Podporučík Pavel Tvrdík slouží na centrální hasičské stanici v České Lípě již šestnáctým rokem, je velitelem čety směny C. Sportu holduje už od útlého dětství a jako profesionální hasič výbornou fyzickou kondici zúročuje například při zásazích u dopravních nehod, kdy je zapotřebí vyprošťování osob z havarovaných vozidel. Srdcař je Pavel nejenom jako profesionální hasič, ale i jako výjimečný sportovec. „Splnil jsem si sportovní sen, po pěti letech mě konečně vylosovali,“ říká. Přečtěte si rozhovor s hasičem, třeba o tom, na jaké zážitky z extrémního závodu nikdy nezapomene.

„Největším zážitkem je asi ta příroda, která je tam opravdu drsná. V životě jsem nic hezčího neviděl.“

Zúčastnit se tohoto věhlasného horského ultramaratonu není jen tak. Běžci se musí průběžně kvalifikovat.
Podmínkou kvalifikace je splnění několika evropských závodů, kde se sbírají tzv. běžecké kameny, po nasbírání běžeckých kamenů se můžete přihlásit k losování. Od roku 2018 jezdím po evropských závodech v seriálu UTMB a sbírám běžecké kameny. V lednu 2024 jsem opět poslal přihlášku na kvalifikaci hlavního závodu, který se koná v Chamonix. Ten je každoročním finále série UTMB. Reálné převýšení tratě tohoto extrémního závodu je přes 10 000 metrů.

Jak to máš s běžeckou přípravou? Předpokládám, že trénuješ kontinuálně.
Od třinácti dělám atletiku, zaměřoval jsem se na tratě 1500 a 3000 metrů. Postupem času jsem se přeorientoval na ultra trailové běhy. K těmto běhům se musí člověk dopracovat, protože k trailovému běhání nepotřebuješ jen dobrou fyzičku, velkou roli hraje taky mentální připravenost.  

Využíváš pro zlepšení fyzičky posilovnu na českolipské stanici a možnost fyzické přípravy během služby?
Ano, posilovnu na stanici využívám každou svou směnu. Po kontinuální přípravu je důležitá komplexní příprava celého těla, tedy core – posílený střed těla, strečink, cvičení s vlastní vahou a podobně.

Jak se ti daří skloubit náročné běžecké hobby a profesi?
Trénuji vždy v dopoledních hodinách, abych se mohl odpoledne věnovat rodině. Jednou za čas rodinu okrádám o náš společný čas, kdy jezdím trénovat do Krkonoš.

A jaká byla tvoje motivace stát se profi hasičem?
Můj táta už 43 let je řidičem u Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Zřejmě to byl právě on, kdo mě odmalička inspiroval a kdo mě motivoval k této práci – tedy pomáhat a zachraňovat lidské životy. Proto jsem se od mých 22 let stal hasičem, kde mě ta práce i po tolika letech baví a naplňuje.

Zpátky k závodu. Zajímalo by mě, jaká byla první myšlenka, která ti bleskla hlavou, když ses úspěšně kvalifikoval na letošní ročník horského ultramaratonu kolem Mont Blancu.
Jako první mi blesklo hlavou, ty jo, stanu se součástí! Budu na startu toho nejprestižnějšího závodu na světě s těmi nejlepšími.

Můžeš říct, že to bylo nejnáročnější sportovní klání, které jsi kdy absolvoval?
Rozhodně to byl nejkrásnější závod, který jsem kdy běžel z hlediska atmosféry a přírody. Nejnáročnější ale byl ten v roce 2023 Istrie 100 mil. To je taky závod série UTMB. Velmi obtížný byl kvůli klimatickým podmínkám, které během závodu panovaly. Na trase nás provázely i kroupy, déšť, nechyběl ani sníh a bláto. Po tomto závodu jsem měl zánět žil.

Jaké jiné velké závody v zahraničí nebo v Česku už máš „na kontě“?
Vzhledem k tomu, že to je náročné i po finanční stránce, tak si vybírám závody jen v Evropě, kam můžu dojet autem. V nohách mám už několik závodů v Itálii, Německu, Rakousku, Chorvatsku. V Česku jsou také moc pěkné akce, ale bohužel se zde nedají sbírat ty zmiňované kameny, které potřebuji pro kvalifikaci na další závody. Za mě nejhezčí závod v Česku je B7, kde se běží přes celé Beskydy, 103 kilometrů s převýšením pět a půl tisíce metrů. Před dvěma lety jsem v Beskydech zaběhl skvělý čas 15:34.

Na co z průběhu UTMB nikdy nezapomeneš?
Největším zážitkem je asi ta příroda, která je tam opravdu drsná. V životě jsem nic hezčího neviděl. V noci jsme běželi a najednou vedle vás divocí koně, wau. Nikdy nezapomenu na ty neskutečně táhlé kopce, vybíhali jsme osm až deset kilometrů.

Jak je to na trase s doplňováním energie?
Občerstvovací stanice jsou v rozmezí 10 až 20 km, záleží na terénu, kam se dostanou s technikou, aby tam mohli udělat zázemí pro závodníky. Jinak si hlídám na hodinkách, abych do sebe dal každých 50 minut nějaké jídlo (rýže, ovoce, gely). Na občerstvovacích stanicích se opět vždycky najím z jejich výběru. Na určených občerstvovacích stanicích je možné taky vyspat, jsou pro to vyhrazené prostory. Já při žádném takovém závodě nespím, nechci zbytečně ztrácet čas.

Bylo to nejdelších 36 hodin ve tvém životě, nebo jsi někdy při zásahu jako profesionální hasič zažil mnohem víc „horké chvilky“?
Během závodu je hlava zkrátka v závodním módu a myslí na to, co má dělat a jak se v tu danou chvíli zachovat. Takže ten čas strašně utíká, hlavně v noci. I když je člověk zvyklý z práce z nočních výjezdů, tak věřte, že do druhé noci běhu se vám opravdu nechce. Přistihl jsem se, jak při posledním stoupání usínám za chůze. Jako profesionální hasič jsem zažil mnohem více horké chvíle při požárech např. v bytových prostorech.

Měl jsi v průběhu nějaký krizový moment?
Ano, největší krize během závodu přišla na 130. kilometru, kdy jsem byl uvařený od sluníčka a padla na mě únava. Byl jsem bílý jak stěna z důvodu žaludečních křečí, ale na občerstvovací stanici jsem se dobře najedl, ochladil nohy a přezul do jiných bot, protože mi začínaly otékat nohy. A hlavně jsem slíbil synovi, že to nevzdám. Ke Dni otců dal dopis, ve kterém napsal: „Můj milý tatínku, doufám, že nevzdáš ten závod ve Francii.“ Když mi to dal, tak jsem si řekl, že ho nemůžu zklamat. Byl to jeden z hnacích motorů k dokončení závodu.

Pocity v cíli? Co jsi udělal jako první, když jsi doběhnul?
Měl jsem neskutečnou radost, že jsem to dokázal a nikdy nezapomenu na ten pohled rodiny, jak se mnou plakali radostí, že jsem v cíli. Těsně před cílem jsem si vzal své děti a proběhli jsme společně cílovým obloukem a pak je objal radostí. Má žena mi dělala support po celou dobu závodu, tak že ta byla hned druhá v pořadí, koho jsem objal.

Jaká byla „rekonvalescence“ po úspěšném dokončení závodu?
Rekonvalescence hned po závodě byla zajímavá. Doběhl jsem v neděli kolem 6:30 ráno, byl jsem úplně vyčerpaný. Na jídlo nebyla moc chuť, jak byl žaludek rozhozený z těch gelů. A protože jsem slíbil mé dceři, že nezmeškám její první školní den, tak hned po závodě kolem 7:15 už jsem ležel v autě a absolvoval třináctihodinovou jízdu domů. V pondělí 2. září v 8 hodin ráno už jsem byl na uvítacím ceremoniálu prvňáčků. A hned v úterý jsem byl v práci, čekal nás s kolegy poměrně náročný zásah. Věřte mi, těšil jsem se na středu ráno, až přijedu domů a celý den jsem odpočíval. Jinak rekonvalescence po závodě takového formátu trvá měsíc a déle. Tělo si samo řekne, kdy je zase chuť jít si zaběhat. Nyní bude půlka října a teprve teď se vracím k tréninkovému režimu.

Okamžik, na který se Pavel těšil hodně dlouho. Finální metry a proběhnutí cílem doprovázené oběma jeho dětmi

Kolik ročně naběháš?
Letošní příprava byla opravdu velká, mám naběháno přes 2000 kilometrů. K tomu doplňkové sporty jako jsou mé oblíbené běžky. Přes léto kolo a hiking.

Jako příslušník musíš každoročně absolvovat přezkoušení fyzické zdatnosti. Předpokládám, že před plaváním dáš přednost běhu. To je pak pro tebe pár koleček na stadionu jako procházka růžovým sadem, ne?
Ano, při fyzickém přezkoušení chodím běhat a kolegové mi pokaždé ve vtipu říkají, že mi podtrhnou nohy, když je předbíhám o kolo, někoho i o dvě.

Máš nějaké životní motto, které uplatňuješ jak ve své profesi, tak při sportu?
Nikdy se nevzdám, i když to bolí!

Co bys vzkázal mladým mužům, kteří třeba zvažují, že by se stali profesionálním hasičem?
Vzkázal bych, že naše práce je všestranná, pestrá a zajímavá. Jak jsem již zmiňoval, sloužím přes šestnáct let a do práce se vždy těším a stále mě to naplňuje.

Perfektní fyzickou kondici ppor. Pavel Tvrdík využije také při zásazích, například při vyprošťování u dopravních nehod

por. Jaroslava Benešová, tisková mluvčí
Foto poskytnul ppor. Pavel Tvrdík