Pád mostu ve Vilémově - psycholog a Tým posttraumatické péče
Každá mimořádná událost se vyznačuje svou specifičností. Na jejím vzniku, průběhu, ale i provedení záchranných a likvidačních pracích se podílí mnoho vlivů. Různé střípky drobných i velkých opatření a rozhodnutí tak hrají důležitou roli ve výsledném efektu - zvládnutí mimořádné události, zásahu. Při záchranných a likvidačních pracích tak hraje nenahraditelnou roli lidský faktor. Znalosti, zdatnost, profesionální přístup a v neposlední řadě psychická výbava zasahujících hasičů. Ve čtvrtek dne 4. 9. 2014 před patnáctou hodinou došlo ke zřícení rekonstruovaného mostu v obci Vilémov na Havlíčkobrodsku v Kraji vysočina. Odstraňování následků mimořádné události se účastnilo více než osm desítek záchranářů. Níže popsané zkušenosti zasahujících hasičů a psychologa jen podtrhují náročnost tohoto zásahu.
„Když nám byl vyhlášen poplach a já slyšel, co stalo, docela se mě zmocnila nervozita. Věděl jsem, že musím co nejrychleji na garáž, tam se obléci, sednout do auta. Víc jsem nebyl schopen vyhodnotit. Přešlo to po pár okamžicích. Kluci se sbíhali a různě jsme se dohadovali, o co jde. Velitel moc nemluvil, bylo vidět, že přemýšlí.“
„Nevěděl jsem přesně, co nás čeká. Hlavou mi šlo mnoho myšlenek. Snažil jsem si vzpomenout na to, jestli jsem něco podobného nezažil při výcviku anebo nečetl nějakou zprávu o podobné události. Moc mi to nešlo, jen jsem si říkal, že je to síla. Napadlo mě, jestli se nejedná o cvičení. Během jízdy jsem nevnímal, kudy jedeme.
„Tušil jsem, že to bude záběr a my jsme tu od toho, abychom pomohli. Nějak jsem nepřemýšlel, co bude. Vždycky se snažím koncentrovat na okamžik, kdy se mi to místo zásahu ukáže. Potom to jde ráz na ráz. Automaticky.“
„Cítil jsem trochu bezmoc. Jeden z dělníků byl zaklíněný a snažili jsme se ho dostat ven. Šlo to pomalu i s ohledem na naši bezpečnost. To byla ta bezmoc. Nemohl jsem v tu chvíli víc pomoci. Myslel jsem na to, že pod troskami mohou být ostatní živí, nebo zranění.“
„Nebojím se fyzické práce, mám domek a jsem z vesnice. Začali jsme rozebírat trosky mostu ručním elektrickým a pneumatickým nářadím. Moc to nešlo. I když jsme se asi po 30 minutách střídali, cítil jsem únavu. Ze začátku jsem ani odpočívat nechodil, když jsem byl vystřídán, stejně jsem zůstal opodál a čekal, ani nevím na co. Snad co kdyby. Nepociťoval jsem hlad až po více jak hodině žízeň. Hodně mi pomohlo vědět, že na místě jsou kluci z USAR týmu a později z Hlučína.“
Zkušenosti zasahujících hasičů
Psycholog HZS Kraje Vysočina byl vyrozuměn v 16:52 a na místo mimořádné události se dostavil v 18:05, v době, kdy byly záchranné práce v plném proudu. Lehce raněný dělník byl v té době již převezen do nemocničního zařízení. Druhý, z části zavalený dělník, byl dolní polovinou těla zaklíněn pod troskami zříceného mostu a velké úsilí bylo směřováno právě k jeho záchraně.
Nesnadný přístup, malý manipulační prostor a nebezpečí případného sesuvu trosek, to vše si vyžadovalo vysokou míru soustředění a promýšlení záchranných prací. Tyto aspekty, byly pro zasahující složky všechny velmi stresující. Hasiči mohli ke zraněnému v omezeném počtu a vyprošťovat pouze za použití malého ručního nářadí. Zavalený dělník byl celou dobu při vědomí. Tato namáhavá mravenčí práce trvala několik hodin a byla pro zasahující hasiče náročná, nejenom po stránce fyzického nasazení, ale i psychické zátěže. Tendence co nejrychleji pomoci, zároveň neustálá konfrontace s nebezpečím posunu trosek. Na zasahující jednotky působila současně zátěž v podobě uvědomování si, že pod troskami jsou další čtyři dělníci, nad kterými leží desítky tun materiálu.
I když se později ukázalo, že stav jejich zranění nebyl slučitelný se životem, musely zasahující jednotky počítat s možností vytvoření „kapes“ při zřícení mostu, kde by případně dělníci mohli přežít.
Trosky zříceného mostu byly nejdříve rozebírány a odklízeny pomocí ručního elektrického a pneumatického nářadí. Hasiči se střídali po cca 30 minutách. Opět se zde projevovalo vysoké vnitřní nabuzení co nejrychleji pomoci odstranit trosky a na straně druhé frustrace z vědomí, že s přibývajícím časem ubývají síly a reálně klesá šance na přežití zavalených dělníků. Vzhledem k předpokladu několikahodinového náročného zásahu, byl na místo povolán týlový kontejner a otevřeny kabiny u blízkého fotbalového hřiště. Místo, kde si mohou zasahující jednotky odpočnout, uvařit kávu nebo čaj, najíst se a převléci propocené oblečení, je důležitou součástí každého rozsáhlejšího zásahu. Napomáhá to koncentraci na další činnost a zároveň je to prostor pro sdílení prožitků a částečné odreagování. Psycholog po dohodě s řídícím důstojníkem pracoval v prostoru týlového kontejneru. Výhodou byla skutečnost, že řídící důstojník byl zároveň člen Týmu posttraumatické péče. U této mimořádné události však nebyl jako PEER využíván. Důležité pro psychologa bylo to, že mezi zasahujícími hasiči byli další dva členi Týmu posttraumatické péče a psycholog krajského ředitelství PČR Vysočina.
Práce psychologů a členů Týmu posttraumatické peče, byla více zaměřena na osoby zasažené traumatickou událostí, než na zasahující jednotky. Bylo to dáno povahou zásahu a skutečností, že při záchranných a likvidačních pracích nebyl velký prostor pro cílenou práci se členem týmu, či psychologem. Po vzájemné dohodě psycholog navštěvoval zasahující jednotky po několika dnech od mimořádné události. Z činnosti na místě události se v prvé řadě jednalo o krizovou intervenci u bagristy, který byl přímým svědkem události. O to více na něj doléhalo vše to, co se odehrávalo v rámci záchranných prácí. Hovořil o tom, jak rychle se most zřítil, jak to má před očima a nemůže uvěřit tomu, co se stalo. Psycholog využil jeho profesní zkušenosti a vztahu ke své práci. Bagrista projevoval obavu o svůj bagr u paty zříceného mostu. Po dohodě psychologa a řídícího důstojníka bylo rozhodnuto využít bagristu se svým bagrem na odstraňování trosek. Tímto rozhodnutím se bagrista částečně zklidnil a pod kontrolou psychologa a jednoho PEER, byl schopen pomáhat se svým bagrem až do ranních hodin, kdy si sám požádal o vystřídání.
Další z „exponovaných“ osob byl vedoucího stavby a jeho asistent. Na oba muže velmi silně působila atmosféra místa zásahu. Jejich chování, myšlení a prožívání jevilo silné známky stresu, strachu, bezmoci, neklidu a neskutečnosti celé situace. Celou dobu ani jeden z nich nebyl schopen se napít a najíst. To se projevilo slabostí u stavbyvedoucího. Oba prožívali obavy o životy dělníků, obavy o budoucnost firmy. Asistent měl podobnou zkušenost z pádu mostu ve Studénce. To byla témata rozhovorů s psychologem následující dvě hodiny. Po dohodě s lékařem a policií, byl stavbyvedoucí zároveň psychologem připravován na variantu, že bude přítomen případné identifikaci těl. Po prvním pokusu o identifikaci a s ohledem na psychický stav, bylo od dalších identifikací upuštěno a stavbyvedoucí byl v péči psychologa až do doby, kdy si sám požádal o odvoz na ubytovnu, kde byl ubytován. Stavbyvedoucímu a jeho asistentovi pomohlo vytvoření si plánu toho, co budou dělat v nejbližších minutách, hodinách, druhý den.
Celý zásah končil v dopoledních hodinách následujícího dne. Zásah náročný po fyzické i psychické stránce. Osvědčilo se zapojení členů Týmu posttraumatické péče, v tomto případě více směrem ven, tedy k zasaženým civilistům, než k zasahujícím příslušníkům. Osvědčilo se komunikovat s řídícím důstojníkem, lékařem a psychologem PČR.
kpt. Mgr. Jiří František Průža
psycholog HZS Kraje Vysočina
---------------------------------------------------------------------
Zveřejněno se souhlasem v článku zmíněných osob.
Print
E-mail
Facebook