Oznámení o rozsáhlém požáru střechy kostela církve Československé husitské v Mirovicích bylo 31. března 2015 dvě minuty před 14.00 hodinou přijato na krajském operačním a informačním středisku HZS Jihočeského kraje. Na likvidaci požáru, který způsobil škodu za čtyři miliony korun, se podílelo celkem 52 hasičů ze sedmi profesionálních a dobrovolných jednotek PO.

Popis objektu

Kostel církve Československé husitské se nachází na východním okraji města Mirovice při silnici I/19. Jedná se o funkcionalistickou církevní stavbu, vystavěnou v letech 1936 až 1937. Vlastníkem kostela je náboženská obec Církve československé husitské v Mirovicích. Objekt byl vystavěn ve tvaru písmene T, v čele budovy stojí věž se zvonicí. Hlavní loď kostela má půdorysnou plochu přibližně 150 m². Nad hlavním vchodem se nachází balkon. Proti hlavnímu vchodu je umístěn oltář, v této části je i kolumbárium. Na hlavní část kostela navazuje obytná část budovy o půdorysné ploše přibližně 250 m2, kterou tvoří dvě bytové jednotky – jedna v přízemí a jedna v prvním patře objektu. Stropy na celém objektu tvořily stropní trámy, spodní podbití s omítkou, vrchní záklop z prken a pochozí dlažba. Střecha byla sedlová s plechovou krytinou, nad obytnou částí s valbami.

Průběh zásahu

Na místo události byla ze stanice Písek vyslána CAS 20, CAS 30 a AZ 30. Později se na místo události dostavila další CAS 20 ze stanice Písek. Zároveň byl vyhlášen poplach pro jednotku SDH Čimelice s CAS 24 a jednotku SDH Mirovice s CAS 24 a CAS 32. Dále se na místo události dostavila jednotka SDH Rakovice s CAS 32 a jednotka stanice Blatná s CAS 32.

Po příjezdu na místo události bylo zjištěno, že jde o požár celé střechy kostela. K lokalizaci požáru bylo v první fázi nasazeno pět proudů C 52 a jeden vysokotlaký proud. Během zásahu byl navíc nasazen lafetový proud z AP 27, ale vzhledem k silnému větru (90 až 100 km/h) musel být zrušen. Na samotné dohašování a likvidaci požáru byly použity dva proudy C 52 a jeden vysokotlaký proud.

Z kostela hasiči evakuovali několik obrazů, harmonium, dřevěné plastiky, lavice a stoly. Dále byl evakuován i byt správce kostela. Evakuované předměty odvážel nákladní plachtový automobil ze stanice České Budějovice do hasičské zbrojnice SDH Mirovice.

Požár se vlivem silného větru rychle rozšířil do stropní konstrukce. Velmi silný nárazový vítr znemožňoval použití výškové techniky. Hašení proto probíhalo z nastavovacích požárních žebříků, které musely být uvazovány a zabezpečovány proti pádu.

Ze stanice České Budějovice byl povolán automobilový jeřáb AJ 28 a ze stanice Strakonice automobilový jeřáb AJ 14 pro likvidační práce na stropních konstrukcích kostela. Ten pro své technické parametry nemohl být využit, proto byl odeslán zpět na základnu. Českobudějovickým jeřábem byly postupně zvedány jednotlivé stropní trámy, čímž byl vytvořen bezpečný prostor pro další likvidaci požáru. Zásobování požární vodou bylo zajišťováno jednotkou SDH Mirovice s CAS 32 a jednotkou SDH Rakovice s CAS 32 kyvadlově z vodojemu města. Zhruba ve 20.00 hodin muselo být z důvodu malé zásoby vody ve vodojemu zřízeno čerpací stanoviště u řeky Skalice v místní části Zámostí.

Ve 22.00 hodin velitel zásahu odeslal jednotky PO zpět na základnu, na místě zásahu zůstala k dohlídce pouze jednotka ze stanice Písek s CAS 20 a jednotka SDH Mirovice s CAS 24 a CAS 32. Druhý den ráno pak byly jednotky PO vystřídány nastupující směnou, která provedla ve spolupráci s jednotkou SDH Mirovice závěrečnou likvidaci požáru.

Během zásahu se na místo události dostavil ředitel HZS Jihočeského kraje plk. Ing. Lubomír Bureš a další zástupci vedení HZS Jihočeského kraje.

Příčina vzniku požáru

V průběhu zjišťování příčiny vzniku požáru byly postupně vyloučeny cizí úmyslné zapálení a provozně technická závada na elektrickém zařízení nebo elektrické instalaci.

Za příčinu vzniku požáru byl stanoven špatný stav komínového tělesa v kombinaci s přizděným trámem, kdy v důsledku netěsnosti v zaústění kouřovodu do sopouchu a komínové vložky s dílcem sopouch mohlo dojít při topení k úletu žhavých jisker otvorem ve spáře komínového zdiva a ke vznícení dřevěného trámu přizděného v komínovém tělese v místě prostupu stropem ve druhém nadzemním podlaží s následným požárem dřevěného stropu a poté i střešní konstrukce nad celým objektem.

Ke vznícení přizděného dřevěného trámu mohlo dojít přes porušenou celistvost komína i v důsledku působení sálavého tepla při hoření sazí usazených uvnitř komínového tělesa.

Specifika zásahu

Pozitiva
→ při zásahu nedošlo ke zranění ani úmrtí zasahujících hasičů,
→ byla zajištěna stálá dodávka hasební vody,
→ vysoké nasazení zasahujících jednotek PO.

Negativa
→ silný nárazový vítr dosahující v nárazech 90 až 100 km/h,
→ nemožnost dlouhodobého ustavení výškové techniky,
→ zkracování účinného dostřiku vodních proudů a snižování jejich účinnosti,
→ skladba stropní konstrukce,
→ rychlý rozvoj požáru,
→ nebezpečí padajících konstrukcí a letících předmětů.

ppor. Jiří BLÁHA, nprap. František KOVÁŘ, HZS Jihočeského kraje, foto archiv HZS Jihočeského kraje
 

Na vybudování symbolu vlastenectví českého lidu se sbírkami podílely široké vrstvy lidu a slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo dne 16. května 1868. Národní divadlo (dále také „divadlo“ nebo „ND“) bylo poprvé otevřeno 11. června 1881, poté však během jeho uzavření kvůli dokončovacím pracím došlo 12. srpna 1881 k obrovskému požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště, oponu od Františka Ženíška i jeviště divadla. Požár byl považován za  „celonárodní katastrofu“. Dnes je novorenesanční budova divadla jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi jak z hlediska kulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického. Významná specifika a velkou důležitost má vzhledem ke všem těmto aspektům a událostem zajištění požární ochrany v této národní kulturní památce.

Národní divadlo je příspěvkovou organizací České republiky, jejím formálním zřizovatelem je Ministerstvo kultury. Budova divadla je profilovým domem celé instituce, která dnes čítá celkem pět divadelních budov (historická budova ND, provozní budova, Nová scéna, Stavovské divadlo, Státní opera) a čtyři umělecké soubory. Kromě toho sem patří ještě ateliéry a dílny v Praze­ Vinohradech, sklady dekorací, autodoprava a prádelna v Praze­ Vršovicích, na Anenském náměstí v Praze pak sídlí archiv, správa baletu a zkušebny.

Historická budova ND

Historická budova ND je 26 m vysoká, požární výška je 24,5 metru, v části hlediště má celkem šest nadzemních a dvě podzemní podlaží. Nad hledištěm visí lustr vážící dvě tuny, široký 3 a dlouhý 5,5 metru, který má 260 světel. Mezi jevištěm a hledištěm jsou tři opony. Železná opona pro případ požáru, druhá je Hynaisova malovaná opona a třetí sametová opona, která se roztahuje ručně. V divadle se nacházejí i varhany. Maximální počet osob, které mohou být v divadle přítomny, je 1009 v hledišti, až 140 osob jevištního personálu a 75 osob technického personálu.

Protipožární opatření

Bc. Vladimír VáclavíkHistorická budova ND je vybavena stabilním hasicím zařízením (SHZ), které se automaticky spouští na základě aktivace některého z 600 čidel EPS. Informace o všech čidlech jsou svedeny na centrální dispečink, který je umístěn v provozní budově. Sem jsou svedena i čidla EPS ze všech ostatních budov, které náleží pod správu ND, pouze státní opera má vlastní dispečink. Na dispečinku ND se střídají ve dvanáctihodinových směnách nepřetržitě vždy dvojice operátorů. Kromě EPS jsou na centrální dispečink svedena čidla z klimatizace, čidla odpovídající za vlhkost v budově, která je důležitá kvůli Hynaisově malované oponě. Operátoři mají na starost ještě dohled nad teplotou a vytápěním v budově, hlásí veškeré poruchy a zajišťují jejich opravy.
V mimopracovní době jsou jako stálý dozor v divadle i dva vrátní, kteří jdou v případě hlášení čidla místo zkontrolovat, protože všechna čidla jsou adresná. Vrátní jsou proškoleni z hlediska požární ochrany a umějí ovládat EPS. Na ohlášení události dispečinku mají limit osm minut. Jedině tyto osoby mají u sebe generální klíč, kterým hasičům v případě nutnosti mohou odemknout všechny dveře. Případné vyhlášení evakuace je však již na veliteli požární hlídky. „Občas se spustí citlivá čidla EPS i z jiného důvodu, například při nedávné opravě fasády budovy se rozhoukalo najednou na padesát čidel, protože klimatizace nasála dovnitř jemný prach,“ uvádí požární a bezpečnostní technik Národního divadla Bc. Vladimír Václavík.

SHZ je v historické budově ND umístěno nad oběma jevišti, hlavním i zadním a v provozní budově pak ve 3., 4. i 5. patře suterénu ve skladu dekorací. Zásobárna požární vody pro SHZ je umístěna v 5. suterénu pod budovou Nové scény, bazén má obsah 12 m³.

V celé historické budově ND, kromě jednoho vyhrazeného místa, platí přísný zákaz kouření. Podlahy, dřevěné části i veškeré textilie jsou v rámci preventivních opatření v nehořlavé úpravě. Jsou testovány tak, aby odolaly otevřenému ohni po dobu 30 sekund. Po budově je rozmístěno celkem 160 příručních hasicích přístrojů, k dispozici je pro případný zásah 57 hydrantů napojených na vodovodní řad. Je tak zajištěn dostatečný tlak vody, protože je nutné, aby voda byla k dispozici i ve všech vyšších patrech. Jako pojistka v případě havárie slouží pomocné čerpadlo umístěné na vrátnici historické budovy. Na schodištích je pravidelně rozmístěno 14 suchovodů.

Ovládání kouřových klapekPřípadné zakouření historické budovy ND je řešeno umístěním tří kouřových klapek, které vytvářejí komínový efekt v šachtě nad křišťálovým lustrem, který je umístěný nad hledištěm. ­Lustr je zavěšen na dvou kolejnicích, okolo jeho horní části je pozlacená ozdobná mříž. V případě otevření klapek, nebo při údržbě, se kolejnice s mříží odstraní a lustr zůstane viset pouze na ocelových lanech, pomocí nichž může být vytažen do půdního prostoru. Na střeše budovy jsou umístěny ventilátory, které zajistí odvod kouře z budovy ven. Vzniklá šachta po lustru je osm metrů vysoká a komínový efekt tak funguje bez problémů.
Další kouřové klapky jsou umístěny na provazišti nad oponou, otevírají se ručně.

Rizikové provozy

Potenciálně nebezpečným z hlediska požární ochrany je například systém chlazení v hydraulickém zařízení, pomocí něhož se zvedá jeviště do různých úrovní. Jeho obsah činí 17 tisíc litrů hydraulického oleje, chlazené je vodou. Zbylé teplo se v rekuperaci využívá jako vytápění pro historickou i provozní budovu ND.

V historické budově ND je umístěno asi 10 velkých tlakových lahví s dusíkem, které vyrovnávají tlak v potrubí a vytlačují olej do hydraulického zařízení. Platné revize jsou dokladem o jejich funkčnosti, ačkoliv je v brzké době čeká z důvodu stáří 30 let výměna za nové.

Požární hlídky

Pro běžnou činnost je v divadle každý den přítomen požární a bezpečnostní technik a až čtyři požární hlídky, které každý rok absolvují pro výkon své práce odbornou přípravu. V době představení se počet požárních hlídek navyšuje o externisty (většinou příslušníci HZS hl. m. Prahy nebo dobrovolní hasiči). Při představeních, kde se používá otevřený oheň, je přítomen vždy velitel požární hlídky a tři až pět jejích členů. V případě, že v divadle je hostující soubor nebo v představení účinkují děti, je přítomen velitel požární hlídky a pět členů. „Pokud máme hlášený větší počet invalidů nebo postižených mezi diváky, bývá tu i osm hasičů kvůli asistenci a případné evakuaci,“ uvádí Bc. Vladimír Václavík.

Počet požárních hlídek v divadle určuje podle plánu představení. Proškoleni v zacházení s otevřeným ohněm jsou herci, kteří s ním pracují, i technický personál divadla. Požární a bezpečnostní technik také určuje, za jakých podmínek smějí režiséři v představeních použít speciální efekty a otevřený oheň (ohňostroj, hořící svíčky, pálení papíru apod.). V divadle působí externě i pyrotechnik, který se specializuje na divadelní představení a efekty, které se mohou v uzavřeném prostředí bezpečně provádět.

Na požární ochranu se v Národním divadle vynakládají dostačující prostředky tak, aby z technických důvodů k požáru nedošlo. Dbá se i na důležité detaily. Například reflektory, kterými se svítí při představeních a zkouškách, vydávají intenzivní teplo, pod jehož účinky může snadno dojít ke vznícení blízkých tkanin, závěsů, opony apod. Požární hlídky proto před každým představením kontrolují, zda reflektory nejsou obráceny nevhodným směrem.

Riziko živelních pohrom

Počet zásahů hasičů v budově ND je v posledních letech minimální, jedná se vždy spíše o menší zásahy typu požáru kontejneru, výtahu, požáru svítidla apod. Naposledy hasiči vyjeli v únoru letošního roku do historické budovy ND k úniku 600 litrů ethylenglykolu, k němuž došlo při opravě chlazení.

Protipovodňová vrata v tunelu pod NDJednou z potenciálních živelních pohrom, která může Národní divadlo, vzhledem k jeho umístění, postihnout, je povodeň. Protože historická budova ND má šest podzemních pater, je nutné ji proti zvýšené hladině vody účinně chránit. V podzemí jsou dva tunely. Jeden z nich vede přímo do koryta Vltavy, ústí asi 40 cm nad hladinou řeky. V případě potřeby může sloužit k přepravě větších kulis a dekorací přímo z lodí, pojízdnými kolejnicemi je propojen s nákladním výtahem. Tunely ústící do koryta řeky, které byly původně dva, byly v roce 2010 rekonstruovány nákladem 270 milionů korun a spojeny v jeden. Nyní jsou v něm v rámci protipovodňových opatření umístěna protipovodňová vrata, která jsou při dosažení 1. povodňového stupně automaticky zavřena na hydrozámky. Z tunelu je zároveň přímý vstup do technického zázemí vzduchotechniky. Nad vraty jsou velké průduchy, kudy by mohla při povodni voda vniknout dovnitř, jsou proto chráněny protipovodňovými vaky. Povodně v roce 2002 napáchaly v historické budově ND velké škody, voda dosahovala až 30 cm nad chodník před historickou budovou ND. Protože tehdy ještě protipovodňová vrata v tunelu nebyla, byly vyplaveny technické prostory a podzemní sklady dekorací. V roce 2013 už povodně divadlo nijak nepoškodily, tehdy byla protipovodňová vrata poprvé vyzkoušena v reálné situaci a voda dosahovala do poloviny jejich výšky. Voda do Národního divadla nepronikla.

Ústí tunelu do koryta VltavyTechnická protipovodňová opatření doplňují protipovodňové zábrany na nábřeží u historické budovy ND. „Máme vypracovány protipovodňové plány s podrobnými výpočty pro případ, že bude budova zaplavená do výše 1. balkonu, ani tak by však nemělo dojít k destrukci budovy. Kromě toho disponujeme vnitřním havarijním plánem nejen pro případ požáru, ale i teroristického činu a dalších mimořádných událostí,“ vysvětluje Bc. Vladimír Václavík, který za všechna tato opatření zodpovídá.

Údržba technického zázemí divadla probíhá neustále, a protože některé technické rozvody jsou v historické budově i desítky let staré, musí být průběžně kontrolovány.

Druhý podzemní tunel vede z 3. podzemního podlaží historické budovy ND do 2. suterénu provozní budovy a používá se jako spojovací pro převážení dekorací a kulis.

Prevence především

Každá nahlášená oprava, při níž se v budově ND pracuje s ohněm, nebo která skrývá potenciální nebezpečí vzniku požáru (svařování, broušení apod.), je ohlášena na centrální dispečink, který zajistí asistenci. I u menších oprav jsou vždy přítomni dva členové požární hlídky, jeden přímo u pracovníka, druhý pak pod ním, aby viděl, zda nějaká žhavá část nezapadla pod podlahu. „Větší opravy jsou vždy naplánovány na léto, kdy neprobíhají představení. Vloni se například měnily hydraulické písty opony, to bylo nutné vyřezat celé železné konstrukce, abychom obrovské písty vůbec dokázali vyjmout ven. U této akce byli nepřetržitě přítomni tři hasiči. Je výhoda, že se jedná o lidi, kteří tu znají každý kout a jsou si vědomi toho, kam by mohla žhavá okuje případně zapadnout. Opatrnost je v celém Národním divadle na prvním místě,“ dodává Bc. Vladimír Václavík.

V rámci prevence je na letošní rok naplánováno rozsáhlé cvičení evakuace většího počtu osob z historické budovy ND.

kpt. Mgr. Jana KEMROVÁ, foto archiv Národního divadla, plk. Ing. Rudolf KAISER a autorka
 

Svaz záchranných brigád kynologů ČR

Svaz záchranných brigád kynologů ČR (dále jen „SZBK ČR“) je členěn do čtrnácti krajských brigád a aktivně v něm působí 486 členů, mnozí s tituly mistrů republiky a světa. SZBK ČR byl také jedním ze sedmi zakládajících svazů Mezinárodní organizace záchranných psů IRO, která nyní čítá 114 organizací. Důležitější než sportovní titul je atest, který psovoda opravňuje zúčastnit se praktického zásahu. SZBK ČR je v IRO zařazen do nejvyšší kategorie – „organizace pro nasazení“.

Historie

Historicky nejstarším členským subjektem SZBK ČR je 1. československá brigáda záchranných psů (založená v roce 1968), která byla zřízena jako státní projekt Základny rozvoje uranového průmyslu Příbram na jeden rok jako tematický úkol řešení ochrany horníků uranových dolů při závalech a neštěstích. Jediným jejím účastníkem je stávající prezident SZBK ČR Vladimír Kuchta. V roce 1977 byly zkoušky záchranných psů a zkoušky lavinové (dvoustupňové) zařazeny do tehdejšího zkušebního řádu Svazarmu a dostaly se tak do povědomí mnoha psovodů sportovní kynologie. V roce 1981 se uskutečnilo 1. mistrovství republiky záchranných psů v Českých Budějovicích a prvním vítězem se stal Josef Žalud s německým ovčákem Asmarem Dacis. Šlo však stále jen o rozšíření sportovní kynologie a o praktickém využití záchranných psů se neuvažovalo.

Změna nastala po roce 1989. Dne 17. února 1990 psovodi ustanovili na oficiálním sjezdu samostatnou záchranářskou organizaci – Svaz česko moravsko slezských záchranných brigád kynologů. Svaz se začlenil do nástupnické organizace Svazarmu – Sdružení technických sportů a činností. Dalším sjezdem byl zjednodušen název na Svaz záchranných brigád kynologů ČR, který nese dodnes.

Součást IZS

SZBK ČR je dlouhodobě součástí integrovaného záchranného systému (IZS) a na základě dohody o plánované pomoci na vyžádání dle § 21 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je organizace ostatní složkou IZS. V souvislosti s plněním předmětné dohody jsou držitelé kynologického atestu Ministerstva vnitra (MV) povoláváni a nasazováni na záchranné a vyhledávací práce v rámci ČR. V rámci spolupráce v IZS je řada členů SZBK ČR přihlášena na kynologické atestační zkoušky, které organizuje a zajišťuje MV­ generální ředitelství HZS ČR. Po splnění zkoušek je držitel kynologického atestu MV připraven se s ohledem na výkonnost a zdravotní stav na vyžádání účastnit nasazení v rámci záchranných a vyhledávacích prací (sutinové nebo plošné vyhledávání).

SZBK ČR se kromě výše uvedených specializací zaměřuje na výcvik v lavinovém, vodním a stopařském vyhledávání. Zejména vyhledávání pod vodní hladinou je korunováno mnoha úspěchy při vyhledání utonulých osob.

K akceschopnosti kynologických týmů je potřeba mnoho materiálního a technického vybavení. Vybavení je nutné obnovovat a doplňovat tak, abychom stačili rychlému vývoji ve světě. Svoji roli v tomto směru samozřejmě hraje dosažitelnost finančních prostředků.

SZBK ČR má k dispozici celkem čtyři střediska pro výcvik. Přední Výtoň je největším střediskem s infrastrukturou a možností všech druhů výcviku záchranného psa. Moderní sutinový trenažér ve Chbanech, který je největší v SZBK ČR, je stále zdokonalován a obměňován a je hojně navštěvován našimi i zahraničními psovody. Byl i dějištěm jubilejního 10. mistrovství ČR záchranných psů a psovodů složek IZS. Další menší středisko je ve Vlkoši, kde se buduje sutinový trenažér a Vysočina, kde je možné využívat budovu pro ubytování a stále je možný trénink v okolí.

Odborná příprava

Jelikož má SZBK ČR celorepublikovou působnost, je v každém kraji zřízena krajská brigáda, která si organizuje výcvik a odbornou přípravu podle vlastních možností, které jí daná lokalita nabízí, popř. využívá možnosti spolupráce při tréninku po dohodě s jinou brigádou. Změna prostředí je pro výcvik nutná. Psovodi samozřejmě trénují svého psa individuálně.

K doplňujícím činnostem psovoda patří např. práce ve výškách a nad volnou hloubkou, kde využívá SZBK ČR specialistů s řad HZS ČR. Český červený kříž provádí školení laické první pomoci a pro první pomoc psům využíváme spolupráci s veterinárními lékaři. Specifické činnosti jako např. ovládání GPS provádějí povolaní specialisté.

Aktivace a nasazení

V případě potřeby aktivace a účasti k zásahu je každý atestovaný psovod z velké části připraven předem. Výstroj a vybavení jsou připraveny tak, aby se mohl co nejrychleji dostavit na určené místo přepravy nebo zásahu. SZBK ČR nevlastní, kromě jediného vozidla, žádné jiné dopravní prostředky a psovodi se přepravují vlastními osobními vozidly, popřípadě po dohodě využívají služební vozidla HZS ČR.

Praktických zásahů a nasazení psovodů se psy působícími v organizace SZBK ČR je každoročně několik. V roce 2014 jich bylo v rámci SZBK ČR celkem 11, počet nasazených psů 36 a podle specializací šlo čtyřikrát o plošné vyhledávání, třikrát o sutinové vyhledávání a čtyřikrát o vyhledání pod vodní hladinou. Největším úspěchem bylo vyhledání utonulé osoby, které bylo také medializováno sdělovacími prostředky. Pes označil místo utonulé osoby pod vodní hladinou a paradoxem bylo, že pes byl nasazen pro hledání jiné utonulé osoby. Tělo utonulé osoby, kterou bezpečně označil, bylo tělo dlouho pohřešované osoby a vzhledem k tomu, že byla ve vodě svázána drátem, byla zcela jistě obětí trestného činu.

Činnost a úloha SZBK ČR se svou celorepublikovou působností je pro rozmanitost záchranného výcviku a využitelnosti psovodů nezanedbatelná. Každý psovod cvičí svého psa se záměrem někomu zachránit lidský život.

Krédo najít „tlukoucí srdce“ je motivací psovodů, aby se záchranářskou kynologií zabývali bez ohledu na své pohodlí, čas a finance.

Ing. Helena ŠABATOVÁ, SZBK ČR, foto autorka

Riziko, analýza rizika, identifikace rizika, významnost rizika, mapa rizik, řízení rizika – tyto a další pojmy spojené s rizikem jsou dnes běžně používány odborníky z různých oborů - od bankovnictví, přes hospodářství a investiční výstavbu, až po oblasti bezpečnosti a ochrany obyvatelstva. Používání těchto pojmů a jejich zkoumání se stalo módní záležitostí, probíranou na mnoha profesionálních setkáních a zařazenou do výuky mnoha vysokých škol. Dostupných informací k této tématice je dnes takové množství a jsou často tak neuvěřitelně složitě formulovány, že je docela obtížné si vybrat. Avšak hlavně je velmi složité srovnat si je k pochopení tak, aby jim rozuměli nejenom odborníci, ale především studenti stále více se rozšiřujícího studia krizového řízení.

Složitá orientace v problematice

Za dobu čtyřiadvaceti let své praxe v různých oblastech veřejné správy, od kontroly na federálním ministerstvu vnitra bývalé ČSFR, přes zakládání krizového řízení na Ministerstvu vnitra ČR, výstavbu krizového řízení na Ministerstvu obrany­ Hlavním úřadu civilní ochrany ČR, až po analytiku řešení krizových situací na MV­ generálním ředitelství HZS ČR, jsem se při své práci setkal s analýzou rizika ve třech základních podobách. Měl jsem za tu dobu také možnost seznámit se s různými metodickými přístupy k analýze rizik, zahraničními a později i českými. Zahraniční přístupy a zkušenosti byly důležité při vytváření krizového řízení v České republice. České přístupy nás ovlivňují dnes při studiu a při práci veřejné správy. Tak jsem měl možnost poznat, že problematika analýzy rizik se stává po teoretické stránce postupně stále méně srozumitelnou. Tento článek píši proto, neboť mi praxe dokázala, že tomu tak být nemusí. Svým příspěvkem bych rád pomohl studentům krizového řízení a zaměstnancům z řad veřejné správy, kteří se o problematiku analýzy rizika zajímají, avšak přes všechny dostupné informace se jim stále zdá nesrozumitelně složitá. Snad jim mé poznámky pomohou se ve věci lépe vyznat.

Jak jsem uvedl, informací k řízení a analýze rizik je doslova moře a tuzemských definic, které vysvětlují používané pojmy, je asi stejně tolik, kolik je zde existujících odborníků na řízení rizika. Dlužno říci, že tato situace u nás nastala až koncem devadesátých let minulého století a rozmohla se po roce 2001. V roce 1993, o kterém bude dále také řeč, v České republice odborníci na řízení rizik a krizové řízení nebyli. Opomíjím specifiku matematických modelů bankovního sektoru a pojišťovnictví. Studenty a zaměstnance z řad veřejné správy, kteří se stále nerozhodli o které definice pojmů se při svém studiu nebo své práci opřít, bych upozornil na metodiku Ministerstva financí číslo CHJ-6 z dubna 2004. Dostupné definice jsou sice všechny víceméně stejné, ale definice uvedené v metodice CHJ-6 jsou vydány státní správou a doporučují postupy k systému řízení rizik, povinnému ve veřejné správě podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů. Takže jsou oficiálnější nežli ty učitelské. Přesto považuji za důležité problematiku raději pochopit, nežli se ji mechanicky učit zpaměti. Pochopíte­ li ji, bude vám jedno, která definice je správnější.

Nejprve je dobré si uvědomit, že analýza rizika i celé řízení rizik jsou prací s informacemi. Tyto informace mohou být různého typu. Od bezpečnostních (zpravodajských), až třeba po finanční, možnosti jsou rozsáhlé. Při jejich zpracování je nutné vždy respektovat, jaké je zadání analýzy rizika a která oblast našeho prostředí by měla být ohrožena. Kupříkladu, zda hledáme rizika, která mohou ohrozit společnost a destabilizovat funkce státu, nebo modelujeme působení nebezpečných látek nebo rozvodněných řek, případně zda hledáme rizika, jejichž vyřešení podpoří dosažení strategického cíle. Takže stejně jako informace i rizika jsou různého druhu a nelze na ně nahlížet stejně. Dále je důležité si pamatovat, že cílem řízení rizik není rizika identifikovat a analyzovat. Cílem je rizika vyřešit (minimalizovat) nebo vyloučit. Nakonec je potřebné si pamatovat, že není jeden univerzální způsob řešení různých druhů rizik.

Postup analýzy rizika

Obecně je postup analýzy rizika založen na několika navazujících krocích. Jsou to: identifikace rizika, verifikace rizika, analýza pravděpodobnosti vzniku rizika, analýza nežádoucího dopadu rizika, stanovení významnosti (vlivu) rizika. Na první pohled nemůže být u různých druhů rizik v postupu rozdíl. Na třech dále uvedených příkladech popisujících analýzy různých druhů rizika si ukážeme, že jednak to tak úplně neplatí, jednak je důležité, jaký typ informací je analyzován a podle jakého zadání se k analýze rizika přistupuje. Takže zdánlivě stejný, ve skutečnosti však odlišný postup analýzy rizika, provedený u různých druhů rizika, dává obsahově sice rozdílné, avšak věcně správné odpovědi. Ještě předtím se však pokusím, za pomoci metodiky CHJ-6 doplněné o můj náhled, vysvětlit obsah a smysl několika základních pojmů i výše uvedených kroků analýzy rizika:
→ rizikem je myšlena událost se dvojím souběžným působením
► nejistotou (pravděpodobností), zda dojde k určité události, která by mohla mít negativní vliv na zkoumanou oblast (na společnost, na plnění stanovených strategických cílů, na chod veřejné správy),
► mírou účinku nežádoucích dopadů (škod), kvantifikovaných technickými nebo ekonomickými měřítky pro posouzení důsledků jejich negativního působení;
→ analýza rizikaje metoda rozboru, kterou jsou rizika včas rozpoznávána a vyhledávána (identifikována), vyhodnocována a informace o nich jsou předávány příslušné úrovni řízení k přijetí rozhodnutí o tom, jak vyřešit (minimalizovat) nebo vyloučit tato identifikovaná rizika; vyhodnocovací postup analýzy rizika je založen na zhodnocení obojího souběžného působení rizika. Postupné kroky analýzy rizika
1. identifikace rizika – proces, během kterého je riziko nalezeno,
2. verifikace rizika – proces, během kterého jsou identifikovaná rizika prověřena, zda nedošlo k omylu při vnímání rizika,
3. analýza pravděpodobnosti vzni­ku rizika – proces, během kterého je každé verifikované riziko ohodnoceno z hlediska možnosti jeho vzniku,
4. analýza nežádoucího dopadu rizika – proces, během kterého je každé verifikované riziko ohodnoceno z hlediska jeho negativního působení na zkoumanou oblast,
5. stanovení významnosti (vlivu) rizika – určení předpokládané míry negativního vlivu rizika na zkoumanou oblast; jde o závěrečný postup analýzy rizika, který vyhodnocuje souběžné působení předcházejících kroků 3 a 4; tento postup je potřebný proto, aby náklady na vyřešení nebo vyloučení rizika byly vynaloženy na vybraná (významná) ohrožení - důvodem výběru je omezená výše disponibilních prostředků na řešení rizik;
→ stanovení řešitelnosti rizika je hodnotící postup, navazující na analýzu rizika, kterým jsou dosaženy dvě důležité podmínky pro vyřešení rizika
► je upřesněna (potvrzena) dělba práce při řešení rizika,
► ještě před zahájením realizačních úkolů je srozumitelně definováno, zda zvolená cesta řešení daného rizika je proveditelná a že zde nejsou fatální chyby, které by vyžadovaly jiný postup řešení - důvodem postupu je omezená výše disponibilních prostředků na řešení rizik;
→ stanovení priority řešení rizik je postup navazující na analýzu rizika a stanovení řešitelnosti rizika, kterým je určeno pořadí řešení rizik;
→ mapou rizik je myšlen soupis sledovaných a řešených rizik, seřazených podle jejich významnosti a podle jejich řešitelnosti. Proč se soupisu říká mapa? Soupis sice nevypadá jako mapa, ale chová se jako mapa. Říká se mu mapa, protože ukazuje cestu; přesněji řečeno ukazuje, která rizika začít řešit jako první neboli kudy se při řešení rizik vydat.

Jak jsem již uvedl, cílem řízení rizik je riziko vyřešit nebo vyloučit. Do stanovení priority řešení rizik a následného rozplánování postupu řešení se nelze pustit bez toho, že všechny nezbytné úkoly k vyřešení rizika mají přiřazeny svého závazně daného gestora, zodpovědného za jejich vyřešení. Jinými slovy, před zahájením plánování realizačního postupu musí být u neopominutelných úkolů všem jasné, kdo za jejich splnění zodpovídá. K tomu slouží postup nazvaný stanovení řešitelnosti rizika. Pokud se toto neudělá, priority řešení rizik budou falešné. Mapa rizik pak bude pouhým soupisem, který žádnou cestu neukazuje, a prostředky na realizaci řešení rizika budou vynaloženy špatně.

Pochopení obsahu uvedené terminologie by asi bylo na analýze rizik tím nejsložitějším k zapamatování a můžeme přejít od teorie k praxi, ke slíbeným popisům analýzy tří druhů rizik (existenčních společenských rizik, koncepčních rizik a provozních rizik). Zde hlavní dovedností již nejsou pouze paměť a určitá míra předvídavosti, ale jsou to zejména: schopnost získat správné vstupní informace a utřídit je potřebným způsobem a analytická zkušenost pro daný druh rizik.

Analýza rizika, která podpořila vznik krizového řízení v České republice

Dnem 1. ledna 1993 začala činnost samostatné České republiky. Byla to doba změny společenského systému, doba po rozdělení federativní republiky, doba nových cílů a také doba hledání nových cest a postupů. Byla to doba nových úkolů a nových řešení, ale i nových příležitostí pro společnost jako celek a samozřejmě i pro státní správu. Ministerstvo vnitra (MV nebo ministerstvo) mělo a má ve svých úkolech také zajišťování vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Rovněž v této oblasti bylo potřeba provést řadu změn. Protože tyto úkoly zasahují víceméně do všech ohrožení společnosti, kterými se zabývá krizové řízení, vedení ministerstva na jaře 1993 schválilo návrh na zřízení pracoviště krizového řízení MV.

Útvar krizového řízení vznikl v rámci bezpečnostního úseku MV a bylo to první pracoviště ve státní správě, zabývající se problematikou krizového řízení a pojmenované názvem krizového řízení. Vzhledem k rozsáhlé působnosti MV tím bylo de facto založeno krizové řízení v České republice. Důvody zřízení krizového řízení nebyly ideologické, jak by se mohlo dnes někomu zdát, ale pragmatické. Jednak změnou politického režimu po roce 1989 došlo ve společnosti k řadě změn, například zanikly některé podpůrné organizace, se kterými v minulosti státní správa počítala při řešení závažných mimořádných událostí (Pomocná stráž VB, organizace CO v závodech a podnicích, Svazarm). Starý systém se svými mechanismy zmizel a bylo potřeba vytvořit nový, plně fungující systém. Bylo potřebné, aby tento nový systém byl srozumitelný a funkční také pro spolupráci s našimi evropskými a zámořskými partnery. Prakticky to znamenalo, že byly definovány a vedením ministerstva schváleny strategické cíle krizového řízení MV a každoročně byly plněny realizační úkoly pro dosažení cílů. Na základě rozsáhlého porovnání různých podkladů a dokumentů o systémech a nástrojích krizového nebo nouzového řízení z mnoha států (od USA, Kanady, evropských států až třeba po Britskou Guayanu) a také při zvážení možností a zkušeností institucí České republiky, byl již v roce 1993 stanoven obsah krizového řízení a byla vytvořena a postupně rozšiřována metodika krizového řízení MV. Zde je potřebné zdůraznit, že systémy jednotlivých států byly značně odlišné, nebyly ujednoceny struktury, ani nástroje řízení nebo terminologie, ani jejich obsah. Evropské státy stavěly své systémy na působnosti svých tradičních institucí, USA (i jednotlivé vnitřní země jako např. Texas) stavěly na svém pragmatickém přístupu. Od roku 1994 bylo na MV zahájeno zpracování plánů a postupů pro řešení krizových situací a také zmapování rozdělení odpovědnosti při řešení krizových situací mezi ostatní subjekty veřejné správy. Tím se dostávám zpět k problematice řízení rizik, protože krizové řízení MV (a tím i krizové řízení v České republice) bylo a je postaveno na analýze a řízení existenčních společenských rizik (obr. 1).

Předcházející systém veřejné správy, který do roku 1990 řešil krizové situace a byl stavěn prioritně pro řešení rizika války, ani systém veřejné správy v mezidobí do konce roku 1992, nebyl vytvořen v souladu se dnešním komplexním přístupem ke krizovému řízení nebo k řízení rizik. Proto v té době nebyly znalosti potřebné k rozhodnutí, jak by měl nový systém vypadat a jak ho vytvořit. Nutno podotknout, že řízení rizik ve své dnešní komplexní podobě se začalo ve světě rozvíjet až po události v Bhopálu (Indie, 1984). Takže státy si stavěly své systémy podle svých potřeb. V českých odborných kruzích a ve státní správě se v roce 1990 až 1993 vedla diskuze o tom, jaký nový systém (který by nahradil starý systém) by měl v České republice vzniknout. Do semifinále postoupily tři systémy. Dva, stavěné především směrem od centra dolů – systém od Úřadu vlády ČR (systém národní bezpečnosti ČR) a systém od MV (systém krizového řízení ČR), které zahrnovaly řešení všech společenských rizik pro úroveň krizové situace. Jeden, stavěný především směrem od okresů a velkých měst, který zahrnoval zejména řešení požárů, havárií, živelních pohrom a případně i veřejného pořádku v obcích, pro úroveň mimořádných událostí (integrovaný záchranný systém, nebo Jednotný bezpečnostní systém hl. m. Prahy). Jak to dopadlo, víte. Zde je potřebné říci, že obsahově systémy nebyly protichůdné, takže výsledné řešení splnilo záměr. Dva systémy, které zůstaly, se postupně rozšířily po České republice, ale o tom již informace existují. Nabytím účinnosti krizového zákona od roku 2001 bylo završeno zhruba desetileté období hledání nového systému.

Aby se mohlo vedení ministerstva odpovědně rozhodnout, co všechno a jak je potřeba udělat, byla na jaře 1993 provedena systémová Analýza připravenosti (MV) na řešení krizových situací. Pro zpracování analýzy byla ustanovena komise složená z odborníků zastupujících různé útvary ministerstva, Policie ČR a Sboru požární ochrany. Po vyhodnocení práce komise byly vedením ministerstva závěry analýzy schváleny. Komise dostala za úkol zpracovat rozsáhlejší a daleko podrobnější analýzu, která dále rozpracuje výsledky první analýzy a navrhne potřebná řešení. Také výsledky a závěry této analýzy byly vedením ministerstva schváleny.

Analýza připravenosti na řešení krizových situací měla řadu částí, v rámci kterých byly zpracovány různé druhy potřebných analýz a rozborů. Pro rozhodování o tom, co České republice v dlouhodobém výhledu hrozí a na co by se tedy mělo ministerstvo, policie a hasiči zaměřit (buďto jako gestoři svých úkolů anebo jako spoluřešitelé úkolů jiných gestorů), byla provedena již zmíněná analýza existenčních společenských rizik. Šlo o rizika, která mohou svým negativním působením vážně ohrozit společnost a destabilizovat nebo znemožnit funkce státu. Výčet, která rizika to konkrétně jsou, šlo sice sestavit, ale byl by to stejný názorový kompromis, jako kdybychom výčet převzali z důvěryhodného zdroje. Metodu identifikace rizik jsme tedy vyřešili tím, že jsme využili metodickou pomoc Kanceláře protiteroristických programů Ministerstva zahraničních věcí USA (obr. 2).

Tento původní výčet rizik byl v roce 1994 upraven a zařazen do metodických materiálů o krizovém řízení, používaných pro součinnostní jednání mezi Odborem krizového řízení SŘO MV a ostatními subjekty veřejné správy (obr. 3). Pokud porovnáte výčet rizik z roku 1994 s přílohou Metodického pokynu pro zpracování typových plánů (usnesení BRS č. 295/2002), poznáte, kde jsou kořeny seznamu typových plánů.

V roce 1996 byla na Ministerstvu obrany-Hlavním úřadu Civilní ochrany ČR provedena stejná systémová analýza připravenosti na krizové situace. Při analýze rizik byl použit výčet rizik odvozený z výčtu MV roku 1994 a komise odborníků došla k téměř stejným výsledkům. Priority v mapě rizik byly u obou analýz existenčních společenských rizik následující:
MV (1993) – záplavy, požáry, pozemní přeprava, chemický odpad, terorismus,
MO­ HÚ CO ČR (1996) – požáry, záplavy, úniky nebezpečných látek, nebezpečné rozmáhání násilných nebo majetkových trestných činů.

Protože obě zmíněné analýzy připravenosti na řešení krizových situací, včetně provedených analýz rizika, byly po vyplnění a zpracování tajné, nejsou dostupné podrobnější údaje o dosažených výsledcích.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, pro správný výsledek nebyly potřebné žádné složité rovnice. Teoretické přístupy kombinující různá kriteria do složitých rovnic jsme znali, ale po vyhodnocení zadání se ukázaly pro daný úkol jako nevhodné. Zaměstnancům veřejné správy, kteří vědí, jak modelovat působení záplavových vln, úniků toxických látek nebo výbuchů nástražných zařízení, sděluji jen to, že taková byla v roce 1993 skutečnost. Modelováním působení jednotlivých existenčních rizik jsme se v roce 1993 nezabývali. Nikoliv proto, že by Česká republika byla myšlenkově a technicky zaostalá, ale proto, že potřebné programy se ve světě i u nás teprve programovaly. Neměly je v té době ani bohatší státy nežli Česká republika. O tom, že jsme až tak nezaostávali za ostatními, svědčí i případ amerického software EIS/GEM InfoBook, určeného pro podporu řízení mimořádných událostí a krizových situací. Software byl výrobcem pro potřeby CO ČR zapůjčen v roce 1996 a po vyzkoušení všech funkcí software se rozhodl MO­ HÚ CO ČR program v roce 1997 zakoupit. V té době byl program využíván v armádě USA, zakoupily ho státy v USA, Španělsko, Německo a Izrael.

Ještě poznámka ke stanovení řešitelnosti rizik. Prvním ze tří zásadních předpokladů pro krizové řízení a krizové plánování a také předpokladem pro smysluplnost výsledků analýzy souvisejících rizik, je rozdělení odpovědnosti při řízení krizových stavů (obr. 4) nazývané při vzniku krizového řízení v České republice jako součinnostní mapa (obr. 5). Proč jsme dokumentu říkali mapa? Protože stejně jako u dobré mapy v něm nesměla zůstat bílá místa, žádné „Hic sunt leones“. Řešení rizik vyžaduje dělbu práce a každá pro řešení nezbytná činnost musela mít svého přiděleného gestora. Zde, stejně jako při pojmenování druhů rizik, je potřebné zopakovat, že v řízení rizik nejde o pojem, ale jde o věcný obsah pojmu. Proto je lepší problematiku řízení rizik pochopit. V tomto případě jde věcně o přihlášení se ke spolupráci. Součinnostní mapy vyjasňují společné úkoly a dělbu práce při řešení rizika, součinnostní dohody jsou právním potvrzením součinnosti.

Součinnostní mapa nemá stanovený ani obsah, ani formát. Obsah by měl odpovídat požadovaným úkolům, formát by měl být přehledný. Obsahově jiné součinnostní mapy se používaly na MV v letech 1994-1995, jiné se používaly na MO­ HÚ CO ČR v letech 1996-1998.

Na závěr popisu analýzy existenčních společenských rizik je přiložena tabulka s přehledným shrnutím některých použitých pojmů a stručným vyjasněním jejich věcného obsahu.

Brusel se stal ve dnech 6. a 7. května 2015 místem konání v pořadí již pátého Evropského fóra civilní ochrany. Předchozí fóra se v Bruselu uskutečnila v letech 2002, 2007, 2009 a 2013. K přednostem těchto konferencí patří široká mezinárodní účast odborníků působících v oblasti civilní ochrany a možnost získat ucelený souhrn pohledů na opatření v oblasti předcházení katastrofám, snižování jejich následků a reakce na ně.

Letošnímu ročníku fóra předcházely dvě doprovodné události. První událost, Společné jednání Evropské komise a Výboru regionů, se uskutečnila v Bruselu dne 5. května 2015. Tématem jednání byla identifikace možných oblastí budoucí spolupráce mezi evropskými, národními, regionálními a lokálními úřady při přípravě a odezvě na mimořádné události. Diskutovalo se ve dvou panelových blocích, v rámci kterých se řešila otázka přidané hodnoty Mechanismu civilní ochrany Evropské unie a využití nástrojů Evropské unie při budování odolnosti na regionální a místní úrovni.

Druhá událost, Kulatý stůl na vysoké úrovni, se uskutečnila před začátkem fóra dne 6. května 2015. Předmětem tohoto jednání byl návrh Evropské komise, který spočívá v prohloubení spolupráce s třetími zeměmi, které mají zájem více se zapojit do činností Mechanismu civilní ochrany Evropské unie. Hlavním záměrem tohoto návrhu je umožnit těmto státům účastnit se specifických jednání a seminářů (např. hodnocení rizik, včasné varování, moduly civilní ochrany), některých kurzů odborné přípravy, programu výměny expertů a pravidelných cvičení.

Prohloubit vzájemnou spolupráci

Při zahájení Evropského fóra civilní ochrany, tentokrát na téma „Partnerství a inovace“, byli mezi úvodními řečníky předseda Evropské komise Jean Claude Juncker a komisař Christos Stylianides odpovědný za humanitární pomoc a řešení krizí. Oba řečníci zdůraznili, že hlavním cílem fóra je propojit komunitu zabývající se civilní ochranou (Evropská unie, Organizace spojených národů, nevládní organizace, soukromé společnosti, akademický sektor, apod.) a posílit mezi nimi vzájemnou spolupráci. Zároveň poukázat na nové technologie (například bezpilotní letadla, sociální média a inteligentní města) a na inovativní způsoby a metody zaměřené na řešení mimořádných událostí. Úvodního slova se také ujal Claus H. Sorensen, generální ředitel DG ECHO (generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu) z Evropské komise, jehož vystoupení vyvrcholilo slavnostním podpisem Smlouvy o přistoupení Turecka do Mechanismu civilní ochrany Evropské unie. V současné době se tedy mechanismus civilní ochrany vztahuje na 32 států, z toho 28 členských států Evropské unie, Island, Norsko, Makedonii a nově Turecko.

Samotné fórum bylo rozděleno do tří tematických celků: Partnerství a inovace při zvládání katastrof k podpoře růstu a zaměstnanosti, Nová partnerství, Inovace při zvládání katastrof. V rámci těchto jednotlivých tematických částí fóra se nejprve uskutečnila plenární zasedání a poté tři po sobě jdoucí panelové bloky.

Snižování rizika katastrof

V první tematické části rozdělené do tří bloků (Plánování na mimořádné katastrofy, Chápání odolnosti měst, Posílení odolnosti obyvatel) byly v úvodu zmíněny sociální a ekonomické dopady katastrof. Za posledních 10 let způsobily katastrofy v Evropě každý rok škody průměrně za 15 biliónů EUR. V této souvislosti byl zdůrazněn význam nového rámce ke snižování rizika katastrof, který byl přijat na 3. světové konferenci OSN v Sendai v Japonsku. Následně byly v prvním bloku prezentovány příspěvky zástupců zemí, které byly v posledních letech postiženy rozsáhlou katastrofou (například sled událostí přírodní katastrofy v Japonsku až k jaderné krizi v elektrárně Fukušima v roce 2011 nebo sněhová kalamita ve Slovinsku v roce 2014). Přednášející se ve svých vystoupeních shodli, že je velmi složité předem se připravit na tak rozsáhlé katastrofy, shrnuli získané zkušenosti a uvedli nová opatření, která v budoucnu hodlají na národní úrovni zavést. Ve druhém a třetím bloku byla zdůrazněna důležitá role regionů, měst, obcí a soukromého sektoru při budování městské odolnosti vůči katastrofám. Dále se diskutovaly otázky související se zvyšováním povědomí o rizicích a využíváním nových technologií zvyšujících odolnost kritické infrastruktury.

Druhá část konference byla rovněž rozdělena do tří bloků: Propojení mezinárodních aktérů při zvládání katastrof, Partnerství se soukromým sektorem, Věda pro zvládání rizik katastrof. Diskutovaly se zejména následující otázky: s jakými partnery bychom měli spolupracovat při zvládání katastrof, jakým způsobem bychom s nimi měli spolupracovat a jaká data bychom s nimi měli sdílet v oblastech prevence, připravenosti a odezvy. Jedním z přednášejících v prvním bloku byl Juha Auvinen, vedoucí oddělení odezvy na mimořádné události v rámci generálního ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu, který prezentoval praktické zkušenosti ze spolupráce mezi Evropským střediskem pro koordinaci odezvy na mimořádné události a ostatními mezinárodními aktéry řešícími odezvu na katastrofy. V následné diskusi zazněly zajímavé příspěvky a názory (například konstatování, že se většina katastrof odehrála během víkendů, což v minulosti způsobilo řadu problémů při přijímání zaslané pomoci. Dále prohlášení, že přijímání pomoci ze zahraničí je složitější, než její poskytování. V průběhu diskuse dokonce zaznělo prohlášení „Chcete­ li pomoci státu postiženému katastrofou, žádnou věcnou pomoc mu raději neposílejte.“). Ve dvou zbývajících blocích bylo zdůrazněno, že soukromý sektor je dlouhodobě hlavním přispěvatelem při humanitárních akcích a stále existuje nevyužitý potenciál ke zvýšení partnerských interakcí mezi soukromým sektorem a komunitou zabývající se civilní ochranou a humanitární pomocí na všech úrovních (místní/národní/evropské a mezinárodní úrovni). V neposlední řadě byla také podtržena důležitost vědecké podpory a využívání nových technologií k posílení evropské odolnosti vůči krizím a katastrofám.

Do tří bloků byla rozdělena třetí a zároveň poslední část konference: Inovace v oblasti zvládání katastrof, Inovační partnerství v odborné přípravě, Krizová komunikace. Diskutovány byly možnosti nasazení dronů během katastrof, jejich případné výhody, ale i určitá pravidla omezující jejich provoz. Také se řešily možnosti užšího zapojení orgánů civilní ochrany, univerzit a výzkumných institucí do diskusí v oblasti lepšího sdílení nástrojů odborné přípravy. Přednášející se také podělili o zkušenosti v používání sociálních medií, včetně jejich začlenění do připravenosti a odezvy na mimořádné události.

Doprovodný program

Součástí této významné události byla také vnitřní a venkovní výstava, která se konala po celou dobu fóra. Zatímco vnitřní výstava nabídla návštěvníkům celou řadu projektů týkajících se oblasti civilní ochrany, v rámci venkovní výstavy byly prezentovány tři dálkově řízené letadlové systémy (Remotely piloted aircraft systems – RPAS). Cílem ukázek bylo zvýšit povědomí o schopnostech těchto systémů a podpořit zavedení RPAS při zvládání katastrof.

kpt. Mgr. Lukáš PIDHANIUK, MV­ generální ředitelství HZS ČR, foto autor
 

V letošním roce uplyne sedmdesát let od vzniku velkého dechového orchestru, který navázal na bohatou tradici vojenských, policejních i četnických hudeb z období první republiky a působí dodnes. S historií a současností Hudby Hradní stráže a Policie České republiky nás seznámil její ředitel a šéfdirigent plk. MgA. Václav Blahunek, Ph.D.

Co je posláním Hudby Hradní stráže a Policie České republiky?

Jak rád říkám, jsme „podobojím“. Mezi naše prvořadé úkoly patří zajištění hudebního doprovodu při státních ceremoniích na Pražském hradě, kdy plníme veškeré služební úkoly z pověření Protokolu prezidenta republiky. Orchestr je zároveň významným kulturním reprezentantem Policie České republiky, která je jeho zřizovatelem. Hrajeme nejen na akcích rezortu vnitra, ale i na veřejnosti, v rámci promenádních koncertů nebo při prezentaci složek integrovaného záchranného systému.

Jaké významné momenty z historie orchestru byste rád zmínil?
Počátky jeho vzniku sahají vlastně až do období Rakousko­-Uherska, na jehož území do roku 1914 působilo celkem 102 vojenských a četnických hudeb, ve kterých sloužilo na pět tisíc hudebníků. Po 1. světové válce bylo na území tehdejší Československé republiky evidováno celkem 52 hudeb. Náš orchestr byl založen v roce 1945 a ve své historii měnil název přibližně každých pět let. V roce 1953 získal název Ústřední hudba ministerstva vnitra a začal zároveň vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století působily v rámci rezortu vnitra celkem čtyři hudby, po roce 1999 již jen Hudba Hradní stráže a Policie České republiky. Jako multižánrové těleso reprezentuje od 60. let minulého století na špičkové úrovni českou hudbu i v zahraničí. Dosud jsme hostovali v šestnácti státech Evropy, Mongolsku, Japonsku a USA. V květnu letošního roku Hudba Hradní stráže a Policie České republiky zahrála také při audienci u papeže Františka ve Vatikánu. Za vrcholy úspěchu považuji vystoupení orchestru na světových výstavách EXPO v Ósace, Seville a Hannoveru, nebo samostatný koncert ve slavné Carnegie Hall v New Yorku.

Kolik je v orchestru hudebníků a jak probíhá jejich výběr?

Od založení orchestru do současnosti se počet hudebníků nezměnil. Je stanoven na 61, jako počet optimální pro zajištění ceremoniálů na 1. nádvoří Pražského hradu. Tento početní stav doplňují dva dirigenti a jeden šéfdirigent. Všichni členové orchestru jsou příslušníky Policie České republiky. Jejich věkový průměr je 37 let. Každý má k dispozici tři uniformy, a to uniformu slavnostní koncertní modrou, audienční červenou a policejní. O organizační záležitosti se starají tři občanští zaměstnanci. Jako sólisté pravidelně vystupují s orchestrem čtyři zpěváci. Zastoupení žen je záležitostí až posledních čtyř let, během kterých jsme přijali tři hudebnice.

Výběr nových hudebníků je dvoukolový. První kolo probíhá jako běžný konkurz do hudebního tělesa. Na jedno volné místo k nám přichází v průměru 15 zájemců, z nichž po posouzení jejich talentových a profesních schopností komise vybere tři, kteří postupují do druhého kola, v němž podstoupí výběrové řízení do služebního poměru k Policii České republiky. „Kamenem úrazu“ bývají psychotesty, které jsou „stavěny“ na policistu, ne na hudebníka, který bývá více emocionální a extrovertní.

V rámci orchestru působí také menší soubory.
Jejich zaměření i repertoár dnes doplňují širší záběr působnosti orchestru. V současnosti jsou to dechové trio Domino, Dechová harmonie, Žesťový septet, Žesťový kvintet, Dechový oktet, Saxofonový kvartet, Big Band, skupina Largo, skupina Richard a malý dechový orchestr Formanka.

Jak probíhá příprava na vystoupení?

Zkouškový režim máme každý pracovní den. Nacvičujeme v bývalé kapli objektu někdejšího Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Každé vystoupení vyžaduje v průměru tři zkoušky. Vzhledem k tomu, že orchestr má přibližně dvě stě vystoupení za rok, pro každého člena je to práce doslova na plný úvazek. Na realizaci koncertních projektů s námi spolupracuje řada osobností české populární hudby. V současnosti například Eva Pilarová, Petra Janů, Lucie Bílá, v minulosti s orchestrem zpívali také Eduard Haken, Karel Hála, Milan Chladil, Karel Zich. Důležitá je pro nás zpětná vazba od posluchačů. Přizpůsobujeme se dnešnímu publiku. Proto s námi vystupují i hvězdy Superstar, například Markéta Konvičková nebo Tomáš Savka, čerstvý držitel ceny Thálie.

Kromě vystoupení na veřejnosti účinkujete také v médiích.
Náš orchestr za dobu své existence nahrál stovky rozhlasových snímků a účinkoval v desítkách rozhlasových a televizních pořadů. Nahrál téměř dvě desítky LP gramofonových desek a přes dvacet alb na CD nosičích.

Spolupracujete se zahraničními policejními orchestry?
Ano. Dlouhodobě především z Německa, Dánska, Rakouska, Itálie a Slovenska. Již desítky policejních orchestrů nejen z celé Evropy, ale i z Indonésie a Filipín, se spolu s naším orchestrem zúčastnily festivalu FESTPOL, který má v České republice tradici od roku 1995 a jeho součástí je také výměna zkušeností a navázání kontaktů.

Jaké vyhlídky má Hudba Hradní stráže a Policie České republiky do budoucna?
Prioritou je nadále zajišťovat hudební doprovod při státních ceremoniích na Pražském hradě a sloužit v Policii České republiky. Jsme nositelem tradice, která zavazuje. Přál bych si, aby mezi námi a obecenstvem vždy přeskočila jiskra a naše vystoupení byla přitažlivá i pro mladší generaci.

Mgr. Zbyněk KOUKOLÍK, foto archiv Policie ČR a autor

 • VELETRHY-VÝSTAVY
Veletrhům dominovaly expozice bezpečnostních a záchranářských složek
plk. Dr. Jaroslav Vykoukal, kpt. Mgr. Jana Kemrová

• KONFRERENCE-SEMINÁŘE
Zdravotní následky současných hrozeb
Ing. Václav Fišer

• PŘÍLOHA
Metodika pro specifické posouzení vysoce rizikových podmínek požární bezpečnosti s využitím postupů požárního inženýrství