Postřehy velitele trauma teamu v Nepálu
15. 5. 2015 (Oldřich Klegr) - Příběhy ze země postižené zemětřesením zaznamenal velitel českého trauma teamu v Nepálu plk. Ing. Oldřich Klegr.
9. Jednání v Nepálu
Včera jsme se vrátili z Nepálu. Bylo nás 14 a střídala nás skupina našich 14 kolegů. Mise tedy pokračuje. Mám z odvedené práce všech svých kolegů, a to i těch, kteří nám poskytovali podporu z Prahy, velmi dobré pocity a těším se na setkání se všemi ostatními až se i oni ve zdraví vrátí zpět. Je jasné, že budou ještě víc unaveni než my.
Možná doplním jednu poznámku, a to co považuji na celé cestě za nejtěžší. Je to jednoznačně úvodní fáze od přistání až po dokončení stavby základny. Když to člověk nezažije, tak to těžko pochopí. Nejdříve je třeba se orientovat v tom, kdo je kdo, kdo se jen tak vytahuje a kdo opravdu může o něčem rozhodnout. Je také třeba zkusit najít funkcionáře či úředníky co nejvýše postavené. Je třeba vysvětlovat, kdo jsme a co jim nabízíme a zároveň co potřebujeme – jakou plochu pro výstavbu základny, blízkost jejich zdravotnického zařízení nebo třeba poškozené nemocnice, vybrat místo nasazení nejlépe uprostřed nějaké spádové oblasti a uprostřed postižené oblasti. Posuzuje se také mnoho dalších hledisek. Odmítl jsem nasazení vrtulníkem do vysoko postavené oblasti, protože jsem neměl možnost navrhované místo prozkoumat a těžko bych jim na místě vysvětloval, že to není ono a nutil je k návratu. Jistota, že pro nás později zase vrtulníkem přiletí, nebyla vůbec žádná. Voda na místě také třeba vůbec nemusí být. Nic jsem nevěděl ani o představě daného úředníka o hmotnosti a objemu všeho našeho vybavení. To dohromady znamenalo, že musíme vyjednávat dál a hledat jiné možnosti. To ale také znamená vystavit se tlaku ze všech stran, proč ještě nemáme místo nasazení. Jsou to také další hodiny čekání na slíbené schůzky, nekonečné diskuse s úředníky, kteří neustále někam odcházejí, něco slibují a uprostřed hovoru sáhodlouze s někým telefonují. Byl by to dlouhý popis nejistoty a snahy co nejrychleji tým nasadit a začít ošetřovat, který byl vyvážen úspěchem – druhý den v poledne jsme najali nákladní vozy a autobus a vyrazili jsme na vybrané místo.
Hlavně to bylo ale vyváženo vděčností pacientů, že jim někdo pomůže a že se jim dostane kvalitní lékařské péče našich vynikajících kolegů z Fakultní nemocnice Brno. Samozřejmě každé jednání nebo dohoda je v Asii ovlivněna jiným vnímáním času. Řekne-li se, že se sejdeme v 9.00 hodin, tak to znamená, že se dotyčný úředník vydá na cestu na druhou stranu města v džungli místní dopravy tak asi v 11.00 hodin. Je hrozně fajn vědět, že každý z nás přispěl k tomu, že jsme ošetřili skoro 700 pacientů. Je hrozně fajn, že jsme byli jednou ze zemí, které nestály stranou, ale nějakým způsobem Nepálu pomohly.Doufám, že turisté z celého světa na Nepál nezapomenou a budou ho dál hojně navštěvovat, protože to je důležitá cesta, jak lze zahojit některé těžko se hojící rány.Držím Nepálu palce, aby se mu povedlo co nejrychleji se dostat z nejhoršího a lidé aby se zase mohli usmívat.
V Praze dne 18. 5. 2015
Další věc, která nás tu lehce zaskočila je, že s každým pacientem přichází také jeden, ale třeba i pět jeho rodinných příslušníků. Pak se může stát, že i do vrtulníku se ke své manželce nacpe její manžel. U nás by to bylo nemožné, tady se tomu nikdo nediví. Nebo třeba sedmnáctiletá dívka ležící na vyšetřovacím stole byla při ošetření celkem v klidu, ale jen do té doby, dokud vedle sebe viděla svého dědečka. Jak jsme jí dali na nosítka a nesli ji do stanu JIP, tak začala teprve protestovat a evidentně se bála. Když se zase děda objevil, tak bylo vše v pořádku. Další podobné příběhy můžeme pozorovat každý den. Tito rodinní příslušníci někdy spí vedle stanů nebo se dokonce domáhají spaní na volných lůžkách na JIP. To je ovšem problém, který jsme museli nějak řešit. Když je JIP prázdná, tak třeba jedna osoba z rodiny není problém. Ti ostatní nemohou spát u nás z hygienických důvodů nebo prostě jenom proto, aby měli ostatní pacienti klid. Domluvili jsme se tedy s nevládní dobrovolnickou organizací a oni vystavili kousek vedle nás stan a zajistili přechodné ubytování či jen přespání. Rodiny, které k nám dorazí na léčení, třeba z několik hodin vzdálených míst, se mohou o své bližní poměrně pohodlně postarat. Rodinné pouto je tu na zcela jiné úrovni, než jsme zvyklí u nás doma. Rozhodně se to tak alespoň jeví.
V Melamchi v Nepálu dne 14. 5. 2015
Dnes jsem chlapům navrhl, jestli by ve volnu mezi směnami nechtěli třeba pomoci jedné konkrétní rodině, která trpí následky zemětřesení. Jsou to hasiči HZS hl. m. Prahy, tak mě ani nepřekvapilo, že se hned ozvalo několik kluků a ihned začali přemýšlet jak to zařídit. Oslovili staříka sedícího před svým zbořeným domem, který nejprve nechápal, co po něm chtějí, ale pak jim sdělil, že věc, kterou by nejvíc potřeboval, by bylo, kdyby mu pomohli nějak vyřešit záchod, který vzal za své a je zasypaný. Hasiči jsou chlapi šikovní, došli si na základnu pro nářadí a plachtu a za dvě hodiny tam stály dokonce dvě nádherné kadibudky s výhledem k nezaplacení. Stařík s dojetím poděkoval a kluci odešli s dobrým pocitem, že někomu pomohli. Pomoci někomu je někdy velmi jednoduché.
V Melamchi v Nepálu dne 14. 5. 2015
6. Překvapení při pomoci postiženému Nepálu
Tímto překvapením se stal Prokop Jouza. Slyšel jsem o něm od kamarádky, která se před několika dny vrátila z Indie. Jejich průvodcem z cestovní kanceláře byl právě Prokop. Je to chlapík, který mnoho let chodí po horách se skupinami turistů a Edita ho velice chválila a tvrdila, že je to přesně člověk, který by nám byl v Nepálu velice platný. Oslovil jsem ho a už po prvním telefonu mi bylo jasné, že Edita měla pravdu. Neváhal a odpověděl, že se hned zabalí a bezplatně odjede s námi, protože Nepálcům hodně dluží a rád jim pomůže jakýmkoliv způsobem. Velmi dobře se orientuje ve zvyklostech Nepálců, domluví se částečně nepálsky a výborně anglicky, Nepál dobře zná a nepřekvapí ho nic z toho, co nás ostatní překvapuje každý den. Lépe než my ví, že když potřebujeme přistavit autobus na 9.00 hodin, tak je třeba ho objednat na 7.00 hodin a ještě musíme třikrát zavolat a řidiči to připomenout. Jeho organizační schopnosti jsou obdivuhodné, kompletně se stará o jemu svěřené výpravy a brzo si zvykl na to, jaké povinnosti a jaká bezpečnostní opatření musíme dodržovat, abychom splnili úkoly, kvůli kterým jsme v Nepálu. Neustále srší nápady a jeho energie je téměř nevyčerpatelná a je radost s ním spolupracovat.
Prokop je další osobou, které chci velmi poděkovat za výraznou pomoc, a to pomoc našemu týmu i postiženým Nepálcům.
V Melamchi v Nepálu dne 14. 5. 2015
Zemětřesení – pro Evropana je to jen pojem. Pro Nepálce dnešních dnů to je ovšem něco úplně jiného, je to pohroma, která změnila tisícům rodin život. Navždy. Mnozí přišli o své nejbližší, o děti, rodiče. Nemají vůbec nic, vše je zasypáno pod troskami. Skoro nic neměli před zemětřesením a teď nemají už opravdu vůbec nic.
Jsou tu vidět zcela zbořené vesnice. Někde nezůstal stát ani jeden dům. Lidé sedí v prachu před hromadami kamení, které byly dříve jejich domovem. Postavili si příbytky z kusů dřeva a plechů či plachet a tam žijí spolu se zbytky svých domácích zvířat. Přichází dlouhé monzunové deště, každý den se opakují další otřesy. Jak dlouho budou takto žít? Co budou dělat dál? Co budou dělat v případě onemocnění svých dětí? Je to trpký obrázek. I v místech, kde domy zůstaly stát, se jejich obyvatelé bojí vstoupit dovnitř, protože i zdánlivě stojící domy jsou narušené a mohou při jakémkoliv dalším otřesu spadnout.
Zapáchající okolí domů, jejichž zasypaní obyvatelé stále ještě nebyli vyproštěni nebo zapáchající mršiny zasypaných domácích zvířat, často živitelů rodin, jsou jednou z věcí, která je těžko sdělitelná a bez vlastního prožitku velmi těžko představitelná.
Včera jsme zažili na vlastní kůži otřesy o síle 7,3 M. Pro nás silný zážitek a zajímavost prožitá v bezpečí našeho stanového tábora. Pro místní je to další připomenutí jejich osudu. Strach. Nepál se bude vzpamatovávat z této katastrofy mnoho let.
Lze zde najít něco pozitivního? Myslím, že lze. Važme si toho, co máme. Nenadávejme a netrapme se hloupostmi. Buďme spokojení. Máme co jíst, máme boty, máme vše. Mnohokrát řečeno, ale možná se nám to stále dostatečně nedaří.
Melamchi v Nepálu dne 13. 5. 2015
Již před odletem z Prahy mě napadla myšlenka, že v Nepálu bude důležitou věcí domluvit se při ošetřování chudých obyvatel postižených zemětřesením, a to jejich vlastním jazykem. Najít ale Nepálce, který má čas, je ochoten pomoci a umí dobře česky, je docela složitý úkol. Nakonec se mi to povedlo a po celou dobu nasazení jsou tu s námi Anile a Suraz. Dva úžasní lidé, kteří jsou skromní, ochotní, celý den pracují a ještě se navíc neustále usmívají. Suraz je v Nepálu na dovolené. Pracuje v České republice a bydlí mnoho let v Praze na Zličíně. Většinu své dovolené tráví s námi, v nepohodlných podmínkách malého stanu, dopravu z Káthmándů si zajistil sám, nejí maso, takže naše balíčky vojenské stravy nemůže využívat. Do služby nastupuje po šesté hodině (zajímavé je, že Nepálci chodí spát třeba ve 20.00 hodin a vstávají hodně brzo) a často pracuje třeba až do půlnoci.
To samé platí o Anile, která je psycholožkou ve škole a česky umí velmi dobře, protože studovala 6 let v Praze. Teď žije v Nepálu, a protože chtěla nějak pomoci, tak požádala o uvolnění ve škole a je tu také s námi. Hlavně zpočátku bylo vidět, že jí pohled na krev, zlomeniny a jiná zranění nedělal moc dobře a občas musela odejít z ambulance. Oba nám moc pomáhají, oba to dělají ve svém volnu a zcela zdarma. S vděčností jim děkuji.
V Melamchi v Nepálu dne 13. 5. 2015
3. Jak pomáháme při živelných katastrofách ve světě?
Mám pocit, že vysláním na tuto misi se stává Česká republika více součástí Evropy. Byla velká škoda, že máme připravené týmy, které jsou schopné poskytnout pomoc lidem na jakémkoliv místě světa, a tyto týmy nebyly vyslány ani při takovém neštěstí, jako bylo třeba zemětřesení na Haiti. Byli tam přitom nasazeni záchranáři všech evropských států. Teď však reagovala ČR tak, jak by měla a jak se sluší na tak vyspělý stát uvnitř Evropy.
V Melamchi v Nepálu dne 10. 5. 2015
2. Nešťastný Nepál se šťastným příběhem
Jedno odpoledne při naší misi v Nepálu dostala jedna místní postarší dáma druhou šanci na život. Když po záchraně ze závalu italskými záchranáři byla transportována v neutěšeném stavu na základnu místní armády, došlo k akutnímu zhoršení jejího stavu, které vyústilo až v zástavu krevního oběhu. Následná resuscitace byla předána polským zdravotníkům, kteří toho času operovali na základně nepálské armády. Ani italští, ani polští kolegové však neměli v danou chvíli potřebné vybavení. Proto požádali členy českého zdravotnického týmu (Traumateam ČR) o podporu, které se jim dostalo ve velmi krátkém čase. Byli jsme požádáni o zapůjčení AED (automatický elektronický defibrilátor). Situaci komplikoval fakt, že obě základny jsou od sebe vzdáleny přibližně dva kilometry. Ihned jsme nastartovali naše vozidlo a podařilo se nám doručit defibrilátor tak rychle, že to umožnilo postarat se o tuto ženu postiženou následky ničivého zemětřesení. Českému zdravotnickému týmu složeného z lékařů a sester Fakultní nemocnice Brno a pražských hasičů se tak, ve spolupráci s nepálskou armádou, polskými a italskými záchranáři, podařilo zachránit život této paní a tento příběh tak má šťastný konec.
V Melamchi v Nepálu dne 9. 5. 2015
Petr Novák a Oldřich Klegr, Český zdravotnický tým
1. Krátká zpráva z 3. 5. 2015 – začátek - jeden z prvních dní po zemětřesení v Nepálu.
Jak se máme? Přes den horko a praží sluníčko. Je to ale lepší než vítr a déšť, který nás potkal včera večer. Máme plno práce a starostí vše zajistit, obzvlášť při zdejší mentalitě, která netrpí přehnanou přesností a na nějaké hodince nesejde. Máme ale plno pacientů s různými druhy zranění a jeví se, že je tu v horách plno míst, kde nás bude ještě velmi potřeba, tedy se máme v rámci možností docela dobře.
Co děláme? Mimo ošetřování pacientů zajišťujeme jejich transport na rentgen nebo převoz do nemocnice. Máme v horách na celý den mobilní tým, jenž tam ošetřuje místní zraněné pacienty, kteří nemají, jak se dostat sem k nám a vrtulníků je katastrofální nedostatek a možná by tam ani nemohly přistát. Navíc nám armáda sdělila, že neví, jestli bude moci náš tým dopravit dolů. Doprovází nás tam 11 vojáků, tak věřím, že se to povede a nebudeme muset zajišťovat návrat našich svépomocí. Je to poprvé, co jsme přistoupili k tomuto kroku a věříme, že se nám potvrdí, že je to vhodná forma pomoci. Včera jsem byl na průzkumu a projel jsem mnoha malými vesničkami, kde je většina domů zcela zdemolovaných a musíme s pomocí za nimi.
Problémy jsou všemožné, nicméně v zásadě řešitelné. Velkou komplikací však je velmi špatné telefonické spojení s Prahou, s našimi kolegy z ostatních týmů, a to jak spojení mobilní, tak satelitní. Stejně tak je problém se spojením s našimi kolegy z mobilního týmu, no a nakonec je také škoda, že se nám nemohou dovolat novináři a nemůžeme proto popsat aktuální situaci k nám domů.
Zajímavostí je k zaznamenání mnoho a zkusím něco vybrat v další zprávě.
Print
E-mail
Facebook
