Časopis 112 ROČNÍK XVI ČÍSLO 10/2017

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA přinášíme reportáž o rozsáhlém požáru stáčírny hořlavých kapalin ze dne 29. května 2017 ve výrobním objektu firmy Severochema Liberec. Dále vás seznámíme s činností HZS Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM informujeme o aktualizaci typových činností STČ 04/IZS a STČ 09/IZS. Na přelomu června a července 2017 se v Polsku konaly „dny vyprošťování“ Rescue Days Poland.Základním tématem bylo vyprošťování osob z havarovaných vozidel u dopravních nehod. V rubrice OCHRANY OBYVATELSTVA A KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ se dočtete o vzdělávání úředníků veřejné správy. . V informacích uvádíme výsledky ze 46. Mistrovství České republiky družstev Hasičského záchranného sboru ČR a 64. Mistrovství České republiky družstev Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska v požárním sportu. Nový příběh z Nadace policistů a hasičů je tentokrát věnován Jaroslavu Klimkovi, bývalému hasiči z otrokovické stanice HZS Zlínského kraje. 

U Jaroslava Klimka nejsou denním životabudičem tři dryáky proti bolesti, ale nenaordinovaná rodinná pohoda. Spontánně ji obnovují pomocí drobných potěšení a dvou setkání, na které se bývalý hasič z otrokovické stanice HZS Zlínského kraje těší. Dává jim přednost i před křížovkami. A to už je prý co říct. Proto se nabízí otázka, zda je tajenka jeho života tak snadno rozluštitelná.

To se pokusíme zjistit, ale nejdříve ho musíme najít. Navigace v autě je výborný pomocník, avšak i tak to nebylo snadné. Klimkovi bydlí v Nové Dědině, vsi obklopené chřibskými lesy, která leží v nadmořské výšce 338 metrů na samém konci kroměřížského okresu, asi patnáct kilometrů jihovýchodně od Kroměříže přezdívané Hanácké Athény a pár kilometrů od Otrokovic.

Otevřít dvířka vsazená do bytelného plotu u důkladně opraveného patrového domku přišel zvolna. Přestože používá hole, chůze mu viditelně dělá potíže. Zprvu váhal s odpověďmi, většinou šlo o strohé „ano“, „ne“, „jistě“, „nebude“, „ovšem“, „chápu“ a podobně, ale pak se dostal do tempa. Výjimkou byla otázka na jeho úraz a zdraví. O tom mluvil s nechutí a věty většinou odsekával: „Stalo se to v roce 2002 při kurzu s motorovou pilou. Ta je společně s požární stříkačkou asi nejdůležitějším pomocníkem hasičů. Při zvedání klády mi vyhřezla plotýnka, která přeťala nerv v levé noze. Tuhle obrnu nejde rozcvičit. Noha je bezvládná, prsty necítím. I když je teplo, třeba v létě nebo ve vaně, tak je levačka stále studená a bílá, mrtvá, k nepotřebě. Pohybovat jsem se však musel. Bylo to na úkor druhé nohy, a tak mi v ní vyměnili opotřebovaný kyčelní kloub za nový. Ale ležák nejsem. S holemi se vydám i na houby.“

Je to údajně kvůli manželce, aby měla méně práce. Ta zatím připravovala gulášek s knedlíky, jak jinak než domácími, a byla při tom zručná a rychlá, takže působila dojmem, že má šest rukou, tak jí kmitaly prsty. Profese kadeřnice se v ní nezapřela. Za těch dvaačtyřicet let, co jsou Klimkovi spolu, si na sebe zvykli, mají „svůj“ humor, tvoří sehranou dvojici s přesnou dělbou práce.

Názorný příklad nám nabídli po obědě. Zatímco s paní Věrou jsme ho završili vychutnáním štamprličky mnohastupňového bezbarvého, a o to zdravějšího životabudiče, tak pan Klimek popíjel nealko a vyprávěl, jak je to u nich, na pomezí Hané a Valašska, s trnkami (švestkami) na pálení. „Kousek od nás je sad, ale úroda je většinou malá. Když už je, tak trnky sbírám, nakládám, o kvas se starám, vozím ho vypálit – z deseti kilo kvasu je litřík slivovičky, kterou zásadně, a toho se bezvýhradně držím, ani nekoštuji. Ve spojení s mými prášky proti bolesti to podle naší paní doktorky tvoří až smrtelnou kombinaci. Raději nezkouším, zda má pravdu, a tak se o moji porcičku podělí Věra s návštěvou. Uměla se narodit, má to se mnou pěkně zařízené.“ K tomu nešlo nic říct, jen jsme kývli a čekali, s jakou další „specialitou“ přijde.

Odlesk jeho modrých očí signalizoval, že je v dobrém rozmaru: „Manželka mne nebije, vyřídilku má v normě, vaří výborně, jen svíčková by mohla být častěji, ale jinak mám denně horkou polévku, tedy solidní grunt. Jsem totiž polévkový, takže mám téměř všechno, na co pomyslím. Není to špatný život. Ale obávám se, jaké to bude, až přestane dělat a bude v důchodu. Asi se, jako vždy, nějak srovnáme. A když se mi něco nebude líbit, uteču k sousedovi na kafe a přinesu mu pivko jako splátku za azyl.“

„Neboj, dlouhou chvílí jsi dosud netrpěl a já, a hlavně děti našich dětí, ti to nedovolí,“ ví své manželka.

„Nevím, kde se to v tobě bere, ale zase máš pravdu. Hlídat vnoučata mne baví, člověka to nutí být stále ve střehu, protože nikdy předem nevíte, jaké moudro z nich vypadne a jakou blbost vymyslí. Je to občas trochu únavné, ale ještě více osvěžující. Jsem rád, že syn Jarda s rodinou bydlí u nás a dcera Erika o pár domků dál. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout, máme k sobě blízko, a to nevztahuji jen na vzdálenost v metrech,“ pochvaluje si rodinné zázemí pan Klimek. Považuje ho za jeden z nosných pilířů spokojeného a naplněného života. A kdybychom to déle rozebírali, tak i za základ státu.

Při zmínce o jeho profesi přiznal, že zanotovat Co jste hasiči, co jste dělali…, si v hospůdce v Nové Dědině nemůže, protože ji zatím nikdo v obci s necelými 450 obyvateli neotevřel. O to víc se těší na akce organizované hasičskými odbory v Otrokovicích. „Za ta léta (od roku 1982) se mi hasičská profese dostala pod kůži, už se jí nezbavím a ani nechci. Byly to krásné i kruté chvíle. Třeba když v roce 1997 Otrokovice ‚plavaly‘ a jejich obyvatelé na nás spoléhali jako na zachránce holých životů v době, kdy jim domovy vzala velká voda. Tehdy prestiž hasičů vylétla ke špičce a stále se na ni drží. Také proto, že hasíme i to, co nehoří. Hasiči jsou jako Ferda Mravenec – práce všeho druhu. A protože ji dělají pořádně, ono to ani jinak nejde, tak si je lidé považují. Však jsou často jejich jedinou nadějí.“

Bývalý zástupce velitele směny oceňuje, že si na něj po úrazu vedení HZS kraje vzpomnělo, když měl pětapadesáté a šedesáté narozeniny. „Bylo to neočekávané, milé. Ještě milejší však jsou každoroční, tedy očekávaná tradiční setkání hasičů – důchodců, které organizují hasičské odbory. A věřte, že si máme o čem povídat a na co vzpomínat. Občas dojde i na nějakou tu písničku,“ říká člověk, jehož úraz není důsledkem špatných rozhodnutí, ale naopak. Stačila jedna pitomá náhoda a ta vše zašmodrchala.

Kvůli tomu nehořekuje, nezoufá, ale povzbuzení, a snad i pohlazení, občas potřebuje. A k tomu jsou určena nadační setkání. „Napište, že nám změnila život k lepšímu. Na akci odborů se potkávám s bývalými kolegy – lidmi dlouho a dobře známými, ale s problémy a radostmi často úplně jinými, kdežto na nadačních setkáních s neznámými, ale osudem spřízněnými lidmi se stejnými bolestmi a radostmi, takže si hned rozumíme a máme si co říci. Snad právě proto se nadační ozdravné pobyty stávají pomyslnými Lurdami – sdělené a sdílené zdravotní a jiné trable jsou menší, ovlivňujeme se navzájem, a to i za přispění pana ředitele nadace a jeho spolupracovnic paní Hanky a paní Věry, v přístupu k životu. Takový bezprostřední vliv je účinnější než všelijaké články, odborné knížky a některé prášky, i když vím, že těch se do konce života nezbavím.“

„Jarda to dobře vystihl. Já se dobrovolně a ráda přiznávám, že jsem poprvé na nadační setkání jet nechtěla, a teď si myslím, že nic lepšího mne nemohlo potkat. Odpočinu si, přehodím nebo upravím směr myšlení. Moc mi to pomůže.“ Paní Klimková povídá tónem tak přesvědčivým, že o tom nelze ani v náznaku pochybovat.

Její manžel do práce už hezkou řádku let nechodí, a tak má času dost. Nemarní ho tím, že přepíná televizní kanály a sleduje přihlouplé seriály. Dává přednost pořadům o přírodě a historii, včas zasedne na zpravodajské Události. „Názory komentátorů mne ale míjejí, mám přece svou hlavu a zkušenosti, štvou mne také podpásovky a šťouchance politiků. Kdyby se podle nich měli chovat a řídit hasiči, tak by požáry nehasili a katastrofy neodstraňovali, ale vyvolávali. Proto si po zprávách povídáme s manželkou nebo dětmi, když se zastaví, a také čtu, nebo přepínám na sport. Před úrazem to byl můj koníček, kopal jsem okresní přebor, hrál i nohejbal a hokej. Teď jsem pasivním a snad i rozumným divákem. V hokeji a kopané přeji Zlínu, přece nebudu fandit Brnu. Co říkám Spartě? Ve fotbale ji nemusím, ale v hokeji ji uznávám hlavně za to, co dělá pro nadaci. Jsou to profesionálové, kteří mají duši, a ne s napumpovanými svaly namyšlené primadony. Obléknout jednou jejich dres bych si považoval za čest! To se mi ale asi nesplní,“ myslí si bývalý hasič, který také příležitostně hrával kulečník. „Hospoda u nás není, jinou možnost nemám, a tak se dívám, jak to strkají ve světě. Víte, jak se řekne kulečníkový úder,“ vyzkoušel najednou naše znalosti.

Protože jsem již nějakou křížovku vyluštil, tak jsem to věděl. Tazatele to do rozpaků nepřivedlo. Měl po ruce krajový chyták: „Jaká je druhá nejdůležitější plodina po zemáku, po vašem bramboře?“

Bylo na nás vidět, že to nevíme. Manželé Klimkovi se evidentně bavili, asi půl minuty nás nechali dusit a pak z nich se smíchem vypadlo: „No přece trnka!“

A tak jsme se nenápadně dostali k Jaroslavovu dalšímu koníčku – křížovkám. „Kupuji je cestou z práce v Kvasicích. Jarda se na ně třese, já proti nim nic nemám, protože ho udržují v bdělém stavu,“ dozvídáme se od paní Věry.

„Luštění křížovek je proti hlídání vnuček a vnuka slabý odvar. Při tom musíte mít mozkové závity a zbytky svalů v úplně jiné pohotovosti,“ upozorňuje muž střední postavy, jehož levá noha je po úrazu odepsaná, a druhá je také nic moc. „Ale na svět se kvůli tomu nemračím. Proč taky. Důvod k úsměvu se nějaký najde nebo si ho musíme připravit,“ má jasno. Že by tohle byla tajenka a tajemství Jaroslava Klimka? Co myslíte?


Mgr. Jan HÁBÍK, foto archiv nadace
 

Print  E-mail  X Corp.   Facebook