Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 10/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA se dočtete o fotovoltaických systémech při požáru z pohledu jednotek PO. Následují rozbory dvou požárů, výrobní haly a zemědělského objektu. Seznámíme vás s poznatky z Mezinárodní konference Požární ochrany 2020 v Ostravě. Jak lépe zdolat lesní požáry? V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM vás seznámíme se systémem eCall. V Josefově údolí hasiči odstřelili desetitunový balvan. V rubrice OCHRANY OBYVATELSTVA A KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ si přečtete zprávu o tom, jak mobilní elektrocentrály mohou nahradit dodávky elektřiny v případě katastrof. Příslušníci radiologické laboratoře IOO se zúčastnili mezinárodního cvičení. Dále vás seznámíme s pojmem „tísňové informování obyvatelstva“. Navážeme článkem o experimentálních zkouškách koncových prvků JSVV. Únik ropy, lesní požáry a požár v uprchlickém táboře, mimořádné události řešené na úrovni EU. V rubrice INFORMACE přinášíme příběh hasičské rodiny Draských. Následují anotace vysokoškolských prací. 

Další rodinou, kde se děti rodí s hadicí v ruce a hasičskou helmou na hlavě, je rodina Draských z Karlovarska. Role průvodce rodinným klanem se ujal nprap. Marek Draský, který od roku 2002 působí ve funkci velitele družstva na stanici v Karlových Varech.

Marku, řekněte nám nejdříve něco o úplných kořenech Vaší rodiny.
Naše rodina pochází z Rokycan, kde se začala psát historie hasičské rodiny v roce 1886, kdy můj prapraděda a všichni jeho sourozenci byli členy sboru dobrovolných hasičů. Můj praděd se stal členem v roce 1906 a byl jím až do konce svého života v roce 1959. V roce 1929 se celá rodina přestěhovala do kostelní věže v Rokycanech na náměstí, kde praděda vykonával službu hlásného v případě požáru.

Tak to je tedy opravdu kus historie. Jak to pokračovalo?
Můj dědeček Josef Draský se narodil v roce 1923 a stal se stejně jako jeho bratr Jan Draský, synovci i strýc dobrovolným hasičem. Také dědův bratranec se celý život věnoval požární ochraně jako příslušník požárního sboru města Plzeň. Hned po válce koncem května 1945 odjeli můj děda, jeho bratr Jan a švagr František Jelínek do Chebu, kde spolu s několika dalšími dobrovolníky z Rokycan založili 15. června 1945 požární sbor z povolání. Zde pracoval do roku 1953, než odešel do Karlových Varů a tam začal působit jako velitel nově vzniklého učiliště požární ochrany. V prosinci 1956 se stal velitelem požárního útvaru Karlovy Vary a tuto funkci vykonával až do 31. ledna 1983, kdy odešel do důchodu.

Pomalu se dostáváme k Vašemu otci Antonínu Draskému?
Ano, ten se narodil v roce 1945 a v jednadvaceti letech nastoupil k profesionální jednotce města Sokolov. V letech 1966 až 1967 studoval Vyšší školu požární ochrany v Leningradě a následně až do roku 1971 pracoval na okresní inspekci PO v Sokolově. Poté až do roku 1983 vykonával funkci vyšetřovatele požárů a byl zástupcem náčelníka pro represi na okresní inspekci požární ochrany v Karlových Varech. Od února 1983 do roku 1991 byl ve funkci velitele okresního veřejného požárního útvaru Sboru požární ochrany v Karlových Varech. Na závěr své hasičské kariéry do konce roku 2008 zastával funkci vyšetřovatele požárů a v roce 2009 odešel do důchodu. Ten si ale moc neužil a od roku 2012 už bohužel není mezi námi.

Jiří Draský, Josef Draský, Antonín DraskýPojďme se ještě trochu podívat po druhé větvi rodokmenu.
To už by bylo asi příliš rozvětvené, protože tam byli také samí hasiči, tak to vezmu od tátova bratra (mého strýce) Jiřího. Ten pracoval jako profesionální hasič na letišti v Mariánských Lázních – Sklářích. V roce 1975 přestoupil jako hasič na letiště v Karlových Varech, kde sloužil až do roku 1998, kdy náhle zemřel ve 47 letech. V rodinné tradici částečně pokračují jeho syn (můj bratranec) Martin, který je dlouholetým členem Sboru dobrovolných hasičů obce Stružná a pracuje jako řidič záchranář u Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje, a jeho syn David, jenž letos úspěšně ukončil střední školu požární ochrany v Chomutově a doufá, že se stane pokračovatelem rodu.

A to už se dostáváme k Vám a Vaší rodině.
Já jsem nastoupil k okresnímu útvaru Sboru požární ochrany Karlovy Vary hned po vojně v roce 1991. Jsem, jak se říká, „mokrým hasičem“ a v roce 2002 jsem byl jmenován do funkce velitele družstva na stanici Karlovy Vary, kterou vykonávám dodnes.

Než jste nastoupil jako profesionální hasič, co se Vám na práci u HZS ČR líbilo?
Hasičinu jsem měl dánu asi v genech, protože již z porodnice jsem se vezl hasičským autem. Mezi hasiči jsem vyrůstal jak doma, tak také na původní požární zbrojnici v Karlových Varech, kde bydlel můj děda, a všichni hasiči byli strejdové. Byl jsem spokojený, když jsem mohl být na stanici nebo u techniky a ta atmosféra a „vůně“ stanice byl ráj pro dušičku malého kluka. Vzpomínám si, že na základní škole se učitelka každý rok ptala, co chceme dělat. U všech spolužáků se to měnilo, jenom já jsem pokaždé řekl, že budu hasičem. Jako malý kluk jsem obdivoval červená auta, ale jak jsem bral rozum, tak jsem se začal o hasičinu zajímat více do hloubky a stále jsem se ptal na to, co všechno hasiči dělají a na co je které vybavení. Postupně jsem zjistil, že strejdové hasiči nejezdí jenom po skluzu a rychle do aut, které s houkačkou vyjedou z garáže, ale že je jejich práce velice zajímavá a náročná. O ničem jiném než pokračovat v práci svého pradědy, dědy a otce jsem nikdy neuvažoval a svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval.

Jak se podle Vás práce u hasičů za tu spoustu let změnila?
Většina sborů začínala s tím, co tady zůstalo po německé armádě, ale postupně se samozřejmě technika i vybavení modernizovaly. U všech sborů byla většinou jen ta základní, která obsahovala AS nebo CAS, a když byl žebřík, tak to byla již paráda.

Pokud vezmu jen období mé aktivní služby u hasičů, v níž budu příští rok 30 let, tak ta změna je markantní. Když jsem nastoupil, technika na stanici byla ze 70. a 80. let. Všechna technika byla kompletně udržována na stanici včetně generálních oprav a lakování. Jako vyučený elektrikář jsem měl na starosti kompletní elektrické rozvody na technice, montáže radiostanic a výstražných světelných ramp, které se začaly na techniku nakupovat. V současné době je na stanici kromě cisteren, výškové techniky, technických automobilů a kontejnerů také velké množství různých agregátů a dalšího vybavení. Vše s moderní technologií a elektronikou.

Došlo ke změně ve vybavení osobními ochrannými prostředky hasiče. Dříve se k výjezdu jezdilo pouze v pracovním stejnokroji PS II, na nohách vysoké kožené boty (tzv. půllitry) a na hlavě přilba PZ 11. Při požáru na zádech dýchací přístroj Saturn, a když byla zima tak 7/8 kabát „šedivák“, který byl těžký jako brnění, když se v zimě u zásahu trochu namočil. Dnes je hasič chráněn kompletně, což znamená, že k zásahu má zásahové kalhoty a kabát, speciální zásahové boty, rukavice a na hlavě moderní zásahovou přilbu včetně štítu přes obličej. Velice se také změnila komunikace v jednotce díky spolehlivým radiostanicím a mobilním telefonům.

Co je na Vaší práci nejtěžší?
Nevím, zda je to to nejtěžší, ale začínám zjišťovat, že s přibývajícím věkem již po náročné směně potřebuji více odpočívat jak fyzicky, tak hlavně psychicky. V pětadvaceti to bylo vše v pohodě a klidu, ale teď již člověk cítí každý noční výjezd a častěji se v mysli vracím k horším zážitkům, i když se je snažím vytěsnit a myslet více na příjemnější věci. Také rodina si musela za ta léta zvyknout, že jsem v práci 24 hodin, ať je pátek nebo svátek, a kdykoli zazvoní telefon, tak se jde do pohotovosti.

Jaké nejtěžší situaci jste musel při práci hasiče čelit?
Těch situací je velké množství. Ať už jde o požár, dopravní nehodu, nebo technický zásah. Zúčastnění lidé od vás čekají pomoc a vy je nemůžete zklamat, vždy si musíte nějak poradit a celou situaci vyřešit co nejlépe a co možná nejrychleji. Osobně pro mě je nejhorší situace, když jsou do zásahu zapojeny děti, ať zraněné, nebo bohužel usmrcené. Na tuto skutečnost se nedá zvyknout, a kdo tvrdí, že mu to nevadí, tak neříká pravdu. Já jsem si zvykl za ta léta asi na vše, ale na děti ne. Když taková situace nastane a já přijdu po směně domů, tak manželka za ta léta bezpečně pozná, že se stalo něco, co se stát nemělo.

Podělíte se se čtenáři o nějaký zásah, který je pro Vás nezapomenutelný?
Za ta léta je těch zásahů velké množství. Každý je něčím neopakovatelný, ale je pravda, že ty „běžné“ časem splývají a pamatujete si pouze Nprap. Marek Draský při zásahuty větší nebo velké ať rozsahem, nebo situací, ke které na místě došlo. Já si budu pamatovat již navždy zásah z 5. dubna 1996, kdy došlo k výbuchu a následnému požáru přečerpávací stanice ve skladech PHM společnosti Čepro v Hájku. Poplach byl naší jednotce vyhlášen krátce po sedmé hodině ráno asi 10 minut po nástupu do služby. Při výjezdu z Karlových Varů bylo jisté, že nejde o žádné prověřovací cvičení, ale o požár značného rozsahu. Tento zásah si budu pamatovat i proto, že v jeho průběhu došlo k další explozi a jeden hasič byl odhozen v bezvědomí pár metrů od místa požáru, a kdo myslíte, že to byl? Naštěstí byla na místě po celou dobu sanitka se sestrou a lékařem, kterým jsem se dostal do péče. Po chvíli jsem se probral, a když jsem zjistil, co se děje, tak jsem se s lékařem hádal, že do nemocnice se nejede, protože tady mám rozdělanou práci. Lékař mě prohlédl a nechal v sanitě. Já z ní ale asi po půl hodině zmizel a vrátil se na proud a ráno domů. Na tuto událost jsem vyhlásil „informační embargo“ a všichni kolegové na stanici o tom před mojí manželkou nesměli mluvit. Ale stejně se to asi po dvou letech provalilo a měl jsem doma co vysvětlovat.

Vaše manželka je také hasička?
To vůbec ne a ani nikdo z její rodiny neměl s touto profesí nic společného. Když mě poznala, tak věděla, že jsem z hasičského klanu, kde je to samý hasič, ale asi jí to nevadilo. Když si mě již jako hasiče brala, asi úplně netušila, co moje práce všechno obnáší, ale za ta léta, co jsme spolu, si, doufám, již zvykla. Když vidí některé záběry ze zásahů, nebo slyší, co se děje, tak tvrdí, že stejně nemáme žádný pud sebezáchovy.

Pokračují ve Vašich šlépějích i děti?
S manželkou máme téměř patnáctiletou dceru, která má o své budoucnosti jasné představy, jež se ale netýkají hasičiny. Když se mnou ale mluví, nebo potřebuje referát o mé práci, je poznat, že si mé profese váží a je snad i trochu hrdá, že je táta hasičem.

Jak třeba vypadá rodinná sešlost ve Vašem podání? Téma rozhovorů je jasné? Nebo se pletu?
Je pravda, že dříve byla rodinná sešlost s dědou nebo tátou stále jen o hasičině. Hlavně děda musel vědět o všem, co se změnilo a co se připravuje nového. Byla radost s ním o všem hovořit, protože i v důchodu zůstal hasičům věrný a pracoval pro jednotky SDH města Karlovy Vary a dále jako soudní znalec v oboru požární ochrany. Bohužel od doby, co jsem zůstal už nejstarším a posledním, se na toto téma občas bavíme jen s mým bratrancem a nyní i s jeho synem Davidem.

Máte čas i na nějaké jiné koníčky?
Mám rád rockovou muziku, ale klidně si poslechnu i něco jiného. Když čas dovolí, tak se svezu na kole, ale jinak většinu času strávím na opravách a úpravách staršího rodinného domku. Jako hodně hasičů mám doma sbírku hasičských přileb a sběratelských modelů hasičské techniky. Modelů je kolem osmi set a musím pro ně najít konečně důstojné místo. A protože bez hasičiny asi nedokážu být, tak již rok ve volném čase sloužím brigádně jako hasič na Letišti Karlovy Vary, kde sloužil i můj strýc.

Co říci na závěr?
Ještě na závěr, aby byl výčet naší hasičské rodiny kompletní, musím zmínit bratrance mého otce Bohumila Jansu, který v roce 1958 nastoupil k požárnímu útvaru města Prahy, kde sloužil až do roku 1978, kdy musel na operaci se srdcem, a tím skončila jeho služba u hasičů. Zemřel na jaře roku 2020. Pokračovatelem je jeho dcera Alena Rejmonová (rozená Jansová), která pracuje u HZS hlavního města Prahy na oddělení prevence.


Karel ŠVÉDA, foto archiv rodiny Draských

Print  E-mail  X Corp.   Facebook