Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 8/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA informujeme o požáru autoservisu v Lobodicích u Přerova. V Libereckém kraji hasiči testují dvě nová vozidla CAS. Příslušníci ZPP z MV-GŘ HZS ČR sestavili předváděcí vozidlo Dacia Duster. Dočtete o problematice fluorovaných látek v pěnidlech a jejich využití. Jaké je nebezpečí u spotřebičů napájených Li-Ion akumulátorovými bateriemi? V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dočtete o unikátním informačním systému MicroRescue. V dalších článcích vás seznámíme s výcvikem záchranných složek Královéhradeckého kraje. V Pardubickém kraji hasiči cvičili záchranu osob v případě poruchy lanovky. V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ připomínáme 75. výročí bombardování města Hirošima. Informujeme o odborné přípravě starostů a primátorů zaměřené na přípravu na mimořádné události a krizové situace. Dále se dočtete o mimořádných událostech řešených na úrovni EU. V rubrice INFORMACE nabízíme článek o „hasičské“ rodině. Následují anotace vysokoškolských prací. 

Ve třetím dílu miniseriálu o hasičských rodinách jsme se zastavili u ppor. Josefa Choreně, který je velitelem čety na stanici HZS Ústeckého kraje v Mostě. Zde pracuje i jeho manželka Martina na provozním pracovišti Územního odboru Most.
S velitelem jednotky SDH Obrnice Josefem Choreňem st.
Pane Choreni, kam až sahá hasičská historie ve Vaší rodině?
Je to někam zhruba do sedmdesátých let minulého století. V roce 1976 na výroční schůzi dobrovolných hasičů obce Obrnice byl novým předsedou tehdejší základní organizace Svazu požární ochrany ČSSR zvolen můj otec Josef Choreň starší. Nebyl to však v tomto roce jediný slavnostní okamžik. V květnu se stal otcem a na svět se dostal Josef Choreň mladší, tedy já.

Téměř ve všech rozhovorech zaznívá, že už jako malý kluk jsem pomáhal tátovi, a tím jsem se dostal k hasičské práci tak nějak samo sebou. Bylo to i u Vás tak?
Hasičárna v Obrnicích stála od našeho domu, jak se říká, co by kamenem dohodil, a tak si troufnu říci, že jsem se tam objevoval ještě dřív, než jsem začal chodit. V osmdesátých letech se můj otec stal předsedou tehdejšího MNV a nemalou měrou se zasloužil o zahájení stavby nové hasičské zbrojnice. A kde jinde než přímo naproti našemu domu. Po jejím dokončení jsme to neměli do hasičárny padesát, ale už jen pouhých dvacet metrů.

Hasičárna se stavěla v takzvané „akci Z“. Kdo již tyto totalitní procesy nepamatuje, šlo o dobrovolnou bezplatnou brigádu. A tak se po škole kopla taška do pokoje, skočilo se do montérek a běželo se pomáhat na „stavbu“. Nejprve s roznáškou nápojů zedníkům přes hodiny s lopatou u míchačky až třeba k nějakému tomu popojíždění s multikárou. Kolaudace proběhla na sklonku osmdesátých let a myslím, že v té době to byla jedna z nejmodernějších hasičských zbrojnic.

Měli jste tenkrát i nějaké hasičské družstvo?
V té době byla na prvním místě zmiňovaná výstavba hasičské zbrojnice. Na nic jiného moc nebyl čas, a tak jsme ani žádné dětské družstvo neměli. Oficiálním členem jsem se proto stal až po mých patnáctých narozeninách. Puberta, kamarádi, první lásky a střední škola, to vše se vždy motalo kolem naší hasičárny a bývalého veřejného koupaliště s bazénem, který zároveň plnil funkci požární nádrže.

Stát se hasičem byla tedy pro Vás první volba?
Chtěl jsem se stát hasičem, ale vzhledem k průmyslové lokalitě Mostecka jsem pro jistotu zvolil hornickou školu. To kdyby mi to u hasičů nevyšlo. Po maturitě jsem ještě musel čekat na absolvování základní vojenské služby, než jsem si mohl dát přihlášku k hasičům. Čekání na povolávací rozkaz jsem si zkrátil prací údržbáře v Chemopetrolu Litvínov (dnes Unipetrol, a.s.), což se posléze ukázalo jako vítaná zkušenost.

Takže po vojně jste tedy hned nastoupil k hasičům?
K HZS Ústeckého kraje jsem nastoupil v dubnu roku 1996, hned po skončení základní vojenské služby. Samozřejmě jsem byl dále i aktivním členem dobrovolných hasičů v Obrnicích, a tak když nebyla šichta, nepropásl jsem jediný výjezd s „dobrovolákama“. Také jsem si tak trochu plánoval svou kariéru u hasičů. Nejprve tak pět let sbírat zkušenosti jako hasič, pak se posunout na místo strojníka a nakonec nějakého technika.

A jaký tedy byl plán versus realita?
Tak docela úplně to nedopadlo. V roce 1998 se v tabulkách na naší stanici objevilo místo druhého velitele družstva na směnu. Jelikož služebně starší kolegové tuto nevděčnou funkci odmítli, vybralo vedení „mladé koloušky“ a přihlásili nás do kurzu. A tak jsem pozice strojníka i technika úplně minul a po necelých třech letech u sboru se ze mě stal velitel družstva. Dovedete si představit, jaké bylo velet ve dvaadvaceti starým mazákům, kteří vás vlastně učili být hasičem? Někomu jsem byl k smíchu, někdo mi pomáhal, ale většina to vzala v pohodě a po pár letech jsem si snad nějaký ten respekt vybudoval. Ale to by měli posoudit jiní.

V roce 2000 Vás čekal další životní milník
Ne jeden, ale vlastně dva. Životním bylo narození mého prvního syna a tím profesním pak studium ve Frýdku­ Místku. O osm let později jsem se díky pomalu rozrůstající se rodině odstěhoval z Obrnic do vedlejší obce, čímž skončila má aktivní účast v jednotce dobrovolných hasičů obce. Členství ve sboru je však zachováno a nadále se účastním akcí mé „rodné“ jednotky, tedy především oslav.

Vaše manželka také pracuje u HZS Ústeckého kraje. Seznámila vás práce, nebo nastoupila k hasičům už jako Vaše žena?
Jednou se mě paní ředitelka našeho územního odboru úplně mimochodem zeptala, jestli by neměla moje manželka zájem přihlásit se do výběrového řízení na funkci asistentky. Vzdělání na to měla, ale práci u hasičů si vůbec nedokázala představit. Po dlouhém přemlouvání se nakonec k účasti v konkurzu odhodlala, vyhrála jej a od roku 2014 pracuje u hasičů také.

A Vy jste tedy stále velitelem čety na stanici v Mostě?
To souhlasí, vždy jsem to považoval a doposud považuji za vrcholnou funkci hasiče. Je to můj poslední post u hasičů, a pokud mi to zdraví dovolí, zkusím tu ještě nějakou dobu vydržet.

Jste profesionální hasič, aktivní člen sboru dobrovolných hasičů, zbývá Vám čas i na nějaké jiné koníčky?
Pro odreagování z fyzicky i psychicky náročné profese se ve volných chvílích věnuji stavbě plastikových modelů. A kromě takového „domácího lepení“ jsem občas spolupracoval i s výrobci stavebnic. Dlouhá léta také spolupracuji s časopisem Modelář, kde nejen recenzuji nové stavebnice, ale také stavby svých modelů.

Máte dva syny. I oni směřují k práci mezi hasiči?
Mé dva syny hasičina vcelku minula. Starší Jakub (20) byl samozřejmě kdysi malým hasičem a pár soutěží odjezdil. Teď se v něm však probudily umělecké sklony a kromě hry na baskytaru se věnuje výtvarnému umění a hodlá ve stejném oboru studovat. Menší Adam (12) zase hraje v divadle a buší do bicích. I když občas se zmíní, že by chtěl být hasičem nebo policistou, nějak tuším, že tomu tak nebude.

Na závěr se ještě musím zeptat na Vašeho otce. Má Vám ještě co poradit?
Ten je stále velitelem jednotky u obrnických hasičů a nepřestává mě udivovat svojí vitalitou. Když ho vidím vystupovat z cisterny při společných zásazích, nechce se mi věřit, jak je ve svých sedmdesáti letech stále aktivní. Sice už většinou jen stojí u strojovny auta a brumlá si něco pod vousy, ale i tak je pro mě stále víc než jen táta. Je srdcem hasič a skvělý parťák.


Karel ŠVÉDA, foto archiv Josefa Choreně

Print  E-mail  X Corp.   Facebook