My hasiči máme pomoc bližnímu vyloženě v krvi

26. 11. 2012 (Nicole Zaoralová) - Rozhovor se Stanislavem Navrátilem, hasičem, který daroval kostní dřeň v roce 2008. 

1. Jak jste se o registru dárců kostní dřeně dozvěděl?
   Od vojny jsem pravidelným dárcem krve. Je to už dlouho, asi 18 let, co navštívila transfuzní stanici ve Zlíně příjemná paní Wasserbauerová a oslovila nás dárce s prosbou o zapsání do registru. Krátce nám vysvětlila situaci – proč, o co jde a co navíc to pro nás obnáší ten den mimo standardního odběru krve. V té době byli na Zlínsku 2 těžce nemocní malí kluci, asi osmi letí, a hledali pro ně vhodné dárce. Nebylo co rozmýšlet, souhlasil jsem se zařazením do registru. Ten den to pro mě znamenalo jen vyplnit dotazník a darovat 2 zkumavky krve navíc.
    
2. Proč jste se rozhodl do registru vstoupit? Co bylo hlavním motivem?
   Hlavním motivem mi byla představa, že jednou by mohli transplantaci potřebovat i mí blízcí.
    
3. Jak dlouho jste již v registru zapsán?
   V registru jsem již 19. rok
    
4. Zjišťoval jste si před vstupem do registru nějaké bližší informace? Pokud ano, co Vás zajímalo nejvíc?
   Jak už jsem dříve popsal, paní Wasserbauerová nám vše hezky vysvětlila, odpověděla na pár otázek a dál už jsem se neptal.
    
5. Když jste byl na odběrech, myslel jste na to, že telefon může jednou zazvonit právě u Vás?
   Při žádném dalším odběru jsem na nějaké oslovení nemyslel, jen jsem si vzpomněl, že jsem se registroval. Další upomínkou na registr mi byl časopis Naděje, který mi pravidelně chodil a stále chodí domů. Přiznám se, že za pár let jsem už s dárcovstvím moc nepočítal.
    
6. Co Vás jako první napadlo, když Vám opravdu zavolali?
   Když mi v březnu 2008 přišel dopis, ve kterém jsem byl požádán, zda bych se mohl dostavit k dalšímu odběru krve na podrobnější vyšetření, nejdřív mě napadlo, že někdo potřebuje mou pomoc, ale měl jsem obavy, jestli jako vhodný dárce obstojím. Po telefonické domluvě jsem 1. 4. jel do Fakultní nemocnice Olomouc. Zde mi oznámili, že jsem mezi osmi vybranými, a tak jsem s darováním kostní dřeně stále moc nepočítal. Myslím, že to bylo někdy v průběhu května, když zazvonil telefon a oznámili mi, že jsem byl určen jako nejvhodnější dárce právě já a jestli jsem ochoten podstoupit samotný odběr kostní dřeně. Souhlasil jsem a poté šlo již všechno velmi rychle. V červnu proběhlo další vyšetření, tentokrát už ve Fakultní nemocnici Plzeň. Odebrali mi krev pro pozdější autotransfuzi (při odběru dřeně z pánevních kostí je třeba více krve) a zase jsem jel domů.
    
7. Jak na to reagovala Vaše rodina, blízcí? Neměli o Vás strach?
   Rodina mě v tomto rozhodnutí podporovala. Manželka se mnou jela ochotně až do Plzně a děti mi držely palce z domova. Všichni jsme byli trošku nervózní, ale opravdu jen málo.
    
8. Z čeho jste měl Vy sám největší obavy?
   Já sám jsem měl snad největší strach, abych nedostal tu velmi zákeřnou chorobu, která postihuje nás chlapy – „rýmečku“.
    
9. Jak odběr probíhal?
   Samotný odběr proběhl v červenci. Jedná se o čtyři dny hospitalizace – 1. den nástup, 2. den vyšetření a samotný odběr, 3. den mě hlídali a kontrolovali, zda je vše jak má být a konečně 4. den mě propustili a já jsem se mohl vrátit domů.
    
10. Jak jste se bezprostředně poté cítil? Bolelo to,….?
    Po narkóze mi bylo trochu špatně, trochu jsem cítil záda, ale rozhodně to není nic, co by se nedalo vydržet. Já jsem měl možnost vyzkoušet i druhý způsob odběru, (oba jsou rovnocenné), protože pacientka, které jsem kostní dřeň daroval, měla problémy s krvetvorbou. Tento způsob je založen na „odfiltrování“ potřebných krvetvorných buněk z krve – z jedné ruky Vám krev berou a do tuhé vrací. Nevýhodou tohoto odběru je jen to, že musíte asi čtyři a půl hodiny ležet bez hnutí.
     
11. Děláte fyzicky náročnou práci, jste hasič, na jak dlouho Vás odběr „vyřadil“ z práce?
    V práci zastávám pozici strojníka, odběry mi nezpůsobily žádné problémy a hned jsem nastoupil zpět do služby. Vše jsem v pohodě a bez úlev zvládl.
     
12. Hasiči mají nyní možnost se díky cílené kampani dozvědět o dárcovství mnohem více. Co byste Vy osobně vzkázal kolegovi, který ještě není úplně rozhodnutý, jestli se nechat do registru zapsat?
    Já si myslím, že my hasiči máme pomoc bližnímu vyloženě v krvi, ale přesto je to svobodné rozhodnutí každého z nás. Kolegům bych vzkázal jen to, že pokud se bojí zdravotních následků, tak jsou to opravdu jen zbytečné obavy. Ještě bych chtěl dodat, že za vědomí toho, že jsem někomu možná zachránil život, to rozhodně stojí. Ten pocit je k nezaplacení.

Print  E-mail  X Corp.   Facebook