Profesionální a dobrovolní hasiči Libereckého kraje vyjeli na pomoc svým ústeckým kolegům hned v prvních dvou dnech. 26. července HZS Libereckého kraje (HZS LBK) vyslal z liberecké stanice do Hřenska odřad, tedy potřebné síly i prostředky – příslušníky a vybranou zásahovou techniku.

Hasební práce probíhaly zpravidla, dle možností 24 hodin denně. Na to, jak hasiči bojovali s požárem za nepříznivých meteorologických podmínek a v těžko přístupném terénu, vzpomíná mjr. Adam Vondra, velitel stanice HZS LBK v Semilech. Rozhovor s ním si můžete přečíst níže.

První den v Hřensku. Jak vypadal, jaké na něj máš vzpomínky?

Naskočil jsem, jak se říká, do už rozjetého vlaku. Přijel jsem asi šestý den od vypuknutí požáru nejprve jako velitel odřadu HZS LBK, následně jako velitel sektoru dva. Zajímavý byl už příjezd. Za Českou Kamenicí, daleko od požářiště, byl vidět a cítit kouř. A když jsem na místě viděl rozsah požářiště, kdy po obou stranách hlavní komunikace bylo vidět jen spáleniště s ohořelými zbytky stromů, bylo to skoro až skličující. Nic podobného jsem nikdy předtím neviděl, ani nezažil. Na druhou stranu bylo prima vidět, že jsme v rámci naší republiky schopni zorganizovat pomoc v takovém rozsahu.

V jaké lokalitě v Hřensku liberečtí profesionální hasiči zasahovali?

Liberecký odřad nastupoval na shromaždišti – ve Vysoké Lípě, poté jsme se přesouvali na kopec Bouřňák, z jižní strany jsme provedli bojové rozvinutí a hasební zásah. Na hranici s Německem jsme měli zřízené čerpací stanoviště, odkud probíhala kyvadlová doprava vody.

Zásah byl komplikovaný i kvůli náročnému terénu a počasí.

Ano, terénní podmínky byly neskutečně náročné. Celá oblast národního parku je kopcovitá s pískovcovými skalami. Jen dostat se od cisterny, která nám tlačila vodu, k posilovému čerpadlu, od kterého jsme vedli dopravní vedení a útočné proudy, znamenalo překonat 400 m vzdálenosti s převýšením 100 m v náročném lesním terénu. K tomu měl každý na zádech potřebné technické prostředky, stravu a pitný režim. Z tohoto místa se v průběhu dní natáhlo několik set metrů vedení s mnoha útočnými proudy. Ze země stále sálalo naakumulované teplo z požáru a z oblohy, na které nebyl ani mráček, pořád pálilo slunce.

V čem podle tebe spočívala největší nebezpečí zásahu?

Prvotně v neznámém terénu, přičemž hasební práce probíhaly i v noci. V neznámém skalnatém terénu hasičům nejvíce hrozilo riziko pádu či uklouznutí. V některých nepřístupných místech zasahovali členové lezeckých skupin. V exponovaných místech na okrajích skal a srázů jsme zřizovali i tzv. lanová zábradlí. Dalším velkým nebezpečím byly všudypřítomné ohořelé stromy. Z jedné strany se zdály být zdravé, z druhé byly prohořelé. Stačil poryv větru a mohly kdykoliv spadnout, a ohrozit tak zasahující hasiče. Nebezpečné a náročné bylo i odstraňování těchto prohořelých stromů pomocí motorových pil. Některé stromy měly zcela prohořelé kořenové systémy, u nich se zdálo, že stojí pouze silou vůle. Při takovém zásahu jako byl ten v Hřensku se zasahující hasiči museli také častěji střídat, hrozilo jim přehřátí nebo vyčerpání.

Bylo něco, z čeho jsi měl při zásahu radost, že se povedlo, nebo pocit úlevy, že ti „spadl kámen ze srdce“?

To bylo prakticky pokaždé, když se střídaly odřady a všichni hasiči se vraceli domů bez úrazu. Radost jsem měl i z toho, když se kolegům z Karlovarského kraje podařilo zprůjezdnit cestu na vrchol Bouřňák pro čtyřkolku, která nám posléze usnadnila dopravu materiálu. (...) Jeden večer mi ze štábu velitele zásahu přišla výstraha na blížící se silné poryvy větru. Kontaktoval mě velitel jihomoravského odřadu, že se na hřebeni kopce Větrovec, na kterém působili, zvedá vítr. Ihned jsem nechal celý odřad z exponovaných míst stáhnout. Kolem půlnoci se odřad vracel ze svých pozic, čekal jsem na ně a z lesa jsem několikrát zaslechnul hluk padajících stromů. Po ujištění, že se všichni v pořádku vrátili, mi spadl kámen ze srdce. Až do rána pro nás byl Větrovec nepřístupný.

Týmový duch při zásahu, vzájemná podpora a soudržnost. Jak to v Hřensku vypadalo z tohoto hlediska?

Velmi jsem ocenil to, jak skvěle fungovala spolupráce a komunikace v našem sektoru – tedy společně s hasiči z Plzeňského, Jihomoravského a Karlovarského kraje. Solidarita lidí, empatie a mezilidská soudržnost. To je jedna z věcí, na kterou také nezapomenu. Ve Vysoké Lípě, kde jsme na parkovišti měli nástupní prostor našeho odřadu, bylo zasahujícím hasičům k dispozici občerstvení v místní restauraci. A i když jsme tam byli několik týdnů, nikdy nám nezapomněli poděkovat za to, co děláme.