rozhodnutí navazuje stavební řízení v souladu s ustanoveními § 109 až § 115 stavebního zákona, jehož výsledkem je stavební povolení.
Po dokončení stavby nebo její části je možné užívání stavby až na základě rozhodnutí místně příslušného stavebního úřadu. Stavební úřad povolí časově omezený zkušební provoz podle § 124 stavebního zákona nebo vydá kolaudační souhlas podle § 122 stavebního zákona. V případě nutnosti zahájit provoz před dokončením stavby může stavební úřad povolit časově omezené předčasné užívání stavby podle § 123 stavebního zákona.
Pro provoz uvedených zařízení je dále v souladu s ustanovením § 33 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů, vydáváno krajským úřadem tzv. integrované povolení. V tomto dokumentu je uveden celkový popis zařízení a technologie a závazné podmínky provozu. Pro vydání integrovaného povolení je nutné provozovatelem předložit provozní řád, který v rámci řízení o vydání povolení schvaluje krajský úřad.

Základní příčiny vzniku požárů

Samovznícení uloženého materiálu

Samovznícením se rozumí vznícení nahromaděného materiálu samozahříváním látky, kdy teplo vzniklé procesy v těchto látkách, není možné v dostatečné míře odvádět do okolí a při dosažení teploty vznícení materiálu, který je v blízkosti, dochází k jeho vznícení a následnému, ve většině případů, nedokonalému hoření, popřípadě pomalé oxidaci. V případech, kdy se zkoumá samovznícení odpadů na skládkách, nelze pominout žádný z druhů samovznícení, tj. samovznícení fyzikálně-chemické, samovznícení chemické a samovznícení biologické [1].
V souladu s technologickými postupy a provozními řády pro skládky by každé vozidlo přijíždějící do areálu skládky mělo být podrobeno kontrole v prostoru váhy, kdy obsluha provede převážení automobilu a poté se vizuálně přesvědčí o druhu přiváženého materiálu. Toto je často z různých důvodů opomíjeno a proto nelze na skládce v praxi vyloučit jakýkoliv druh hořlavého nebo jinak chemicky aktivního materiálu. Při naskladňování dochází tedy k jeho promíchávání a následným nepředvídatelným reakcím [2].

Žhavé částice vysypané ze sběrných vozidel svážejících komunální odpad

Svoz odpadu z obcí je zajišťován pomocí popelářských vozidel, u kterých nelze jednoznačně vyloučit výskyt žhavých materiálů (např. popel, nedopalky). Po vysypání spolu s dalším odpadem z popelnic do prostoru vozidla dojde zhutněním odpadu lisem na korbě k omezení projevů hoření; při následném vysypání v prostoru skládky může dojít k jeho průniku do dalšího materiálu ve skládce a ke zvýraznění projevů požáru signalizovaného spalinovým zápachem, popř. kouřem až za několik hodin případně dní po navezení.

Kouření – odhození nedopalku cigarety

Možnost vzniku požáru odhozením nedopalku cigarety je v případě řízené skládky omezena na zaměstnance subjektu provozujícího skládku. V případě vzniku požáru od nedopalku cigarety těchto zaměstnanců jde většinou o vážné porušení provozního řádu skládky, popř. návazných bezpečnostních předpisů. Do prostoru řízené skládky by měla být vyloučena možnost vstupu nepoučených a cizích osob.
V případě neřízených skládek nelze vyloučit tuto příčinu vzniku požáru, a to hlavně od nepovolaných osob, které se mohou v prostoru skládky, který není často nijak zabezpečen, pohybovat. Tyto nepovolané osoby, převážně sociálně slabí občané nebo děti, představují velké riziko související se vznikem požáru.

Nedbalostní jednání osob

Z důvodu vyvážení mnoha druhů odpadů na skládky, kdy je možné v těchto areálech nalézt i dále upotřebitelné materiály, např. měděné kabely, součástky strojů a přístrojů s různým obsahem drahých kovů, nelze vyloučit i vznik požáru od tzv. vypalování kabelů fyzickými osobami, které se snaží tyto materiály dále využít.

Nedodržení technologické kázně

Pod tuto příčinu vzniku požáru lze zahrnout jakékoliv jiné manipulace v prostoru skládky, které jsou odlišné od provozního řádu, či jiných bezpečnostních předpisů. Patří sem např. použití mechanizace, která je odlišná od schváleného typu vhodného pro provoz na tělese skládky, např. kompaktory, nakladače nebo jiné strojní vybavení používané k úpravě povrchu skládky.

Technické závady na strojním zařízení skládky

Tato příčina vzniku požáru by na řízených skládkách měla být minimalizována vhodným výběrem používané techniky a četností pravidelných technických prohlídek stanovených výrobcem zařízení.

Úmyslné založení požáru

Úmyslné založení požáru skládky nelze vyloučit. V praxi je možno tuto příčinu omezit vhodným typem oplocení areálu skládky, popř. jinými vhodnými druhy zabezpečení (kamerovými systémy, pohybovými čidly, ostrahou apod.)

Mechanizmus hoření ve skládce

Mechanizmus hoření v prostoru skládky je možné rozdělit na hoření povrchové, které je ovlivňováno meteorologickými jevy, např. větrem, a hoření vnitřní, které je závažnější z důvodu špatného přístupu a složité lokalizace ohnisek.
Povrchové hoření může být zapříčiněno prakticky všemi výše uvedenými příčinami vzniku požárů.
Hoření vnitřní může dále probíhat v relativně malé hloubce (pod malou vrstvou odpadního materiálu), která ještě nebyla překryta inertní vrstvou. V tomto případě může být příčinou vzniku požáru např. žhavý popel nebo nedopalek cigarety. V případě větších hloubek 2 m a více je předpoklad, že navezený odpad je na tělese skládky uložen již delší dobu a byl zhutněn. V tomto případě by mohlo dojít ke vzniku požáru pouze vlivem samovznícení uložených materiálů.
Procesy probíhající v prostoru skládky je možné označit ve většině případů jako anaerobní. Anaerobní fermentace je biologický proces rozkladu organické hmoty, probíhající za nepřístupu vzduchu. Při tomto procesu směsná kultura mikroorganizmů postupně v několika stupních rozkládá organickou hmotu. Produkt jedné skupiny mikroorganizmů se stává substrátem pro další skupinu.

Proces můžeme rozdělit do čtyř hlavních fází:

--> Hydrolýza - působením extracelulárních enzymů dochází mimo buňky k hydrolytickému štěpení makromolekulárních látek na jednodušší sloučeniny, především mastné kyseliny a alkoholy, při tomto procesu se uvolňuje rovněž vodík (H₂) a oxid uhličitý (CO₂).
--> Produkce vodíku acetogenickými bakteriemi (obligátní a fakultativní anaeroby), jež mohou fermentovat organické kyseliny vyšší než kyselina octová a alkoholy vyšší než metanol na H₂ a CO₂.
--> Acetogeneze - dochází k dalšímu rozkladu kyselin a alkoholů za produkce kyseliny octové.
--> Metanogeneze - závěrečný krok anaerobního rozkladu, kdy z kyseliny octové, H₂ a CO₂ vzniká metan - CH₄; tento krok způsobují metanogenní bakterie, což jsou striktně anaerobní organizmy, podobné nejstarším organizmům na Zemi. Tyto bakterie jsou citlivé především na náhlé změny teplot, pH, oxidačního potenciálu a další inhibiční vlivy.
Z hlediska reakčních teplot rozdělujeme anaerobní procesy podle optimální teploty pro mikroorganizmy na psychrofilní (5-30 °C), mezofilní (30-40 °C), termofilní (45 -60 °C) a extrémně termofilní (nad 60 °C). Výhodou procesů prováděných za vyšších teplot je hlavně vyšší účinnost hygienizace materiálu. Nejběžnější aplikací jsou zatím procesy mezofilní při teplotě přibližně 38 °C.
Hlavním produktem anaerobní fermentace organické hmoty je bioplyn. Bioplyn je bezbarvý plyn skládající se hlavně z metanu (asi 60 %) a oxidu uhličitého (asi 40 %). Bioplyn může ovšem obsahovat ještě malá množství N₂, H₂S, NH₃, H₂O, etanu a nižších uhlovodíků [3].
Popis těchto biologických procesů, které probíhají uvnitř skládky, je určující pro vznik požáru samovznícením.
Z hlediska využitelnosti je možné jímat vhodně zvoleným technologickým zařízením vzniklý metan, který je dále spalován a využíván v kogeneračních jednotkách.
Z hlediska dalších procesů probíhajících uvnitř skládky je přítomnost metanu určujícím faktorem pro možnost dalšího podpovrchového hoření.

Cesty šíření požáru

U povrchově hořící skládky je směr šíření požáru ovlivněn převážně místem vzniku požáru, tzn. zdali došlo k iniciaci na rovné části skládky nebo na části svahu. V případě svahu se požár šíří po povrchu směrem vzhůru. Dalším důležitým faktorem je směr a síla větru. Při jeho intenzivním působení je lineární rychlost šíření požáru po povrchu skládky enormně zvýšená, a proto je nutné provádět hasební práce v nejkratším možném čase.
V případě vnitřního hoření skládky je kouř uvolňovaný z tělesa skládky hustý, bílý a dále je doprovázen typickým zápachem způsobeným rozkladem látek při relativně nízkých teplotách. Kouř zahrnuje organické kyseliny a další produkty hoření.
Cesty šíření požáru uvnitř skládky jsou dále ovlivněny množstvím kyslíku obsaženého v odpadu, kdy dojde ke zvýšení aktivity bakterií a tím i ke zvýšení teploty (aerobní rozklad) a následně se tato horká místa mohou dostat do prostoru, kde je zvýšená koncentrace výskytu metanu, a proto dojde následně k rychlému rozšíření požáru [2].

Shrnutí poznatků

Při povolování provozu zařízení skládek krajským úřadem v rámci integrovaného povolení, kdy dochází také ke schválení provozního řádu, je velmi nešťastné, že k této dokumentaci se nevyjadřují zástupci HZS krajů. V praxi totiž nastává problém, že provozovatel má od krajského úřadu schválený provozní řád, ve kterém jsou uvedeny i požadavky na zabezpečení požární ochrany, avšak tyto požadavky v mnoha případech neodpovídají reálné situaci nebo jsou velmi špatně a nekonkrétně formulovány a jejich údaje neodpovídají anebo jsou dokonce v přímém rozporu s ustanoveními předpisů o požární ochraně [zákon č. 133/85 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), apod.].
V době provozu skládky je nutné bezpodmínečně důsledně dodržovat ustanovení provozního řádu ve vztahu zejména k důsledné kontrole přiváženého odpadního materiálu. Touto kontrolou lze předejít a odbourat jednu z možných příčin vzniku požáru, jako je např. vysypání žhavých částic. Neméně důležitým opatřením je udržovat oplocení areálu v takovém stavu, který znemožní přístup nepovolaným osobám do prostoru skládky. Pro ostrahu objektu lze využít i kamerové systémy a další technická opatření jako detektory pohybu spojené se zvukovou výstrahou apod. Takto lze omezit vznik požáru úmyslným zapálením nepovolanými osobami anebo při tzv. pálení kabelů.
Pro sledování projevů skládky souvisejících s možností samovznícení je důležité dodržovat technologické postupy, které mají za úkol zhutňování materiálu a jeho prokládání inertním materiálem. Dále je nutné neopomíjet kontrolní činnost obsluhy a zaměstnanců zajišťujících ostrahu areálu v mimopracovní době a sledovat projevy skládky, jako jsou např. únik kouře nebo její „paření“. Jako inertní materiál sloužící k prokládání komunálního odpadu je nevhodné použití posekané trávy, která má ve větších vrstvách také sklon k vývinu tepla při hnilobných procesech a následně, v kombinaci s uvolňováním skládkového plynu a množstvím různorodého materiálu ve skládce, vzniká také možnost samovznícení.
Při provozu skládky a vzniku požáru v prostoru skládky existuje v praxi častý problém při používání hydrantové sítě nebo jiných zdrojů požární vody určené k hašení. V provozním řádu se často předpokládá použití skládkové vody na hašení, avšak toto vzhledem k jejímu znečištění, toxicitě a zejména agresivitě není reálné.
Standardní požární technika není uzpůsobena pro použití kontaminovaných vod a mohlo by dojít tedy k jejímu poškození, znečištění nebo i zničení. Další problém vyvstává s plochou požáru, která je u hořících skládek až mimořádně velká. Z tohoto důvodu je požární zásah náročný na zasahující požární techniku, a to zejména na použití velkého počtu požárních hadic, kterými je dopravována voda v členitém a agresivním prostředí na velké vzdálenosti. Při těchto zásazích jsou tedy kladeny zvýšené nároky na používaný materiál a je nutné předpokládat jeho značné poškození či zničení. Řešení tohoto stavu by předpokládalo zajištění těchto nejvíce namáhaných technických prostředků ze zdrojů provozovatele skládky.
Zlepšení tohoto stavu ve vztahu k provedení preventivních opatření by znamenalo vybudování hydrantové sítě po obvodu tělesa skládky nebo zajištění dostatečného počtu pomocné techniky, např. nájemním vztahem, určené pro dopravu skládkové vody na těleso skládky a zajištění dalších technických prostředků pro omezení šíření vzniklého požáru.
Vzhledem k možnému charakteru požáru, jehož ohniska se často nacházejí několik metrů pod povrchem, je velmi důležité, aby provozovatel předvídal tuto situaci a měl vytipovánu a nasmlouvánu dodávku příslušné techniky (nakladače, bagry, fekální vozy) důležitou k rozebírání tělesa skládky.
Ve vztahu k okolí skládky, v jejíž blízkosti bývají menší obce nebo města, je důležité při vzniku požáru komunikovat s jejich představiteli a mít k dispozici seznam subjektů, které mohou v dostatečně krátké době provést měření škodlivin v ovzduší a kontaminace povrchových vod. Toto měření je důležité pro následné informování občanů o možném nebezpečí v souvislosti s požárem a také pro rozhodnutí o další činnosti při likvidaci požáru. V dostatečném předstihu tak může být obyvatelstvo připraveno na provedení improvizovaných opatření zamezujících vniknutí plynných škodlivin do objektu a mohou být s dostatečným časovým předstihem připravena opatření k případné evakuaci nejvíce ohrožených objektů.

 

Lidé využívají oheň ve svých příbytcích již po staletí. Neustále se vyvíjí způsob a režim spalování používaných spotřebičů a s tím souvisejí také změny ve složení a teplotě spalin. Na rozvoj výpočetních postupů, konstrukčního a materiálového řešení a celkový přístup k navrhování komínů reagují také změny v legislativě a normalizaci.

V lednu roku 2008 byla vydána nová ČSN 73 4201, která platí, stejně jako její předchůdkyně z roku 2002, pro navrhování a provádění komínů a kouřovodů a připojování spotřebičů. Platí pro komíny vedené uvnitř budovy nebo po její vnější stěně. Zabývá se komíny samostatnými i společnými, které jsou určené pro odvod spalin spotřebičů na plynná, kapalná a pevná paliva. Uvádí způsob kontrol spalinových cest a informace o údržbě a čištění. Tato norma stanoví požadavky pro navrhování a provádění nových i modernizaci stávajících komínů a kouřovodů.

Spalinová cesta

Spalinová cesta musí být navržena a provedena tak, aby za všech provozních podmínek připojených spotřebičů paliv a místně obvyklých povětrnostních podmínek byl zajištěn bezpečný odvod spalin komínem nebo svislým kouřovodem s funkcí komínu, nad střechu budovy a jejich rozptyl do volného ovzduší, aby tím nenastalo jejich hromadění a nebyly překročeny přípustné koncentrace škodlivin v ovzduší ani v nejbližším okolí. Musí být také zajištěna požární bezpečnost všech prostorů, kterými spalinová cesta prochází. Nesprávně provedená spalinová cesta navíc snižuje účinnost spotřebičů.
Je nutné, aby konstrukce stěny komínu umožňovala tepelnou roztažnost komínového průduchu, aby nedocházelo k porušení těsnosti komínového průduchu a dalších částí konstrukce komínu. Spalinová cesta musí být rovněž navržena a provedena tak, aby byla po celé délce kontrolovatelná a čistitelná. Je nutné umožnit bezpečný a trvalý přístup k příslušným otvorům pro kontrolu, čištění a k ústí komínu.
Každá dokončená spalinová cesta musí být na viditelném místě trvalým způsobem označena identifikačním štítkem (např. kovovou destičkou s vyrytými údaji). Informace, které identifikační štítek obsahuje, jsou minimálně tyto:

a) identifikace výrobce systémového komínu nebo komínových vložek,
b) označení výrobku podle ČSN EN 1443, a dále např. požární odolnost a u plastových vložek i třída reakce na oheň – další informace viz ČSN EN 1443,
c) identifikace montážní firmy (jméno, adresa, telefon),
d) datum instalace komínu.

Spalinová cesta musí samozřejmě splnit požadovanou požární odolnost také při požáru v prostorech, kterými prochází (norma zavádí pojem „požární odolnost z vnějšku ven“ – tzn. proniknutí požáru z jednoho požárního úseku do druhého přes průduch komínu). Požadovaná požární odolnost je klasifikována třídou EI podle ČSN EN 13501-2:2008. Toho může být dosaženo těmito způsoby:

a) spalinová cesta sama vykazuje požadovanou požární odolnost,
b) spalinová cesta je vestavěna do šachty, jejíž stěny mají požadovanou požární odolnost,
c) spalinová cesta společně s opláštěním jako celek mají požadovanou požární odolnost.

Pozn.: ČSN EN 13501-2:2008 v článku 7.5.11. uvádí klasifikaci komínů. Tato klasifikace se vztahuje na komínové výrobky, určené pro zabudování do stálé konstrukce a na komíny a komínové výrobky, jejichž jeden nebo více vnějších povrchů se nachází uvnitř budovy. Tepelná expozice je dána působením stálé teploty 1000 °C, udržované po dobu 30 minut (po tom, co bylo po 10 minutách dosaženo úrovně 1000 °C). Povrch komínu, který je vedený uvnitř budovy nebo po její vnější stěně, musí vyhovovat požadavku izolace. To znamená, že při teplotě okolí 20 °C maximální teplota přilehlých materiálů nepřesáhne 100 °C. Pokud výše uvedeným kritériím komín vyhoví, použije se pro označení odolnosti při vyhoření sazí písmeno G s údajem o vzdálenosti v mm od hořlavých stavebních materiálů (např. G60). V opačném případě je komín označen písmenem O.
V komínovém plášti, komínové vložce a kouřovodu musí být vytvořen dostatečný počet otvorů pro kontrolu a čištění spalinové cesty po celé její délce. Umístění kontrolních, čisticích, vymetacích a měřicích otvorů je dovoleno pouze v místech, kde není nebezpečí požáru nebo exploze. Na požární bezpečnost se nesmí zapomínat také při vybírání sazí. Stále zůstává v platnosti, že podlaha kolem vybíracích otvorů, které se navrhují u komínů pro spotřebiče na pevná a kapalná paliva, má být nehořlavá nebo s nehořlavou povrchovou úpravou do vzdálenosti nejméně 600 mm od povrchu komínu a do vzdálenosti 300 mm od vnější hrany komínových dvířek na obě strany.

Konstrukční uspořádání komínů

Jednovrstvý zděný komín se navrhuje jen pro občasně využívané stavby a převážně s přirozeným tahem pro suchý provoz, zejména pro spotřebiče na pevná paliva. Vnější povrch jednovrstvého zděného komínu má být omítnut nebo vyspárován, popř. opatřen obkladem z nehořlavých hmot, zejména v místech nepřístupných po dokončení stavby (tj. v hořlavých stropních konstrukcích, v půdním prostoru až do úrovně povrchu krytiny). V místech, kde jsou kolem komínového tělesa konstrukce ze dřeva nebo jiných hořlavých hmot, musí být zdivo komínu omítnuto nebo vyspárováno. Vícevrstvý komín musí být proveden z materiálů podle požadavků čl. 6.3 ČSN 73 4201:2008 tak, aby bylo zaručeno tepelné a dilatační oddělení komínové vložky od komínového pláště.
Pojistný (rezervní) komín, který je normou nově definován, se zřizuje v bytových nebo rodinných domech s centrálním vytápěním, u kterého může dojít k dlouhodobému výpadku dodávky z důvodu přírodní katastrofy, technické poruchy nebo společenské krize. Tento pojistný komín je určen pro připojení lokálního spotřebiče na pevné palivo, který po nezbytně dlouhou dobu umožní vytápění alespoň jedné místnosti bytu. Není nutný v bytech nebo rodinných domech, kde je jiný spotřebič na pevné palivo s odvodem do komínu, např. uzavíratelný krb na dřevo.

Materiály komínů

V kapitole týkající se požadavků na materiály komínů došlo také k mnoha změnám. Byly především aktualizovány odkazy na platné normy. Dále jsou v textu uvedeny pouze ty změny, které jsou z hlediska požární ochrany nezanedbatelné.
Komíny a komínové vložky se navrhují z materiálů:
a) nehořlavých, popř. hořlavých (dle čl. 3.1.4 ČSN 73 0810:2005) pro spotřebiče se zaručenou nízkou výstupní teplotou spalin a pro mokrý provoz podle čl. 3.24 ČSN EN 1443:2004,
b) s nasákavostí nejvýše 20 % měrné hmotnosti – celá konstrukce komínu,
c) odolných proti mrazu – části konstrukce přímo vystavené atmosférickým vlivům a v půdním prostoru,
d) odolných proti účinkům spalin a jejich kondenzátům.
Materiály komínového průduchu (komínový plášť jednovrstvého komínu nebo ochranné pouzdro, komínová vložka) musí být třídy reakce na oheň A2 podle ČSN EN 13501-1:2007 (nehořlavé podle ČSN 73 0823). Pro konstrukce komínů teplotní třídy odpovídající dosažené zkušební teplotě podle čl. 6.3.1 ČSN EN 1443:2004 a pro mokrý provoz podle čl. 3.24 téže normy, mohou být použity i vhodné materiály z plastů, laminátů apod.
Izolační vrstva pro vícevrstvé komíny odolné proti vyhoření sazí (třída G) musí mít bod tání vyšší než 1000 °C. Minimální teplota použitelnosti je dána teplotní třídou komínů. Izolační vrstvu mezi komínovým pláštěm a komínovou vložkou může nově tvořit také vzduchová mezera nebo sypký materiál.
Odolností proti účinkům spalin se rozumí zejména odolnost při namáhání teplem, odolnost proti degradačnímu působení kondenzátů spalin, odolnost proti teplotám při vznícení sazí apod. U spotřebičů na pevná paliva je nutné přihlížet i k abrazivním účinkům pevných částí ve spalinách. Šrouby, upevnění, přídavné opěry apod. musí podle požadavků nové normy ČSN 73 4201:2008 splňovat požadavky pro daný účel komínu, tj. odolnost proti korozi, tepelnou odolnost, požadovanou pevnost v tahu a tlaku.
Nové vydání normy umožňuje používání plastů na výrobu systémových komínů a komínových vložek. Tloušťky a druhy materiálů z plastů však musí být voleny s ohledem na provozní podmínky. Obvykle se používají materiály z polypropylenu (PP, PPs) a polyvinylidenfluoridu (PVDF), a to pouze pro spotřebiče na plynná paliva pro suchý nebo mokrý provoz.

Komínový plášť

V problematice komínového pláště došlo z hlediska požární ochrany k několika změnám. Komínový plášť musí být z konstrukce druhu DP1 podle ČSN 73 0810:2005. Z podmínky pro teplotu vnějšího povrchu zděného komínového pláště, která by neměla být vyšší než 52 °C, se stalo pouze doporučení. U přistavěných komínů platí tato podmínka do výšky 2500 mm nad terénem nebo jinou přístupnou plochou (např. nad terasou). Požární odolnost komínového pláště se beze změny volí v závislosti na stupni požární bezpečnosti požárního úseku, kterým prochází, podle tabulky 12, položka 10, písmeno b) ČSN 73 0802. Komínový plášť je z hlediska požární bezpečnosti staveb považován za šachtu.
Nejmenší dovolená vzdálenost hořlavých stavebních materiálů od povrchu komínového pláště jednovrstvých komínů se stanoví podle ČSN 73 3150 Tesařské spoje dřevěných konstrukcí – Terminologie, minimálně však musí být 50 mm. Pro systémové komíny nejmenší vzdálenost od hořlavých stavebních materiálů musí být deklarována výrobcem. Nejen systémový komín, ale také individuální komín, který prochází hořlavou stěnou, musí být opatřen průchodkou nebo ochranným krytem, udržujícím odpovídající vzdálenost k hořlavému materiálu nebo, v případě stěny s dutinami, konstrukčním prvkem s nehořlavou výplní.

Komíny nad střechou

Změny přináší ČSN 73 4201:2008 také ve vyústění komínů nad střechou. Jestliže jsou ve střešní rovině šikmé střechy umístěna okna vikýřů obytných místností, musí být výška ústí komínu nad nejvyšším bodem okna nejméně 1000 mm u oken ve vzdálenosti rovné nebo menší než 1500 mm. U střešních oken je oblast, kde nesmí být umístěn komín, vymezená plochou 1000 mm do stran, 2000 mm pod oknem a 1000 mm nad oknem. Vliv sousední budovy nebo jiné, např. přírodní, překážky na ústí komínu se podle ČSN 73 4201:2008 uvažuje pokud:
a) vodorovná vzdálenost (L) mezi ústím komínu a budovou je menší než 15 m,
b) při pohledu od ústí komínu na vodorovnou šířku se vytvoří úhel větší než 3° (úhel alfa),
c) při pohledu od ústí komínu je převýšení nad vodorovnou rovinou pod úhlem větším než 10° (úhel beta).
Jestliže lze předpokládat úlet jisker z komínu (např. při topení dřevem), které by mohly v jeho okolí způsobit požár hořlavých materiálů, montuje se na ústí komínu lapač jisker. Norma doporučuje montovat lapač jisker i na komíny volně stojících nebo přistavěných zahradních krbů.
Jsou-li v jednom komínu spolu s komínovými průduchy i průduchy větrací, nebo vzduchové, musí být ústí těchto průduchů upraveno tak, aby zabraňovalo vnikání spalin ze sousedních komínových průduchů (např. nižším vyústěním, vyvedením do boku komínového pláště, prodloužením komínových průduchů nástavcem apod.). Nově je předepsána nejmenší vzdálenost ústí vzduchového průduchu, větracího průduchu, nebo ústí zadního větrání od roviny střechy na 500 mm. Ostatní vzdálenosti a výšky komínů podle původní normy zůstávají zachovány.

Odvod spalin stěnou fasády do volného ovzduší

ČSN 73 4201:2008 nově připouští odvod spalin stěnou fasády do volného ovzduší, tedy pouze pro spotřebiče na plynná paliva do jmenovitého výkonu 7 kW. Výjimka umožňuje odvod spalin stěnou fasády i při vyšších výkonech, např. při rekonstrukci bytových domů a u rodinných domů, kdy nelze zajistit odvod spalin komínem nad střechu budovy, do jmenovitého výkonu spotřebiče 14 kW, při dodržení určitých podmínek. Jednou z těchto podmínek je, že od vyústění nesmí být na fasádě použit hořlavý materiál do vzdálenosti 0,5 m ve vodorovném a svislém směru, nad vyústěním do vzdálenosti 1,5 m.

Lhůty kontrol a čištění

Výkonnost a bezpečnost spalinové cesty závisí na řádném a pravidelném provádění kontroly a čištění spalinové cesty. Nové lhůty kontrol a čištění jsou uvedeny v příloze E ČSN 73 4201:2008 (viz tab. 1). Každou kontrolu je nutné dokumentovat provozní revizní zprávou, kterou provádí odborně způsobilá osoba (revizní technik komínů).

Závěr

Nepravidelně kontrolovaný a nedostatečně čištěný komín může způsobit řadu komplikací, hrozí možnost požáru nebo otravy spalinami. O tom, jak často se takové případy stávají, hovoří statistiky.
Požárů, u kterých byl příčinou vzniku nedostatečně zabezpečený komín, bylo v roce 2007 v České republice celkem 263, zemřel při nich jeden člověk, 18 osob bylo zraněno. Požáry vzniklými od komínu byly způsobeny škody za téměř 45 milionů korun. Pokud je příčinou požáru špatný komín nebo jeho stav, je za škody odpovědný majitel. Nekvalitně provedený komín se však může prodražit i bez požáru. Jestliže při pravidelné kontrole kominík zjistí nějakou závadu, může majiteli nemovitosti provoz komínu zakázat.

Ve dnech 24. až 25. září 2008 se uskutečnila v Praze  III. konference s mezinárodní účastí Mimořádná událost a psychosociální pomoc s heslem „Víme o sobě“. Uspořádaly ji MV-generální ředitelství HZS ČR a Nadace ADRA pod záštitou primátora hl. m. Prahy MUDr. Pavla Béma a generálního ředitele HZS ČR genmjr. Ing. Miroslava Štěpána.

Předseda správní rady nadace ADRA Mgr. Vítězslav Vurst zahájil konferenci vyprávění pohádky o řepě, aby vysvětlil heslo setkávání zástupců pomáhajících profesí „Víme o sobě“. Má vyjádřit otázku, jestli ti, kteří chtějí pomáhat lidem zasaženým mimořádnou událostí se navzájem znají. Zda vědí o svých přednostech a slabinách, aby pomáhali společně a využili dostatečně všech svých schopností, a to i těch zdánlivě nepatrných, jaké měla myška, s jejíž pomocí se v pohádce nakonec podařilo řepu vytáhnout. Často při pomáhání hraje velkou úlohu čas a pak nelze spoléhat jen na odbornou, ale hlavně na včasnou pomoc, která má mnohdy nedocenitelnou hodnotu. Prožívání v čase bývá složitější, než se může na první pohled jevit a lidé často potřebují dlouhodobou pomoc. Příběhy v životě nekončí vždycky šťastně, ale mohly by končit alespoň dobře, kdy se člověk s problémy vyrovná a žije sice už jiný, ale stále kvalitní život.
PhDr. Marie Sotolářová, která odpovídala za zavedení systému post-traumatologické psychosociální péče u Policie ČR a poté Psychologické služby HZS ČR ve svém pozdravu účastníkům konference uvedla, že z předchozí, v pořadí II. konference Víme o sobě, vyplynul požadavek ukázat psychosociální krizovou pomoc na konkrétním příběhu. S tímto záměrem tedy koncipovali program nynější, třetí konference.
Program přednášek byl tematicky rozdělen do třech bloků, a to na Psychosociální pomoc před mimořádnou události, Psychosociální pomoc při mimořádné události a Psychosociální pomoc po mimořádné události.

Kvalitu pomoci prověří cvičení

Účastníci konference shlédli krátký videozáznam ze cvičení ve Zlínském kraji o zvládání psychosociální pomoci při neštěstí ve škole a vyslechli některé poznatky a zkušenosti, k nimž dospěli aktéři cvičení. Poté byla vedena diskuze o tom, co se projevilo i při cvičení, že lidé se často obávají sdělit zasaženým jakékoliv informace, dokonce i ty na první pohled evidentní. Dotčeného například neuklidní, říkáme-li „nic se neděje“ a kolem nás se  pohybují desítky hasičů, policistů a zdravotnických záchranářů. I místo, kde informujeme pozůstalé o úmrtí jim blízké osoby, by mělo být pečlivě vybíráno. Také není vhodné podávat více informací než je v danou dobu nutné.
Pracovní skupina při MV-generálním ředitelství HZS ČR vytváří standardy psychosociální krizové pomoci lidem a obcím zasaženým mimořádnou událostí.  Konferenci s nimi seznámila PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D., odborný garant Psychosociálního intervenčního týmu ČR. Zdůraznila terénní pomoc, vycházející z komunity, do které zasažení patří a také upozornila na dlouhodobou pomoc, kdy už pomine období takzvaných otevřených dveří, ale kdy lidé potřebují zájem druhých, začlenění do společenství a pomoc při otevření se budoucnosti.

 

Skutečné mimořádné události

Připravenost integrovaného záchranného systému  Moravskoslezského kraje prověřily letos dvě tragické dopravní nehody. V dubnu došlo ke srážce dvou tramvají na jednokolejné trati ve Vřesině u Ostravy, kde se poslední zraněnou osobu podařilo vyprostit až po třech hodinách a celkem bylo na 80 raněných. Pro podávání informací příbuzným a blízkým především během nočních hodin bylo zřízeno středisko dvou krizových linek. Ti, kteří je obsluhovali, vystoupili na konferenci  se svými prožitky. Nejvíce telefonátů se týkalo malého chlapce, který večer zemřel, ale byl identifikován až odpoledne druhého dne. Jeden zraněný byl celou noc hledán, dokud se neobjasnilo, že se bez oznámení rozhodl odjet domů. Prý aby nezabíral místo těm, kteří na tom byli hůře. Této mimořádné události bylo vystaveno na 900 osob. Byla uspořádána bohoslužba, kde postižení potřebovali ochranu před neomalenými zástupci médií.
O čtyři měsíce později (začátkem srpna) došlo k jednomu z největších železničních neštěstí na Novojičínsku u obce Studénka. Mezinárodní rychlík EuroCity Comenius narazil do zřícené mostní konstrukce. Neštěstí si vyžádalo sedm mrtvých a na 70 zraněných, událostí bylo tentokrát zasaženo 6000 osob, a to i ze zahraničí. Aby nebylo zahlceno centrum tísňového volání, byla za jeden a půl hodiny opět zřízena krizová linka, která zaznamenala 750 hovorů za 24 hodin. Přicházely nabídky na ubytování příbuzným, kteří chtěli být na blízku raněným v nemocnici. Hlásili se i další dobrovolníci na pomoc Krizovému centru v Ostravě.

Zkušenosti ze zahraničí

Konkrétní případy popisovali také zahraniční lektoři. Na skutečné události, rovněž z prostředí školy, kdy žák zastřelil před očima třídy svého učitele, několik spolužáků a nakonec sám sebe, byly popsány projevy posttraumatické stresové choroby. Přeživší žáci zpočátku plakali nebo byli apatičtí, později měli například potíže s dechem a poruchy spánku, opakovaně se jim do vědomí promítaly scény křiku učitele a jednotlivých kamarádů, viděli krev a cítili zápach. Potřebovali  psychoterapeutickou intervenční pomoc, aby se naučili žít se vzpomínkami a mohli se vrátit k normálnímu životu a k učení.
Jako opačný případ bylo uvedeno zemětřesení v Íránu, kde nebyla vůbec nutná pomoc odborníků psychologů ani psychiatrů, protože lidé si pomáhali sami mezi sebou navzájem v místních komunitách tak, jak jsou navyklí. Používají rituály smutku, společně se starají o ty nejslabší, dělí se o prostředky, které jsou momentálně k dispozici. Agresivní projevy jsou výjimečné. Naučili se však počítat i s tím, že zvenčí žádná pomoc nemusí přijít a musejí si tedy umět pomoci sami. I když v tomto případě byli na místě zástupci Mezinárodního červeného kříže se svou podporou.
Složitější to bylo po úderu hurikánu Katrina, který zasáhl jih USA. Nefunkční byly veškeré komunikační systémy, hasiči používali pouze radiové spojení. Celá tragedie se stala především poučením pro budoucnost, pro kvalitnější přípravu na zvládání příštích možných mimořádných událostí.

Pomoc potřebují i pomáhající

Přímí účastníci diskutovaných konkrétních mimořádných událostí v České republice i v zahraničí se vyjadřovali k vlastním symptomům po prožitém stresu. Většinou hovořili o nedostatečném spánku, bušení srdce, pocitu tlaku na hrudi, například při kontaktu s místem, kde došlo k neštěstí. „I pomáhající jsou oběti, ale posiluje mě, že pomáhám lidem, někdy i v poslední nebo nejhorší hodině jejich života,“ řekl profesionální hasič a psycholog z Kanady. Svěřil, že ho zaskočila situace, když pomáhali v Albánii a Kosovu, poznal mezi mrtvými svého bývalého spolužáka hasiče. Zvracel a celý den nemohl polknout, i když měl žízeň a chtěl se napít.
Obrovskou pomocí je vždy opora v rodině. Psycholog z Kodaně informoval, že v Dánsku zaměstnavatel zve hasiče i s jejich partnery nebo rodinou na společná setkání a poděkuje všem, že s nimi snášejí těžké chvíle. Důležité je odreagování a uznání nadřízených, kteří by měli být vzděláváni v tom směru, aby věděli, co se děje s psychikou záchranářů.

Mgr. Zuzana CIKHARTOVÁ, foto autorka

Konference “Security and Safety Management and Public Administration”, věnovaná problematice bezpečí a řízení bezpečnosti z pohledu veřejné správy se uskutečnila na Policejní akademii České republiky v Praze ve dnech 16. až 18. září 2008. Konala se pod záštitou generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR genmjr. Ing. Miroslava Štěpána a rektora Policejní akademie plk. doc. JUDr. Vladimíra Plecitého, CSc.

Na konferenci, které se zúčastnilo více než 150 odborníků z České republiky i zahraničí (Velká Británie, Německo, Rakousko a Slovensko), bylo předneseno 40 odborných sdělení a bylo prezentováno devět posterů. Ke konferenci byl vydán sborník obsahující 54 odborných sdělení, který má i elektronickou podobu.
Konference byla rozčleněna do čtyř sekcí - řízení a výzkum; kritická infrastruktura; nástroje pro podporu řízení; vybrané problémy.
Obsahově byla konference zaměřena na problematiku základní funkce státu, kterou je zajistit bezpečný a udržitelný rozvoj lidské společnosti na svém území. Toto není možné bez zajištění bezpečného prostoru, a proto současným nejvyšším cílem vyspělých zemí je vytvořit na naší planetě bezpečný prostor pro 21. století. Koordinací této priority v České republice je pověřeno Ministerstvo vnitra. Pro realizaci cíle a zmíněné priority jsou důležité všechny oblasti, které do správného řízení věcí veřejných patří - prevence, připravenost, odezva i obnova s ohledem na jevy narušující bezpečnost lidského systému, který je modelem žádoucího bezpečného prostoru pro lidi. Sledovaná problematika je velmi široká, multidisciplinární a interdisciplinární a stát je odpovědný za zajištění bezpečí a udržitelného rozvoje lidské společnosti v území.
Události v posledním období ukázaly, že bezpečnostní situace doma i ve světě se dynamicky mění. K této skutečnosti přispívá rostoucí hustota světové populace,  zvyšování rizik způsobených narůstající zranitelností staveb i  technologií a koncentrací obyvatel (transportní systémy, elektrárny, chemické výrobny a sklady, atd.), velké aglomerace (kulturní akce, sportovní utkání, politicky orientovaná shromáždění aj.), napojení stále větších skupin obyvatel na zranitelné zdrojové jednotky (elektrárny, vodovody, dopravní systémy), bleskové finanční, informační, technologické propojení institucí v globalizovaném světě, převody ohromných finančních prostředků, extrémní a rostoucí potenciál a dosah zbraní, narůstající tvrdost extrémních skupin populace i jejich internacionalizace, mimořádně rychlé šíření teroru a násilí mezi kontinenty, rozsah důsledků, které vyplývají ze selhání technologií i lidského činitele, potenciál endogenních a exogenních přírodních sil působících na stále hustěji osídlené oblasti. Tyto a další faktory ohrožují více než dříve, lokálně i globálně, lidskou společnost v soudobé civilizaci i životní prostředí. Z referátů na konferenci i ze sdělení ve sborníku vyplývá, že nově vzniklé situaci je nutné přizpůsobit historicky vzniklé systémy ochrany životů i zdraví lidí, bezpečí a všech dalších chráněných zájmů.

Budovat integrální bezpečnost

V referátech i v článcích ve sborníku z oblasti řízení je ukázáno, že správné řízení věcí veřejných je řízení bezpečnosti území v integrálním pojetí, které je proaktivní, respektuje princip předběžné opatrnosti, opírá se o strategické plánování a zohledňuje současné vědecké poznání a zkušenosti. S ohledem na naléhavost uvedeného problému si je třeba uvědomit, že bezpečný prostor v soudobém systémovém pojetí a mechanizmy pro jeho zajištění se teprve utvářejí. Jen nedávno, po velkých teroristických útocích, si lidstvo více uvědomilo, co je a co není bezpečí. Začalo vážněji vnímat udržitelný rozvoj, uvažovat a do praxe zavádět integrální bezpečnost, vnímanou jako provázaný soubor opatření z různých oblastí lidských činností pro společné cíle.
Budování integrální bezpečnosti znamená uplatnit systémovou koordinaci opatření z mnoha oblastí lidského konání. Je to problém nadnárodní a značně složitý, který vyžaduje účast velkého množství mezinárodních subjektů a snad i proto se realizace nedaří. Problém je ve stále větším rozsahu popisován jako předmět „globálního vládnutí“. Jsou rozpracovány různé přístupy, ale žádný nebyl dosud všeobecně přijat. V přístupech k racionálnímu využívání celosvětových zdrojů i způsobů života na planetě nejsou jednoduchá a jednoznačná řešení. Odhalení přijatelného přístupu je vysoce náročné nejen na intelektuální, vědecky podložený základ, ale i na zdroje, síly a prostředky států, lidstva. Proto je důležitý výzkum a zkušenosti z praxe. Zdroje pro zvládnutí problémů jsou v kvalitě lidí, kteří se na řešení budou podílet. Na univerzitách a ve výzkumných ústavech ČR se dnes dávají dohromady odborníci, kteří spolupracují s Ministerstvem vnitra a generálním ředitelstvím HZS ČR ve snaze najít správné řešení pro Českou republiku.

Řízení bezpečnosti

Z dosavadních výsledků je již nyní zřejmé, že zajištění bezpečí a udržitelného rozvoje se musí promítat do procesů a postupů řízení společnosti, tedy do práce veřejné správy, která by měla koordinovat:

--> vyhodnocení vlastností a ocenění potenciálu živelních a jiných pohrom působit újmy, škody a ztráty na chráněných zájmech,
--> analýzu a hodnocení rizik v území s tím, že se zvažuje jak zranitelnost území, tak zranitelnost lidské společnosti,
--> kvalifikované stanovení opatření krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých, která vedou k růstu bezpečí a k udržitelnému rozvoji,
--> monitorování bezpečnosti, 
--> přípravu a implementaci případných nápravných opatření pro růst bezpečnosti v území,
--> schopnosti zvládnout důsledky vzniklých nouzových situací, které se opírají o kvalitní přípravu bezpečnostních složek, veřejné správy, právnických a fyzických osob i občanů, a také o vybudování dostatečného zázemí pro odezvu,
--> schopnosti provést obnovu postiženého území a zajistit další rozvoj.

Nelze chránit vše

Při všech činnostech je třeba zůstat pevně stát na zemi a uvědomovat si, že ani v průběhu sofistikovaného řízení bezpečnosti nelze rozvíjet a ochránit vše, co by mělo být chráněno, protože je to pro lidi důležité. Žádný stát na světě na to nemá lidský, intelektuální, technický ani finanční potenciál. Proto je nezbytné určit priority a na ně soustředit pozornost až do detailů. Současně je vhodné sledovat širší souvislosti s cílem, aby nebyly dříve nebo později vyvolány nevratné děje a jevy, které by mohly být nebezpečné a vést k rozpadu až zániku lidského systému. Úkolem výzkumu na tomto úseku je vytvořit pro veřejnou správu systémy pro podporu rozhodování, monitoringy pro cílený sběr kvalifikovaných dat, nástroje pro vytváření kvalifikovaných informací a postupy pro získávání znalostí a jejich řízení. Pro podporu strategického řízení je třeba přejít od jednoduchých prognostických metod k sofistikovaným matematickým či fyzikálním modelům, které vystihují dynamické chování lidského systému, které není vždy lineární a deterministické.
Pro potřeby řízení bezpečnosti a rozvoje území se tudíž monitorují úrovně bezpečí, pohromy, existující ohrožení i rizika v čase a území. Připravují se podklady pro rozhodování, aby byla zajištěna bezpečná komunita, bezpečné území, bezpečný stát. Prvky bezpečnostního systému státu, zejména integrovaný záchranný systém (IZS), jsou připravovány ke zvládnutí nouzových a krizových situací. Jsou vytvářeny rezervy na odezvu i obnovu a pochopitelně se rozvíjí i poznání v oblastech, které jsou pro podporu řízení důležité a nutné. Správné řízení věcí veřejných se opírá o kvalifikované plánování a zahrnuje v nejobecnějším pojetí vedení, správu, ovládání a úřední projednávání problémů, které jsou důležité pro bezpečí a rozvoj území. Veřejná správa, představovaná konkrétními lidmi, představuje jejich uvědomělou činnost, která směřuje k nastavení, určování a kontrole průběhu procesů pro dosažení určených cílů. Uvádí do souladu jednotlivé činnosti a plní všeobecné funkce celku, tj. státu/území/objektu/organizace apod.
Řízení bezpečnosti z pohledu státu má tři základní fáze, a to:

--> řízení běžné, při kterém se soustřeďuje pozornost na bezpečí, rozvoj, prevenci a připravenost,
--> nouzové řízení, při kterém je přednostní orientace na zvládnutí nouzových situací za pomoci standardních zdrojů, sil a prostředků,
--> krizové řízení, při kterém je cíl zvládnutí kritických situací, přežití lidí a stabilizace situace, aby byla možná obnova a nastartování dalšího rozvoje, a to za pomoci standardních i nadstandardních zdrojů, sil a prostředků.

Krizové řízení je nedílnou součástí řízení státu, organizace či jiné instituce, které mají zájem na svém rozvoji. Jeho cílem je předcházet vzniku možných kritických situací, zajistit všeobecnou přípravu na zvládnutí potenciálně možných kritických situací, zajistit zvládnutí kritických situací v rámci vlastní působnosti orgánu krizového řízení a úkolů uložených vyššími orgány krizového řízení, nastartovat obnovu a další rozvoj.

Zajistit fungování technologií a infrastruktur

Soudobá společnost je závislá na dobrém fungování řady technologií a infrastruktur. Výsledky v referátech ukázaly, že pro zajištění jejich bezpečného a spolehlivého chodu se provádí řada opatření technických, právních, finančních, personálních, organizačních i vzdělávacích. V případě nouzových situací většího rozsahu se provádí nejprve činnosti, které podpoří provoz infrastruktur a technologií (např. dodávka elektrického proudu, vody, zajištění dopravní dostupnosti, zvládnutí paniky a chaosu), aby bylo možné provádět klasické záchranné a likvidační práce v potřebném rozsahu. To znamená, že odezva má daleko širší rozsah, než je jen zásah určitých bezpečnostních složek nebo jejich systémového propojení. Uvědomění této skutečnosti je zvláště nutné u nouzových situací většího rozsahu. Proto obecně platí, že odezva je záležitostí všech zúčastněných a je řízena správcem či vlastníkem území/objektu/organizace. Proto je také skutečností, že každý správce nebo vlastník území/objektu/organizace má pro podporu bezpečnosti a udržitelného rozvoje připraveny vlastní zdroje, síly a prostředky a specifikovány činnosti, které provede, když se vyskytne nouzová situace.

Provázanost systémů odezvy

Pro jakoukoliv odezvu platí, že každá časová prodleva zvyšuje ztráty a škody. Vzhledem ke zvýšení účinnosti a efektivity odezvy je nutné, aby systémy odezvy nižších a širších celků byly provázané, tj. aby systémovým řízením byly odstraněny zdroje možných konfliktů ve všech důležitých sférách, tj. minimálně ve sféře řízení, technické, finanční, právní, personální, znalostní apod. Proto v praxi vznikají systémy spolupráce, viz v České republice IZS. Tento má stanovenu oblast působnosti a je účinný jen v této oblasti. V jiných oblastech, např. informační technologie, bankovnictví, finančnictví, působí další systémy. 
Prezentované výsledky ukazují, že pro zkrácení doby odezvy je třeba uložit, aby se obce lépe připravovaly, tj. je třeba, aby zpracovávaly nouzové plány obcí, v nichž bude připravena souhrnná odezva v jejich území při nouzové situaci jakéhokoliv druhu, která může jejich území postihnout. Plány zásahů IZS a jejich složek jako součásti nouzových plánů není třeba kompletně dokládat, protože mohou obsahovat i neveřejné informace. Tímto způsobem je možné propojit tři úrovně řízení věcí veřejných v ČR, které je třeba stále vylepšovat.
Pro podporu obnovy je vhodné kodifikovat povinnost zpracovávat plány obnovy území po živelních a jiných pohromách včetně možných interakcí (např. výpadek proudu, ztráta spojení, selhání dodávek významných komodit), s ním spojené plány prevence ztrát při obnově, plány kontinuity a krizové plány pro kritické infrastruktury a technologie. Opatření nouzových plánů i plánů obnovy musí být provázané a navíc musí být spojené s územním plánováním, projektováním, výstavbou a provozováním objektů a infrastruktur.

Vypořádání rizik ve prospěch bezpečnosti

Na základě analýzy současného poznání je pro zajištění bezpečí a udržitelný rozvoj území nutný přechod od klasického řízení rizik (Risk Management) na řízení rizik znamenající vypořádání rizik ve prospěch bezpečnosti (Risk Governance), častěji označovaného jako řízení bezpečnosti  (Safety Management), což se projevuje v nezbytnosti:

--> stanovit synergické vztahy mezi riziky, zranitelností a bezpečností,
--> modelovat proces rozhodování veřejné správy s ohledem na rizika a nejistoty (vytvářet podpůrné systémy rozhodování),
--> specifikovat rámcové právní podmínky a ochranná opatření,
--> zlepšovat činnosti institucí (institucionální změny).

Do povědomí a do principů rozhodování je nutné přijmout zásadu, že řízení bezpečnosti a jeho integrální části prostorové a územní plánování, projektování, výstavba a provozování objektů, technologií i infrastruktury, nouzové řízení a krizové řízení jsou nástroje státu, kterými stát zajišťuje bezpečí a udržitelný rozvoj pro své občany na svém území. K tomuto účelu je třeba zajistit:

--> vytipování živelních či jiných pohrom včetně možných interakcí, jejichž zdroje jsou přírodní živly, technologické nehody či poruchy systému životního prostředí včetně společenských a sociálních konfliktů,
--> hodnocení ohrožení od pohrom, tj. stanovení maximální očekávané velikosti živelní či jiné pohromy a pravděpodobnosti jejího výskytu,
--> klasifikaci zranitelnosti lidí, společnosti, majetku, životního prostředí, technologií a infrastruktur při výskytu  relevantních pohrom,
--> hodnocení rizik v určité lokalitě, území, regionu atd.,
--> stanovení charakteristik a dopadů živelních či jiných pohrom v určité lokalitě, území, regionu atd., a vytvoření místně specifických scénářů, na které bude možné nastavit účinné místně specifické scénáře odezvy a připravit kvalifikovaný výcvik bezpečnostních složek,
--> stanovení přijatelné velikosti rizika od živelních či jiných pohrom,
--> stanovení opatření (právní, technická, organizační, finanční, personální a politická), která vedou k omezení nebo alespoň ke zmírnění dopadů velkých živelních či jiných pohrom,
--> připravenost řešit situace, které by mohly vyvolat možné dopady živelních či jiných pohrom se zohledněním existujících poznatků a zkušeností v České republice i ve světě,
--> řízení situací, které vzniknou při výskytu očekávaného ohrožení (v technické praxi  obvykle používáme pojem „projektová“ pohroma),
--> řízení situací, které vzniknou buď při výskytu neočekávaně velkého ohrožení (v technické praxi obvykle používáme termín „nadprojektová“ pohroma) nebo při neočekávané kumulaci velkých nepřijatelných dopadů.

doc. RNDr. Dana PROCHÁZKOVÁ, DrSc., Policejní akademie České republiky, foto Mgr. Zuzana CIKHARTOVÁ