Stojím na výcvikovém polygonu v Ostravě. Pondělní den je zahalen do mlhy a smogu. Sem tam se k zemi snese sněhová vločka. Ruce mám zkřehlé zimou. Netrpělivě čekám, až hasiči nastoupí do svých cisteren a vyjedou na výcvikovou plochu tréninkového polygonu, kde budou cvičit bezpečnou jízdu. Tento jednodenní kurz je organizován v rámci projektu EU Operační program přeshraniční spolupráce Česká republika - Polská republika 2007 - 2013, Fond mikroprojektů Euroregionu Praděd „Hasič – záchranář – bezpečná cesta k pomoci.“ Během měsíce se na kurzu postupně vystřídá 120 profesionálních hasičů (80 z Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje a 40 z polského Opole).

Hasiči už mají za sebou tři hodiny teoretické přípravy, teď je čekají tři hodiny praktického výcviku. Čtyři české a dvě polské cisterny pomalu přejíždí po dvou na svá stanoviště. Ta jsou celkem tři. Začalo hustě sněžit a fouká silný vítr. Zastavuji si proto prostějovskou tatru a společně se přesunujeme na první stanoviště. V aquaplaningové vaně budeme trénovat vyhýbací manévr. Řidiči postupně najíždí do 60 m dlouhé a 5 m široké vany v rychlosti 30, 35 a 40 km v hodině. Jejich úkolem je projet vanou, v níž je asi 4 centimetrová souvislá vrstva vody, uprostřed se vyhnout překážce a poté se vrátit zpět do vany. V třicetikilometrové rychlosti žádný problém. Jak se ale rychlost zvyšuje, řidiči skvěle pracují s volantem a osádka kabiny lítá, tedy pokud se pevně nedrží, ze strany na stranu. Pohled zvnějšku na kroutící se cisternu je asi horší než pocit uvnitř kabiny. Chlapi si to užívají. „Škoda, že praktický výcvik netrvá déle, je to úžasná zkušenost,“ říká mi řidič Leoš. Dalším úkolem je krizové brzdění v přímém směru. Tady si hasiči zkouší kvalitu brzd a obrovský tlak vody zezadu v cisterně. Záleží samozřejmě také na rychlosti. Čím je větší, tím je brzdná dráha delší. Najednou našeho řidiče napadne vyzkoušet krizové brzdění na asfaltu. Ke vší smůle nikomu nic dopředu neřekne. Dupne na brzdu a celá kabina se rázem přesune na přední sklo. Stanovený čas uplyne rychle jako voda a my se s přesouváme na další stanoviště. Je jím kruhový objezd, který je z poloviny tvořen asfaltem a z poloviny kluzkou smykovou plochou. Na kluzké ploše je nanesena tří milimetrová antiadhézní stěrka a plocha je navíc skrápěna vodou. Pro představu takové malé náledí nebo souvislá vrstva ujetého sněhu. První řidič vjíždí na plochu docela rychle a my v kabině najednou cítíme, jak se 18 tunový kolos sune, kam chce. Když dokloužeme na asfalt, kola se o něj zaseknou a celá cisterna okamžitě stojí. Další jízdy, slalom mezi kužely a úhybné manévry před vodními clonami probíhají už o poznání opatrněji. Děsí mě představa, že se cisterna převrátí na bok. Před posledním tréninkem proto raději vystupuji a přesunuji se do řídící buňky, odkud trenér naviguje cisterny přes vysílačku. Teď si hasiči vyzkouší smyky na smykové desce. Deska má rozměr 90 x 12 metrů a její povrch je stejný jako na kruhovém objezdu. „Při tréninku zvládání smyku je důležitá práce s volantem,“ vysvětluje trenér. „Když řidič začne pozdě točit, zaváhá třeba jen půl vteřiny, dostane sekundární smyk, který je často ještě horší než ten primární.“ Jakmile trenér vidí, že chlapi zvládají smyky s přehledem, přidá na razanci. Speciální smyková deska, kterou si můžeme představit jako kus asfaltu, který se vychýlí z původní osy buď doprava nebo doleva a vytvoří smyk, trhne víc prudce, řidič situaci nezvládne a cisterna dostane hodiny. Jsem ráda, že nejsem uvnitř kabiny, ale řidiči si to opravdu užívají.

 

Po závěrečném vyhodnocení se vracíme domů. S několika modřinami a jednou boulí na hlavě, ale s pocitem, že hasiči určitě k zásahu dojedou bezpečně.

 

Více o projektech EU najdete >> zde <<