Záchrana řidiče z potopeného automobilu
s 6
Celorepublikový výcvik hlavních instruktorů pro práci na vodě
s 8
Ojedinělé cvičení jihočeských potápěčů
s 12
Elektromobily, jejich přínosy a rizika - 2.část
s 15
Testování kompatibility bezfluorových pěnidel typu FF/AR s přiměšovacími zařízeními u HZS ČR
s 20
Příčina vzniku požáru Národního divadla aneb zpátky do minulosti
s 26
Spolupráce, která překračuje hranice
s 30
Metodika pro školy v situaci neštěstí
s 32
Hasiči před i za objektivem již po devatenácté
s 34

V Českém Vrbném v moderním vodáckém areálu, který nese jméno po československé kajakářské závodnici Ludmile Polesné, se v pondělí 15. května 2023 dopoledne sešli zástupci všech hasičských záchranných sborů krajů a dalších organizačních složek Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR) na praktickém výcviku při práci na vodě. Akce byla pořádána pod záštitou MV-generálního ředitelství HZS ČR, za podpory některých HZS krajů a dalších organizačních složek HZS ČR, které akci zabezpečily především materiálně. 



Účastníci instrukčně metodického zaměstnání (IMZ) byli z převážné většiny hlavními instruktory HZS krajů pro problematiku práce na vodě a zamrzlých hladinách. IMZ bylo rozvrženo do tří dnů a bylo zaměřeno na veškeré činnosti, které se vy­učují ve specializačním kurzu práce v divoké vodě (PDV). Prakticky si každý účastník vyzkoušel vše, co je náplní týdenního kurzu. 

Metoda aktivního a defenzivního plavání
Začalo se prověřením základních dovedností hasiče, který vstupuje do kurzu PDV. Mezi ně spadá např. podplavání raftu ve vestě a přilbě či dovednost pohybovat se ve vodě tzv. metodou aktivního a defenzivního plavání. Pod pojmem aktivní plavání si lze představit rychlé přiblížení ke břehu v místě před nebezpečným úsekem. Tato technika se provádí plaváním na břiše stylem kraul s hlavou stále nad vodou. Názvem defenzivní plavání je označena poloha, kterou je možné využít při plavání v divoké vodě. Plavci je touto metodou poskytováno maximální možné bezpečí v momentě, kdy je vydán napospas velkému množství valící se vody v kamenitém korytě. Poloha plavce je vleže na zádech s nohama dolů po směru proudu, kdy nohy jsou mírně pokrčené na hladině či těsně pod a slouží jako ochrana před překážkami. Rovněž lze rukama a nohama částečně korigovat směr, kterým se chce plavec ubírat. Aktivní i defenzivní metoda funguje za předpokladu, že je plavec vybaven kvalitní plovací vestou a samozřejmostí by měla být i vhodná ochrana hlavy. 

Nácvik sebezáchrany při převrácení raftu

Sebezáchrana při převrácení raftu
Další nacvičovanou činností byla sebezáchrana při převrácení raftu, kdy je důležité mít co nejdříve přehled o zbývajících členech posádky a dále využívat aktivní nebo defenzivní metodu plavání k sebezáchraně a doplavání ke břehu. Po doplavání ke břehu je samozřejmostí, že se dotyčný podílí na záchraně ostatních členů posádky raftu, např. za pomoci házecího pytlíku. Nácvik záchrany s využitím házecího pytlíku byl tedy další procvi­čovanou činností. Tzv. házečka je základní záchra­nářský prostředek pro práci na vodě, tvořený pevným plovoucím lanem nejčastěji o délce 20 m. Tvar obalu házečky bývá válcovitý a ve dně obalu je umístěn vztlakový materiál pro plavání na hladině. Lano je naskládáno v obale tak, aby se po hození obalu a přidržení druhého konce lana rovnoměrně odvíjelo z obalu. Pro správné použití házečky na tekoucí vodě je potřeba ji házet s předstihem před zachraňovaného, který o jejím hodu ví, a rovněž je nutné dávat pozor, aby zachraňovaný zachránce nestrhl do vody. 

Ovládání raftu systémem Guide

Ovládání raftu systémem Guide
První den IMZ se rovněž procvičovalo ovládání raftu pádly v tzv. systému Guide. Ovládání raftu tímto způsobem znamená pro posádku nácvik základních povelů. Pokyny vydávané posádce zadákem (Guidem) jsou pouze vpřed, vzad (kontra) a stop (lego), přičemž zadák dává tyto povely pro posádku celého plavidla, nebo pro pravobok či levobok. Zbylé úkony, které jsou potřeba k ovládání plavidla, provádí sám zadák. Tento systém je jednoduchý na secvičení posádky raftu a nevyžaduje od ní žádné zvláštní dovednosti, o to náročnější je pro znalosti a dovednosti zadáka. 
Nicméně i při této metodě ovládání plavidla je potřeba, aby posádka znala chování raftu v divoké vodě a uměla provádět činnosti, jako je např. náklon při najíždění do proudu. Tato technika se procvičovala i druhý den výcviku na kanále v Českém Vrbném na úseku se složitějšími podmínkami s obtížností WW III +. Každý z účastníků si vyzkoušel pozici zadáka a dovednosti musel předvést v poměrně náročné vodě při vyjíždění z proudu do tišiny (vratného proudu), nájezdu zpět do proudu, přejezdu proudu a dalších manévrech. Nutno dodat, že u poměrně velkého počtu posádek se toto nacvičování neobešlo bez ne­dobro­volného opuštění raftu a následného nedobrovolného procvičování defenzivního způsobu plavání.

Metoda upoutaný zachránce
Posledním nacvičovaným manévrem druhého dne výcviku byl tzv. upoutaný zachránce. Při této metodě je zachránce upoután na vhodném lanu, např. na lanu od házečky, za oko na sdruženém bezpečnostním popruhu plovací vesty. Tento popruh umožňuje zachránci v případě nebezpečí jeho rychlé odepnutí. Zachránce je prostřednictvím lana ze břehu jištěn dalšími osobami. K zachraňovanému v tekoucí vodě je obvykle nutné skočit tak, aby zachránce získal potřebnou energii pro rychlé překonání vzdálenosti k němu. Následně jej zachránce uchopí za ramínka vesty, kolem těla, případně Rautekovým hmatem a čeká, až se lano, na kterém je přichycen, napne. Rovněž je nutné, aby zachránce měl předem domluvené signály s obsluhou na břehu a po zachycení zachraňovaného dal povel k tažení lana zpět ke břehu.

Poslední záležitostí druhého dne výcviku byla debata nad způsoby využití uzlů podle platného cvičebního řádu pro upoutané plavidlo, které se využívá při záchraně tonoucího z nebezpečných jezů. Tato metoda byla prakticky zkoušena poslední den výcviku a promítne se v aktualizaci konspektů požární ochrany Záchranné práce – práce na vodě. Výcvik probíhal v dopoledních hodinách na Malém jezu v Českých Budějovicích. Povodí Vltavy, s. p., zajistilo na tomto jezu, díky upouštění vodní nádrže Římov na řece Malši, zvýšený průtok, a tím vznikly ideální podmínky pro výcvik. První metodou, která byla zkoušena, bylo zachytávání tonoucího z vodního válce ze břehu za pomoci speciálního háku zn. Northern diver. Ten je na konci vybaven třemi zahnutými háky a plovákem, zajišťujícím vztlak háku. Za plovákem se nachází teleskopická tyč z kompozitního materiálu. Zachránce, který pracuje s hákem, je jištěn lanem ze břehu dalšími osobami. Tento druh záchrany lze využít v případech, kdy není koryto řeky, a tedy i jezu tak široké, a kdy lze tonoucího zachytit např. za části oděvu. Při tomto způsobu platí, že čím větší vzdálenost, tím hůře se s celým hákem manipuluje. 

Metoda upoutané plavidlo
Další procvičovanou metodou bylo již zmíněné upoutané plavidlo. Při tomto druhu záchrany je zapotřebí upoutat statické (nízkoprůtažné) lano přes celou šíři koryta řeky v optimální vzdálenosti od jezu. Problém u širších koryt řek je dopravit jeden konec lana na druhý břeh. U širších koryt se pro tento úkol osvědčil prak, který má poněkud větší rozměry a který obsluhují nejméně dva lidé. Do gumy praku se umístí konec pevného a lehkého lanka, které je navázáno na dostatečně těžký předmět, ten se i s lankem vystřelí na protější břeh. 

Přestřelování tažného lanka prakem

Po zachycení lanka zachránci na protějším břehu je zapotřebí na lanko navázat konec statického lana, jenž se přetáhne k obsluze na druhém břehu. Za využití vhodných kotevních prvků (strom, sloup, oko v navigaci řeky) se oba konce lana zafixují na březích. Spolu s koncem statického lana se na protější břeh přetáhne i jeden konec lana, které při následné činnosti poslouží k ovládání člunu. Plavidlo je karabinami a plochou smyčkou přídí přichyceno na statické lano a do ploché smyčky je rovněž přichycen jeden konec lana, které slouží k tažení plavidla 
ke břehu. Do té samé smyčky je přichyceno další lano, které slouží k tažení plavidla k pro­tějšímu břehu. Tím je plavidlo pevně ukotveno na static­kém lanu a lze s ním pohybovat tažnými lany z jednoho břehu na druhý a zpět. Posádku člunu tvoří dva zachránci a další osoba, která ovládá na přídi další lano, které je také protaženo v plo­ché smyčce. Tímto lanem je korigována vzdálenost člunu od jezu, ze kterého je potřeba zachránit tonoucího. Na povel posádky plavidla pak obsluha na březích posouvá člun buď k pravému, nebo levému břehu. Z popsaného je patrné, že celý tým, který se na metodě upoutaného plavidla podílí, musí být dobře secvičen. Metoda je rovněž poměrně náročná na přípravu a materiál. 

Metoda „pavouk” a „véčko”
Další procvičovanou metodou byl tzv. pavouk. Tato technika je méně náročná na přípravu než předchozí popisovaná, má ale rovněž svoje limity, jako jsou např. dobře přístupné břehy bez překážek. Na plavidlo se umístí čtyři pevná lana tak, že každé lano z plavidla vychází šikmo do boku směrem k obsluze. Umístění lan si lze představit jako písmeno X, přičemž uprostřed písmene je usazen raft. Na břehu jsou tedy čtyři stanoviště, na kterých je obsluhou zabezpečován vždy jeden konec lana. Povolováním lan či chůzí dopředu a vzad se na signál posádky plavidlem manipuluje v potřeb­ném směru. Obdobnou metodou je tzv. véčko, při kterém je plavidlo na vodě upoutáno pouze dvěma lany ovládanými obsluhou z protějších břehů. Na pokyn posádky plavidla obsluha na břehu s raftem pohybuje do stran, dopředu či dozadu. Tato metoda není náročná na počet osob potřebných k obsluze lan a je rychlejší na přípravu než předchozí metoda. Nicméně se plavidlo tímto způsobem ovládá hůře a s menší přesností než předešlou technikou. 

Metoda upoutané plavidlo

Záchrana tonoucího pomocí paddleboardu 
Poslední zkoušenou metodou byla záchrana tonoucího pomocí paddleboardu. Paddleboard používaný hasiči je mírně odlišné konstrukce než obdobný výrobek používaný pro rekreační účely. Je určen jak pro okamžitý zásah na rychle tekoucí vodě, tak na záchranu z ledu. Do přední části plavidla je možné uchycení lana pro možnost zásahu pod jezem. Paddleboard je dále vybaven úchyty pro transport potřebného vybavení nebo osob a přetlakovým ventilem, který automaticky odpouští tlak nad 18 PSI. Záchrana tonoucího paddleboardem probíhá částečným nasunutím zachraňovaného na libovolný bok a otočením trupu paddleboardu pod tělem tonoucího dnem vzhůru. Tím dojde k celkovému natažení zachraňovaného na plavidlo a lze ho takto dopravit ke břehu. Ukázka záchrany paddleboardem byla poslední praktickou činností na tomto IMZ. 

Závěr
Během IMZ rovněž proběhlo jednání pracovní skupiny „Práce na vodě“, na kterém byla probrána náplň a možnost dalších výcviků v budoucnu a další body, jako např. obsahová náplň kurzu PDV, aktualizace konspektů odborné přípravy pro práci na vodě a zamrzlých hladinách, návrh na novelizaci Pokynu generálního ředitele HZS ČR č.?43/2013 k činnosti jednotek požární ochrany při práci na vodě a zamrzlých hladinách. Také byli všichni účastníci seznámeni s portálem www.nebezpecnejezy.cz, na kterém lze dohledat nebezpečné jezy a obeznámit se s nimi v daném zásahovém obvodu.
Za uskutečnění akce bych rád vyslovil poděkování všem HZS krajů, které pro výcvik zapůjčily potřebné vybavení, a dále kpt. Ing. Šamánkovi (Školní a výcvikové zařízení HZS ČR) a plk. Ing. Rogow­skému (Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany), kteří se výcviku účastnili jako hlavní lektoři. 

kpt. Mgr. Ondřej WERICH, MV-generální ředitelství HZS ČR, foto archiv autora

Celoevropský trend v oblasti hasicích pěnidel směřuje k urychlenému omezování a úplnému zákazu fluorovaných pěnidel (např. typ AFFF, AFFF/AR), která obsahují perfluorované a polyfluorované sloučeniny, jež se souhrnně označují zkratkou PFAS. Tato pěnidla budou v nadcházejících letech nahrazována bezfluorovými pěnidly nové generace. Problematika byla popsána v časopisu 112, 1/2023 v článku „Bezfluorová pěnidla – nová výzva“. Aktuální článek se zaměřuje na jeden z důležitých kroků v rámci přechodu na bezfluorová pěnidla, a to ověření správné funkčnosti a kompatibility vybraného pěnidla s technikou a věcnými prostředky.

CAS 30/9000/540-53VH použitá při zkouškách

U Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR) probíhají zkoušky a testování přiměšovačů pro ověření kompatibility s bezfluorovými pěnidly, které zajišťuje pracoviště chemické služby při MV-generálním ředitelství HZS ČR, Technický ústav požární ochrany a HZS Středočeského kraje (stanice Beroun). Dosavadní poznatky jsou shrnuty v následujícím textu.

Důvody testování a jeho cíle
Testování bylo zaměřeno na bezfluorová pěnidla odolná vůči alkoholu (FFF/AR), protože jsou předmětem budoucího zájmu při nakupování a používání u HZS ČR vzhledem k jejich univerzálnímu použití pro hašení požárů polárních i nepolárních hořlavých kapalin. Dalším důvodem pro výběr těchto pěnidel je nutnost obměny skladových zásob fluorovaných pěnidel typu AFFF/AR.
Bezfluorová pěnidla FFF/AR jsou v současnosti vždy pseudoplastické kapaliny a obecně vykazují vysoké hodnoty dynamické viskozity, a to při různých teplotách a smykových rychlostech. Tato vlastnost může negativně ovlivňovat kvalitu a přesnost přimíšení těchto pěnidel s vodou a rovněž jakost generované pěny. Přesnost přimíšení pěnidla s vodou a jakost generované pěny závisí zejména na použitém pěnidlu, příměšovacím a pěnotvorném zařízení a fyzikálních parametrech přimíšení (např. průtok vody a pěnidla, tlak na přiměšovacím a pěnotvorném zařízení, teplota pěnidla).
Ověření kompatibility a správné funkčnosti bezfluorového pěnidla s technikou a věcnými prostředky je stěžejní a nezbytný krok zejména při přechodu na bezfluorová pěnidla FFF/AR.
Cílem testování bylo zhodnotit, zda reálné procento přimíšení pěnidel s vodou odpovídá nastavenému procentu přimíšení na daném typu přiměšovacího zařízení a zda je pěnotvorným zařízením generována kvalitní a stabilní pěna.

Aranžmá a parametry zkoušek
V rámci testování byla použita bezfluorová pěnidla FFF/AR tří předních evropských výrobců, z nichž jeden poskytl dva vzorky pěnidel. Všechna testovaná pěnidla jsou pseudoplastická a oproti dříve používaným fluorovaným pěnidlům typu AFFF/AR mají vyšší viskozitu. Testovaná pěnidla pro účely tohoto článku označujeme jako pěnidlo A, pěnidlo B, pěnidlo C a pěnidlo D.
HZS ČR disponuje vestavěnými stacionárními přiměšovacími zařízeními v cisternových automobilových stříkačkách (CAS) a rovněž přenosnými přiměšovacími zařízeními. Oba tyto typy přiměšovačů fungují na principu podtlaku, kdy je pěnidlo strháváno proudem vody. Některé HZS krajů disponují jinými systémy přimíšení (např. PRO/pak, či One Seven), ale tato zařízení byla předmětem testování pouze okrajově.
Pro testování byla použita následující přiměšovací zařízení a způsoby přimíšení:
a)    Stacionární přiměšovač v CAS
Čerpání pěnidla a jeho přimíšení s vodou pro­bíhalo za pomocí pevně zabudovaného čerpadla a přiměšovače v CAS 30/9000/540-S3VH. Přimíšení bylo možné regulovat ve dvou režimech, manuálně pomocí rekalibrované stupnice¹ nebo elektronicky pomocí zabudovaného regulátoru.
b)    Přenosné externí přiměšovače
Přimíšení pěnidel s vodou bylo rovněž realizováno pomocí různých typů přenosných externích přiměšovačů. Jedná se o proudové obtokové přiměšovače, které jsou navrženy pro konkrétní průtok (400 l/min nebo 200 l/min) s možnou regulací přimíšení (1 až 6 %). Tyto přiměšovače jsou ve standardní výbavě CAS a jednotek požární ochrany (PO). Pěnidlo je čerpáno savičkou z externího zdroje (sud, kanystr).

Zkoušky přiměšovačů byly navrženy tak, aby reflektovaly reálné podmínky při použití pěnidel u zásahu, a to jak z hlediska aranžmá testu, tak z pohledu nastavených parametrů.
Pěnidlo bylo vždy čerpáno z externího zdroje (sud, kanystr), který byl umístěn na vahách za účelem měření hmotnostního úbytku pěnidla v čase. Zdrojem vody byla nádrž CAS. V případě stacionárního přiměšovače zabudovaného v CAS probíhalo přimíšení pěnidla s vodou přímo v CAS a vzniklý pěnotvorný roztok byl po výstupu z CAS veden 5m hadicí typu B přes průtokoměr a dále distribuován 40m hadicí typu C na proudnici, kde byla generována střední či těžká pěna. V případě testování přenosných proudových přiměšovačů, jež jsou ve standardní výbavě jednotek PO, byly přiměšovač spolu s externím zdrojem pěnidla a vahami zařazeny až za průtokoměrem a přimíšení probíhalo mimo CAS. 
Stěžejními parametry pro vyhodnocení testů byly zejména hmotnostní úbytek pěnidla, resp. vypočtené reálné procento přimíšení, průtok vody, tlak na čerpadle a proudnici a teplota pěnidla:
a)    Procento přimíšení
Pseudoplastická bezfluorová pěnidla FFF/AR jsou v současnosti v drtivé většině případů vyráběna pro použití v 3% přimíšení s vodou, a to v celém rozsahu jejich použití (hašení různých druhů hořlavých kapalin a tvorba pěny s různým číslem napěnění). V případě hašení hořlavých kapalin se u HZS ČR obecně i nyní používají většinově pěnidla v 3% přimíšení. Z tohoto důvodu se při pokusech v rámci regulace nastavovalo zejména 3% přimíšení. Nastavené procento přimíšení bylo porovnáno s reálným procentem přimíšení, které bylo vypočteno na základě úbytku hmotnosti pěnidla a průtoku vody či pěnotvorného roztoku během pokusu.
b)    Průtok
Průtoky vody, resp. směsi vody a pěnidla, byly zvoleny tak, aby simulovaly podmínky u zásahu a vyhovovaly požadavkům použitých pěnotvorných a přiměšovacích zařízení. Pozornost tak byla soustředěna na průtoky 400 l/min a 200 l/min, které reprezentují standardní a běžnou zásahovou činnost a současně jsou minimálními a kritickými průtoky pro správnou činnost stacionárního přiměšovače zabudovaného v CAS. Výsledky pro tyto průtoky byly porovnány rovněž s vyššími průtoky: 800 l/min, 1600 l/min, 2000 l/min.
c)    Tlak
V rámci dosažení optimálních podmínek byl rovněž regulován a měřen tlak na výstupu čerpadla CAS. Pro kontrolu byl při vybraných pokusech měřen tlak na proudnici.
d) Porovnání přiměšování pro newtonské a pseudoplastické kapaliny
Veškeré testy byly pro porovnání a kontrolu prováděny kromě pseudoplastických bezfluorových pěnidel FFF/AR také s vodou. Pěnidlo bylo v těchto kontrolních pokusech nahrazeno vodou, a docházelo tak k přiměšování vody s vodou. Voda má jakožto newtonská kapalina obdobné tokové vlastnosti jako u HZS ČR nejhojněji a bezproblémově používaná víceúčelová syntetická pěnidla. Postup ověření funkčno­sti a kalibrace přiměšovačů za použití vody v řadě případů rovněž využívají i jejich výrobci.
e)    Teplota a podmínky prostředí
Při zkouškách byla zaznamenána teplota pěnidla a prostředí z důvodu zjištění možné závislosti teploty pěnidla na přimíšení. 

Výsledky
Stěžejní kritérium pro vyhodnocení testů představovala přesnost přimíšení. Ta byla vyhodnocována na základě porovnání reálně měřeného procenta přimíšení pěnidla s vodou a nastaveného procenta přimíšení na daném příměšovacím zařízení. Kontrolní a porovnávací pokusy, kde bylo pěnidlo nahrazeno vodou jako newtonskou kapalinou a kde byla přiměšována voda s vodou, jsou v grafech zobrazeny modrým sloupcem.

Výsledky měření

Stacionární přiměšovač CAS
Přimíšení na stacionárním přiměšovači v CAS bylo regulováno manuálně nebo elektronicky pomocí automatického regulátoru. Byla zkoušena jednotlivá pěnidla, a to za různých průtoků. 
Z grafu 1 pro CAS při manuálním nastavení 3% přimíšení a průtoku 400 l/min vyplývá, že přimíšení s vodou je přesnější v porovnání s přimíšením pěnidel FFF/AR. Přimíšení za použití pěnidla B je přesnější a není výrazně podhodnocené oproti ostatním pěnidlům. V případě zbývajících pěnidel je při nastavení 3% přimíšení reálně spotřebováno takřka 3× menší množství pěnidla, než je očekáváno.
Graf 2 prezentuje výsledky pro obdobné manuální 3% nastavení stacionárního přiměšovače CAS, avšak pro nižší průtok a proudnici na těžkou pěnu. Znovu je přimíšení s vodou přesnější v porovnání s přimíšením pěnidel FFF/AR. Přimíšení pěnidel je výrazně podhodnocené, a to ještě více než v případě předchozí konfigurace při průtoku 400 l/min. Nastavený průtok je již na kritické minimální hranici průtoku čerpadla CAS, což je důvodem vyšší nepřesnosti.
Výsledky testování automatického regulátoru stacionárního přiměšovače CAS při nastavení 3% přimíšení a průtoku 400 l/min pro jednotlivá pěnidla jsou uvedeny v grafu 3. Přimíšení pěnidel není podhodnocené, reálně měřené procento přimíšení je vyšší než nastavené procento přimíšení. V grafu je uvedeno průměrné procento přimíšení. V řadě případů byla zjištěna fluktuace při generování pěny, rozdílná kvalita generované pěny a rychlost výtoku pěny. Z principu funkce regulátoru dochází k fluktuacím, které bývají zpočátku výraznější, poté obvykle nastává relativní ustálení sledovaných parametrů. Fluktuace jsou patrné i v případě nahrazení pěnidla vodou, takže nejsou způsobeny samotným pěnidlem. Časový záznam okamžitého přimíšení vody s vodou pomocí automatického regulátoru stacionárního přiměšovače CAS je zobrazen v grafu 5. Zpočátku dochází k výrazným fluktuacím, než se reálné procento přimíšení ustálí nad hodnotou 3 %.

Graf 5 - Časový záznam okamžitého přimíšení vody pomocí stacionárního přiměšovače CAS s patrnými fluktuacemi na začátku testu.

Sérií testů pro CAS 30 v manuálním nastavení 3% přimíšení pěnidla bylo ověřeno, že přesnost přimíšení při vyšších průtocích není závislá na zvoleném průtoku. Při zkouškách bylo zjištěno, že přimíšení newtonské kapaliny (voda) odpovídá nastavenému procentu přimíšení 3 %. Přimíšení pseudoplastického pěnidla FFF/AR je asi třikrát podhodnocené. Zvýšením průtoku nedojde ke zlepšení a ani zhoršení přimíšení pěnidla (tab. 1). 

Přesnost přimíšení v závislosti na průtoku u stacionárního přiměšovače CAS

Přenosné externí přiměšovače
Přenosný proudový přiměšovač pro průtok 400 l/min, jež je standardně ve výbavě CAS, byl zkoušen s proudnicí na střední pěnu, pěnidlo bylo přiměšo­váno standardně dodávanou savičkou.
Výsledky přimíšení jednotlivých pěnidel proudovým přiměšovačem v grafu 4 mají obdobný trend jako v případě stacionárního přiměšovače CAS s manuální regulací. Kontrolní pokus s vodou je přesnější v porovnání s přimíšením bezfluorových pěnidel FFF/AR. Přimíšení za použití pěnidla B je přesnější a není výrazně podhodnocené oproti ostatním pěnidlům. Při nastavení 3% přimíšení je spotřeba pěnidel A, C téměř dvakrát menší, než se při daném nastavení předpokládá. V případě přimíšení pomocí přenosného proudového přimě­šovače byla indikována významná tlaková ztráta na proudnici, a to až 50 %.

Graf 6 - porovnání přesnosti pro Newtonskou kapalinu a pseudoplastické bezfluorové pěnidlo FFF/AR pro přenosný proudový přiměšovač

Pro přenosný proudový přiměšovač při průtoku 400 l/min byla zhodnocena přesnost přimíšení pro newtonskou kapalinu (voda) a pseudoplastické bezfluorové pěnidlo FFF/AR při nastavení různých procent přimíšení. Z grafu 6 je patrné, že modrá křivka představující přimíšení newtonské kapaliny se blíží ideálnímu stavu (černá křivka), oproti tomu oranžová křivka představující pěni­dlo C se odchyluje od ideálního stavu a přimíšení je ve všech bodech významně podhodnocené. Přimíšení newtonské kapaliny (vody) je přesnější oproti pěnidlu FFF/AR v případě použití přenosného proudového přiměšovače.

Graf 7 - Časový záznam okamžitého přimíšení pěnidla A pomocí přenosného proudového přiměšovače pro pseudoplastická pěnidla

V rámci testování byl pro pěnidlo A vyzkoušen také speciální proudový přenosný přiměšovač určený pro pseudoplastická pěnidla. Pro porovnání jsou uvedeny výsledky pro průtok 400 l/min. Ty ilustrují, že při použití přiměšovačů konstruovaných pro daný účel použití je docíleno přesného přimíšení a kvalitní pěny, avšak pouze při použití správného vybavení. Graf 7 ukazuje rozdíl v přimíšení při použití savičky o průměru 38 mm (dodávána s přiměšovačem) a savičky o průměru 20 mm (z výbavy CAS pro standardní proudový přiměšovač). Při použití savičky o větším průměru se procento přimíšení pěnidla blíží nastavenému procentu přimíšení. Při použití úzké savičky je za obdobných podmínek výsledek podprůměrný.

Závěr
Hlavním cílem testování bylo zhodnotit přesnost přimíšení pseudoplastických bezfluorových pěnidel FFF/AR s vodou a ově?it kvalitu řit kvalitu generované pěny za využití techniky a věcných prostředků HZS ČR. 
Prezentované výsledky nelze zobecňovat. Každý uživatel pěnidel by si měl ověřit kompatibilitu vlastních pěnidel (zejména FFF/AR) a svých používaných přiměšovacích zařízení.
Viskozita a typ pěnidel hrají zásadní roli v přesnosti jejich přimíšení s vodou. V případě použití newtonské kapaliny reprezentující kontrolní testy bylo obecně docíleno významně lepších výsledků v podobě relativně přesného přimíšení, a to při různých nastavených parametrech testování (průtok vody / pěnotvorného roztoku, tlak na čerpadle, procento přimíšení, typ použitého přiměšovače a způsob přimíšení a regulace).
Naproti tomu naměřené procento přimíšení bezfluorových pěnidel FFF/AR s vodou je v porovnání s nastaveným procentem přimíšení v řadě případů značně podhodnocené, a to dvojnásobně až trojnásobně. Při nevhodně nastavených parametrech tak může být generována nekvalitní pěna.
Provedené zkoušky představující první etapu testování naznačují, že požadovaného přimíšení bezfluorových pěnidel FFF/AR s vodou a tvorbu kvalitní pěny je možné docílit za určitých limitujících podmínek volbou vhodných parametrů (průtok vody / pěnotvorného roztoku, tlak na čerpadle, procento přimíšení, typ použitého přiměšovače a způsob přimíšení a regulace).
Přiměšovače používané u HZS ČR jsou většinou výrobci ověřované a kalibrované na newtonské kapalině (voda), a to i z důvodu jejich předpokládaného účelu použití ve spojení s newtonskými nízkoviskózními pěnidly. Při použití pseudoplastických bezfluorových pěnidel tak může být jejich funkčnost omezená. 
Nadcházející etapa testování se bude dále zaměřovat na ověření kompatibility pěnidel a další techniky a věcných prostředků používaných u HZS ČR, zkoušení nových přiměšovacích zařízení určených pro pseudoplastická bezfluorová pěnidla FFF/AR a také případně na nová bezfluorová pěnidla FFF/AR.

Pozn 1      Jaroslav Šantora. Hasič v praxi. Dostupné z: https://sites.google.com/view/ppcas15mb/

kpt. MSc. Johana SOCHOROVÁ, Technický ústav požární ochrany, kpt. Ing. Jiří MATĚJKA ml., MV-generální ředitelství HZS ČR, foto archiv autorů

Utonutí žáka na školním výletě, nezvěstná žačka, vážné onemocnění učitele, ale i dlouhodobé děje, jako je šikana – to je jen malý výčet nepříznivých situací, se kterými se školy setkávají. Události mají dopad na pracovníky a vedení školy, na zřizovatele, na děti, žáky, studenty a také na jejich rodiny a blízké či na obyvatele obce. Škola by na dopady událostí měla adekvátně reagovat. Jak v takové situaci postupovat? Lze se na neštěstí a jeho dopady připravit? To jsou otázky, na které odpovídá nové metodické doporučení pro školy a školská zařízení „Škola a neštěstí: Jsme připraveni!“

Metodické doporučení popisuje celý katastrofický koloběh (obr. 1) – od nepříznivé události spojené se záchranou, přes obnovu, zmírňování dopadů a prevenci, až po vyhodnocení události a přípravu na další neštěstí. 

Katastrofický koloběh v barvách a značkách metodiky

Prevence, tedy předcházení nepříznivým událostem, je velmi důležitá. Přesto jsou zkušenosti takové, že neštěstí se stále dějí a budou se dít. Samotná prevence nestačí. Metodické doporučení se proto zaměřuje především na připravenost, aby každý věděl, co má v té které situaci dělat. Připravenosti na nepříznivé události se lidé v životě běžně učí prostřednictvím zkušeností a jejich vyhodnocováním. Podobně se učí školy. Někdy se říká, že neštěstí zasáhlo školu nepřipravenou. To není úplně možné, škola má ohromné zdroje zkušeností a zvládat nepříznivé události se lidé učí odmala. Spíše událost může školu zaskočit. Zvýrazní se role vedení školy, které může dát pro reakci na událost a její dopady jasný směr, komunikovat ho a spolupracovat. Neujasní-li si vedení školy svoji roli a zodpovědnost, mohou ostatní znejistět. Neznamená to ale, že nemohou nic dělat. Připravenost na zvládání neštěstí a jejich dopadů je postavena na komunikaci a spolupráci lidí, které událost zasáhla. 
Učitelé sdělují, že krajní zátěž pro ně představuje především náhlé úmrtí žáka anebo kolegy, zvláště v případech, kdy vedení školy zaujme postoj „jako by se nic nestalo“. Mediální zájem o událost může být školou vnímán jako více zatěžující než samotná událost. Metodické doporučení vychází těmto zkušenostem vstříc v první části (Jsme zasažení!), která se zabývá náhlými nepříznivými událostmi s dramatickým průběhem a mediálním zájmem. Průběh prvních tří dnů po takových událostech lze přibližně odhadnout. „Akutní“ metodická část proto začíná přehledem, co lze čekat první dny. Náhlá nepříznivá událost a tlak médií vzbudí dojem neodkladnosti a tísně. Zvláště lidé ve škole pociťují zodpovědnost. Mohou hledat návod, jak v tlaku postupovat. Pro tyto situace metodika nabízí kontrolní seznamy označované jako taháky. Jsou to návodné části krizových plánů, které lze vyjmout a v časové tísni odškrtávat, aby nebylo nic opomenuto. Taháky se zaměřují na jednotlivé činnosti a konkretizují se pro osoby, kterých se týkají. Každý má na svém místě osobní zodpovědnost – ředitel, učitel, žák, rodič i pracovník vnější podpory.
Druhá část metodiky (Obnovujeme) zaměřuje pozornost na zvládání střednědobých a dlouhodobých důsledků událostí včetně nepříznivých dějů, jako je šikana nebo situace, kdy událost školu přímo nezasáhne, ale škola pociťuje její vliv 
(například válka na Ukrajině). V průběhu času vyvstávají důsledky neštěstí, je potřeba se zotavit, obnovit vztahy a prostředí. Solidarizující nastavení, kdy lidé pomáhají spontánně, poměrně brzy pomíjí. Poté už je potřeba se pro pomáhání vědomě rozhodnout. Při rozhodování je vhodné se opřít o hodnoty, které určují, čeho a jak lze dosáhnout. Hodnoty pomáhají posuzovat, zda jsou při zvládání dopadů neštěstí zvoleny správné cesty. Metodické doporučení vychází z hodnot solidarity, úcty, pravdivosti, které se podle zkušeností autorů při zvládání neštěstí osvědčily (obr. 2).

Ilustrační příklad s uvedenými postupy a doporučeními

Zvládnutí dopadů události a návrat školy k běžnému fungování přináší stabilitu. Zároveň se z důsledků neštěstí a jejich zvládání učí všichni novému. Taháky zaměřené na jednotlivé obory připomínají, jak postupovat při vytváření komunikační a mediální strategie školy, jak zmírňovat psychické, materiální a sociální dopady události, orientují školu v základní právní problematice od záznamů do knihy úrazů po případ, kdy je škola trestně stíhána, vysvětlují důležitost obřadů a duchovní prožívání v souvislostech neštěstí.
Třetí část metodického doporučení (Připravujeme se) se věnuje postupům, jak neštěstím předcházet, jak se na ně a jejich důsledky připravit a jak využít příležitosti, které obsahují. „Nastoupila jsem a začal covid. Pak přišlo tornádo a teď válka. Opravdu nevím, kdy to skončí. A jak je možné to všechno zvládnout,“ povzdechla si učitelka v jihomoravské obci. „A víte, co je zajímavé? Že jsou to pořád tytéž principy. Pořád tytéž!“ dodal pracovník Českého červeného kříže vedle ní. Připravenost začíná uvědoměním vlastní zkušenosti a odstupem od ní, nadhledem. To je možné velmi brzy po sebehorší události. Lidský mozek je do tří dnů schopen dostat se z prvotního šoku. Přizpůsobí se do jisté míry změněným okolnostem, i kdyby to znamenalo žít vzhůru nohama. Je připraven se vědomě připravit na příště. Dělení katastrofického kruhu na fáze záchrany, obnovy a přípravy je pomůckou, která vzbuzuje dojem, že je na všechno řádný čas. Záchrana první dny, obnova týdny a měsíce a po roce příprava na další katastrofickou událost. Mimořádné události se však dějí pravděpodobnostně, to znamená, že stoletá voda může přijít dva měsíce po sobě. Přesto je potřeba všemu dát svůj čas. Pokusit se příští události předejít a zároveň se na ni připravit. Na základě zkušeností se vytvářejí preventivní opatření a plány připravenosti. Využívají několika opakujících se zásad, které se osvojují a ověřují cvičeními. Naše zkušenost je vždy omezená. Máme tendenci se chránit před tím, co známe, plánovat zvládnutí toho, co jsme zažili. Jenže co když příště to nebude dopravní nehoda, ale výbuch plynu? Co když přímým zasaženým nebude žákyně školy, ale její ředitel? K připravenosti proto patří kromě zkušenosti a paměti také nadhled, tvořivost a pružnost. A vědomí, že škola na zvládání neštěstí a jejich dopadů není sama. Má zřizo­vatele, je zasazena do obce, zdroje pomoci představují rodiče a blízcí dětí, žáků a studentů. Vyplatí se pěstovat připravenost celé školy a jejího okolí tak, aby se nastavení na vzájemnou pomoc stalo běžnou součástí školního klimatu (obr. 3).

Koloběh katastrofy

Metodické doporučení vytvořila pracovní skupina při psychologickém pracovišti MV-generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky. Kromě psychologů integrovaného záchranného systému se na tvorbě podílela celá řada dalších odborníků z různých organizací včetně Psychosociálního intervenčního týmu, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, České školní inspekce či České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Díky oborové spolupráci s krizovými interventy, právníky, sociálními pracovníky a dalšími vznikl materiál, který poskytuje ucelený pohled na řešení mimořádných situací ve školách a školských zařízeních.

plk. Mgr. Martina WOLF ČAPKOVÁ, MV-generální ředitelství HZS ČR, PhDr. Bohumila BAŠTECKÁ, Ph.D., Psychosociální intervenční tým ČR

Požár Národního divadla z 12. srpna 1881 je snad jeden z nejznámějších požárů v dějinách hasičstva a českého národa. O průběhu požáru a okolnostech vedoucích k jeho vzniku, včetně mnoha spekulací o jeho příčině, bylo již v minulosti napsáno mnoho. K příležitosti 140. výročí požáru Národního divadla (ND) požádala Česká televize MV-generální ředitelství HZS ČR o spolupráci při tvorbě dokumentu s názvem Plameny nad Národním divadlem, který měl mimo jiné osvětlit příčinu vzniku požáru.



Verzemi příčiny požáru, které byly úřady v 80. letech 19. století prověřovány, bylo úmyslné zapálení neznámým pachatelem a nedbalostní jednání řemeslníků Emila Jenische a Václava Zinniburga, kteří v osudný den prováděli na střeše ND práce za použití otevřeného ohně. Pro verzi úmyslného zapálení neexistovaly žádné přímé důkazy, ale doba českého obrození a formování budoucího samostatného českosloven­ského státu zavdala příčinu vzniku teorie, že požár byl založen ze závisti německy mluvící částí obyvatelstva Rakouska-Uherska. Pro nedostatek důkazů podporujících verzi úmyslného založení požáru byla nakonec oficiálně jako verze příčiny vzniku požáru ND stanovena nedbalost zmíněných řemeslníků. 
Za tímto účelem vznikla pracovní skupina tvořená příslušníky Technického ústavu požární ochrany a MV-generálního ředitelství HZS ČR. 
Na začátku byla provedena rozsáhlá rešerše všech dostupných materiálů a byly vypracovány podklady shrnující všechny relevantní a věrohodné informace. Poté bylo provedeno místní šetření a prohlídka prostor ND. Podklady byly následně použity jak pro scénář dokumentu, tak pro modelovou zkoušku, jejímž cílem bylo potvrzení či vyvrácení oficiálně stanovené verze příčiny vzniku požáru.
Vyhodnocením podkladů získaných studií a prohlídkou prostor ND bylo zřejmé, že pro osvětlení možné příčiny vzniku požáru bylo potřeba vyrobit model části střechy a provést modelovou zkoušku, jejímž cílem bylo ověření možnosti vznícení dřevěného bednění střechy v důsledku tepelného působení rozžhaveného kovářského uhlí na povrch měděného plechu. 

Modelová zkouška
Model byl vytvořen na základě vytipovaného místa na střeše ND, konkrétně pod jímačem hromosvodu, kde v osudný den měli řemeslníci provádět pájení hromosvodu metodou tzv. tvrdého letování. Vzhledem k tomu, že toho dne panovalo deštivé a navíc i dosti větrné počasí, bylo použito kovářské uhlí, které má daleko vyšší výhřevnost, než k tomuto účelu běžně užívané uhlí. Řemeslníci však práci pro nezdar ukončili a odložili ji na další den. Předtím uhlí zalili vodou (asi 5 žejdlíků) a nasypali jej do dešťového žlabu, kde měla být kaluž vody po dešti [1]. 
Model byl zhotoven z dřevěné konstrukce tvořené hranoly o rozměrech 50 × 50 mm, která společně s OSB deskami tvořila jeho nosnou část. Tato nosná konstrukce byla následně pobita prkny na sráz o tloušťce 22 mm a šířce 110 mm zhotovené z nehoblovaného smrkového dřeva s vlhkostí 10 % ± 3 %. Na dřevěné bednění byl metodou falcování umístěn měděný plech o tloušťce 0,7 mm. Při zhotovení modelu byl kladen důraz na to, aby se co možná nejvíce podobal původní skladbě střešního pláště. Rozměry modelu a jeho vzhled je patrný z obr. 1.

Obr. 1 Vlevo pohled na místo pod jímačem hromosvodu na střeše ND (červeně je vyznačen obrys modelu), vpravo model bez měděného plechu s vyznačenými rozměry

Podmínky zkoušky byly vztaženy co nejvíce k těm, které panovaly 12. srpna 1881. Vzhledem k tomu, že v den požáru foukal silný jihozápadní vítr (podle odhadů dosahoval rychlosti až 70 km/h), byla nejprve provedena numerická modelace rychlosti proudění vzduchu na střeše ND, resp. místa vytipovaného pro zhotovení modelu. Z výsledku numerické simulace bylo stanoveno, že v předmětném místě se rychlost proudění vzduchu pohybovala v rozmezí 1,5 až 3 m/s (obr. 2). Pro imitaci proudění vzduchu v tomto rozmezí byl za zadní část modelu umístěn přetlakový ventilátor. Rychlost proudění vzduchu byla po celou dobu zkoušky zaznamenávána stacionárním a přenosným anemometrem. 
Pro zkoušku bylo použito černé kovářské uhlí s velikostí frakce do 50 mm. Odhadem 1 500 gramů uhlí bylo před započetím zkoušky pomocí pevného podpalovače a propan-butanového hořáku přivedeno k intenzivnímu žhnutí.

Obr. 2 Grafický výstup z numerické simulace rychlosti proudění vzduchu z 12. srpna 1881 (šipkou je označena poloha vytipovaného místa pro zhotovení modelu)

K měření teplot v průběhu zkoušky bylo použito 10 termočlánků (TČ). Sedm TČ bylo instalováno pod měděný plech do míst uložení žhavého uhlí, tři byly umístěny na zadní stranu dřevěného bednění (skrz OSB desku) a jeden snímal vně modelu teplotu uvnitř hromádky uhlí. Zadní část modelu byla překryta netkanou textilií. Zkouška probíhala v uzavřeném prostoru a její průběh byl zaznamenáván také prostřednictvím termokamery. 

Průběh zkoušky
Zkouška započala vložením rozžhaveného uhlí do nároží modelu. Ve 13. minutě zkoušky byl zaznamenán bílý kouř stoupající z bočních stran modelu, zároveň zde bylo patrné srážení vlhkosti z prken bednění. Kontrolou záznamů teplot v tomto čase bylo zjištěno, že nejvyšší zaznamenaná hodnota pod měděným plechem byla zhruba 400 °C. Ve 32. minutě zkoušky došlo k zvýšení intenzity vývinu kouře vycházejícího z bočních stran modelu. V 56. minutě zkoušky byla ze zadní strany odstraněna netkaná textilie. Po jejím odstranění bylo na zadní straně modelu, konkrétně v jeho zadním rohu, zazna­menáno plamenné hoření. Plameny měly délku asi 50 mm. 
Zkouška byla ukončena po 60 minutách. Poté byl sejmut měděný plech a zkontrolován stav dřevěného bednění. Na prknech, která byla přímo pod vrstvou žhavého uhlí, byla patrná výrazná tepelná degradace, jejíž míra se snižovala se zvětšující se vzdáleností od rohu modelu. Po ukončení zkoušky docházelo i nadále k trvalému žhnutí prken.

Obr. 4 Pohled na zkušební model po sejmutí měděného plechu a výraznou tepelnou degradaci prken bednění v rohu

Vyhodnocení zkoušky
Vznětlivost dřeva stanovená v laboratorních podmínkách se pohybuje v širokém rozmezí od 220 °C až do 390 °C. Hodnoty závisejí na druhu a formě dřeva, na druhu zkušební metody, podmínkách tepelného namáhání vzorku a na dalších faktorech. 
Minimální teplotní hranice počátku exotermických reakcí s možností vzniku procesu žhnutí udávaná na základě praktických a teoretických poznatků a výsledků měření je přibližně 200 °C, pouze pro případy dlouhodobého namáhání dřeva (desítky hodin), většinou v nekompaktní formě (např. pilin), je v oblasti teplot 100 až 200 °C. V každém případě však vzniku exotermických reakcí vedoucích ke žhnutí předchází rozklad dřeva, projevující se změnou jeho vzhledu [2]. Teplota žhnutí smrkového dřeva je 305 °C, teplota vznícení je 397 °C (udáváno pro smrkové dřevo s obsahem vlhkosti 9 % a objemové hmotnosti 422 až 432 kg/m3) [3]. 
V průběhu modelové zkoušky nebylo možné vizuálně sledovat změny vzhledu dřeva v důsledku jeho překrytí měděnou krytinou. Z průběhu teplot zaznamenaných na TČ 1, který byl umístěn co nejblíže rohu, je však zřejmé, že po 28 minutách došlo k zahájení rozkladu dřeva a byly splněny podmínky pro vznik exotermických reakcí projevujících se jeho trvalým žhnutím. Z průběhu teplot na TČ 1 je dále patrné, že od 30. minuty docházelo k trvalému růstu teploty. To bylo způsobeno vznícením a následným hořením prkenného bednění. 
Průběh zkoušky, resp. teplotu uhlí zásadně ovlivňovala rychlost proudění vzduchu v místě uložení žhavého uhlí. Míru tepelného namáhání dřevěného bednění ovlivňovala také přítomnost OSB desky v nosné konstrukci modelu. OSB deska způsobila vyšší akumulaci tepla v exponovaném místě v důsledku absence proudění vzduchu kolem zadní stěny bednění (na rozdíl od skutečné skladby střešního pláště). Zkouškou bylo ovšem prokázáno, že k překročení teploty žhnutí, resp. vznícení dřevěného bednění by došlo i při absenci OSB desky. Na druhou stranu je také potřeba konstatovat, že rychlost šíření požáru (tepelná degradace dřevěného bednění) by byla bez přítomnosti OSB desky rychlejší vlivem přístupu vzdušného kyslíku.

Obr. 5 Graf průběhu teplot pod plechem (TČ 1 až TČ 7)

Závěr
Modelovou zkouškou bylo potvrzeno, že příčinou vzniku požáru ND z 12. srpna 1881 mohlo být nedbalostní jednání řemeslníků, kteří toho dne pracovali na střeše s otevřeným zdrojem zapálení. Tato skutečnost není opřena jen o samotné výsledky modelové zkoušky, ale lze o této verzi uvažovat i na základě zkušeností s požáry podstřešních prostorů, které jsou často později zpozorovány a následně se rychle šíří, jako tomu bylo i v případě tohoto požáru.
Přesnou příčinu vzniku požáru se zcela jednoznačně nikdy nedozvíme. Použitím novodobých poznatků v oblasti vyšetřování vzniku požárů a vědeckých metod se však můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti k této verzi přiklonit. 

Použitá literatura
[1]    POLANECKÝ, Václav, Barbora PÁLKOVÁ a Roman PŮTA. Zpracované podklady pro scénář „Národní divadlo“, 2021. 
[2]  MASAŘÍK, Ivo. 1881: Proč hořelo Národní divadlo? Dva zámečníci dostali týden vězení [online]. [cit. 2022-04-28]. Dostupné z: https://www.pozary.cz/clanek/1960-1881-proc-horelo-narodni-divadlo-dva-zamecnici-dostali-tyden-vezeni/.
[3]    Dipl.-Chem. Dr. rer. nat. Hans-Dieter Steinleitner a kol. Tabulky hořlavých a nebezpečných látek, 1980.

kpt. Ing. Daniel MLČOCH, Technický ústav požární ochrany, foto archiv Technického ústavu požární ochrany