Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 2/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA přinášíme informace z bilanční tiskové konference HZS ČR za rok 2019. Dopravní nehoda nákladního vlaku s vápencem v loňském roce. I malá jiskra dokáže zažehnout zničující plamen. Komplikované vyproštění osoby ze studny ve Velkých Pavlovicích. HZS podniku Škoda Auto. HZS Libereckého kraje a nový technický automobil v chemickém provedení. Jsou biokrby bezpečné? V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dočtete o konferenci v Innsbrucku o krizové intervence. ČR poskytla materiální humanitární pomoc Bosně a Hercegovině. V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ informujeme o cvičení HZS hl. m. Prahy v dialyzačním středisku na pražské Bulovce. Výsledky testování nové japonské ochranné masky. Souhrn mimořádných událostí řešených na úrovni EU v roce 2019. V rubrice INFORMACE si přečtete o hasičích na Olomoucku, kteří převzali novou techniku. Víte, že Hasičské muzeum města Ostravy letos oslaví 15 let? V závěru zveřejňujeme anotace vysokoškolských prací 

Patří přemýšlení o dobru a zlu do našeho každodenního života? Nebo je etika pouze od životní reality odtrženou disciplínou, která patří do odborných knih? Ve dnech 27. až 28. září 2019 proběhl 18. ročník konference „Mezinárodní dny krizové intervence“, kterou na toto téma pořádal Rakouský červený kříž a Univerzita v Innsbrucku. Poznatky z této konference mě utvrdily v tom, že etika je důležitou součástí našeho života. Tedy i první psychické pomoci a krizové intervence. V článku přináším hlavní myšlenky z mého konferenčního příspěvku.

Na konferenci se v různých souvislostech mluvilo o integritě, koherenci a autenticitě v krizových životních situacích. Tyto pojmy se snaží pojmenovávat schopnost člověka být v různých životních situacích „pořád jeden a ten samý“. Při bližším pohledu mají integrovaní lidé pro sebe jasně definovány životní hodnoty, které jim pomáhají se orientovat v životě. Rostislav Homola, který slouží v Písku jako nemocniční kaplan a zároveň externě spolupracuje s jihočeským hasičským posttraumatickým týmem, na jedné přednášce řekl, že hodnoty jsou „hvězdami na denním nebi“. Víme o nich, i když je ve víru každodenních povinností nemáme čas sledovat. Jejich důležitost vysvitne, když do života přijde pomyslná tma (např. těžkosti, bolesti, ztráty, konflikty). Jinými slovy nám hodnoty říkají, co považujeme za důležité a za správné. Tím nám do různých situací lajnují pomyslné „červené čáry“, za které už nejsme schopni jít. Když tak učiníme, míváme z našeho jednání špatný pocit a někdy i výčitky svědomí. Naše hodnoty si nosíme s sebou 24 hodin denně a 365 dní v roce. Není možné je někam zahodit, když se nám nehodí. Nelze jim zavřít ústa, aby nás neiritovaly, pokud jsou z nějakého důvodu aktivované. Ukazují nám horizonty před námi, kterých chceme dosáhnout, a táhnou nás k nim. Vozíme si je s sebou také k zásahu.

To však není vše. Kromě hodnot si v sobě nosíme vnitřní přesvědčení o sobě a o fungování světa. Americká psycholožka Ronnie Janoff­ Bulmanová (1989) hovoří o tzv. „předpokládaných světech“ (assumptive worlds). Tato schémata jsou vnitřními modely důležitých částí osobních světů člověka. Nejde pouze o osobní a emocionální vazby k blízkým lidem, místům a způsobům života. Jde také o přesvědčení, zdali svět, ve kterém žijeme, je předpověditelný a bezpečný (Archer, 2008). Tato vnitřní přesvědčení dávají lidem jistotu (nebo nejistotu, jestliže jsou otřesena) v jejich životních rozhodnutích.
 

Rovnice osobní integrity
Před dvěma lety jsem byl jedním velitelem družstva požádán, abych provedl odbornou psychologickou přípravu jeho družstva na téma komunikace s pozůstalými. Přemýšlel jsem, jak jednoduše předat hasičům myšlenky o integritě, koherenci a podobných termínech. Využil jsem k tomu zkušenosti ze zásahů, při kterých jsem s kolegy z posttraumatického týmu poskytoval pozůstalým první psychickou pomoc. Napadlo mě, že bude stačit, když za sebe vyjmenuji vše, co u zásahu využíváme, abychom podpořili zasažené spoluobčany (slova a činy). Také když do jedné rovnice uvedu vše, co nosíme – ať chceme, nebo nechceme – u všech zásahů ve svém nitru s sebou. Mám na mysli naše pocity, myšlenky a vnitřní hodnoty. Ve všem musí být alespoň rámcový soulad. To znamená, že nic nesmí příliš vybočovat. Uvedu příklad: Řeknete člověku, který před chvílí náhle přišel o někoho blízkého při dopravní nehodě, že vás to mrzí. Přitom v sobě necítíte emoci lítosti. Bude vám to pozůstalý věřit? Nebude. Je dost pravděpodobné, že vám to i řekne. Nebo potkáte u zásahu člověka, který bude mít výrazně odlišný styl života a budou pro něj důležité věci, které nepovažujete za správné (např. drogy). Nakolik budou autentická vaše vyřčená slova lítosti? V mysli budete pravděpodobně mít řadu jiných vět, které nevyslovíte. Jiný příklad. Něco uděláte, ale budete tím skrytě sledovat jiný než sdělený záměr. To lze označit za intriku nebo manipulaci. Když si něco jiného myslíte a zároveň něco jiného říkáte, tak klamete sebe i své okolí. Etika je v tomto směru naprosto nesmlouvavá. Je ostrá jako břitva. Zkuste si pro sebe vzpomenout na pár příkladů z vašeho života, kdy byla nějaká výchylka v této rovnici na hraně (nebo i za hranou). Je potřeba dodat, že absolutní soulad ve všech částech této rovnice je ideálním (a tudíž obtížně dosažitelným) stavem. To by nás však nemělo odrazovat od cesty za tímto ideálem.

V této souvislosti si vzpomínám na jednu intervenci. Matka našla dospělého syna oběšeného v jeho bytě, když byl na krátkodobé propustce z psychiatrického zařízení. Kolegové hasiči mi radili, abych se nepředstavoval jako psycholog, protože mně podobní jejímu synovi nedokázali pomoci. Myslíte si, že jsem profesi zamlčel? Nemohl jsem. Byl bych pro ni velmi nesrozumitelný. Já jsem přece jejímu synovi nic špatného neudělal. Jsem psychologem rád a myslím si, že je to zajímavé povolání, které může být přínosem pro druhé lidi. Vyslechl jsem si od této matky spoustu kritiky na psychology. Respektoval jsem její vztek na mě, na všechny i na všechno. Podařilo se mi domluvit s kolegy z policie, že až budou všechny jejich úkony u konce, bude možné, aby se matka mohla na místě události se synem ještě krátce rozloučit. Bylo to její silné přání. Závěrem mi poděkovala za citlivost a vstřícnost. Myslím si, že jsem se rozhodl správně. Nebylo to jednoduché, ale jiná než upřímná cesta pro mě neexistovala.

Domnívám se, že naší integritě uškodilo přes čtyřicet let totalitní nesvobody a života přesyceného všudypřítomnou lží. Postupný rozpad osobní integrity vlivem komunistické totalitní ideologie umělecky ztvárnil Olbram Zoubek ve spolupráci s architekty Zdeňkem Hölzlem a Janem Kerelem, který je situován na východním svahu Petřína. Vidíte v sochách drobné rány z prvních kompromisů a ústupků? Vidíte v nich také postupný rozklad totalitou souženého charakteru člověka? Já ano.

Nekončící soupeření dobra a zla v nás
Pojďme ještě jednou krátce nahlédnout do světa umění. Česká malířka Lucie Ernestová vytvořila soubor maleb doprovozených krátkými texty s názvem „Cesta k sobě“, jehož součástí je i obraz dvou vlků doprovozený jednou indiánskou legendou, která nás nabádá k mírnosti, odpuštění a k posilování toho dobrého v nás. Legenda nám také říká, že hranice dobra a zla prochází kaž­dým z nás. Neexistují tedy lidé stoprocentně dobří a ani stoprocentně špatní. Dále, že ten, kdo tuto hranici vytyčuje, není nikdo jiný než my sami. Je otázkou našeho vnitřního rozhodnutí, jak budeme v každé životní situaci reagovat. A čím budeme živit naši mysl. Je rovněž otázkou našeho vnitřního rozhodnutí, jak budou vypadat naše „předpokládané světy“. Tedy jestli budeme žít v předvídatelném a bezpečném světě, nebo ve světě plném nejistot, přetvářek, hněvu, intrik, lží a strachů.

V kontextu zásahové praxe musíme jako interventi občas leccos unést. Lidé nám někdy nadávají nebo spíše potřebují do světa vykřičet žal, zlost a vztek. My jako zasahující jsme v těchto situacích u nich často nejblíže. Někdy se přes všechny naše záměry a snahy vyvíjí intervence směrem, který nepovažujeme za správný, ale nezbývá nám nic jiného, než tuto situaci přijmout. V případě, že bychom začali příliš rázně otáčet směr intervence, mohli bychom celou naši podporu pokazit a do situace přinést více nejistoty, zmaru a konfliktu než klidu, respektu a porozumění. V této souvislosti si vybavuji jednu intervenci, při které bylo domluveno se všemi zasahujícími a pohřební službou, že se na místě události bude moci matka rozloučit se svým synem, který zemřel v důsledku dopravní nehody. Byl jsem požádán pracovníky pohřební služby, abych domluvil s hasiči, že provedou drobnou úpravu těla zemřelého, aby nebylo vidět zranění, které při nehodě utrpěl. Jakmile jsem vyšel od pohřebního vozu směrem k hasičům, pracovníci pohřební služby, podpořeni jedním z přítomných policistů, rychle naložili ostatky zemřelého a pomalu začali odjíždět z místa události. V tuto chvíli mi nezbylo nic jiného, než tuto situaci přijmout a citlivě ji vysvětlit matce zemřelého. Pochopila to. Viděla, že se pro ni snažím dělat vše, co je v mých silách.

Příklad zásahové situace obsahující etickou výzvu
V mé zásahové praxi, která v současné době čítá přibližně padesát výjezdů k mimořádným událostem, se občas u zasahujících setkávám s nepochopením potřeb pozůstalých lidí rozloučit se na místě události se svým blízkým. Slýchám od kolegů z různých základních složek integrovaného záchranného systému expertní doporučení, aby si pozůstalí zachovali v paměti hezký obrázek blízkého, když byl živý. Rakouský thanatolog Markus Ploner (2012) k tomu dodává, že pokud se zasahující od potřeby rozloučení snaží pozůstalé odradit, je pravděpodobné, že tím u nich mohou spustit fantazijní procesy, kvůli kterým obrázek zemřelého v mysli pozůstalých dostane mnohem drastičtější podobu, než by tomu bylo v případě, že by ho viděl a rozloučil se s ním na místě neštěstí. Tím zasahující nechtěně mohou způsobit příbuzným dodatečnou psychickou zátěž, protože se budou muset vyrovnat i s touto vnitřní fantazijní představou. Navzdory tomuto obecnému doporučení je však třeba brát zřetel na to, že se u zásahů mohou vyskytnout extrémní situace, ve kterých by konfrontace s ostatky zemřelých s velkými deformitami mohly jejich blízkým způsobit dodatečnou psychickou zátěž nebo je i případně traumatizovat. Pak se snažíme během intervence najít jiný způsob, jak se mohou se zemřelým rozloučit.

Pokusme se na tuto dílčí oblast podívat z etické perspektivy. V případě rozdílného postoje zasahujících a pozůstalých se intervent dostává do etického dilematu. Bude podporovat potřebu pozůstalého a půjde tím proti vůli spolupracujících kolegyň a kolegů? Nebo je mu spolupráce se zasahujícími bližší než přání a potřeby zasažených lidí? To je přesně ten moment, ve kterém nám mohou hodnoty pomoci v našem rozhodování. Nemám pro čtenáře jednoduchý návod, jak se v těchto situacích rozhodovat. Domnívám se totiž, že neexistuje, protože se do něj nemůže vejít rozmanitost životních situací, se kterými se můžeme jako interventi setkat u zásahu. Proto je důležité přemýšlet o hodnotách ve chvílích, kdy nejsme vystaveni těmto dilematům. Naše hodnoty jsou tím, o co se v náročných situacích, kdy se potřebujeme rozhodnout, můžeme opřít. Když půjdeme proti nim, tak s velkou pravděpodobností ublížíme nejen zasaženému člověku, ale také sobě. Domnívám se, že pro soudržnost osobnostních vlastností, hodnot a postojů člověka (tzv. integrita) bývá lepší čelit vnějšímu konfliktu, který nenarušuje vnitřní systém hodnot, než konfliktu vnitřnímu, který tento systém leptá a podemílá.

Literatura
Archer, J. (2008). Theories of Grief: Past, Present, and Future Perspectives. In M. S. Stroebe, R. O. Hansson, H. Schut, & W. Stroebe (Eds.): Handbook of bereavement research and practice: Advances in theory and intervention (pp. 45–65). Washington: American Psychological Association.
Janoff­ Bulman, R. (1989). Assumptive worlds and the stress of traumatic events: Applications of the schema construct. Social Cognition, 7, 113–136.
Ploner, M., Pernlochner­ Kügel, Ch. (2012). Abschied vom Leichnam. In B. Juen, D. Kratzer (Hrsg.): Krisenintervention und Notfallpsychologie. Ein Handbuch für KriseninterventionsmitarbeiterInnen und psychosoziale Fachkräfte (S. 79–88). Innsbruck: Studia.


mjr. Mgr. Tomáš ADÁMEK, HZS Jihočeského kraje, foto cs.wikipedia.org, www.lucieernestova.cz

 

Print  E-mail  X Corp.   Facebook