INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM (IZS)

doc. RNDr. Petr Linhart, CSc.

Praha 2004

Historický vývoj

Rostoucí počet tzv. každodenních negativních událostí a přírodních a technogenních katastrof, složitost jejich likvidace a stále se zvyšující technická  náročnost při jejich likvidaci daly podnět počátkem devadesátých let k úvahám o novém přístupu k jejich rychlému a efektivnímu řešení. Obecně se docházelo k závěru, že je nutné ještě více prohloubit systém spolupráce mezi jednotlivými organizacemi, resp. jejich složkami, které se podílejí na záchranných a likvidačních pracích při vzniku různých druhů mimořádných událostí.

Potřeba řešit komplexně záchranný systém v České republice byla evidentní již v roce 1991. Jedním ze zásadních problémů v oblasti záchranářství v té době bylo určité legislativní vakuum pro oblast každodenních nehod, havárií i jiných nouzových stavů. Existovaly sice separátní právní předpisy pro některé oblasti ochrany, jako např. ochrana před požáry, povodněmi, nákazami a epidemiemi, ochrana čistoty vod atd., které řešily ochranu před těmito jevy izolovaně, ale neexistoval právní předpis postihující oblast ochrany a záchrany jako celek. Ve snaze o řešení této situace byly zvažovány a také prosazovány dva odlišnépřístupy k řešení.

První přístup vycházel z vybudování komplexního záchranného systému na bázi stálých institucí směrem od shora dolů, které se měly zabývat záchranářstvím. Hlavní náplní jejich činností mělo být zabezpečení efektivního plošného využití sil a prostředků, optimálního řízení a provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací při přírodních a antropogenních katastrofách, tzn. v situacích přesahujících možnosti a působnost jednotlivých samostatných složek. Tato varianta byla podporována především orgány civilní ochrany a některými představiteli rezortů a ústředních orgánů s tím, že dominantní postavení by zaujímaly územní štáby civilní ochrany, které by zároveň tvořily stálé sekretariáty záchranného systému. Zásadní slabiny tohoto přístupu spočívaly v evidentní skutečnosti, že celý systém civilní ochrany byl dlouhá léta budován především pro ochranu obyvatelstva v době války, ev. jako doplňková pomoc při rozsáhlých negativních událostech s velkým počtem ztrát a velkým rozsahem materiálních škod. Jeho „zpohotovení“ vyžadovalo značné časové lhůty, což naprosto neodpovídalo potřebám okamžitého zásahu. Rovněž určitý fond ochranné infrastruktury, kterým civilní ochrana disponovala a disponuje, není při řešení zejména každodenních událostí použitelný.

Druhý přístup budování záchranného systému vycházel z praktických zkušeností jednotlivých záchranných složek, které při likvidaci každodenních událostí byly nuceny vzájemně spolupracovat. V některých situacích, např. při hromadných dopravních nehodách, jejichž likvidace je vždy složitá, nebyly vzájemné vztahy mezi záchrannými složkami jednoznačně právně definovány a nebylo jasné, která složka odpovídá za celkový výsledek zásahu. Základem tohoto přístupu byla tedy součinnost, k jejímuž efektivnímu uskutečňování stačilo pouze právně definovat a v praxi realizovat potřebné kompetence. Systém součinnosti je založen na velmi úzké spolupráci tří základních složek – hasičů, zdravotnické záchranné služby a policie, které v průběhu historického vývoje také vstoupily do širokého podvědomí, neboť zejména ve velkých městech jsou především hasiči chápáni jako univerzální složka při poskytování pomoci. Protagonisté tohoto přístupu byli především hasiči.

Z historických, ale zejména z objektivních důvodů a ze zkušeností z vyspělých evropských států byla dána přednost přístupu, který preferoval zvýšení úrovně spolupráce uvedených třech základních složek. Výsledkem společného úsilí nejen v oblasti záchranářství při každodenních událostech bylo přijetí Usnesení vlády České republiky ze dne 18. března 1992 č. 187 k návrhu na vytvoření havarijních komisí územních orgánů k plánování a řízení opatření při vzniku nežádoucích událostí (nehod, havárií a živelních pohrom), v němž vláda mimo jiné ukládá ministru životního prostředí připravit návrh zákona o prevenci a likvidaci nežádoucích událostí (nehod, havárií a živelních pohrom) i jako hmotně-právní základnu pro působnost Havarijní komise vlády České republiky a okresních havarijních komisí; zásady zákona předložit vládě do 30. června 1992. Vzhledem k nadcházejícím volbám v roce 1992, k přijetí zásadních politických rozhodnutí o rozdělení státu a z toho vyplývajících změn se tento úkol nepodařilo úspěšně dořešit.

V podmínkách již samostatné České republiky bylo přijato Usnesení vlády České republiky ze dne 20. ledna 1993 č. 22 k návrhu koncepce ministerstva vnitra v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti a k doktríně Policie České republiky, které mimo jiné ukládá ministru vnitra ve spolupráci s ministry obrany, zdravotnictví, hospodářství, životního prostředí a místopředsedou vlády a ministrem financí předložit do 30. dubna 1993 zásady pro vytváření Komplexního záchranného a bezpečnostního systému České republiky. I přes  formulaci „Komplexní záchranný a bezpečnostní systém“ byly bezpečnostní otázky řešeny odděleně od záchranného systému a v oblasti záchranářství bylo výše uvedené usnesení naplněno přijetím Usnesení vlády České republiky ze dne 19. května 1993 č. 246 k návrhu zásad Integrovaného záchranného systému, v němž vláda schvaluje zásady Integrovaného záchranného systému, uvedené v jeho příloze a ukládá:

1.  ministrovi vnitra a ministrovi životního prostředí za účelem vytvoření právních předpokladů fungování Integrovaného záchranného systému zapracovat zásady Integrovaného záchranného systému do návrhu zásad zákona o prevenci a likvidaci havárií a předložit návrh zásad tohoto zákona vládě do 15. června 1993.

2.  ministrovi vnitra

a)    předložit vládě návrh na zřízení Ústřední havarijní komise a návrh jejího statutu do jednoho měsíce po schválení zákona o prevenci a likvidaci havárií,

b)    zabezpečit činnost operačního a informačního střediska Integrovaného záchranného systému do jednoho měsíce po schválení zákona o prevenci a likvidaci havárií,

c)    ve spolupráci s ministry zdravotnictví, hospodářství a obrany vypracovat návrh technického řešení propojitelnosti stávajících spojových prostředků složek Integrovaného záchranného systému.

            Integrovaný záchranný systém (dále jen „IZS“) byl vytvořen především pro provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací při živelních pohromách a jiných mimořádných událostech. Náplní jeho činnosti je zejména:

• eliminace bezprostředního vlivu havárie na osoby a životní prostředí,
• příprava na zahájení obnovy přijatelných životních podmínek, života společnosti a materiálních hodnot.

Hlavním úkolem IZS ve smyslu zásad obsažených v příloze citovaného usnesení vlády je koordinace postupu orgánů státní správy, samosprávy a záchranných složek při přípravě na likvidaci havárií a jejich zdolávání včetně odstraňování jejich následků. Takto chápaný IZS je z hlediska úkolového součástí širší problematiky státem garantovaného komplexu ochrany, bezpečnosti a obrany před negativními událostmi – systému civilního nouzového plánování.

Při tvorbě zásad IZS a postavení jednotlivých složek v něm se vycházelo především z:

• analýzy obecně závazných právních předpisů, které opravňují jednotlivé složky k činnosti a z jejich odpovědnosti za splnění úkolů při likvidaci havárií,
• reálného a časově dostupného nasazení stávajících sil a prostředků,
• možnosti iniciace systému prostřednictvím zavedených telefonních linek tísňového volání.

V rámci kompetencí, daných obecně závaznými předpisy, mohou být k řešení vzniklé situace povolány i ostatní složky a subjekty, které netvoří základní složky. Základní složky IZS jsou ve smyslu přílohy usnesení vlády č. 246/1993 požární ochrana, zdravotnická záchranná služba a policie.

V rámci IZS nebyly vytvořeny žádné nové pevné orgány a struktury, ale úkoly byli pověřeni ministr vnitra a vedoucí představitelé územních orgánů státní správy a samosprávy. Rozhodující a stmelující faktor IZS vycházel z pravomoci a odpovědnosti představitele územního orgánu státní správy, která byla dána zejména ustanovením § 5 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mohli přednostové tehdejších okresních úřadů v případě mimořádné události vyhlásit pro území okresu nebo jeho části stav ohrožení.

Pravomoc požadovat pomoc právnických a fyzických osob při provádění záchranných prací v důsledku mimořádných událostí a živelních pohrom měl ve smyslu zákona č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů, úplné znění zákon č. 91/1995 Sb., také velitel jednotky požární ochrany. Protože požární ochrana má vybudovaný celoplošný, permanentně fungující informační systém a velitelé požárních jednotek mají s likvidacemi různých havárií praktické zkušenosti, bylo v zásadách IZS stanoveno, že budou řídit součinnost jednotlivých složek v místě zásahu do doby, než převezme řízení příslušný územní představitel státní správy, ev. té složky, která provádí rozhodující činnost.

Přestože citované usnesení vlády č. 246/1993 Sb. mimo jiné také uložilo ministru životního prostředí a ministru vnitra zpracovat zásady IZS do návrhu zákona o prevenci a likvidaci havárií, tento zákon se nepodařilo z nejrůznějších objektivních a subjektivních důvodů připravit a přijmout.

V rámci Ministerstva vnitra plnilo úlohu ústředního orgánu pro IZS ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. K zabezpečení úkolů tehdejších okresních úřadů při usměrňování IZS vydalo Ministerstvo vnitra v roce 1996 metodické pokyny, upravující podrobnosti o zřizování okresních havarijních komisí, jejich činnosti a vnitřní organizaci a metodiku zpracování okresních havarijních plánů včetně vzorového statutu okresní havarijní komise. V roce 1998 byly ředitelstvím Hasičského záchranného sboru ČR zahájeny přípravy podkladů pro legislativní úpravu zavedení tísňového volání 112 na území ČR na základě rozhodnutí Rady Evropských společenství č. 91/393/EEC o zavedení jednotného tísňového čísla. O rok dříve ale vláda rozhodla, že problematika IZS bude řešena samostatným zákonem, který by měl být schválen s dalšími souvisejícími zákony současně.

Legislativa

Základním právním předpisem pro IZS je zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (dále jen „zákon o IZS“). Tento zákon vychází z usnesení vlády č. 246 z roku 1993, které stanovilo zásady IZS a jeho poslední znění reaguje na ukončení činnosti okresních úřadů a rozdělení působnosti v oblasti IZS mezi orgány kraje, Hasičský záchranný sbor České republiky a orgány obcí s rozšířenou působností.

Zákon o IZS vymezuje jeho existenci, stanoví jeho složky a jejich působnost, pokud tak nestanoví zvláštní právní předpis, působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávních celků, práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na mimořádné události a při záchranných a likvidačních pracích a při ochraně obyvatelstva před a po vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu.

Text zákona o IZS je členěn do 4 částí a 38 §, každá část je ještě rozdělena na hlavy:

Část první

Hlava I:                Základní ustanovení (§ 1 až 2)

Hlava II:              Integrovaný záchranný systém (§ 3 až 5)

Hlava III:             Postavení a úkoly státních orgánů a orgánů územně samosprávných celků při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací (§ 6 až 18)

Hlava IV:             Organizace záchranných a likvidačních prací v místě zásahu (§ 19 až 22)

Část druhá:          Práva a povinnosti právnických a fyzických osob při mimořádných událostech

Hlava I:                Právnické osoby a podnikající fyzické osoby (§ 23 až 25)

Hlava II:              Výjimky (§ 26)

Hlava III:             Kontrola, pokuty, náhrada a finanční zabezpečení (§ 27 až 31)

Hlava IV:             Ustanovení společná a závěrečná (§ 32 až 35)

Část třetí

Hlava I:                Změna zákona o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (§ 36)

Hlava II:              Změna stavebního zákona (§ 37)

Část čtvrtá:           Účinnost (§ 38)

Zásadním prováděcím dokumentem k zákonu o IZS je vyhláška Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému, ve znění vyhlášky č. 429/2003 Sb. (dále jen „vyhláška o IZS“). Poslední znění vyhlášky o IZS reaguje obdobně jako poslední znění zákona o IZS na ukončení činnosti okresních úřadů a rozdělení působnosti v oblasti IZS. Vyhláška o IZS je členěna do 7 částí, 32 § a její součástí jsou 2 přílohy:

Část první:           Zásady koordinace integrovaného záchranného systému při společném zásahu (§ 1 až 11)

Část druhá:          Zásady spolupráce operačních středisek základních složek (§ 12)

Část třetí:             Podrobnosti o úkolech operačních a informačních středisek (§ 13)

Část čtvrtá:           Obsah dokumentace integrovaného záchranného systému, způsob zpracování dokumentace a podrobnosti o stupních poplachu poplachového plánu (§ 14 až 24)

Část pátá:             Zásady způsobu zpracování, schvalování a používání havarijního plánu kraje a vnějšího havarijního plánu (§ 25 až 28)

Část šestá:            Zásady způsobu krizové komunikace a spojení v integrovaném záchranném systému (§ 29 až 30)

Část sedmá:         Závěrečná ustanovení (§ 31 až 32)

Příloha č. 1:         Způsob zpracování havarijního plánu kraje

Příloha č. 2:         Způsob zpracování vnějšího havarijního plánu

Souvisejícími právními předpisy jsou zákony a nižší právní normy, reglementující především činnost základních složek IZS, tj. Hasičského záchranného sboru České republiky, jednotek požární ochrany zařazených do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnické záchranné služby a Policie České republiky a také činnost ostatních složek IZS.

IZS v současné podobě je právně vymezený, otevřený systém koordinace a spolupráce zákonem o IZS stanovených základních a ostatních složek, předurčený k likvidaci každodenních událostí,  přírodních a antropogenních katastrof. Je  součástí systému vnitřní bezpečnosti státu a podílí se na naplňování ústavního práva občanů na poskytnutí pomoci v případě ohrožení zdraví nebo života ze  strany státu.

Je určen pro děti do 16 měsíců věku. Chrání proti účinkům radioaktivních i otravných látek a BBP.

Vak je vyroben z pogumované tkaniny žluté barvy a napíná se na dřevěnou kostru, k níž je možno připojit popruhy pro přenášení vaku na zádech. Obal vaku je propojen pomocí vrapované hadice s filtrem MOF připojeným ke křídlovému dmychadlu. Po vložení dítěte je zapotřebí vhánět do vaku asi 6 litrů vzduchu za minutu( 6 zdvihů dmýchadla) a po 10 minutách dmýchaní je možno udělat5 až 10 minut přestávku.

Technické data:

• snesitelnost až 6 hodin
• hmotnost  
  • vak s kostrou 2670 g
  • filtr s hadicí 740 g
  • dmychadlo 700 g
• rozměry
  • plocha dna 80 x 22 cm
  • výška cca 35 cm
  • vrapovaná hadice 105 až  110 cm

Příprava vaku k použití

Sestavování vaku se provádí na rovné podložce překryté měkkým materiálem (např. pokrývkou).

Sestaví se kostra vaku, zasune do Připraveného obalu a obal se upevní. Na dmychadlo se nasadí filtr MOF, dmychadlo se spojí a vrapovanou hadicí a ta se připojí k vstupnímu ventilu vaku (na pravém čele vaku). Několikanásobným  stlačením dmychadla se zkontroluje, zda do vaku prochází vzduch.

Dítě se vloží do vaku a uzavírací chlopně s lištami se rychle srolují a pomocí zajišťovacích poutek upevní. Pak obsluha ihned zahájí dmýchaní vzduchu. Polohu dítěte je možno upravit v průběhu použití vaku pomocí manipulační rukavice, která je součásti vaku. Návod k sestavení a obsluze vaku je přiložen u každé soupravy.

Zdroj: Předpis CO-51-14

Nutnost nepřetržitého pozorování důležitých objektů a prostorů potvrdily četné zkušenosti ze II. světové války. Proto se s pozorovatelnami počítalo již v okamžiku založení Civilní obrany. Hysterie z možného vypuknutí III. světové války dovedla CO až na okraj propasti. Panovalo přesvědčení, že každé opatření provedené v míru je mnohonásobně lepší než spěšná improvizace ve válce, a tak se chvatně budovalo a stavělo. Civilní obrana přešla na ochranu před jaderným nebezpečím od roku 1956, stejně jako Lidové milice, zatímco ČSLA procvičovala jaderné nebezpečí již od roku 1954. Pod tlakem hrozby nové války však ještě několik let poté vznikaly pozorovatelny se zastaralými prvky, neboť válka mohla přijít každým okamžikem.

Projektanti tehdy řešili podobný problém jako jejich kolegové z dob první republiky. Neznalost projektování tohoto typu staveb spolu s časovou tísní vykonaly své. Tak vznikla již mnohokrát zmiňovaná pozorovatelna v České Třebové na kopci Jelenice. K prefabrikovanému einmannbunkeru přistavěli týlové místnosti. Využívání německých einmannbunkerů v počátcích CO není ničím neobvyklým, jak ukazuje dvojice einmannbukerů u hráze VD Orlík.

Teprve v roce 1955 byly vydány závazné předpisy pro budování krytů CO. Podle nich byly následně projektovány i pozorovatelny, pro které sice vznikly typové podklady, ale nikoliv zvláštní předpisy s technickými normami. To se později ukázalo jako ne příliš šťastné rozhodnutí. Pozorovatelny CO byly stejně jako kryty stavěny monoliticky, s minimálním použitím betonových prefabrikátů a bez kamenné rovnaniny. Jako vzor sloužily kryty CO pro pozorovatelny i před rokem 1955, z čehož vyplývá například občasná absence ventilace. Ta byla do krytů CO systematicky instalována teprve od roku 1955. Velký problém představovaly průzory, které se u krytů nevyskytují. Projektanti to řešili na základě svých vlastních představ. Při průzkumu proto lze narazit na širokou škálu řešení tvarů průzorů i jejich uzavírání. Výsledkem může být pozorovatelna s uzavíratelnými trubkami ventilace, tlakově odolným vstupním poklopem, ale s otevřenými a nechráněnými průzory, jako je tomu ve Frýdku-Místku a dalších pozorovatelnách.

Náklady na stavbu jedné betonové pozorovatelny se pohybovaly přibližně v rozmezí 20 až 30 000 Kčs po měnové reformě v roce 1953. Není bez zajímavosti, že navzdory této finanční náročnosti ŠTOK (Štáby CO okresů) nikdy neuvažovaly o provizorních kamenobetonových nebo dřevozemních pozorovatelnách. Pokud pozorovatelna nebyla postavena, v případě vyhlášení „Situace ohrožení“ měla na jejím místě vzniknout polní pozorovatelna, budovaná svépomocí. Opět zde vidíme určitý vliv předpisů pro kryty, které v případě absence měly rovněž nahradit dřevozemní provizoria budovaná svépomocí.

Přibližně mezi lety 1954 až 1960 v nebývalé míře bujela výstavba pozorovatelen, často až nesmyslného počtu a odolnosti. Omezení, vztahující se k regulaci výstavby pozorovatelen, přišlo až v polovině 60. let.

Nejednotný vývoj zejména v první polovině 50. let přinesl vznik prvních netypických pozorovatelen. Ještě neexistovaly jakékoliv předpisy ani vzorové výkresy. Krajské a okresní štáby CO proto jednoduše přistoupily k projektování pozorovatelen podle vlastních představ. Není bez zajímavosti, že podle těchto projektů se stavělo v některých okresech ještě v 60. letech, ačkoliv v té době již existovaly jednotné typové podklady. Důkazem je pozorovatelna na Kunětické hoře u Pardubic, postavená roku 1964. Některé realizace potom naznačují, že tyto podklady si mezi sebou okresní štáby předávaly. Můžeme poukázat na podobu pozorovatelen v Náchodě a Ostravě.

Nejprve se zmíníme o cihlových pozorovatelnách. V poválečném období bychom očekávali monolitické betonové pozorovatelny. Opak je pravdou. Přinejmenším v prvních třech letech existence CO skutečně vznikaly také cihlové pozorovatelny. Na prvním místě uveďme tři pozorovatelny v Ústí nad Labem. Dvě šestiboké stojí na Střekovském sedle (dnes zničená) na Holoměři a jedna, ve tvaru kvádru, v Hostovicích. Nekvalitní beton a cihly zde doplňuje heraklit. Nesmyslně rozměrná okna shora překrývá rozšiřující se kšilt střechy. Objekt na Střekovském sedle měl průzory dodatečně zazděné. Z původních šesti zůstal zachován jen jeden.

Vskutku miniaturní jsou čtyři pozorovatelny s jedním průzorem ve Vsetíně. Vnitřní rozměry činí pouhých 140 x 140 cm. Stropy jsou ze železobetonu. Důvodem výstavby byla jednoznačně vsetínská zbrojovka.

Druhou, naštěstí podstatně bohatší skupinou, jsou betonové pozorovatelny. Výčet můžeme zahájit v Českých Budějovicích. Tři pozorovatelny shodné konstrukce sestávají z betonových zdí o tloušťce přibližně 35 cm a mírně přesahujícím stropem. Vstupní plechové dveře jsou umístěny v sousedství čelního průzoru o šířce 180 cm. Ve dvou postraních zdech jsou průzory o poznání užší.

Ve srovnání s touto překotnou výstavbou kontrastně vystupují jihlavské pozorovatelny. V letech 1953–1955 zde vznikly čtyři monolitické pozorovatelny, a dále pátá u dokončované přehrady Vír I. Do objektů se vstupuje šachtou se stupačkami. Následují tlakově odolné dveře, za kterými se nachází odpočívárna vybavená kamny. Po žebříku je možné vystoupat do pozorovací místnosti. Ta svým vzhledem připomíná prvorepublikové bunkry starého typu. Tři široké průzory jsou uzavíratelné pomocí několika okenic. Odlišná je pouze pozorovatelna Jihlava-Hybrálec, neboť postrádá týlovou místnost.

Téměř stejně staré jsou pozorovatelny v Plzni. V lokalitách Mikulka, Homolka a Lobzy vznikla trojice válcových pozorovatelen, která stála již v roce 1956. Jako nejstarší z nich se jeví Mikulka. Její průzory jsou zazubené a výrazně převýšené směrem vzhůru. Vstup je umístěn poněkud složitě mimo objekt, pomocí šachty. Nutno podotknout, že stejný typ vznikl i v Kralupech nad Vltavou na kopci zvaném Hostibejk. Podle pozorovatelen v Plzni pak byly zřízeny další, a sice v Sokolově a Karlových Varech. Přitom stojí za zmínku, že plzeňské pozorovatelny mají čtyři průzory, které mezi sebou svírají úhel 90°. Naproti tomu u objektů v Sokolově a Karlových Varech jsou průzory rozmístěny podle potřeby, nebo dokonce jen v počtu tří. Příkladem může být pozorovatelna u nádraží Karlovy Vary-Dvory. Všechny zmíněné pozorovatelny jsou vybaveny odpočívárnou ve spodním patře a většina má průzory uzavíratelné pomocí plechových desek.

V Karlových Varech rovněž najdeme pozorovatelny zhotovené podle názoru zdejšího ŠTOK. V lokalitách Tři Kříže a Bohatice stojí betonové pozorovatelny se třemi zazubenými průzory a zdmi o mimořádné tloušťce 60 cm. Vstup zajišťují dveře v přístavbě, vedoucí do týlové místnosti. Původní terén prozrazují cihlové obezdívky a izolace.

Další typ pozorovatelny vznikl nejspíš v Děčíně. Ve zdejším archivu se dokonce dochovala část stavební dokumentace pocházející z roku 1956, kdy byly pozorovatelny postaveny. V podstatě jde o krychli, která má jediný pozorovací průzor vložený do hrany v sousedství vstupu. Tyto objekty zcela postrádají zázemí a vnitřní prostor o výměře přibližně 4 m2 mohl posloužit jen dvoučlenné hlídce. Právě děčínské pozorovatelny vykazují určitou rozmanitost. Pozorovatelna na Popovickém vrchu má kvalitní ventilační systém, u objektu na Stoličné hoře najdeme zeslabený strop, a pozorovatelna na Malém Chlumu má seříznuté nároží s průzorem. Právě objekt na Malém Chlumu vykazuje vyšší kvalitu stavby i zpracování betonu, nežli dvě zbylé kolegyně, leč navzdory tomu postrádá ventilační systém. Mimo Děčína dvě pozorovatelny tohoto typu stojí v Ústí nad Labem, a to na Střížovickém vrchu a Erbenově vyhlídce, přičemž u obou chybí jakákoliv ventilace. V Litvínově se rovněž nacházejí dvě pozorovatelny – při silnicích na Klíny a Meziboří. Posledním případem je pozorovatelna na Černém vrchu u Chomutova. Ta jediná nemá umístěn vstup v sousedství pozorovacího průzoru, ale v zadní stěně. Určitou variantu tohoto typu představují čtyři pozorovatelny ve Vsetíně.

Rovněž v Adamově u Brna ŠTOK rozhodl o vybudování permanentních pozorovatelen podle vlastního uvážení. Celkem zde vznikly tři objekty, jejichž charakteristickým prvkem jsou široké zazubené průzory bez možnosti uzavření.

Odlišnou cestou se vydal ŠTOK v Hradci Králové. V roce 1960 zde postavili pouze jednu pozorovatelnu. Vstupní šachta s poklopem vede k tlakově odolným dveřím, za nimiž se nachází pozorovací místnost. Ta, vzhledem k rozměrům, poskytla i dostatek místa pro odpočinek. Pozorování umožňovaly tři uzavíratelné zazubené průzory v přední části půlkruhové místnosti. Dostatečnou ochranu osádky navíc zajišťovaly takřka 60 cm silné stěny a strop. V tomto případě stavitelé dali přednost kvalitě před kvantitou, ale i přesto zde vidíme obvyklý problém, kdy pozorovací průzory uzavírají pouze plechové záslepky bez těsnění.

Poslední, poněkud subtilní řešení pozorovatelen najdeme v České Třebové, Náchodě a Pardubicích. Jde se o oktogonální pozorovatelnu s týlovou místností. Vstup je veden šachtou, jen objekty Česká Třebová-Lhotka a Semanín mají chodbičku se schodištěm a plechovými dveřmi. Tloušťka stropů kolísá mezi 16 až 30 cm, naopak tloušťka zdiva je konstantních 30 cm železobetonu. Pozorovací místnosti mají čtyři průzory. V tomto ohledu vyniká pozorovatelna na Kunětické hoře u Pardubic, která má průzorů šest. Pakliže stavby v České Třebové a Pardubicích vykazují určité odchylky, tři pozorovatelny v Náchodě jsou téměř shodné. Na rozdíl od výše uvedených mají však zahrnutou týlovou místnost a jsou opatřeny maskovacím nátěrem. Pro úplnost můžeme dodat, že tyto objekty se nacházejí v lokalitách Branka, Dobrošov a Pavlišov – tato měla původně stát na Kašparáku, od čehož bylo upuštěno vzhledem k omezenému výhledu i vyšší pravděpodobnosti zásahu.

Poněkud vzdálenou variantu těchto pozorovatelen najdeme v Ostravě. Objekty jsou unifikované, podobně jako v Náchodě. Zde se jedná o pozorovací místnost ve tvaru šestihranu se šesti šikmými průzory. Vstup je opět veden šachtou, která se dole rozšiřuje a částečně tak supluje týlovou místnost, o čemž svědčí háky na pověšení výstroje. Z tohoto prostoru vedou stupačky do pozorovací místnosti bez jakéhokoliv uzávěru. Celá pozorovatelna tak v podstatě tvoří jeden prostor, což není příliš obvyklé řešení.

Takto tedy vypadaly projekty pozorovatelen v podání jednotlivých okresních štábů CO. Vedle této směsice poměrně odolných objektů můžeme napříč celou republikou narazit na pozorovatelnu, pro níž se mezi bunkrology vžilo označení „kostka“. Jde o krychlovou pozorovací místnost se třemi pozorovacími průzory. Tento typ a jeho varianty vznikly pravděpodobně v roce 1955, souběžně s prvními předpisy pro výstavbu krytů. Snad nejstarší jsou pozorovatelny v Prostějově, vybavené dřevěnými dveřmi a postrádající týlovou místnost. Následovaly další varianty, které jsou blíže rozepsány v kapitole Typologie pozorovatelen starého typu. Přitom je jasně patrné, že vedle sebe existovala realizace výše zmíněných projektů v rámci okresů a návrhů podle centrálně schváleného typového podkladu. Příčin je několik. Schválený projekt atypické pozorovatelny mohl čekat několik let na realizaci, než byly k dispozici potřebné finanční prostředky. Mezitím vznikl typ „kostka“, ale už nebylo možné zasahovat do schválených výkresů, a tak v některých případech postavili pozorovatelnu, o níž sami projektanti už v době výstavby věděli, že je „zastaralá“.

Na úrovni okresů byla CO značně decentralizovaná. Souviselo to s tehdejšími představami, že každý okres musí být soběstačný při likvidaci následků konvenčního vzdušného útoku nepřítele. O spolupráci mezi jednotlivými okresy nebo kraji se tehdy ještě neuvažovalo. Každý okres i kraj se tak stal samostatně fungujícím organismem, kde vznikaly stavby CO bez vnějších zásahů a dozoru. ŠTOK se mohl rozhodnout, zda přijme typový podklad, obrátí se na kolegy z jiného okresu, nebo vypracuje vlastní pozorovatelny. Velmi svérázně se k této problematice postavili ve Frýdku-Místku. V letech 1958–1960 zde vyvinuli vlastní typ pozorovatelny, který jednoznačně vychází z typových podkladů. Výsledek je však přece jen odlišný. Pětice hranatých pozorovatelen má vstup vedený šachtou s poklopem do pozorovací místnosti se třemi průzory. Co se však projektantům nepovedlo, je ochrana interiéru. Ačkoliv vstup i ventilační trubky uzavírají tlakově odolné prvky, pozorovací průzory jsou zcela otevřené. Naprosto mimořádné je potom umístění těchto pozorovatelen v terénu. Osy čelních pozorovacích průzorů se překrývají jen u dvou objektů. Zbylé jsou namířené na severovýchod a pozorují Paskov, Ostravu a Havířov.

Další vývoj pozorovatelen zůstává prozatím nejasný. Přestože existuje přibližně pět desítek objektů starého typu a dalších místních typů, není možné výstavbu jediného z nich doložit po roce 1965, kdy CO dokončila přechod na ochranu před jaderným nebezpečím. Teprve na počátku 80. let vznikl nový typ pozorovatelny, který byl záhy uveden do praxe. Výše nastíněné období zdánlivého stavebního klidu patrně souvisí s raným stavem skutečného poznání pozorovatelen. Nicméně to zároveň může souviset se změnou předpokládaného vývoje úderu vojsk NATO. Namísto bodového konvenčního bombardování očekávala CO použití jaderných zbraní a vznik rozsáhlých zamořených prostorů. Část pozorovatelen se tak rázem ocitla přímo v ohroženém prostoru a některé byly dokonce zakonzervovány a opuštěny, jako objekt u hráze VD Lipno. Dalším impulsem mohla být změna vojenské doktríny, neboť právě na podzim roku 1964 vznikl plán pro útok ČSLA na západ. V souvislosti s tímto byla ukončena výstavba prefabrikovaných objektů při západní hranici a změna v přístupu vedení války se nejspíš dotkla i budování permanentních pozorovatelen.

Určitý stavební ruch zaznamenaly pozorovatelny na počátku 70. let, kdy s nástupem tzv. normalizace došlo k zostření mezinárodní situace. V objektu Česká Třebová-Lhotka tehdy proběhlo zmenšení pozorovacích průzorů. U pozorovatelny Chomutov-Černý vrch byla instalována ventilace. Zarážející je fakt, že se v tomto období například neuskutečnila modernizace dřevěných poklopů brněnských pozorovatelen.

 Následně, na konci 70. let, přichází předzvěst nové éry pozorovatelen. Tehdy vznikla studie navrhující několik variant pozorovatelen, splňujících vysoké nároky ochrany osádky a vedení pozorovací činnosti. Obvodové zdivo nejodolnějšího typu mělo dosahovat úctyhodných 75 cm betonu. Přestože podle tohoto projektu nebyla postavena jediná pozorovatelna, návrh se stal velmi důležitý pro poslední fázi výstavby pozorovatelen.

Nejpozději v červnu roku 1981 vznikl projekt pozorovatelny, někdy označovaný jako „nový typ“. Celkové rozvržení sestává ze čtyř místností. Vstup zajišťují troje tlakově odolné dveře. V jedné z místnůstek stálo filtroventilační zařízení. Veškeré ventilační prostupy se daly uzavřít pomocí tlakových uzávěrů. Tento návrh přišel v okamžiku, kdy se změnila podoba řady měst. Některé starší pozorovatelny byly opuštěny jako nevyhovující. V ojedinělých případech stále nebyla dokončena síť pozorovatelen v minimálním počtu tří, jako v Hradci Králové. Proto zde vyrostly dvě pozorovatelny nového typu. Zvýšené nároky na výstavbu zapříčinily neobvyklou realizaci v Plzni-Mikulce, kde v těsném sousedství staré pozorovatelny vyrostla nová. To v Sokolově válcová pozorovatelna překážela místnímu lomu a jednoduše byla odvalena stranou. Nahradila ji nová pozorovatelna postavená v Královském Poříčí.

Další výstavbu přerušily události po roce 1989. Nicméně při zhlédnutí parametrů pozorovatelny nového typu je zjevné, že případné další zdokonalení by přišlo až po mnoha letech.

Zdroj ze kterého bylo čerpáno:

Zdroj: iDNES.cz, Jan Kužík,  23. listopadu 2017

„Dne (nevyplněno) byla napadena vodní díla Slapy a Orlík. JZ (jaderná zbraň) ráže (nevyplněno), Druh výbuchu (nevyplněno). Jelikož se jedná o nenadálé napadení vodních děl, kdy nebyla provedena řádná opatření daná „Plánem činnosti“, byly přehrady Slapy a Orlík naplněny vodou na plný stav. Hlavní město napadeno nebylo.“

Takto začíná typový plán nazvaný Průlomová vlna od roku 1982 uložený v donedávna nezpracované části fondu Krajské správy SNB Prahy a Středočeského kraje. Popisuje následky potopy i předpokládané postupy evakuace a záchranných prací. Fotokopie grafické části plánu nyní zveřejnil Archiv bezpečnostních složek. Jako první na ní upozornil server Aktuálně.cz.

Těžko si představit, jak by voda ze dvou přehrad Prahu skutečně poničila. Máte-li v paměti ničivou povodeň z roku 2002, která patří k největším přírodním katastrofám v moderních dějinách našeho státu, pak útok na přehrady by ji mnohonásobně překonal.

Prvním faktorem by byla absolutní neočekávatelnost situace. I kvůli tomu počítaly tehdejší bezpečnostní složky s tím, že zatopenou oblast nestihne opustit 42 500 osob, „které je nutné počítat jako ztráty nenávratné.“ Evakuováno by bylo 240 tisíc osob. Praha tehdy přitom měla zhruba 1 190 000 obyvatel. Obří vodní vlna by podle současných propočtů odborníků z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy ze Slap dorazila k hranicím Prahy za 40 minut. Karlův most by zasáhla o 15 minut později. Tak krátká doba nedává mnoho času na přípravu evakuace nebo snad nějakých opatření. Protipovodňové hráze by byly na mnoha místech zcela zbytečné, protože masa vody by se na Prahu valila rychlostí 30 kilometrů za hodinu a výška vlny by dosahovala až 22 metrů.

Podle plánů Civilní obrany a Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie) z roku 1982 by bylo zatopeno území o rozloze 32,17 km². Není bez zajímavosti, že původní dokument chybně uvádí objemovou jednotku, tedy kilometry krychlové. Hranice zaplaveného území by měla na pravém i levém břehu délku 89,3 kilometru.

Plány CO a SNB z roku 1982 můžete porovnat s propočtem průlomové vlny z počátku nového tisíciletí. Pouze obrysem je vyznačen rozliv vody při protržení Slapské i Orlické přehrady. Modře vybarvená je pak zatopená část při stoleté vodě. Povodně v roce 2002 byly někde mezi tím. Vyznačena jsou i místa pro shromáždění obyvatel.

Jak vidíte z přiložených plánů ve fotogalerii, z Nuselského údolí by vznikl obrovský záliv. Pod vodou by byla i velká část Václavského náměstí, celé Staré město, samozřejmě Holešovice atd. Na MFF vypočítali, že školní budovy na Sokolovské 83 a v Troji, které se nachází v nadmořské výšce 186,5 respektive 190 metrů, by byly zasaženy až do výšky šesti metrů v průběhu 58 minut. Zcela zatopeno tedy bude první patro, ale ještě horší je, že by velmi pravděpodobně došlo k narušení nosného zdiva a konstrukce budov.
Jak protrhnout hráz

Protrhnout hráz bombou není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Když podobný typ útoku chystali Britové na německá průmyslová města za druhé světové války (odtud zřejmě pramenila i obava našich soudruhů), zjistili, že ke zničení hráze je však potřeba umístit bombu přímo k její patě. Jak to ovšem udělat? V rámci operace Chastiste testovalo britské vojenské letectvo speciální skákavé bomby, které by po svržení do přehrady „odskákaly“ až k hrázi, tam se potopily a vybuchly.

 
Rozbíječi přehrad: Když kvůli Britům teklo Němcům do bot

Celkem 19 letounů Lancaster útočilo v noci ze 16. na 17. května 1943 na tři přehrady nacistického Německa. Speciální skákavé bomby cíl neminuly. Voda z protržených přehrad dokončila dílo zkázy. Operace Chastise (trest), jedna z nejúspěšnějších akcí druhé světové války.

Název: Lancaster zasažený

Lancaster zasažený "cákancem" vody ze shozené skákající pumy.

Testování probíhalo dlouho neúspěšně a vypadalo to na velké fiasko. Návrh bomby byl přitom jednoduchý a od začátku funkční. Vycházel ze stejného principu, kterým se řídí kámen hozený na vodní hladinu při hře známé jako „žabky“. Chvilku po vodě skáče a nakonec se potopí. V tu chvíli se u bomby počítalo s aktivací hlubinného spínače, jako u hlubinných náloží. Proč se přesto celá operace dlouho nedařila, si můžete přečíst v článku Rozbíječi přehrad: Když kvůli Britům teklo Němcům do bot.

V 80. letech ale už byla situace poněkud jiná. Za prvé už existovala přesnější klasická munice (a ještě výrazně přesnější do výzbroje mířila), navíc byly k dispozici zcela nové kategorie zbraní. A proto plán z roku 1982 počítal s tím, že kromě škod napáchaných záplavami bude zasažené území zamořeno, protože nepřítel nejspíš použije jadernou hlavici.

Vlnou by byly strženy všechny mosty a lávky přes Vltavu, došlo by k přerušení veškerých inženýrských sítí mezi oběma břehy řeky a v neposlední řadě by bylo zatopené území zaneseno bahnem a sutí do výšky jednoho metru. Návrat k normálu a odklízení škod by pak značně a dlouhodobě komplikoval fakt, že usazené nánosy i samotná voda by byly radioaktivní. Plán však například počítal s tím, že už během dvou až tří hodin by bylo obnoveno spojení mezi jednotkami civilní obrany na obou březích.

Hlavní pozornost je v plánu věnována přesunům, takzvanému vyvedení jednotek SNB (Sboru národní bezpečnosti) ze zatopených míst do bezpečí. To jsou ty fixem vyznačené žluté čáry, šipky a praporky. Nevybarvené praporky ukazují původní místo před potopou (takzvaná mírová dislokace), zabarvené představují umístění náhradního stanoviště (náhradní dislokace). Zakreslena jsou pochopitelně i shromaždiště civilních osob (přerušované čáry a šipky).

Název: Předběžné rozhodnutí velitele civilní obrany 11

Předběžné rozhodnutí velitele civilní obrany 11

Nejhůře postižený by podle plánu byl takzvaný Sektor 3, rozlohou největší a hustotou obyvatel druhý největší ze tří pražských sektorů. Z 308 tisíc obyvatel a zaměstnanců závodů Velké a Malé Chuchle, Hlubočep, Smíchova, Holešovic, Bubenče, Podbaby a Sedlce by bylo „vyvedeno“ 94 tisíc lidí, „ztráty“ by činily 16 tisíc lidí. Nízkopodlažní zástavba v těchto oblastech by byla vodou zcela zbořena.

Zaplaveny by byly důlní podniky, jatka, čistírny odpadních vod, elektrárny, nemocnice, státní úřady i tehdy nejdůležitější objekt v zemi - ÚV KSČ. V pokynech velitele civilní obrany ČSSR pro velitele CO Prahy najdete přesně vyjmenovaná jednotlivá nápravná opatření pro dané sektory. Kolik bude kde přiděleno bagrů a buldozerů, kolik kam dorazí vojáků a jaké budou specializace

OCHRANA OBYVATELSTVA V ČR

doc. RNDr. Petr Linhart, CSc.

Praha 2004

Pojem ochrana obyvatelstva je často používán pro označení určitého sdruženého (integrovaného) systému vztahů, vazeb a konkrétních opatření k ochraně obyvatelstva a jeho majetku v nejrůznějších situacích, kdy může dojít k jejich ohrožení, počínaje „každodenními“ negativními událostmi, přes nejrůznější katastrofy a nouzové situace až po ozbrojený konflikt.

Ochrana obyvatelstva v České republice

Relativně dlouhé období organizované ochrany obyvatelstva v našich zemích je možné rozdělit do několika časových úseků, z nichž každý má svoje významné a charakteristické prvky.

V období 1935 - 1938 představuje civilní protiletecká ochrana zatím jedinou historickou etapu existence ochrany obyvatelstva v podmínkách opravdového tržního hospodářství, která skončila zánikem republiky a vznikem Protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky.

Poválečné období1945 - 1951 je charakteristické likvidací civilní protiletecké ochrany do roku 1948 a snahou o její znovuvybudování po tomto datu.

Rozmezí let 1951 - 1957 se vyznačuje vznikem civilní obrany a její výstavbou v duchu centralistického pojetí totalitního státu pod přímým vlivem tehdejšího Sovětského svazu se zaměřením na ochranu proti konvenčním zbraním v případě ozbrojeného konfliktu.

V letech 1958 - 1975 plnila civilní obrana úkoly a opatření, spojené s ochranou obyvatelstva a národního hospodářství proti použití zbraní hromadného ničení v případě ozbrojeného konfliktu. Do řízení civilní obrany se promítly změny ve státoprávním uspořádání země v roce 1968.

Relativně dlouhá časová etapa 1975 - 1989 je charakterizována přechodem civilní obrany z rezortu federálního ministerstva vnitra k rezortu federálního ministerstva obrany, novou koncepcí ochrany obyvatelstva a snahou právně legalizovat činnost civilní obrany při přírodních katastrofách a průmyslových haváriích v období míru.

Poslední dvě časové etapy 1990 - 1992 a od roku 1993 do současnosti se týkají činnosti civilní obrany v podmínkách demokratické ČSFR a samostatné České republiky a odrážejí množství systémových, organizačních a legislativních změn; mimo jiné i změnu názvu - od roku 1993 se hovoří o civilní ochraně a po přijetí nové legislativy v roce 2000 o ochraně obyvatelstva.

            Historický vývoj

Ustavení organizace Civilní protiletecké ochrany (CPO), které se datuje přijetím Zákona č. 82 ze dne 11. dubna 1935 o ochraně a obraně proti leteckým útokům, položilo základ organizování ochrany obyvatelstva v našich zemích. Ústředním řízením civilní protiletecké ochrany bylo pověřeno ministerstvo vnitra. K provádění zákona byly zřízeny v jednotlivých městech podle nařízení a směrnic ministerstva vnitra poradní výbory civilní protiletecké ochrany.

Potenciální nebezpečí se týkalo především velkých měst s průmyslovými podniky a jinými zařízeními, důležitými pro obranu státu. K hlavním úkolům nově vzniklé organizace patřilo zabezpečení obyvatelstva plynovými maskami a dostatečným počtem veřejných úkrytů.

Úroveň připravenosti jednotlivých složek CPO a stav plnění úkolů zejména v ochraně obyvatelstva byly přímo odvislé od přidělovaných finančních prostředků a nezřídka i od politicko-mocenského boje jednotlivých politických stran.

K výše uvedenému zákonu byla vydána celá řada vládních nařízení, týkajících se především výroby, oprav a prodeje plynových masek a otázek, spojených s budováním úkrytů. Zákon č. 75 ze dne 8. dubna 1938, jímž se doplňují některá ustanovení Zákona č. 82 z 11. dubna 1935, reagoval již na možné ohrožení republiky Německem.

Platnost obou výše uvedených zákonů skončila de facto 15. března 1939, de iure mnohem déle. Na území protektorátu přešlo v roce 1940 postupně veškeré řízení CPO na protektorátní policii, která také zabezpečovala součinnost ostatních zainteresovaných složek, především Červeného kříže a požárních jednotek. Od července 1941 byly všechny složky protektorátní CPO podřízeny říšským složkám a začleněny do Luftschutzu. Tímto opatřením byla současně zrušena všechna nařízení a směrnice CPO a vstoupila v platnost říšská nařízení Luftschutzu. Tato situace setrvala v podstatě až do osvobození.

V souvislosti s ukončením druhé světové války a s určitou euforií obyvatelstva došlo po roce 1945 k minimalizaci opatření k ochraně obyvatelstva před vzdušným napadením. Ve smyslu usnesení vlády ze dne 27. listopadu 1947 a ve smyslu směrnic, které z tohoto usnesení vycházely pro likvidaci zařízení a materiálu protiletecké ochrany, vydaných ministerstvem vnitra, probíhala od roku 1946 organizovaná likvidace protiletecké ochrany. Tato likvidace spočívala především v odstraňování ochranných staveb, zařízení, zbytků původní organizační struktury a dalších opatření a byla charakteristickým rysem od osvobození do března 1948. Faktem zůstává, že československá protiletecká ochrana v roce 1947 neposkytovala ani minimální zabezpečení obyvatelstva před následky nepřátelského vzdušného napadení.

Poúnorový vývoj v roce 1948 zásadně ovlivnil novou formulaci obsahu civilní ochrany, jejího materiálně-technického a personálního zabezpečení a zejména principů její výstavby. Nové úvahy předpokládaly budování civilní ochrany jednak na bázi  národních výborů (státní správy), jednak na bázi tehdejšího národního hospodářství (výrobní sféry) a v úzké součinnosti se společenskými organizacemi. Tyto teze byly realizovány přijetím Vládního usnesení o civilní obraně ze dne 13. července 1951, jehož přílohou bylo Nařízení o základních úkolech a povinnostech v civilní obraně na území republiky Československé a tím byly na dlouhá léta vymezeny základní prvky organizace civilní obrany, neboť pojem "obrana" měl zdůrazňovat širší a aktivnější činnost na tomto úseku. Nově vzniklá civilní obrana (CO) spadala do působnosti ministerstva vnitra a její pevná organizační struktura byla tvořena především vojenskou částí - územní štáby CO do stupně okres, vojenské útvary CO a zařízení CO. Nevojenskou část tvořily služby CO, organizované podle jednotlivých zainteresovaných rezortů, organizace a jednotky CO ve výrobně hospodářské sféře.

Přechod na obranná opatření proti zbraním hromadného ničení v průběhu padesátých let vnesl do civilní obrany takové kvalitativní změny, že výše uvedené Nařízení... z roku 1951 nemohlo nadále plnit funkci právní normy (byť omezené) a proto bylo dne 15. ledna 1958 přijato Usnesení vlády Republiky československé č. 49 o civilní obraně Republiky československé s přílohou Směrnice o civilní obraně Republiky československé, které nahradilo vládní usnesení z roku 1951 a jeho přílohu.

Na začátku šedesátých let byl mimo jiné i v souvislosti se změnou územně administrativního uspořádání republiky a se změnou názvu státu přijat Zákon č. 40 ze dne 18. dubna 1961 o obraně Československé socialistické republiky, který obsahuje příslušná ustanovení, týkající se civilní obrany. Tímto zákonem byly zrušeny mimo jiné i zákon č. 82 z roku 1935, zákon č. 75 z roku 1938 a výše uvedené usnesení vlády.

Padesátá a šedesátá léta byla charakterizována především výstavbou úkrytů pro obyvatelstvo v kategorizovaných prostorech a snahou o plošné zabezpečení ochrany obyvatelstva prostředky individuální protichemické ochrany.

Dnem 1. ledna 1976 byla civilní obrana v důsledku doktrinální teorie Varšavského bloku vyjmuta z působnosti ministerstva vnitra a převedena do působnosti ministerstva obrany za účelem vytvoření podmínek pro plné zabezpečení úkolů v období branné pohotovosti státu.

Zhruba od poloviny osmdesátých let se začalo uvažovat také o úloze civilní obrany v době míru při prevenci a likvidaci přírodních a antropogenních katastrof. Pro tuto činnost však chyběl zásadní legislativní dokument, na základě kterého by byla civilní obranou prováděna.

V roce 1990 byla zahájena transformace civilní obrany s cílem vytvořit nový moderní systém ochrany obyvatelstva, odpovídající příslušným systémům v rozvinutých zemích. K tomu vláda České republiky dne 17. března 1993 přijala Usnesení č. 126, jehož obsahem byla Opatření civilní ochrany České republiky. V opatřeních je mimo jiné deklarováno, že do doby přijetí právní úpravy civilní ochrany je nutno zachovat funkčnost systému civilní ochrany v souladu s čl. 61 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z 29. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, a to realizací vybraných opatření civilní ochrany. Tato opatření jsou adekvátní původní činnosti civilní obrany. Pojem civilní ochrana (CO) byl zaveden v souvislosti s vyhlášením Zákona České národní rady ze dne 21. prosince 1992 a odpovídá užšímu výkladu civilní obrany ve smyslu mezinárodního humanitárního práva (opatření k ochraně životů a k omezení materiálních škod).

Usnesením vlády České republiky ze dne 24. listopadu 1993 č. 660 byly ke dni 31. prosince 1993 zrušeny štáby civilní ochrany okresů a statutárních měst a nově utvořené struktury již nezahrnovaly vojáky z povolání, čímž došlo ke snížení finančních nákladů a ke zcivilnění výkonu státní správy v civilní ochraně.

Zásadní změny v pojetí ochrany obyvatelstva byly učiněny v roce 1997 přijetím usnesení vlády České republiky ze dne 12. listopadu 1997 č. 710 ke koncepci zabezpečení úkolů civilní ochrany definovaných Dodatkovým protokolem I k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z 12. srpna 1949. Toto usnesení předjímá kontinuitu odpovědnosti za plnění úkolů civilní ochrany v míru, za mimořádných událostí nebo krizových situací a válečného stavu a výkon státní správy ve věcech civilní ochrany na republikové úrovni Ministerstvem vnitra.

Problém nového zakotvení otázek, týkajících se bezpečnosti státu, byl vyřešen až dne 22. dubna 1998 schválením ústavního zákona č. 110 o bezpečnosti České republiky. Zákon vymezuje základní povinnosti státu v různých mimořádných situacích, mezi které patří ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot. Přestože je výsledkem politického konsensu tehdejších parlamentních stran, podstatně přiblížil legislativu v bezpečnostní oblasti vyspělým demokratickým státům.

Přijetím zejména zákonač. 238 ze dne 28. června 2000 o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, zákona č. 239 ze dne 30. června 2000 o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů a zákona č. 240 ze dne 28. června 2000 o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) bylo naplněno výše zmíněné vládní usnesení č. 710 a do našeho právního řádu byl nově zaveden pojem ochrana obyvatelstva (zákon č. 239/2000 Sb.). Tato „krizová legislativa“ obsahuje nezbytné právní normy, které stanoví ministerstvům a ostatním ústředním správním úřadům, orgánům krajů, okresním úřadům, obcím a vybraným právnickým a fyzickým  osobám konkrétní úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva.

Vstoupením výše uvedených zákonů v platnost a převodem civilní ochrany z působnosti Ministerstva obrany do působnosti Ministerstva vnitra dnem 1. ledna 2001 se Ministerstvo vnitra stalo garantem „civilní“ ochrany obyvatelstva a hlavním koordinátorem opatření ostatních zainteresovaných rezortů, které se týkají zábrany škod, přírodních a antropogenních havárií a krizových situací a opatření v období války tak, jak je obvyklé ve většině vyspělých evropských států.

OCHRANA OBYVATELSTVA VE SVĚTĚ

doc. RNDr. Petr Linhart, CSc.

Praha 2004

Stručná historie

Počátky budování ochrany obyvatelstva, především před následky leteckých útoků ve světě spadají, obdobně jako v našich zemích, do druhé poloviny dvacátých a první poloviny třicátých let minulého století. V tomto období vznikaly v řadě, především evropských států organizace ochrany obyvatelstva a byly přijímány zásadní legislativní normy (zákony), vymezující jejich činnost, která spočívala především v prevenci před účinky vojenského (leteckého) napadení civilního obyvatelstva. Obecně se hovoří o civilní protiletecké ochraně nebo obraně.

Po dočasném útlumu aktivit v této oblasti bezprostředně po skončení druhé světové války došlo v souvislosti se vznikem třídně rozděleného světa v řadě států opět k budování organizované ochrany obyvatelstva a jejího legislativního vymezení. Veškerá opatření směřovala k ochraně obyvatelstva výhradně pro případ války, do poloviny padesátých let vedené konvenčními prostředky, v dalším období pak zaměřená na ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Do tohoto období spadá v řadě států masivní budování ochranné infrastruktury jako rozhodujícího způsobu ochrany obyvatelstva před napadením. (Švýcarsko, skandinávské státy).

Po uvolnění mezinárodního napětí se v sedmdesátých letech začínají prosazovat tendence, aby organizovaná ochrana obyvatelstva (pevné i flexibilní struktury, síly a prostředky, materiál, finanční zdroje předurčené pro případ války) mohla být využívána v míru při likvidaci následků přírodních nebo antropogenních katastrof. Tomuto účelu byly přizpůsobovány i základní legislativní dokumenty.

Tyto snahy dostaly konkrétní podoby zejména po ministerské schůzce Evropské unie v roce 1986, kde byly položeny základy pro společnou politiku Evropské unie v oblasti – do češtiny přeloženo – civilní ochrany (tento název byl přijat v EU pro tuto činnost) a po přijetí tzv. Římské smlouvy státy NATO v roce 1991, kdy došlo ke změně priorit s posunutím na první místo politického a ne vojenského řešení (změna strategické koncepce NATO).

Praktickým důsledkem těchto jednání bylo, že řada států zrušila drahé pevné organizační a institucionální struktury, určené především k  ochraně obyvatelstva v období války (organizace civilní obrany), a začala s výstavbou nových bezpečnostních systémů s novými názvy, určených především k ochraně obyvatelstva v období míru před přírodními a technogenními negativními vlivy a využitelných i v průběhu ozbrojeného konfliktu.

Ochrana obyvatelstva jako sdružený systém

V některých zemích (včetně České republiky) byl již dříve do právního systému zaveden (nebo se zavedení připravuje) pojem ochrana obyvatelstva jako určité „zastřešující“ pojmenování sdruženého (integrovaného) systému. V řadě evropských zemí lze v současné době ochranu obyvatelstva obecně znázornit následujícím schématem:

Obr, č. 1: Struktura ochrany obyvatelstva

V podstatě lze rozlišit tři druhy událostí, a to tzv. každodenní události, katastrofy a nouzové situace a ozbrojený konflikt. Pod pojmem každodenní události rozumíme dopravní nehody, havárie v železniční dopravě, pády letadel, zřícení staveb, výbuchy a havárie inženýrských sítí, záchranu osob v nejrůznějších situacích atd. Jedná se o události s malým počtem zdravotnických a nenávratných ztrát, s malými hmotnými škodami a s minimálním dopadem na infrastrukturu společnosti a životní prostředí. Oblast činnosti při každodenních událostech lze obecně nazvat zábranou škod.

Katastrofy a nouzové situace zahrnují přírodní a technogenní katastrofy s velkým počtem zdravotnických a nenávratných ztrát, s velkými hmotnými škodami, s masivním narušením infrastruktury společnosti, života obyvatel a životního prostředí. Jde především o rozsáhlé záplavy, sesuvy půdy, zemětřesení, rozsáhlé plošné požáry, sněhové laviny, havárie průmyslových výrob a dopravních systémů s výrony plynných škodlivin a radioaktivních látek. Oblast činnosti při katastrofách a nouzových situacích se obecně nazývá ochrana proti katastrofám.

Ozbrojené konflikty mohou být vnitrostátního charakteru (občanská nebo etnická válka), válečným střetnutím mezi dvěma suverénními státy nebo se může jednat o koaliční válku mezi dvěma vojenskými uskupeními suverénních států. Oblast činnosti při ozbrojených konfliktech se nazývá z hlediska mezinárodního humanitárního práva civilní ochranou (obranou) ve smyslu Dodatkových protokolů I a II k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, které byly přijaty v Ženevě v roce 1977.

Rizika a hrozby v nevojenské oblasti

V souvislosti s ukončením studené války se začaly objevovat nové hrozby a přetrvávající některá dlouhodobá rizika.

Permanentní hrozbu představují státy, nevládní skupiny a organizace, které nerespektují mezinárodní právo a které prosazují svoje zájmy válkou, násilím a potlačováním lidských práv. Značný potenciál pro vznik regionálních krizí vytvářejí etnické a náboženské spory, ekonomické a sociální problémy a porušování lidských práv uvnitř států.

Hrozba použití zbraní hromadného ničení není zcela vyloučena a stále se rozšiřuje okruh subjektů, které těmito zbraněmi disponují nebo které je chtějí získat. Obzvláště nebezpečné je získání těchto zbraní jednotlivci či nestátními subjekty.

V řadě oblastí je častým a mimořádně nebezpečným jevem terorizmus a extremizmus. Reálnou hrozbu představuje možnost použití zbraní hromadného ničení k vydírání. Nejzávažnější současná hrozba pro evropskou bezpečnost je situace v jihovýchodní Evropě, na Blízkém Východě a v severní Africe.

Regionální konflikty a rozdíly v životní úrovni jsou příčinou politické a ekonomické migrace. Negativní reakce některých skupin obyvatelstva cílových zemí vůči migrantům je odsouvá na okraj společnosti a často zapojuje do individuální nebo organizované kriminality.

Nová rizika přinášejí nebývalé komunikační možnosti, které otevírají prostor pro organizovaný zločin, obchod s narkotiky a terorizmus. Existují reálné hrozby podvratné

činnosti, založené na pronikání do elektronických a informačních systémů a jejich narušování.

Globálním rizikem je nerovnoměrný vývoj a rozšiřující se propast mezi životní úrovní euroatlantického regionu a omezené skupiny dalších vysoce rozvinutých zemí a zemí jižní polokoule.

Samostatnou kapitolou je narušení životního prostředí v důsledku antropogenní činnosti, což vede k živelním pohromám, klimatickým změnám, úbytku pitné vody, epidemiím a celé řadě následných a doprovodných negativních jevů.

Většina evropských zemí akceptuje, považuje za závažná a připravuje se především na tato rizika:

• přírodní katastrofy,
• technogenní katastrofy,
• narušení životního prostředí v důsledku antropogenní činnosti,
• poruchy v zásobování,
• epidemie,
• masová migrace,
  • organizovaná kriminalita,
  • terorizmus a extremizmus všeho druhu,
• obchod s drogami,
• nekontrolovatelné rozšiřování zbraní hromadného ničení,
• mezistátní konflikty mimo Evropu, ale v její blízkosti (Střední východ).

Přehodnocení rizika vedlo v samém závěru minulého století také ke změně přístupu k ochraně obyvatelstva, který se projevil především v odklonu v jeho ochraně před účinky války (civilní ochrana, civilní obrana) směrem k ochraně před výše uvedenými riziky v období míru.

Poslání

Praktickým důsledkem změny priorit v ochraně obyvatelstva byla revize příslušných legislativních norem (především zákonů), úplné zrušení nebo maximální minimalizace pevných struktur, určených pro případ války, omezení především státních finančních prostředků zejména v materiálové oblasti převáděním pravomocí z úrovně státu na nižší správní a samosprávní stupně, zastavení nebo velmi omezené budování ochranné infrastruktury a redukce výkonu povinné služby (v zemích, kde byla zavedena).

Poslání ochrany obyvatelstva je ve všech vyspělých zemích obdobné. Zpravidla se hovoří o ochraně obyvatelstva a jeho životních podmínek, o ochraně a záchraně osob „při katastrofách a nouzových situacích“, „při zvláštních nebezpečích“, „za všech okolností“, „v době míru a v případě obrany“ nebo také o „přežití nebezpečných situací jakýmkoliv způsobem“. Z toho vyplývá, že většina zemí dnes zaměřuje ochranu obyvatelstva zejména na přírodní katastrofy, technické katastrofy a nouzové situace.

Systémy ochrany obyvatelstva zahrnují v různých zemích podle vlastní koncepce rozdílné komponenty. Zejména dochází k vymezení úkolů ke zvládání každodenních událostí, katastrof a nouzových situací a plánování pro případ války v každé zemi jinak.

Rozdílné určení systémů, které se nazývají ochrana obyvatelstva, civilní ochrana, civilní obrana nebo civilní bezpečnost, neznamená, že se jedná o systémy zásadně rozdílné. Všechny země se dnes zaměřují v oblasti ochrany obyvatelstva na prevenci a zvládnutí přírodních katastrof, technických katastrof a nouzových situací. Ve všech zemích jsou přijímána opatření k ochraně obyvatelstva při katastrofách, nouzových situacích a v případě války na bázi prostředků, určených k nasazení při každodenních událostech. Je tendence, aby tytéž zejména pevné řídící, organizační i výkonné struktury zabezpečovaly úkoly jak při každodenních událostech, tak po náležitém posílení při katastrofách a nouzových situacích a ev. i v případě války. Rovněž je tendence již při každodenních událostech o co největší integraci jednotlivých záchranných subjektů.

Rozdíly spočívají v prvé řadě při stanovování úkolů organizacím, určeným k nasazení, a ve zvláštnostech při opatřeních, která jednotlivé země provádějí k posílení prostředků, určených k nasazení. Ve Švýcarsku, v Německu a ve Francii jsou k dispozici pro nasazení při katastrofách druhoplánové prostředky. Armáda vykonává ve všech zemích subsidiární podporu. Neutrální státy jako Švýcarsko, Finsko a Švédsko činí obsáhlá opatření pro případ války (včetně ochranné infrastruktury). Švédsko a Švýcarsko provádějí v oblasti ochrany obyvatelstva, ve srovnání s ostatními zeměmi, nejobsáhlejší opatření.

Hlavní úkoly

Při každodenních událostech se jedná o úkoly, které plní záchranářské prvoplánové složky ve sdruženém (integrovaném) systému v rámci své profesní náplně a které směřují především k záchraně osob a jejich majetku. Plnění těchto rutinních úkolů většinou nevyžaduje velké nároky na obsáhlé plánování a k jejich úspěšnému zvládnutí obvykle postačuje běžná rutinní činnost.

Při katastrofách a nouzových situacích a zejména při ozbrojeném konfliktu jde o řadu úkolů, vyžadujících značné nároky na přípravu, plánování, materiální prostředky a finanční zdroje. Úkoly ochrany obyvatelstva při ozbrojeném konfliktu (civilní ochrana, civilní obrana) jsou vymezeny Dodatkovými protokoly I a II k Ženevským úmluvám z roku 1949, které byly ratifikovány všemi státy. Přestože se tyto protokoly týkají pouze ozbrojených konfliktů, řada úkolů v nich obsažených se v posledních dvaceti letech aplikuje také v mírovém období při nejrůznějších katastrofách a nouzových situacích, resp. naopak, řada opatření, předurčených pro ochranu obyvatelstva před katastrofami a nouzovými situacemi, by se po rozšíření a doplnění realizovala i ve válce.

V současné době se jedná ve většině evropských zemí obecně o tyto úkoly:

• varování a vyrozumění,
• zásady chování,
• budování ochranné infrastruktury,
• ochrana zdraví,
• sebeochrana a vzájemná pomoc,
• ochrana kulturních hodnot.

Výše uvedené úkoly jsou nejtypičtější pro většinu evropských států, ale téměř v každém státě existují specifika.

V některých zemích (Německo) se varování a vyrozumění rozdělilo na mírové období a na válečný stav jak z hlediska kompetencí (ve válce stát, v míru spolkové země), tak z hlediska technických prostředků (v míru sirény, ve válce masmédia), v řadě zemí (Švédsko, Švýcarsko atd.) existuje jednotný organizační a technický systém pro oba druhy situací.

Největší rozdíly jsou v budování ochranné infrastruktury (Švýcarsko – 100% pokrytí úkryty, Francie – úkryty nemá a nebuduje). To pramení zejména z důvodů finančních, protože tento způsob ochrany obyvatelstva je náročný na rozpočtové prostředky.

V některých zemích je ochrana kulturních hodnot spíše deklarována (Německo), zatímco např. ve Švýcarsku je plněna jak po stránce dokumentační, tak po stránce realizační (úkryty předurčené pro mobilní kulturní statky).

Některé země (např. Rakousko) věnují mimořádnou pozornost jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické, ochraně obyvatelstva před ionizujícím zářením v míru v případě vzniku havárie v některém jaderně-energetickém zařízení (dále jen „JEZ“),

nacházejícím se v sousedství Rakouska.

Další státy (např. Francie) zahrnují do oblasti ochrany obyvatelstva také úkoly, spojené s ochranou životního prostředí zejména v souvislosti s jeho narušováním při rozsáhlých katastrofách a nouzových situacích.

Mezi úkoly ochrany obyvatelstva v Evropě naopak nepatří tzv. individuální protichemická ochrana osob, tzn. vybavení občanů ochrannými maskami, ev. pomůckami ochrany povrchu těla ze státních prostředků. Jedná se o relikt v bývalých postkomunistických státech, i když v některých severských zemích (Švédsko) jsou tyto prostředky součástí úkrytů jako vybavení pro ukrývané. U států, které tyto prostředky ve velkých množstvích skladují pro obyvatele, je snaha jejich počty minimalizovat a zabezpečit jimi především děti, mládež, sociální oblast a industriálně zatížená a ohrožená území (především v okolí chemických výrob a JEZ). Nic ale nebrání obyvatelstvu si tyto prostředky z bohaté komerční nabídky vybrat a na vlastní náklady pořídit.

Kompetence

            Kompetence v jednotlivých oblastech činnosti v rámci ochrany obyvatelstva jsou odvislé od správního členění daného státu, které lze obecně rozdělit na následující úrovně:

• centrální (stát, spolkový stát, federativní stát),
• zemská (spolkové země ve státech se spolkovým uspořádáním, kantony),
• vyšší střední (kraje, provincie, zóny),
• nižší střední (okresy, departementy),
• obecní (obce, města).

Obecně platí, že čím menší „negativní“ událost ve vztahu k ochraně obyvatelstva, tím nižší správní stupeň je kompetentní a také odpovědný za její řešení a naopak, i když zejména ve velkých zemích se čtyřstupňovým, ev. pětistupňovým správním členěním toto pravidlo úplně neplatí a dochází v různých oblastech k odchylkám směrem k vyšším nebo naopak nižším stupňům řízení.

Kompetence k řešení tzv. každodenních událostí spočívají převážně na nejnižším stupni řízení, tj. na obecní samosprávě (skandinávské státy, Německo). Mezi obcí v německém a skandinávském pojetí je z územního hlediska značný rozdíl, neboť vzhledem k urbanizaci krajiny má katastr obce ve Finsku nebo Švédsku mnohonásobně větší rozlohu než v Německu a hustota zástavby je v opačném poměru. Ve Švýcarsku a v Rakousku nejsou rozdíly v kompetencích mezi obcemi a kantony, ev. obcemi a zemskými okresy v této oblasti tak výrazné. Ve Francii je hlavní těžiště kompetencí i při každodenních událostech na úrovni departementu.

Při katastrofách a nouzových situacích spočívají kompetence k jejich řešení, ale také k jejich prevenci vždy na střední úrovni řízení. Ve státech se spolkovým uspořádáním (Německo, Rakousko) jsou to spolkové země, ve Švýcarsku kantony, ve Francii departementy s podporou tzv. zón obrany. Určitou výjimkou jsou skandinávské země, kde je střední úroveň řízení potlačena a odpovědnost i v této oblasti leží na obcích při přímé podpoře státu. Např. ve Švédsku hrají kraje v této oblasti podružnou roli a mají úkoly pouze v případě havárií JEZ. Ve všech zemích ale sehrává stát podpůrnou a zejména koordinační roli při rozsáhlých katastrofách a nouzových situacích a těch, které přesahují hranice spolkových zemí, kantonů, departementů atd., nebo postihují současně několik výše uvedených územních celků.

Za ochranu obyvatelstva v případě války (civilní ochrana, civilní obrana) je vždy odpovědný stát bez ohledu na charakter ozbrojeného konfliktu. Stát pro ochranu obyvatelstva v případě války činí obvykle již v míru řadu organizačních, materiálních, technických a personálních opatření v závislosti na konkrétních podmínkách (historických, geografických, společenských) a především v závislosti na finančních možnostech. V některých zemích (Německo) se stát zbavil i některých kompetencí v této oblasti ve prospěch spolkových zemí s cílem snížení nákladů, což se ale projevilo negativně, zejména po událostech v září 2001 v USA. V současné době je v Německu tendence k opětnému posílení úlohy spolkového státu v oblasti civilní ochrany.

            Záchranné subjekty

Záchranné subjekty v ochraně obyvatelstva lze rozdělit na:

• prvoplánové,
• druhoplánové,
• působící na subsidiárním principu.

Prvoplánovými prostředky k ochraně obyvatelstva jsou zejména požárníci, zdravotnické záchranářství a pomocné služby. Požárníci jsou určeni především k boji s požáry, zábraně škod, záchraně osob a technické pomoci. V některých zemích se požárníci podílejí na rychlé zdravotnické pomoci a na transportu pacientů (Francie, některé spolkové země v Německu). Ve skandinávských zemích jsou požárníci součástí záchranné služby.

Zdravotnické záchranářství má kompetence především k záchraně osob, rychlé zdravotnické pomoci, k transportu pacientů a má přímou návaznost na akutní lůžkový fond ve zdravotnických zařízeních.

V německy mluvících zemích (Německo, Rakousko) hrají významnou úlohu i v rámci prvoplánových jednotek tzv. pomocné služby, mezi které patří především Červený Kříž, Maltézská záchranná služba, Johanitánská úrazová pomoc, Pracovní samaritánský svaz a Německá společnost pro záchranu života, předurčené především pro záchranu života a zdraví osob. Rakouský červený kříž je dokonce rozhodující prvoplánovou zdravotnickou záchrannou organizací s dostatečným počtem profesionálů, materiálním vybavením a dopravními prostředky. K těmto nejdůležitějším, jejichž činnost v rámci ochrany obyvatelstva je např. v Německu vymezena zákonem, přistupuje řada dalších, profesně zaměřených organizací, jako např. horská služba (alpské země), speleologická záchrana, organizace se záchranářskými psy a nejrůznější charitativní a církevní organizace.

V některých zemích působí jako druhoplánové síly a prostředky pro nasazení při katastrofách a nouzových situacích zvláštní, pro tyto situace předurčené jednotky. V Německu se jedná o tzv. Technickou pomocnou službu (dále jen „THW“), která je samostatný spolkový institut v rámci Spolkového ministerstva vnitra, s pobočkami ve většině spolkových zemí a s více než 600 základnami. Úkolem jejich jednotek různého zaměření je především poskytování technické pomoci při rozsáhlých katastrofách, a to i v zahraničí. Ve Francii a Dánsku jsou pro podporu prvoplánových složek ke zvládání rozsáhlých katastrof určeny zvláštní vojenské jednotky, tvořeny vojáky z povolání a vojáky základní služby, kteří vykonávají službu na základě branného zákona. Tyto jednotky jsou vyčleněny z armády, podřízeny ministerstvu vnitra a obsahují prvky předurčené k likvidaci přírodních a antropogenních katastrof a umožňující poskytovat zdravotnickou pomoc postiženým osobám (ženijní jednotky, požární jednotky, protichemické jednotky a zdravotnické jednotky). Ve Švýcarsku jsou pro tyto úkoly určeny osoby, podléhající povinné službě v civilní ochraně, které jsou pravidelně školeny a připravovány. Švýcarská legislativa umožňuje starostům v rámci přenesené pravomoci v případě potřeby tyto osoby povolat ke zvládnutí přírodních a antropogenních katastrof v rámci civilní ochrany.

V současnosti se projevuje ve většině zemí tendence k integraci zejména prvoplánových složek do sdružených záchranných systémů pod společné řízení.

Řídící struktury na úrovni státu

Nasazení záchranářských subjektů při každodenních událostech nevyžaduje obvykle žádná rozsáhlá plánovací a materiální opatření a k řešení těchto událostí postačuje operativní praxe jednotlivých sdružených (integrovaných) prvoplánových složek, určených na jejich likvidaci.

Ochrana obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích a zejména ve válce vyžaduje rozsáhlou plánovací, materiální, finanční a personální přípravu. Všechny tyto činnosti jsou zabezpečovány obvykle z nejvyšších správních úrovní daného státu (zemská úroveň, státní úroveň). Jednotlivé odborné činnosti jsou v kompetencích jednotlivých rezortů, celkovou řídící a koordinační úlohu plní obvykle rezort vnitra, ev. armády, v nichž jsou pro tyto účely vytvořeny pevné struktury.

Ve státech, jejichž řízení a správní členění spočívá na typicky federalistickém principu (Německo, Rakousko, Švýcarsko) mají konečnou odpovědnost za ochranu obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích spolkové země (Německo, Rakousko) a kantony (Švýcarsko) podle příslušné zemské (kantonální) legislativy. K tomu účelu jsou na úrovni zemských ministerstev vnitra a kantonální správy zřízeny příslušné pevné řídící struktury. Pokud jsou katastrofy a nouzové situace tak rozsáhlé, že postihují několik spolkových zemí a více kantonů, a pokud dojde k válce, je ochrana obyvatelstva (ve válce obvykle civilní ochrana) věcí státu. K tomu jsou vytvořeny na stupni stát pevné organizační a řídící struktury (Spolkový úřad pro ochranu obyvatelstva a pomoc při katastrofách Spolkového ministerstva vnitra v Německu, oddělení civilní ochrany Spolkového ministerstva vnitra v Rakousku, Spolkový úřad ochrany obyvatelstva Ministerstva obrany, ochrany obyvatelstva a sportu ve Švýcarsku).

V centralisticky uspořádaných a členěných státech (skandinávské země, Francie atd.) je konečná odpovědnost za ochranu obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích a ve válce (civilní ochrana) na k tomu účelu zřízených pevných strukturách zpravidla v rezortu vnitra, ev. obrany (oddělení záchrany ministerstva vnitra ve Finsku, Úřad civilní připravenosti a Úřad (agentura) krizového řízení ministerstva obrany ve Švédsku, Úřad pro řízení za ohrožení ministerstva vnitra v Dánsku, Ředitelství obrany a civilní bezpečnosti ministerstva vnitra ve Francii). V rámci těchto pevných struktur jsou v některých zemích (Dánsko, Francie) také druhoplánové záchranné jednotky s celostátní působností.

Pro zabezpečování úkolů civilní ochrany, ev. obrany (ochrana obyvatelstva ve válce) jsou uvedené ústřední řídící struktury personálně rozšiřovány tak, aby zvládly veškeré plánované úkoly při vzniku válečného konfliktu. Jejich činnost je obvykle podporována flexibilními strukturami (nejrůznější mezirezortní poradní, informační a koordinační komise, složené ze zástupců různých zainteresovaných ministerstev).

Model služby

Výkon služby v záchranných subjektech v rámci ochrany obyvatelstva spočívá na bázi:

• služební povinnosti – realizované v tzv. služební dny (dále jen „služební dny“),
• dobrovolnosti – realizované ve služební dny bez finanční a právní stimulace,
• profesionality – realizované „tržně“ zaplacenými služebními dny.

„Čistý“ model služby u záchranných subjektů v jednotlivých evropských zemích prakticky neexistuje, vždy se jedná o převažující podíl jedné z forem.

Rozsáhlá služební povinnost (miliční systém) je uplatňována především ve Švýcarsku, kde je u cca 75 % požárníků a u 100 % příslušníků organizací civilní ochrany jako druhoplánové složky nasazení. Na bázi služební povinnosti působí také ve Francii vojenské záchranné jednotky (UIISC) s celostátní působností, v Dánsku regionální základny Národního záchranného sboru.

Princip dobrovolnosti se uplatňuje především v Německu a Rakousku, kde jsou požárníci a pomocné služby, ev. záchranné organizace organizovány téměř výhradně na základě dobrovolnosti. Tento princip se prosazuje jednak tím, že požárníci v obou zemích si musejí část svých finančních nákladů vytvořit vlastními prostředky, a dále vychází z historických tradic, spočívajících v pozitivním vztahu obyvatelstva ke spolkové a konfesní činnosti. Požárníci z povolání působí v obou uvedených zemích především ve velkých městech. Na bázi dobrovolníků (kromě nezbytného počtu řídících pracovníků na úrovni státu a spolkových zemí) je vytvořena již zmíněná organizace THW v Německu, která plní funkci celostátního druhoplánového prostředku nasazení v případě rozsáhlých přírodních a antropogenních katastrof, a to i v zahraničí.

Ve skandinávských státech, zejména ve Finsku a Švédsku jsou záchranné služby (požárníci nemají právní subjektivitu, ale jsou segmentem záchranné služby) převážně na profesionální bázi. Tyto služby pokrývají zejména ve městech široké spektrum úkolů. Dobrovolné zdravotnické záchranné služby podporují záchranné služby především na venkovském území, kde se záchranné služby skládají převážně z pracovníků na částečný pracovní úvazek nebo z dobrovolníků (zejména ve Finsku).

V některých zemích jsou některé jednotky doplňovány příslušníky na základě výkonu civilní nebo náhradní služby. Jedná se především o jednotky THW v Německu, pomocné služby v Rakousku a záchranné služby ve Švédsku. Jde ale o malé počty (řádově několik tisíc osob).

Každý z uvedených modelů má svoje výhody a nevýhody. Miliční systém, v tak velkém rozsahu, jak je uplatňovaný ve Švýcarsku, je náročný především na školení a výcvik osob, podléhajících povinné službě a zejména na mimorozpočtové náklady. Profesionální model zaručuje určitou standardní odbornou úroveň, avšak je značně náročný na rozpočtové náklady. Určitým optimem se jeví kombinace všech tří modelů výkonu služby při respektování specifických podmínek a také kulturně-historických tradic daného státu.

V některých zemích (např. Francie) je snaha o zvýšení podílů profesionálů zejména u požárníků jako ve skandinávských státech, jinde (Rakousko, Německo) se i nadále prosazuje princip dobrovolnosti.

Vzdělávání

Vzdělávací proces včetně praktických nácviků a společných cvičení jednotlivých záchranných subjektů ochrany obyvatelstva je odvislý především od modelu výkonu služby a dále od charakteru a specifiky každého záchranného subjektu.

U modelu založeném na povinné službě (miliční systém), který je v maximálním rozsahu uplatněn pouze ve Švýcarsku a v omezené míře ve Francii a ve Švédsku, jsou kladeny velké nároky na vzdělávací zařízení. Proškolení např. 110 tis. požárníků v rámci kantonální povinné služby a 120 tis. příslušníků organizací civilní ochrany v rámci národní povinné služby ve Švýcarsku vyžaduje velký počet školicích zařízení (zhruba jedno v každém kantonu), lektorů, pomocného personálu a rozpočtových finančních prostředků.

Profesionální model, vzhledem k omezeným počtům profesionálních záchranářských subjektů, klade nárok především na úroveň školicích zařízení, vysokou odbornou kvalitu lektorů, materiálně-technickou vybavenost a na výcvikové prostory.

Dobrovolní členové záchranných subjektů se připravují na výkon své funkce většinou na nejnižší správní a samosprávní úrovni (mimo velitelských kádrů) v rámci své zájmové organizace.

Základní vzdělávání požárníků je prováděno většinou v obcích (Švýcarsko, Německo) a v departementech (Francie). Další a speciální vzdělávání a vzdělávání velitelských kádrů se uskutečňuje na úrovni kantonů (Švýcarsko), spolkových zemí (Německo, Rakousko) nebo v ústředním školicím zařízení (Francie). V zemích, kde jsou požárníci segmentem tzv. záchranné služby (Finsko, Švédsko), probíhá jejich vzdělávání v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu.

Příslušníci zdravotnické záchranné služby a policie jsou připravováni pro úkoly v ochraně obyvatelstva převážně ve vlastních rezortních zařízeních v rámci profesní přípravy.

Pomocné služby a další organizace nejrůznější právní povahy, poskytující pomoc prvoplánovým jednotkám (především v německy mluvících zemích), se připravují převážně ve vlastních zařízeních; jejich velitelské kádry se také účastní přípravy v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu.

Druhoplánové jednotky, určené k nasazení při katastrofách a nouzových situacích (UIISC ve Francii, THW v Německu, Národní záchranný sbor v Dánsku) se školí v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu. Určitou výjimkou je THW v Německu s cca 70 tis. příslušníky, kde se základní vzdělávání provádí na úrovni obce a vzdělávání řídících pracovníků probíhá na úrovni spolkového státu.

Jednotky armády, určené k subsidiární pomoci převážně v zemích, kde neexistují druhoplánové prostředky nasazení, žádnou zvláštní přípravu pro nasazení v rámci ochrany obyvatelstva neprovádějí.

V současné době je ve většině zemí tendence uskutečňovat vzdělávací procesy společně s cílem optimalizace při vlastním nasazení. Prosazuje se trend provádět základní a další vzdělávání příslušníků záchranných subjektů centrálně v jednom nebo několika málo vzdělávacích zařízeních.

Ochranná infrastruktura (ochrana ukrytím)

Nezbytnou součástí ochrany obyvatelstva je tzv. ochranná infrastruktura, která je tvořena úkryty pro obyvatelstvo, chráněnými zařízeními (zdravotnická zařízení, komunikační zařízení, sklady) a ochrannými stavbami (velitelská stanoviště, dispečerská stanoviště atd.).

Budování ochranné infrastruktury je proces dlouhodobý, finančně náročný a úzce souvisí s koncepcí ochrany obyvatelstva jako celku. Ochrana obyvatelstva ukrytím sloužila a slouží téměř výhradně pro případ ozbrojeného konfliktu, který může teoreticky vzniknout i v relativně krátké době. Pokud jsou úkryty v dobrém technickém stavu a plně provozuschopné, činí obvyklá doba, nutná k jejich zpohotovení, cca 24 hod. Z těchto důvodů a také z důvodů dislokačních nelze tyto úkryty okamžitě využít k ochraně obyvatelstva při přírodních nebo antropogenních katastrofách, ev. při nenadálém teroristickém útoku.

Problematice budování ochranné infrastruktury byla dlouhodobě věnována pozornost především ve Švýcarsku, ve skandinávských státech a v Izraeli, kde je procento zabezpečení ukrytí ve vztahu k počtu obyvatel velmi vysoké. Ochranná infrastruktura byla v těchto zemích budována po druhé světové válce více než 50 let a pro tuto činnost byly vytvořeny nezbytné legislativní podmínky, jejichž základ většinou tvořily samostatné zákony, vymezující explicitně budování úkrytů ve stanovených druzích staveb, jako např. Spolkový zákon o stavebních opatřeních v civilní ochraně z roku 1963 ve smyslu dalších úprav (Švýcarsko).

Stupeň zabezpečení ukrytí obyvatelstva ve vztahu k počtu obyvatel je v různých zemích různý. I když platí rozdílné normy pro kategorizaci úkrytů, zejména z hlediska tlakové odolnosti v čele přetlaku tlakové vlny a ve vybavenosti, lze provést určité srovnání. Nejvyšší stupeň vykazují Švýcarsko – 95-100 % (ve vztahu k počtu obyvatelstva je 100%, vykazuje však lokální mezery a „přebytky“) a Švédsko – asi 80 %. Dále následuje Finsko – asi 50 % (na jihu 70 %, na severu 40 %) a Rakousko – asi 30 % (mezi jednotlivými spolkovými zeměmi jsou velké rozdíly – Štýrsko 70 %, Vídeň 3 %, rovněž velké rozdíly jsou ve vybavenosti a použitelnosti). Na druhé straně Německo vykazuje ukrytí pouze pro 3 % obyvatelstva (po 2. světové válce se žádné úkryty nebudovaly) a ve Francii žádné úkryty pro obyvatelstvo neexistují. Ve všech evropských zemích se stávající úkrytový fond pouze udržuje, jedině ve Finsku pokračuje výstavba úkrytů s cílem zabezpečit ukrytí ve stálých, tlakově odolných úkrytech pro co největší počet obyvatelstva.

Většina vybudovaných a v současné době budovaných veřejných úkrytů, tzn. úkrytů pořizovaných z veřejných financí, jsou tzv. dvojúčelové stavby, které jsou mírově využívány jako ubytovny, sportoviště, garáže atd. a po vyklizení a zpohotovení slouží svému původnímu účelu – ochraně obyvatelstva.

Spolupráce s armádou

Armáda poskytuje ve všech zemích subsidiární podporu při katastrofách a pomoc v nouzi. Švýcarská armáda disponuje útvarem pro pomoc při katastrofách (cca 2,4 tis. příslušníků) a záchrannými jednotkami (cca 23 tis. příslušníků), rozčleněných do skupin speciálně pro tyto úkoly. Také další země mají skupiny v rámci armády, které mohou být zapojeny do pomoci jak v rámci státu, tak i mimo něho. Tyto skupiny disponují zpravidla těžkou technikou, přístroji a transportními prostředky. Ve všech zemích platí zásada, že armáda je o pomoc žádána, pokud civilní prostředky již nepostačují ke zvládnutí vzniklé události. Odpovídající podmínky, ev. časové lhůty se žádnými zásadními výnosy nestanovují. Nejvýraznější je podpora armády ve Francii, kde společně se speciálními vojenskými jednotkami ministerstva vnitra (UIISC) jsou stále k dispozici skupiny pro pomoc při katastrofách. V Rakousku může být armáda příslušnými politickými orgány kdykoli vyžádána k zásahu. V Německu je armáda využívána především v oblasti zdravotnické záchranné služby.

Pomoci ze strany armády většinou předchází příslušná plánovací činnost na všech úrovních státní správy i samosprávy. Tato pomoc má pro státy, které nemají celostátní (druhoplánové) síly a prostředky ke zvládání katastrof a nouzových situací rozhodující význam. Optimální spolupráce mezi civilní a vojenskou sférou je v zemích, kde je garantem za koordinaci a řízení civilního nouzového plánování ministerstvo obrany (Švédsko, Švýcarsko). Ta se projevuje za „normální“ situace především ve společné plánovací činnosti na mimořádné situace, obvykle na základě uzavřených součinnostních smluv, a v provádění společných nácviků a praktických součinnostních cvičení.

Mezinárodní spolupráce

Zásahy v zahraničí v rámci mezinárodní pomoci při katastrofách a humanitární pomoci hrají stále větší roli ve většině států. Zásadně se ale jedná o druhoplánové prostředky nasazení a řada zemí vytváří pro tyto účely speciální jednotky (SEBA v rámci THW – Německo, FINNENRESCUE-FORCE – Finsko atd.). Logistické zabezpečení těchto jednotek umožňuje ve velmi krátké době jejich transport včetně materiálu a techniky na libovolné místo nasazení.

Od vzniku NATO se projevovaly mezi některými zeměmi tendence o spolupráci a vzájemnou pomoc v nevojenské (civilní) oblasti. Tyto aktivity byly zpočátku zaměřeny především na podporu vojenské činnosti, později také na pomoc při obnově jejich společností po předpokládaném jaderném konfliktu. Tak byly postupně vytvářeny výbory NATO pro jednotlivé zájmové sféry nevojenské oblasti (např. výbor pro námořní loďstvo, výbor pro průmyslové komodity a výbor pro plánování v oblasti ropy).

Změna vojenské strategie NATO vyvolala postupně vznik dalších výborů, jejichž úkolem bylo zajišťovat spolupráci zemí NATO při přesunech jejich vojsk, v systému spojení, ve zdravotnické a potravinové pomoci a v ochraně civilního obyvatelstva. Tyto všechny aktivity byly zahrnuty do systému civilního nouzového plánování a tvořily ucelenou oblast plánování ochrany společností členských států NATO před účinky krizových situací. Krizí byl myšlen především válečný stav, ale plánovaná opatření však byla plně využitelná i v případě nevojenských ohrožení z přírodních nebo antropogenních příčin.

Začátkem devadesátých let v důsledku změn bezpečnostně-politické situace v Evropě a ve světě došlo k zásadním změnám ve strategické koncepci NATO. Pravděpodobnost vzniku válečného konfliktu globálního charakteru se podstatně snížila. Ukázalo se ale, že bezpečnostní zájmy NATO mohou být ohroženy jinými riziky, mezi které patří zejména šíření zbraní hromadného ničení, narušení zásobování z životně důležitých zdrojů, teroristické akce a sabotáže velkého rozsahu atd. Řešení těchto úkolů vyžaduje mimo jiné větší pružnost a mobilitu aliančních sil včetně zajištění všech zdrojů k jejich činnosti. V tomto procesu dostával i systém civilního nouzového plánování novou podobu a význam zabezpečení civilních zdrojů pro řešení krizových situací se výrazně změnil. Do popředí vystoupily otázky plánování opatření pro případy "nevojenských" ohrožení a s tím spojený rozvoj ochrany obyvatelstva. V návaznosti na to došlo k revizi základních principů ochrany obyvatelstva.

Ve složité organizaci NATO je pojmu ochrana obyvatelstva nadřazen pojem civilní nouzové plánování, a to i z hlediska řídících struktur. Jedním z úkolů civilního nouzového plánování v souladu s ministerskou směrnicí NATO je podpora veřejných úřadů při ochraně obyvatelstva proti následkům zbraní hromadného ničení. K tomu existují v rámci NATO zavedené struktury, které se problematikou ochrany obyvatelstva zabývají a mají s ní zkušenosti.

Spolupráce v oblasti ochrany obyvatelstva mezi NATO a Evropskou unií až do teroristického útoku na Spojené státy americké v září 2001 prakticky neexistovala. Protože se výrazně nezlepšila ani po tomto datu, byly v červnu 2002 předloženy k diskuzi navržené postupy ke zlepšení spolupráce mezi NATO a Evropskou unií. Jedná se zejména o:

• pravidelné pracovní kontakty mezi zaměstnanci obou organizací s četností podle aktuálního stavu ohrožení obyvatelstva,
• pravidelné schůzky Výboru pro civilní nouzové plánování NATO a Výboru krizového řízení pro civilní ochranu Evropské unie,
• vzájemnou účast na seminářích, nácvicích a cvičeních, výměna informací.

Další spolupráce se předpokládá v konkrétních oblastech, souvisejících s ochranou obyvatelstva a týkajících se sladění norem a postupů ke zlepšení interoperability, varování a detekce při odhalování útoků zbraněmi hromadného ničení, společné účasti na expertízách, využití civilní dopravy při masové evakuaci obyvatelstva, zdravotnických opatření zejména ve vztahu k použití bojových biologických prostředků, výměny informací o příslušném výzkumu a technologickém vývoji v oblasti kritické infrastruktury a organizace společných cvičení a účasti na nich.

Obzvlášť důležitou oblastí spolupráce mezi NATO a Evropskou unií v ochraně obyvatelstva je vzdělávání příslušníků profesionálních jednotek a jejich velitelů a také obyvatelstva.

Ochrana obyvatelstva v Evropské unii

I když je ochrana obyvatelstva vymezena především legislativními předpisy jednotlivých členských států, ukazuje se zejména v současné době na evropské úrovni rostoucí potřeba co největší standardizace. Jak přírodní a technogenní katastrofy a s nimi související narušování životního prostředí, tak i ozbrojené konflikty nebývají omezeny na území jednoho státu, ale působí daleko mimo hranice. Tento vývoj ještě zesílil po teroristickém útoku na USA v září roku 2001.

Na základě principu subsidiarity, který je zakotven v čl. 5 smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Společenství“), je ochrana obyvatelstva věcí členských států Evropské unie (dále jen „Unie“). Zároveň ale existuje v oblasti ochrany obyvatelstva při závažných přírodních a antropogenních katastrofách řada aktivit na úrovni Unie. Počátek evropské spolupráce v této oblasti se datuje rokem 1985, kdy byla předložena tzv. Zelená  kniha Evropské komise (dále jen „Komise“) s názvem „Péče o naše životní prostředí – akce pro evropské životní prostředí“.

Strukturálně je ochrana obyvatelstva zahrnuta do generálního ředitelství, zabývajícího se Životním prostředím (DG Environmental), oddělení civilní ochrany a ekologických havárií. Unie používá pro oblast ochrany obyvatelstva, tak jak je chápána v České republice, historicky zavedený pojem civilní ochrana.

Hlavním cílem politiky Unie v oblasti ochrany obyvatelstva je podpora a pomoc při odpovídajících aktivitách členských států. Základními úkoly při této činnosti jsou:

• pomoc při vzdělávání příslušného předurčeného personálu,
• vypracování trvale platných podkladů pro neodkladnou a účinnou spolupráci členských států v případě katastrof.

Návrhy, obsažené v uvedené Zelené knize, byly v různých usneseních Rady Evropské unie v letech 1987 – 1994 konkretizovány a týkají se opatření v těchto oblastech ochrany obyvatelstva:

• nástroje spolupráce,
• elektronické prostředky komunikace a výměny informací,
• výměna expertů, vzdělávání, simulační cvičení,
• terminologie,
• jednotné evropské nouzové telefonní číslo,
• informace a komunikace s veřejností,
• prevence a připravenost,
• zvláštní rizika.

Zásadními dokumenty ochrany obyvatelstva Společenství v současné době jsou Akční program Společenství pro ochranu před katastrofami (dále jen „Akční program“) a Postup Společenství na podporu spolupráce při nasazení k ochraně před katastrofami (dále jen „Postup“). Akční program, předložený poprvé v roce 1997 s dobou platnosti do roku 2004, má sloužit k podpoře a doplňování opatření členských států při přírodních a technogenních katastrofách s cílem ochrany osob, životního prostředí a majetku.

Výše uvedený Postup byl Komisí navržen v září roku 2000 a v platnost vstoupil v lednu roku 2002. Každý členský stát může tento materiál využít, pokud chce získat přístup ke zdrojům, které má Unie k dispozici. Přitom nemusí jít přímo o stav katastrofy; příslušný Postup může být aktivován již při hrozícím nebezpečí. Postup obsahuje prvky, týkající se uvedení do stavu pohotovosti, a to:

• zásahových jednotek včetně další podpory nasazení v případě katastrofy,
• expertů pro vyhodnocovací a koordinační týmy,
• centra pro předávání informací mezi komisí a členskými státy Unie,
• zdravotnických zdrojů.

Postup může být aktivován i při vzniku katastrofy mimo Unii. V takovém případě jsou příslušná opatření prováděna buď jako samostatný zásah za koordinace státu, předsedajícího v té době Unii, nebo jako příspěvek k zásahu, který je řízen jinou mezinárodní organizací. Rozhodnutí členského státu Unie o nasazení vlastních zdrojů v takovémto případě je výlučně v jeho kompetenci.

VĚDECKO-VÝZKUMNÁ ČINNOST NA PODPORU OCHRANY OBYVATELSTVA

doc. RNDr. Petr Linhart, CSc.

Praha 2004

Stručná historie

Počátky vědecko-výzkumné činnosti v oblasti ochrany obyvatelstva historicky spadají do roku 1955, kdy byl v rámci ministerstva vnitra zřízen Výzkumný ústav civilní obrany (dále jen „VÚ CO“).

Od svého založení začal VÚ CO řešit řadu závažných výzkumných a vývojových úkolů pro účely civilní obrany ze všech oblastí její působnosti. Jednalo se např. o různé tlakově odolné dveře a poklopy zvláštních staveb civilní obrany, problematiku plynotěsnosti těchto staveb, dále o různé stavební elementy a celý soubor otázek na úseku zatemnění a maskování; v oblasti protichemické ochrany to byl zejména výzkum a vývoj nové ochranné masky, ochranných prostředků pro děti, individuální protichemický balíček, oděvy k ochraně povrchu těla, řada úkolů v oblasti spojení a slaboproudé techniky, jako centralizované dálkové ovládání sirén, mobilní vysílací střediska, radiomaják apod. Významný byl i výzkum a vývoj heliografu, určeného ke zjišťování  parametrů jaderného výbuchu. O práci VÚ CO svědčí skutečnost, že za první 3 roky své existence řešil 95 úkolů a z nich bylo do konce roku 1958 ukončeno 62 úkolů. Ačkoliv byl VÚ CO hlavní vědecko-výzkumnou základnou civilní obrany, nesoucí na svých bedrech převážnou část úkolů v této oblasti, byla ve prospěch civilní obrany zapojována i vědecká, výzkumná a vývojová pracoviště jiných rezortů.

Na řešení některých samostatných výzkumných úkolů se podílely také tehdejší kádrové chemické laboratoře civilní obrany (dále jen „KCHL CO“). Tato zařízení byla sice podřízena tehdejším štábům civilní obrany měst Praha, Brno, Bratislava a Plzeň, v rámci kterých byla zřízena, ale jejich činnost zejména ve vědecko-výzkumné oblasti odborně a metodicky řídil VÚ CO.

V 60. letech minulého století bylo posláním VÚ CO především zajišťovat, ale ve zcela specifických oborech techniky i řešit, výzkumné a vývojové úkoly civilní obrany, což v té době znamenalo zajišťovat prostředky ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení (dále jen „ZHN“).

Pro tuto činnost byly stanoveny následující základní úkoly:

• plánování a koordinace výzkumu a vývoje a zavádění nové techniky v civilní obraně,
• uplatňování vědecko-výzkumných, vývojových, konstrukčních a zkušebních úkolů pro účely civilní obrany na příslušných pracovištích civilních a ozbrojených složek, sledování a kontrola těchto úkolů,
• řešení těch úkolů vlastními silami, které nebylo možno uplatnit na jiných pracovištích.

Úkoly na ochranu proti ZHN byly jako celek formulovány a organizačně zajištěny ve formě zvláštní části státního plánu rozvoje vědy a techniky Státní plánovací komise ČSSR, a to koncepčně až do roku 1970. Na přímém řešení se podílela značná část tehdejší vědecko-technické základny a to zejména ve směrech technické ochrany, zdravotnické a veterinární ochrany a ochrany proti biologickým prostředkům. V polovině šedesátých let bylo vyřešeno a uzavřeno cca 63 výzkumných vývojových úkolů. Významných výsledků bylo dosaženo na úseku kolektivní ochrany;jednalo se zejména o komplexní výpočty odolných konstrukcí zvláštních staveb civilní obrany, vyřešení technických podkladů pro realizaci plánu ukrytí za použití jednoduchých prostředků, filtroventilačních zařízení pro všechny druhy staveb civilní obrany, tlakově odolných prvků atd.

V rámci individuální protichemické ochrany byla vyvinuta civilní ochranná maska, dětská kazajka a dětský ochranný vak nového typu. Významné bylo i vyřešení a zavedení výroby filtračních ochranných oděvů, impregnovaných roztokem vyrobeným ze snadno dostupných domácích surovin, a vývoj osobního zdravotnického balíčku. Všechny vyvinuté ochranné prostředky se hromadně vyráběly.

K novému organizačnímu uspořádání řízení a plánování vědecko-výzkumných a vývojových prací v ochraně proti ZHN došlo v polovině šedesátých let. Celá problematika zahrnující ochranu proti působení jaderných zbraní, bojových otravných látek a bojových biologických prostředků byla rozdělena do dvaceti komplexních úkolů, nazvaných úkoly „Z“, které měly následující obsah:

• prostředky protichemické ochrany pro jednotlivce,
• technické otázky úkrytů,
• zajištění nezávadnosti pitné vody,
• využití biologických sorbetů při dezaktivaci,
• zajištění ochrany potravin,
• speciální přístroje k měření radioaktivity,
• detektory a měřiče bojových otravných látek,
• problematika hygienické očisty a dezaktivace,
• ochrana cílů maskováním,
• automatizovaný hlásný a varovací systém,
• prevence, diagnostika a léčba nemoci z ozáření,
• chirurgické otázky zdravotnické ochrany,
• toxikologické otázky při působení bojových otravných látek,
• ochrana proti biologickým bojovým prostředkům,
• problematika parazitních přenašečů nákaz,
• problematika boje proti zoonózám,
• ochrana životně důležitých rostlin,
• zdravotně-hygienické otázky vojsk při napadení ZHN,
• problematika zvládnutí negativních duševních projevů v zátěži vyvolané působením ZHN,
• zabezpečení zdravotnických služeb při napadení ZHN.

Na sklonku šedesátých let, kdy se již rozvinuly práce na většině zmíněných úkolů, se ukázala účelnost nového organizačního uspořádání a řízení této oblasti příprav obrany země. Bylo dosahováno větší komplexnosti v řešení dané problematiky, rozšířila se základna pro výzkum problematiky ochrany, aniž by bylo nutno vynakládat neúměrné investiční nebo neinvestiční prostředky, a zvyšovala se kvalifikace odborných  kádrů v otázkách ochrany.

Kromě zmíněných aktivit byl realizován též vědecko-technický rozvoj, který zahrnoval širokou problematiku v oblasti teorie civilní obrany i v oblasti rozvoje vojenské techniky. Šlo o řešení základních otázek výstavby a budování civilní obrany, o zpracování koncepce jejího dalšího rozvoje jako celku i v jednotlivých oblastech činnosti, o řešení prostředků a přístrojů materiálně-technického zabezpečení úkolů civilní obrany.

Jednalo se především o tyto oblasti:

• odolnost národního hospodářství,
• přírodní katastrofy a provozní havárie,
• psychologickou přípravu obyvatelstva,
• varování a vyrozumění,
• kolektivní ochranu a stavby civilní obrany,
• prostředky zdravotnické ochrany obyvatelstva,
• prostředky ochrany dýchacích cest a povrchu těla,
• systém, metody, prostředky a materiály speciální očisty,
• metody, způsoby a prostředky provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací,
• opravárenské soupravy pro techniku a materiál civilní obrany.

Důležitým mezníkem v rozvoji vědecko-výzkumné činnosti v civilní obraně bylo její převedení k 1. lednu 1976 do podřízenosti tehdejšího ministerstva národní obrany, přičemž došlo v souladu s jejími potřebami k dalšímu upřesnění působnosti VÚ CO a zaměření vědecko-výzkumné činnosti zejména do rozhodujících oblastí, a to na řešení problematiky odolnosti národního hospodářství a ochrany obyvatelstva, zahrnující otázky varování a vyrozumění, staveb civilní obrany včetně jejich zařízení, prostředků detekce a kontroly radioaktivních a otravných látek, prostředků ochrany dýchacích cest a povrchu těla, metod, prostředků a materiálů speciální očisty s využitím techniky a zařízení národního hospodářství.

V této etapě byl také formulován požadavek na rozšíření prognostické činnosti, zpracování návrhů dlouhodobých a střednědobých plánů rozvoje jednotlivých oblastí civilní obrany.

K zabezpečení větší efektivnosti vědecko-výzkumné činnosti se začínala rozšiřovat spolupráce s vojenskými výzkumnými a vývojovými pracovišti a počátkem osmdesátých let došlo ve vybraných směrech k zařazování úkolů do společného plánu vědecko-výzkumných prací civilních obran států tehdejší Varšavské smlouvy a plánů dvoustranných spoluprací.

V rámci tohoto procesu získávala řada příslušníků civilní obrany – vojáků z povolání i občanských pracovníků vědecké hodnosti v oborech, které byly bezprostředně spjaty s vědecko-výzkumnou činností v civilní obraně.

Činnost se v tomto období soustřeďovala v rámci plánu rozvoje vojenské techniky (RVT) na úseku kolektivní ochrany na dořešení pomůcek pro výstavbu protiradiačních úkrytů svépomocí obyvatelstva, návrhu předpisů pro projektování a výstavbu protiradiačních úkrytů a tlakově odolných úkrytů včetně technických podkladů pro projektování. Dále na zabezpečení nové řady plynotěsných a tlakově plynotěsných dveří a uzávěrů, rekonstrukci a modernizaci dříve budovaných úkrytů s cílem prodloužení doby ukrývání, vývoj zařízení pro vyhledávání osob v zavalených úkrytech,  zpracování sborníků vzorových řešení úkrytů civilní obrany, řešení malokapacitních úkrytů a dalších úkolů.

Na úseku varování a vyrozumění byla výzkumná práce směrována na součinnost při zpracování návrhů centralizovaného systému varování a vyrozumění obyvatelstva, zpracování zadání koordinaci prací při řešení vyrozumění na stupni okres-obec.

Na úseku individuální ochrany bylo úsilí vědecko-výzkumné práce zaměřeno na zpracování koncepce rozvoje ochrany dětí ve věku od 1,5 do 6 let, na řešení jednoduché ochrany povrchu těla a koordinaci výzkumných prací pro perspektivní řešení speciálních a jednoduchých ochranných oděvů a vhodnějších ochranných filtrů k tehdy používaným a vyráběným ochranným maskám.

V oblasti metod a prostředků kontroly radioaktivních a chemických látek byla řešena zejména součinnost při dokončování vývoje prostředku pro systémový průzkum radiační situace DC-4D, operativního dozimetrického přístroje DC-3E a při vývoji diagnostického dozimetru. Velmi podrobně bylo rozpracováno využití přístrojové techniky, používané v národním hospodářství k chemickému průzkumu a laboratorní kontrole.

V oblasti odolnosti národního hospodářství byl plněn úkol, spojený s realizací nutných ochranných opatření na všech stupních řízení národního hospodářství k zabezpečení válečné výroby a potřeb obyvatelstva v případě napadení ZHN.

Pro zkvalitnění řízení vědecko-výzkumné činnosti v civilní obraně byl VÚ CO pověřen funkcí Vedoucího pracoviště rozvoje vědy a techniky v oblasti obrany a bezpečnosti státu pro oblast civilní  obrany s meziodvětvovou působností. Meziodvětvová působnost byla nejvyšším stupněm působnosti obdobných pracovišť.

Zaměření bylo stanoveno na řešení otázek ochrany obyvatelstva, nevojenských sil civilní obrany a odolnost národního hospodářství proti následkům nepřátelského napadení, zahrnující zejména varování a vyrozumění, kolektivní a individuální ochranu, metody a prostředky radiačního a chemického průzkumu, speciální očistu a koordinaci otázek, souvisejících se zvyšováním odolnosti jednotlivých odvětví a národního hospodářství jako celku.

Z titulu vedoucího pracoviště plnil VÚ CO zejména tyto úkoly:

• systematické zpracovávání (ve spolupráci s ostatními pracovišti v oblasti pověření) přehledů o stavu a tendencích výzkumu a vývoje jak doma, tak i v zahraničí a o úkolech vědy a techniky v našich podmínkách,
• zpracování dlouhodobých výhledů, studií a dalších podkladů nezbytných pro řízení rozvoje oblasti pověření,
• formulování a specifikování zásadních problémů rozvoje oblasti pověření,
• navrhování zásadního obsahového zaměření výzkumu a vývoje, vyjadřování se k návrhům střednědobých a prováděcích plánů úkolů řešených v rezortech národního hospodářství v oblasti pověření a upozorňování na nedostatečně rozvíjené nebo zaostávající úseky, na zjištěnou nekoordinovanost, duplicity a na problémy realizace,
• poskytování informací z oblasti pověření.

Vzhledem k výše uvedeným úkolům byl u VÚ CO ustaven poradní orgán – Rada vedoucího pracoviště (dále jen „Rada“), ve které byly zastoupeny nejdůležitější participující organizace. Vzhledem k celkové šíři problematiky, kterou oblast pověření představovala, byly jako odborné orgány Rady ustaveny jednotlivé specializované skupiny podle zaměření jejich činnosti.

Složení Rady umožňovalo odborné posuzování jednotlivých směrů vědecko-výzkumné činnosti v oblasti pověření a bylo možno více využívat  poznatků a zkušeností jiných výzkumných pracovišť a vysokých škol.

Hlavní směry vědecké práce speciálního zaměření pro druhou polovinu osmdesátých let byly za spolupráce se všemi zainteresovanými rezorty zpracovány pro oblasti:

• zdokonalení systému varování a vyrozumění,
• nové prvky individuální ochrany obyvatelstva,
• rozvoj chemického a radiačního průzkumu,
• nové prvky kolektivní ochrany ve stavbách civilní obrany,
• rozvoj speciální očisty v civilní obraně.

Počet úkolů charakteru speciální vědecké práce a rozvoje speciální techniky byl v období 1981 – 1990 celkem 119, realizovatelnost činila 75 %. V tomto období se ale začal zvyšovat počet úkolů, jejichž doba řešení byla delší než 5 roků, což byla negativní tendence. Při době delší než 5 roků docházelo k zastarávání původně požadovaných parametrů, změně součástkové základny atd. Z těchto důvodů byla v druhé polovině osmdesátých let přijata opatření, především v rozvoji speciální techniky, ke zkracování doby řešení úkolů na 2-3 roky.

VÚ CO byl za dlouhou dobu své existence významnou součástí civilní obrany, bez něhož by v mnoha oblastech nebyla schopna plnit svou úlohu ve společnosti. Jeho význam vzrostl zejména v osmdesátých letech po jeho pověření funkcí vedoucího pracoviště. O efektivnosti značného počtu nejrůznějších vědeckých úkolů a úkolů rozvoje speciální techniky svědčí celá řada praktických výstupů – dozimetrické přístroje řady DC, prostředky individuální chemické ochrany, technologické prvky staveb civilní obrany, předpisy, pomůcky, normativy, podklady pro projektování staveb atd.

ZÁKON O BRANNÉ VÝCHOVĚ

Částka    21/1973
Platnost od    03.07.1973
Účinnost od    01.01.1974
Zrušeno k    01.07.1991 (217/1991 Sb.)

§ 1

Účel zákona

Tímto zákonem se stanoví cíle, obsah a rozsah branné výchovy, způsob jejího řízení, práva a povinnosti orgánů, organizací a účastníků branné výchovy.

ČÁST PRVNÍ

Základní ustanovení

§ 2

Cíl branné výchovy

Hlavním cílem branné výchovy je dosáhnout, aby každý československý občan cítil vysokou odpovědnost za osud své socialistické vlasti, byl vždy připraven postavit se na její obranu a obětavě bojovat za její svobodu a nezávislost, za vítězství komunismu v naší vlasti.

§ 3

Obsah a rozsah branné výchovy

(1) Obsahem branné výchovy je na základě marxismu-leninismu soustavně utvářet, prohlubovat a upevňovat socialistické vlastenectví, proletářský internacionalismus a uvědomělý vztah občanů k obraně Československé socialistické republiky a k tomu potřebné odborné a technické vědomosti, dovednosti a návyky, fyzickou zdatnost a psychickou odolnost.

(2) Branná výchova zahrnuje brannou výchovu žáků, učňů a studentů, přípravu branců, brannou přípravu vojáků v záloze, přípravu občanů k civilní obraně, zájmovou brannou činnost a další činnosti směřující ke stanoveným cílům branné výchovy.

§ 4

Účast občanů na branné výchově

(1) Účast občanů na branné výchově vyplývá z ustanovení Ústavy Československé socialistické republiky o obraně vlasti a jejího socialistického zřízení, z potřeby organizovat úsilí občanů o obranu Československé socialistické republiky, z jejich zájmu o zabezpečení této obrany a odpovědnosti za ni, z uvědomělosti a odhodlání bránit svou vlast.

(2) Se zřetelem k potřebám zabezpečení obrany Československé socialistické republiky, zejména v době branné pohotovosti státu, může vláda Československé socialistické republiky zavést povinnou účast občanů na branné výchově, pokud není stanovena tímto zákonem.

ČÁST DRUHÁ

Řízení branné výchovy

§ 5

(1) Vláda Československé socialistické republiky v souladu s koncepcí stanovenou Radou obrany státu přijímá opatření k jednotnému provádění branné výchovy v Československé socialistické republice a stanoví federálním ministerstvům a ostatním federálním ústředním orgánům státní správy úkoly k jejímu zabezpečení.

(2) Vláda České socialistické republiky a vláda Slovenské socialistické republiky v souladu s koncepcí branné výchovy a s opatřeními přijatými vládou Československé socialistické republiky k jednotnému provádění branné výchovy stanoví úkoly branné výchovy ministerstvům, ostatním ústředním orgánům státní správy republik a národním výborům.

§ 6

(1) Federální ministerstva a ostatní federální ústřední orgány státní správy a ministerstva a ústřední orgány státní správy republik činí ve své působnosti opatření nutná k zabezpečení branné výchovy, stanoví úkoly podřízeným orgánům a organizacím a kontrolují jejich provádění.

(2) Federální ministerstvo národní obrany vydává směrnice a metodické pokyny k zajištění jednotného provádění branné výchovy, poskytuje odbornou pomoc a v součinnosti s příslušnými federálními orgány nebo orgány republik sleduje provádění branné výchovy.

§ 7

(1) Národní výbory zabezpečují úkoly branné výchovy podle obecně závazných právních předpisů, usnesení vlády České socialistické republiky a vlády Slovenské socialistické republiky a směrnic příslušných ministerstev; řídí provádění branné výchovy v organizacích jimi řízených nebo spravovaných; národní výbory vyšších stupňů usměrňují, kontrolují a řídí provádění branné výchovy u národních výborů nižších stupňů.

(2) Národní výbory spolupracují s ostatními orgány a organizacemi při provádění branné výchovy, sjednocují jejich činnost a vedou občany k odpovědnému postoji při plnění úkolů branné výchovy.

§ 8

Organizace, jejich vedoucí pracovníci, jakož i vedoucí pracovníci organizačních jednotek těchto organizací plní v branné výchově úkoly podle pokynů nadřízených orgánů. Při plnění úkolů branné výchovy vzájemně spolupracují.

§ 9

(1) Společenské organizace a orgány Národní fronty se aktivně podílejí na branné výchově z hlediska svého společenského poslání.

(2) Svaz pro spolupráci s armádou jako dobrovolná branná společenská organizace plní úkoly vyplývající z potřeb obrany Československé socialistické republiky a v rozsahu své působnosti poskytuje pomoc jiným organizacím při plnění úkolů branné výchovy.

ČÁST TŘETÍ

Branná výchova žáků, učňů a studentů

§ 10

Branná výchova žáků, učňů a studentů ve školách a ve výchovných zařízeních utváří jejich branné vlastnosti, především uvědomělý vztah k obraně, utváří a prohlubuje jejich branné vědomosti, dovednosti a návyky.

§ 11

(1) Za brannou výchovu ve školách a ve výchovných zařízeních odpovídají v rámci své působnosti ministerstvo školství České socialistické republiky a ministerstvo školství Slovenské socialistické republiky. Spolupracují přitom s ostatními ústředními orgány státní správy, do jejichž působnosti spadá řízení škol a výchovných zařízení.

(2) Ministerstvo školství České socialistické republiky a ministerstvo školství Slovenské socialistické republiky

a) stanoví ve spolupráci s federálním ministerstvem národní obrany zásady, obsah a hlavní úkoly pro brannou výchovu žáků, učňů a studentů;

b) zabezpečují, aby branná výchova byla organickou součástí výchovy a vzdělávání žáků, učňů a studentů a aby se uskutečňovala v povinném branném vyučování, v ostatních vyučovacích předmětech, v jiných formách vyučování a v zájmové branné činnosti;

c) vytvářejí příznivé podmínky pro brannou výchovu, metodicky řídí školské orgány nižších stupňů;

d) zabezpečují přípravu pedagogických pracovníků pro brannou výchovu ve školách a ve výchovných zařízeních.

§ 12

(1) Krajské a okresní národní výbory řídí a zabezpečují brannou výchovu ve školách a ve výchovných zařízeních ve své působnosti. Přitom spolupracují s příslušnými společenskými organizacemi a orgány ozbrojených sil.

(2) Národní výbory vytvářejí pro brannou výchovu ve školách a ve výchovných zařízeních potřebné podmínky, zejména kádrové, materiální a finanční. Dbají, aby učitelé, vychovatelé, ředitelé škol a školní inspektoři měli pro brannou výchovu a její řízení odpovídající politickou a odbornou kvalifikaci.

ČÁST ČTVRTÁ

Příprava branců

§ 13

Příprava branců přispívá k upevňování jejich uvědomělého aktivního vztahu k vojenské službě, aby si branci osvojili vědomosti, dovednosti a návyky branného charakteru tak, jak to vyžaduje jejich zařazení v ozbrojených silách a bojová připravenost vojsk.

§ 14

(1) Příprava branců se svěřuje do odpovědnosti Svazu pro spolupráci s armádou. Svaz pro spolupráci s armádou organizuje a provádí tuto přípravu podle požadavků federálního ministerstva národní obrany. Spolupracuje přitom s příslušnými orgány státní správy, ozbrojených sil, společenskými a jinými organizacemi.

(2) Příprava branců a odvedenců se provádí od 1. ledna roku, v němž dovrší 18 let, do nástupu vojenské činné služby. Výběr branců pro jejich přípravu zabezpečují federální ministerstvo národní obrany, orgány jím určené a národní výbory.

ČÁST PÁTÁ

Branná příprava vojáků v záloze

§ 15

Branná příprava vojáků v záloze posiluje vědomí jejich odpovědnosti za obranu socialistické vlasti, prohlubuje jejich vztah k ozbrojeným silám a přispívá k jejich trvalé připravenosti pro úkoly v ozbrojených silách.

§ 16

(1) Za brannou přípravu vojáků v záloze odpovídá ve své působnosti federální ministerstvo národní obrany a federální ministerstvo vnitra.

(2) V rozsahu dohodnutém s těmito ministerstvy se na branné přípravě vojáků v záloze podílí Svaz pro spolupráci s armádou a jiné organizace.

(3) Obsah a rozsah branné přípravy vojáků v záloze určuje podle potřeb Československé lidové armády federální ministerstvo národní obrany a podle potřeb vojsk ministerstva vnitra federální ministerstvo vnitra.

(4) V rámci branné přípravy vojáků v záloze organizují a provádějí podle směrnic federálního ministerstva národní obrany a federálního ministerstva vnitra zdokonalovací přípravu vojáků v záloze orgány vojenské správy a příslušné orgány ministerstva vnitra. Masovou politickou práci v branné přípravě vojáků v záloze organizují a provádějí orgány vojenské správy spolu s národními výbory, společenskými a jinými organizacemi.

ČÁST ŠESTÁ

Příprava občanů k civilní obraně

§ 17

Příprava občanů k civilní obraně posiluje odpovědnost občanů za jejich připravenost k civilní obraně, zabezpečuje, aby si osvojili vědomosti a dovednosti k ochraně, zejména před účinky zbraní hromadného ničení, znali své úkoly pro evakuaci a byli připraveni podle svých schopností pomáhat při likvidaci následků nepřátelského napadení.

§ 18

(1) Přípravu občanů k civilní obraně organizuje federální ministerstvo národní obrany. Za provádění přípravy občanů k civilní obraně odpovídají vedoucí organizací a předsedové národních výborů (náčelníci civilní obrany) v mezích své působnosti. Zvláštní pozornost přitom věnují zapojení mládeže, která se po ukončení povinné školní docházky nezúčastňuje další branné výchovy ve školách.

(2) Provádění některých úkolů v přípravě občanů k civilní obraně může federální ministerstvo národní obrany svěřit po vzájemné dohodě společenským organizacím.

ČÁST SEDMÁ

Zájmová branná činnost

§ 19

Zájmová branná činnost umožňuje občanům, aby uplatňováním svých osobních schopností a zálib přispívali k plnění úkolů spojených s obranou socialistické vlasti, přispívá k jejich ideové výchově, zvyšuje jejich brannou angažovanost, rozvíjí jejich morální a volní vlastnosti, posiluje jejich branné a technické vědomosti, dovednosti a návyky, jejich tělesnou zdatnost a psychickou odolnost, potřebné k obraně socialistické vlasti.

§ 20

Zájmovou brannou činnost provádějí společenské organizace, u nichž branná výchova je součástí jejich činnosti; přitom spolupracují s federálním ministerstvem národní obrany, ministerstvem školství České socialistické republiky a ministerstvem školství Slovenské socialistické republiky, popřípadě s jinými orgány a organizacemi. Ve vzájemné spolupráci organizují též branné sportovní a technické soutěže.

ČÁST OSMÁ  obsahuje

Práva a povinnosti orgánů, organizací a účastníků branné výchovy

Společná ustanovení

Poskytování pracovního volna a náhrada mzdy

Náhrada škody

Sociální zabezpečení

ČÁST DEVÁTÁ obsahuje

Přechodná a závěrečná ustanovení

ČASOPIS CIVILNÍ OBRANA 1/1935 - ke stažení v PDF formátu (54,2 MB)

OCHRANNÁ MASKA

Ochranná maska (hovorově plynová maska) slouží k ochraně obličeje, očí a dýchacích cest nositele před toxickými látkami ve vzduchu. Ty mohou být ve skupenství pevném (prachové částice  typické pro radioaktivní látky, různé dýmy nebo viry a bakterie), kapalném (aerosoly - mohou obsahovat radioaktivní látky, rozpuštěné chemické škodliviny či bakterie a viry), nebo plynném (radioaktivní plyny a toxické plynné látky).

Funkční princip ochranné masky

Na rozdíl od jiných zařízení sloužících k dýchání v zamořených prostorech, ochranná maska nevyžaduje, aby její nositel měl s sebou zásobu vzduchu nebo kyslíku, který se odebírá ze vzduchu. Při jeho vdechování je ale třeba zajistit, aby se případné toxické látky ve vzduchu přítomné, nedostaly k nositeli masky. Principem fungování ochranné masky je tyto toxické látky ze vzduchu odstranit tím, že se zachytí v jejím filtru, nebo se chemicky rozloží na látky neškodné.

Základní části ochranné masky

Lícnice

Lícnice je obvykle vyrobena z pogumované textilie, u vojenských masek ze speciální chemicky odolné gumy (brombutylkaučuku). Její funkcí je chránit obličej nositele před stykem s nebezpečnými látkami ze zamořeného vzduchu. Zároveň jsou v ní upevněny průzory (průhledné skleněné nebo plastové otvory sloužící k pozorování okolí), u vojenských masek obvykle tvrzené a eventuálně zdvojené pro zajištění vyšší ochrany proti proražení (např. kamínkem). Dále je v lícnici umístěn vdechovací a vydechovací ventil a filtr nebo propojka s filtrem ve formě vrapové hadice.

Vdechovací ventil slouží k zamezení přístupu vlhkého, uživatelem masky vydechnutého vzduchu do tělesa filtru, protože zamočením aktivního uhlí by se snížila jeho účinnost a průdyšnost. Postupně by došlo k jeho neprůchodnosti a tím ke znemožnění používání masky do výměny filtru za nový.

Výdechový jednocestný ventil slouží pro odvod vydechnutého vzduchu mimo lícnici masky. Zároveň musí splňovat vysoké nároky proti podsávání při nádechu, kdy jím nesmí do lícnice pronikat zamořený vzduch. Obvykle je tvořen dvěma i více pružnými gumovými membránami.

Ačkoliv životnost lícnice masky je při správném skladování i několik desítek let, gumové membrány ve ventilech mají životnost maximálně několik let (zpravidla pět), poté je nutná jejich výměna. Ochranné masky nakupované tzv. z druhé ruky např. v army shopech, mají obvykle tyto membránové ventily již za dobou své životnosti a je třeba je vyměnit v případě, že uživatel plánuje masku používat. Princip činnosti vdechovacího a výdechového ventilu je na přiloženém obrázku.

Úchytný systém

Je připevněn k lícnici a slouží k pevnému uchycení masky k obličeji. Zpravidla se skládá z týlního štítku - opěrky na týlu hlavy a pružných tkalounů, které štítek spojují s lícnicí a umožňují pevné dotažení masky na obličej pro zabránění podsávání zamořeného vzduchu mezi tváří a lícnicí. Některé typy ochranných masek kryjí celou hlavu díky pružné lícnici ve tvaru kukly, pokrývající po nasazení celý povrch hlavy. Tyto masky již obvykle speciální upínací systém nemají, protože sama pružná lícnice masku drží dostatečně pevně na hlavě a efektivně zabraňuje podsávání.

Ochranný filtr

Obvykle obsahuje protidýmovou vložku a náplň z aktivního uhlí, popřípadě dalších chemikálií, podle zaměření na určitý druh škodliviny u filtrů průmyslových. Protidýmová vložka, která zachycuje větší pevné částice (prach) a kapičky aerosolů, je umístěna před vložkou z aktivního uhlí. Jejím účelem je zabránit rychlému zanesení jemných pórů aktivního uhlí prachem nebo kapalinou, což by zvýšilo sílu potřebnou pro dýchání, které by posléze znemožnilo. Samotné aktivní uhlí tyto částice nezachycuje dostatečně efektivně.

Velikost částic aktivního uhlí ve filtrech se pohybuje v rozmezí jednoho milimetru u velkých kolektivních filtrů až po 40 až 100 µm u filtrů lícnicových. Čím menší jsou částice aktivního uhlí, tím má filtr větší sorpční kapacitu na stejný objem sorbentu.

Princip činnosti dýchacího ventilu ochranné masky

Filtr ochranné masky v řezu

Princip funkce a ochranné vlastnosti filtru

Filtry pro ochranné masky jsou konstruovány z několika hledisek, především podle své sorpční kapacity, účelu a univerzálnosti použití. Vojenské ochranné filtry mají poměrně velkou sorpční kapacitu a spektrum zachytávaných látek cílené pro vojenské otravné látky, ale pro průmyslové škodliviny je jejich účinnost menší. Civilní průmyslové ochranné filtry jsou obvykle specializovány na konkrétní škodlivou látku, kterou vážou s vysokou účinností i po dlouhou dobu, ostatní škodliviny vážou slabě nebo vůbec. Běžné ochranné filtry jsou konstruovány pro použití v prostředí obsahujícím 1 až 2 % objemová (10 000 až 20 000 ppm) škodliviny. Vyšší koncentrace škodliviny prorazí malý filtr velmi rychle a proto je jeho použití nevhodné. Jediný spolehlivý prostředek pak představují izolační dýchací přístroje s vlastní zásobou vzduchu, nezávislé na okolní atmosféře.

Pro používání ochranných masek také platí dosažení minimálního množství kyslíku ve vzduchu 17 %  obj. Při poklesu množství kyslíku pod tuto hranici (normální hodnota je 20,9 %) by došlo k udušení nositele masky z nedostatku kyslíku, přestože filtr by byl nefunkční. S tím je třeba počítat v případě, že v lokalitě (zvlášť nebezpečné jsou uzavřené prostory) došlo k hoření nebo výronu velkého množství plynů těžších než vzduch.

Filtrace je v principu metoda oddělování nerozpustných tuhých látek, kapalin a plynů od jiných pevných látek na základě rozdílné velikosti částic frakcí, nebo aktivním rozpouštěním dané frakce ve filtru oproti nosnému médiu, které vázáno není. Existují dva základní způsoby zachycení nebo zneškodnění toxických látek pomocí filtru, filtrace a reakce:

Filtrace

Využívá se pro fyzikální, chemické nebo fyzikálně-chemické navázání škodliviny na substrát filtru bez změny její molekuly.

Absorpce

Toxické látky se ukládají uvnitř struktury absorpčního média / rozpouští se v něm.

• Suspenze (pevná frakce v kapalině) se přelívá přes filtr (filtrační papír, v nejjednodušším případě i síto), přičemž tekutina (filtrát) proteče a pevná frakce s velikostí částice >= pórům ve filtru zůstane zachycena na filtru nebo ve struktuře filtru. Na bázi filtrace pracuje protidýmová vložka ochranných filtrů, obvykle tvořena speciálním filtračním papírem, nebo automobilový vzduchový filtr.
• Probublávání směsi vzduchu a amoniaku přes akvárium s vodou. Plynný amoniak se na rozdíl od vzduchu velmi dobře rozpouští ve vodě a dokud nebude v akváriu relativně silný vodný roztok amoniaku a další rozpouštění již za dané teploty nebude možné, dá se toto akvárium považovat za jakýsi selektivní filtr pro vzduch do něj vstupující. Čistě kapalinové filtry se v ochranných maskách nepoužívají.

Adsorpce

Toxické látky se ukládají na povrchu adsorpčního média - typické pro aktivní uhlí a látky s velkým měrným povrchem obecně, např. anorganické zeolity.

• V tomto případě nedochází ke změně molekuly škodliviny, škodlivina je pouze zachycena na povrchu substrátu. Struktura aktivního uhlí se podobá jakési nanohoubě se spoustou výdutí, výklenků a nerovností. Do těchto nerovností se zachycují molekuly škodlivin a jsou zde fyzikálně vázány. V případě zahřátí aktivního uhlí na cca 100 °C lze filtr tzv. regenerovat - dojde k opětovnému uvolnění zachycených molekul škodliviny a filtr je po ochlazení opět připraven zachycovat další škodliviny. Regenerace ale nenavrací 100 % předchozí kapacity, dochází k postupnému poklesu sorpční kapacity s každým dalším regeneračním cyklem. Regenerace se nepoužívá pro filtry ochranných masek, ale např. v úpravnách vody, kde jsou umístěny velké pohlcovače pachů (i desítky m3 aktivního uhlí) z upravované pitné vody a v jiných provozech, kde se pracuje s velmi velkým množstvím aktivního uhlí, které je relativně drahé.

Reakce

Toxické látky reagují s materiálem filtru a vznikají jiné, neškodné nebo méně toxické produkty reakce, nositeli masky neškodné nebo filtrem již zachytitelné. Většina ochranných masek první generace, použitých v první světové válce, fungovala na tomto principu.

• Molekuly škodliviny vstupují do filtru, kde je umístěn její reaktant. Jde o přímo reagující látku se škodlivinou, tj. při použití filtru se spotřebovává pro reakci a při jejím vyčerpání filtr ztrácí ochranné schopnosti. Jednoduchým příkladem je roztok hydroxidu sodného nanesený na gázu, přes který prochází vzduch obsahující chlór. Ten se ve vodě rozpouští na kyselinu chlorovodíkovou - HCl a reaguje s přítomným hydroxidem neutralizací na NaCl a H2O. Dokud bude v roztoku zbývat dostatečné množství hydroxidu, bude v tomto jednoduchém filtru chlór zachycován a neprojde na druhou stranu. Analogicky funguje roztok kyseliny (např. ocet, kyselina citronová) na gáze jako ochrana proti zásaditým plynům (amoniak).
• Druhou možností je použití katalyzátoru rozpadu dané molekuly, kdy filtr pracuje po velmi dlouhou dobu, jelikož se katalyzátor při reakci nespotřebovává. Příkladem takového typu filtru je automobilový katalyzátor. Katalyticky se v hopkalitovém filtru upravuje např. silně jedovatý oxid uhelnatý (CO) na neškodný oxid uhličitý (CO2).

Výpočet filtrační účinnosti filtru

Filtrační schopnost (účinnost) je daná číslem beta, kdy poměr beta je definovaný vztahem: βx = Nu/Nd, kde:

• x specifikuje rozměr částice, od něhož se odvozují počty částic uvedených ve vztahu.
• Nu - počet částic větších než je rozměr x na vstupu do filtru v jednotce objemu filtrovaného média.
• Nd - počet částic větších než je rozměr x na výstupu z filtru v jednotce objemu filtrovaného média.

Když filtrační vložka deklaruje zachycení pro částice s rozměry x=25 μm a β25=200, znamená to, že pokud na vstupu filtru je 10 000 částic v jednotce objemu, na výstupu z filtru (ve filtrátu) může být až 50 částic větších než 25 μm v dané jednotce objemu filtrované kapaliny.

Účinnost filtrace E je potom daná vztahem:

E = ( 1 − 1 β ) .100 = ( 1 − 1 200 ) .100 = 99.55 % {\displaystyle E=(1-{\frac {1}{\beta }}).100=(1-{\frac {1}{200}}).100=99.55\%}

V tomto případě (metoda poměru beta) se neudává, jaké jsou největší filtrem proniknuvší částice. Při absolutní zachytávací schopnosti se udává i to, jaká největší částice může proniknout do filtrátu.

Dynamická sorpční kapacita a rezistenční doba filtru

Všechny filtry mají tzv. dynamickou sorpční kapacitu a rezistenční dobu.

• Dynamická sorpční kapacita určuje, kolik gramů dané škodliviny je filtr schopen zachytit či zneškodnit, než se jeho pohlcovací kapacita vyčerpá a dojde k tzv. proražení škodliviny přes filtr (to znamená zasažení osoby nosící masku danou škodlivinou a ztrátu ochranných vlastností masky až do výměny filtru za nový). Zde je třeba konstatovat, že zaplňování sorbentu ve filtru neprobíhá plynule, ale vzduch (a s ním i škodliviny) je strháván cestou nejmenšího odporu. Tak může dojít k situaci, kdy škodlivina filtr rychle prorazí bodově přes relativně malou objemovou část filtru, zatímco většina sorbentu je stále škodlivinou nezaplněna. Proto je třeba pro reálné nasazení brát s rezervou výrobci filtrů stanovené sorpční kapacity filtru, získané v optimálních laboratorních podmínkách, které v reálu obvykle nenastanou a kapacita filtrů je menší.
• Rezistenční doba je doba v minutách, po kterou je filtr schopen zachycovat škodlivinu při její známé koncentraci ve vzduchu, známé dynamické sorpční kapacitě filtru a známým objemem vzduchu procházejícím filtrem. Obecně platí, že vysoká koncentrace škodliviny ve vzduchu nebo velký průtok vzduchu filtrem zkracují dobu, po kterou je filtr schopný chránit svého nositele.

Typy ochranných filtrů

Ochranné filtry se dělí do několika kategorií podle své velikosti a tvaru, koncentrace a typu zachycovaných škodlivin a účinnosti jejich zachycování.

Rozdělení filtrů ochranných masek podle tvaru

Lícnicové (jsou uvnitř ochranné masky)

Filtr LF - Lícnicový Filtr, váha cca 250 g, tvar trojúhelník. Od tohoto provedení se obecně ustupuje z důvodu špatné až nemožné vyměnitelnosti filtru v zamořeném prostředí (dojde k zamoření obličeje nositele masky, protože ji pro výměnu filtrů musí zcela sejmout).

Průřez filtrem MOS k ochranné masce. Skládá se z plastového obalu, víčka s těsněním, filtračního papíru, absorpčního materiálu. (Sorbent je vyjmut.)

Krabicové (jsou připevněny k ochranné masce zvenčí)

Filtr MOF - Malý ochranný filtr, váha cca 250 - 500 g, připevněn přímo k lícnici masky, tvar válcový, použitelnost do 0,5 % objemového (5000 ppm) škodliviny v atmosféře. V současnosti nejvíce používaný typ. Umožňuje snadnou a rychlou výměnu bez ohrožení nositele masky jejím sejmutím.

Filtr VOF - Velký ochranný filtr, váha 1kg i více, připevněn pomocí vrapové hadice, filtr umístěn v brašně, tvar kvádr, má lepší ochranné vlastnosti i kapacitu než MOF, použitelnost do 2 % objemových (20 000 ppm) škodliviny v atmosféře. Umožňuje snadnou a rychlou výměnu bez ohrožení nositele masky jejím sejmutím.

Rozdělení průmyslových filtrů podle velikosti náplně

Podle velikosti náplně (a tím i míry ochrany uživatele) se průmyslové filtry dělí do tří tříd účinnosti:

• malé - třída 1 (do vnější koncentrace škodliviny 0,1 obj. %; 1000 ppm)
• střední - třída 2 (do vnější koncentrace škodliviny 0,5 obj. %; 5000 ppm)
• velké - třída 3 (do vnější koncentrace škodliviny 1,0 obj. %; 10 000 ppm)

Barevné a písmenné označení průmyslových filtrů podle spektra zachycovaných škodlivých látek

Pro rychlé určení typu a vlastností průmyslových filtrů uživatelem byla zavedena norma, založená na barevných pruzích, vyznačených po obvodu filtru a písmenech s doplňujícím číslem třídy účinnosti filtru. Barevný pruh určuje kategorii látek, pro které je filtr určen, písmeno upřesňuje jaké látky z dané kategorie filtr zachycuje nejlépe a číslo určuje třídu účinnosti.

Pozor!: Běžné ochranné filtry na bázi aktivního uhlí proti silně jedovatému oxidu uhelnatému vůbec nechrání! Při vstupu do atmosféry zamořené CO je nutné mít masku vybavenou hopkalitovým katalytickým filtrem, který CO katalyticky mění na neškodný CO2 nebo raději izolační dýchací přístroj, který je spolehlivější díky plnému oddělení uživatele od okolní atmosféry.

POVODNĚ V ČESKÉ REPUBLICE

Mezi nejničivější z přírodních katastrof, které v posledních letech často postihují kromě ostatních zemí světa i Českou republiku, patří povodně  Ať už jde o tzv  bleskové povodně, kdy je vše dílem několika hodin, nebo stav, kdy vodní laguny neopadají i několik týdnů, důsledkem jsou vždy velké škody na majetku, zemědělské půdě a životním prostředí Nezřídka si živel vybere i daň v podobě lidských životů  Zvládnutí celé povodňové situace je hlavně dílem odborníků - zabezpečení protipovodňových opatření, správného legislativního nastavení umožňujícího okamžitý zásah i uvolnění potřebných finančních prostředků a materiálového vybavení, a v první řadě pak samotný zásah, při němž spolupracují složky integrovaného záchranného systému K jakým změnám v oblasti řešení povodní ze všech jmenovaných hledisek došlo od prvních „novodobých“ povodní v roce 1997? Je Česká republika v současnosti lépe připravena na zvládnutí mimořádných událostí? Jaké jsou vize do budoucna, jaká další opatření se připravují, abychom lépe uchránili lidské životy, životní prostředí i majetek?

Odpovědi odborníků na uvedené otázky přináší příloha v PDF formátu

Obsah:

Povodně v novodobé historii České republiky
redakce

Co ukázaly povodně v období od katastrofické povodně v roce 2002
Ing  Ivan OBRUSNÍK, DrSc , předseda Českého národního výboru pro omezování následků katastrof

Vyhodnocování povodňových rizik – důležitý systémový krok k návrhům efektivních opatření
Ing  Karel DRBAL, Ph D , Výzkumný ústav vodohospodářský T  G  Masaryka, v v i , Brno

Vývoj předpovědní povodňové služby mezi povodněmi v srpnu 2002 a červnu 2013 a vliv klimatu na povodňové nebezpečí v budoucnosti
Mgr  Jan DAŇHELKA, Ph D , Český hydrometeorologický ústav Půda a povodně
Mgr  Šárka POLÁKOVÁ, Ph D , Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský

Prevence povodní na území České republiky a podpora Ministerstva zemědělství
RNDr  Pavel PUNČOCHÁŘ, CSc , Ministerstvo zemědělství

Protipovodňová opatření v oblasti povodí Labe
Ing  Marián ŠEBESTA, generální ředitel Povodí Labe, s p

Ochrana před povodněmi v oblasti povodí Vltavy
RNDr  Petr KUBALA, generální ředitel Povodí Vltavy, s p

Krizové řízení Povodí Moravy, s p , ve vztahu k protipovodňovým opatřením
Dr  Ing  Antonín TŮMA, ředitel pro správu povodí, Povodí Moravy, s p

Připravenost Hasičského záchranného sboru České republiky k řešení povodní
plk  Dr  Ing  Zdeněk HANUŠKA, MV‑generální ředitelství HZS ČR

DRAZE ZÍSKANÉ ZKUŠENOSTI A JEJICH VYUŽITÍ KE ZKVALITNĚNÍ OCHRANY PŘED POVODNĚMI ZA POSLEDNÍCH 10 LET

Úvod

Přirozené povodně jsou přírodní fenomén, kterému nelze zabránit. Povodně byly, jsou a budou. Ochrana před povodněmi nebude nikdy absolutní. Lze však částečně omezit povodňové  kulminační průtoky, transformovat povodňovou vlnu a tím příznivěji  ovlivnit časový průběh povodní, což umožňuje přijmout účinnější opatření pro záchranu životů a majetku. To jsou fakta, která musíme mít trvale na paměti, chceme-li reálně vytvářet předpoklady pro systematickou realizaci preventivních, technických, řídících, vzdělávacích, výchovných a dalších opatření na ochranu před vodním živlem. Povodně představují pro Českou republiku (dále jen ČR) největší přímé nebezpečí v oblasti přírodních katastrof a mohou být i příčinou závažných krizových situací, při nichž mohou vznikat nejenom rozsáhlé materiální škody, ale rovněž ztráty na životech obyvatel postižených území a způsobují rozsáhlou devastaci kulturní krajiny včetně ekologických škod.

Průběh povodní za posledních 10 let prokázal, že společnost je povodněmi stále velmi zranitelná a to i v důsledku nevhodné urbanizace, technického rozvoje, vybavenosti sídel, výstavbou velkých nových sídlišť v záplavových územích, výstavbou výrobních kapacit  v záplavových územích, zpevňování rozsáhlých ploch, nevhodných zemědělských a lesnických úprav krajiny v posledních sto letech. Katastrofální povodně v roce 1997 vyvolaly potřebu posuzování bezpečnosti přehrad za povodní a  formulovat zásady a požadavky na bezpečnostní kritéria přehrad a vytvoření předpokladu pro jejich přijetí v širokém okruhu státních orgánů, odborných institucí, veřejnosti i vlastníků a provozovatelů. Byla přijata opatření v rámci technickobezpečnostního dohledu na vodních dílech I. až III. kategorie. Správnost těchto opatření byla potvrzena  při povodních v roce 2002 a bylo doporučeno rozšířit je i na vybraná vodní díla IV. kategorie.

Katastrofální povodně roce 1997:

Katastrofální povodeň v roce 1997 zasáhla téměř všechny přítoky Odry, Moravy, Dyje, Svratky, Svitavy a Orlice. Obrovské objemy vody pocházející zejména z extrémních vodních srážek na rozsáhlých územích Jeseníku, Beskydech, Javorníku, Orlických horách zapříčinily devastaci rozsáhlých území Moravy a severozápadních Čech:

• postihly 33 okresů zejména na Moravě (538 obcí a měst),
• bylo nasazeno 16 967 hasičů (z toho3748 profesionálů a 13219 dobrovolných hasičů), dlouhodobě bylo nasazeno 5500 příslušníků armády a civilní ochrany,
• evakuováno bylo 29 358 osob,
• na následky povodní zemřelo 60 občanů,
• celkové materiální škody dosáhly 63 miliard Kč.

Regionální povodeň v roce 1998:

• postihla severovýchodní Čechy (2 okresy – 31 obcí a měst),
• bylo nasazeno 1660 příslušníků složek IZS,
• povodní bylo postiženo asi 27600 osob,
• na následky povodně zemřelo 10 občanů,
• celková materiální škoda dosáhla 1,8 miliardy Kč.

Analýza povodňové katastrofy z roku 1997 ukázala na potřebu řešit:

• již překonanou vodohospodářskou legislativu, vytvořit novou legislativu pro řešení krizových situací, koordinaci činnosti záchranných složek, řešení vzniklých škod a obnovu poškozeného území, nasazování sil a prostředků jednotek požární ochrany, Policie ČR  a Armády ČR, koncepční investiční a neinvestiční opatření související s povodňovou ochranou,  stanovit jejich priority, finanční mechanismy a specifikovat účast státu při hrazení nákladů,
• vodním zákonem stanovit obecnou povinnost zpracování povodňových plánů jako základního dokumentu při řešení povodně a jejich předkládání ke schválení,
• bezpečnost významných vodu vzdouvajících vodních děl,
• zkvalitnění technického vybavení a přípravu povodňových orgánů a podpůrných složek pro zvládání extrémní povodňové situace přesahující dobu jednoho týdne,
• v novém vodním zákoně a navazujících prováděcích předpisech stanovit záplavové území a podmínek jejich užívání,
• zabezpečení fungujícího telefonního nebo jiného spojení po celou dobu povodní všech povodňových orgánů, krizových orgánů a záchranných a likvidačních složek,
• další výstavbu jednosměrného selektivního systému pro varování obyvatelstva a vyrozumění povodňových orgánů, krizových orgánů a složek IZS,
• modernizaci předpovědní a hlásné povodňové služby (dokončit v ČHMÚ obnovu radarového systému včetně kalibrační srážkové sítě a automatizace měrných stanic na tocích) a vazby na povodňové orgány, záchranné a likvidační složky,
• revizi směrodatných profilů pro vyhlášení stupňů povodňové aktivity včetně určení odpovědného subjektu za sledování a místa pro předání informace,
• řádně vykonávat vodohospodářský dozor a dohled v průtočných profilech a záplavových územích (odstraňování překážek, závad na ochranných hrázích a ovládacích objektech, nepovolování skládek, staveb atd..),
• konkretizovat při nebezpečí velkých povodní způsob vyhlášení nouzových stavu (stav ohrožení obyvatelstva) varovnými signály na místní, okresní, regionální a státní úrovni,
• úpravu příslušných zákonů a předpisů řešící zabezpečovací a záchranné práce při povodních a zakotvit zabezpečovací a záchranné práce do povodňových plánů na všech stupních,
• vybavenost záchranných útvarů, jednotek požární ochrany, vybraných vojenských jednotek a dalších záchranářů speciální technikou a prostředky pro řešení povodní.

Některé z uvedených výstupů z analýzy po povodních 1997 se nám dnes jeví jako zcela samozřejmé a některé jsou stále aktuální a to zejména z důvodu nedostatečného finančního zajištění.

Hlavní opatření státu ke zkvalitnění ochrany obyvatelstva před  povodněmi:

Řešení záchranných, likvidačních a následných prací při povodních v letech 1997 a 1998 ukázalo na potřebu vytvoření jedné centrální organizace, která by plánovala, koordinovala a řídila záchranné, likvidačních a následných práce.  Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru ČR a o změně některých zákonů, účinný od  1.1.2001 umožnil převedení problematiky civilní ochrany z působnosti Ministerstva obrany do působnosti Ministerstva vnitra a vznik nové organizace Hasičského záchranného sboru ČR.

Povodeň 1997 byla mohutným impulsem pro analýzu stávající legislativy a následné vypracování, schválení a vydání nových zákonů, které sjednocují úsilí orgánů státní správy, samosprávy, právnických a podnikajících fyzických osob, občanů při přípravě a řešení povodní, dalších živelných pohrom, havárií a mimořádných událostí.

Byly přijaty tyto zásadní zákony:

Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)  účinný  od 1.1.2002.
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů účinný  od 1.1.2001.
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů účinný  od 1.1.2001.
Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy účinný od 1.1.2001.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízení), účinný od 12.11.2000.
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), účinný  od 12.11.2000.
Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením okresních úřadů účinný od 1.1.2003.  
Novela zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně účinný  od 1.1.2001.         

Některé z uvedených výstupů z analýzy po povodních 1997 se nám dnes jeví jako zcela samozřejmé (byly v uplynulém období vyřešeny), řešení některých je stále aktuální, zejména s ohledem na náročnost jejich finančního zabezpečení.

V roce 2000 byla vypracována Strategie ochrany před povodněmi pro území ČR, jejíž výstupy byly zapracovány do nového vodního zákona. Strategie stanovila zásady  ochrany před povodněmi:

• preventivní opatření pro ochranu před povodněmi je nejefektivnější formou ochrany,
• na zabezpečení realizace preventivních opatření ke snížení škodlivých účinků povodní se musí podílet vlastníci a správci nemovitostí, což mohou být rovněž organizace na úrovni regionů, okresů, obcí anebo individuální osoby,
• efektivní preventivní opatření je nutné uplatňovat systémově v ucelených (hydrologických) povodích a s ohledem na provázání vlivů jednotlivých opatření podél vodních toků,
• pro efektivní ochranu před povodněmi je třeba nalézt vhodnou kombinaci opatření v krajině, která zvyšují přirozenou akumulaci a retenci vody v území, a technických opatření k ovlivnění povodňových průtoků,
• pro návrhy k ochraně před povodněmi je třeba využívat kvalitní informace o geomorfologii území, rostlinném pokryvu, složení půdy a moderní informační technologie umožňující modelování povodní,
• pro řízení opatření k ochraně lidí a majetku v zaplavovaných územích je třeba zkvalitnit informační systém při povodních a přípravu povodňových plánů,
• vzhledem k finanční náročnosti je zabezpečení účinné ochrany před povodněmi víceletý proces, kdy prioritou státního zájmu je podpora prevence oproti úhradě nákladů za škody způsobované povodněmi,
• strategie je dokument s dlouhodobou platností, otevřený pro doplňující návrhy, které budou reagovat na vývoj poznání a rovněž plnění navrhovaných opatření.

Katastrofální povodeň v srpnu 2002:

Katastrofální povodeň v srpnu 2002 zasáhla Jihočeský kraj, Západočeský kraj, Středočeský kraj, Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Jihomoravský kraj a hlavní město Prahu. Povodeň zasáhla téměř všechny přítoky Vltavy, ovlivnila průtoky Labe a jeho přítoků od soutoku s Vltavou, zejména dolní tok Ohře, na Moravě se významně projevila rovněž na řece Dyji. Celkový objem srážek, které spadly na ČR činil téměř 9,7 miliard m3, z toho nejvíce vody spadlo v Jihočeském, Plzeňském a Středočeském kraji. Obrovské objemy vody spadlých v rozmezí deseti dnů zapříčinily nebezpečné přeplnění rybníků a to zejména v jižních Čechách. Jejich nouzová vypouštění, případně protržení hrází, umocnily katastrofální rozsah povodně. Na osmi významných vodních dílech (Římov, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané, Klabava a Vranov nad Dyjí) došlo vlivem mimořádného povodňového zatížení k poměrně významným škodám převážně na funkčních objektech hrází, zabudovaných zařízeních, elektrárnách a ztrátám z užitku v důsledku dlouhodobého omezení plné funkce těchto vodních děl. Došlo k přelití hrází u 300 rybníků a z toho u 23 rybníků byla hráz protržená a u 84 rybníků byly hráze vážně poškozeny.   Povodeň zasáhla významné chemické a průmyslové podniky, sklady chemikálií, sklady olejů a skládky odpadů, zničila celkem 124 čističek odpadních vod, což mělo za následek dlouhodobé znečištění vodních toků, zdrojů pitné vody a kontaminaci zaplavené půdy.

Celkem bylo postiženo 10 krajů, 43 okresů, 446 měst a obcí:

• bylo nasazeno 24 179 hasičů (z toho 5 135 profesionálů a 19 044 dobrovolných hasičů)   na záchranných a zabezpečovacích prací,
• celkem bylo evakuováno - 123 000 osob,
• na následky povodní zemřelo 16 občanů,
• celkové materiální škody dosáhly 76,5 miliard Kč,
• na záchranných pracích se v roce 2002 podílelo i 214 záchranářů z osmi zemí, kteří byli nasazení hlavně v Praze, Ústí nad Labem a Litoměřicích,
• zahraniční humanitární pomoc poskytlo 32 zemí. Pomoc hlavně obsahovala vysoušeče, čerpadla, elektrocentrály, vakcíny proti hepatitidě, desinfekční, čistící látky, hygienické prostředky, peníze.

Hlavní opatření státu ke zkvalitnění ochrany obyvatelstva před  povodněmi po povodni v roce 2002:

Ministerstvo vnitra ve spolupráci krizovými orgány odpovědných resortů, ústředních státních úřadů a postiženými kraji analyzovalo činnost při řízení a provádění záchranných, likvidačních a následných prací za katastrofální povodně v srpnu 2002. Byly stanoveny úkoly, které vyplynuly z usnesení Bezpečnostní rady státu ke Zprávě o činnosti Ústředního krizového štábu a jeho spolupráce s orgány krizového řízení v době povodní a z usnesení vlády ČR č. 11 z 8. 1. 2003 k přehledu vybraných problémů k prioritnímu řešení, které byly identifikovány v průběhu řešení katastrofické povodně v srpnu roku 2002. Většina ze 49 vybraných problémů bylo postupně vyřešeno. Zbývající dlouhodobé úkoly, které jsou náročné na finanční prostředky a nebo vyžadují změnu legislativy, jsou řešeny postupně podle usnesení vlády č. 1214 z 21. 9. 2005 – k optimalizaci současného bezpečnostního systému ČR.

Byly řešeny zejména úkoly v oblastech:

oblast kompetenční a organizační

• problematické postavení hejtmanů jako předsedů krizových štábů krajů a zároveň určení některých hejtmanů jako předsedů povodňových komisí ucelených povodí,
• nemožnost direktivního řízení a ovlivňování činnosti krizových štábů směrem shora dolů (po ose MV – kraj – obec). Je navrhováno provedení legislativních úprav, které by umožnily ministru vnitra (hejtmanovi) vydávat závazné pokyny ve vztahu k hejtmanovi (starostovi obce),
• nepružnost vícestupňového řízení vojenských záchranných útvarů, statická role zástupce AČR v krizových štábech krajů (nemožnost velet a přímo rozhodovat),
• rozdílný postoj většiny hejtmanů a MV - GŘ HZS ČR k umístění krizových štábů hejtmanů na příslušných pracovištích HZS ČR,
• chybějící záložní pracoviště pro činnost ústředních správních úřadů (dále jen „ÚSÚ“), krizových štábů a operačních středisek složek IZS,
• neexistence stálých služeb u některých ÚSÚ v době krizových situací (řešení aktuálních problémů, předávání informací a pod.) a další úkoly.    

oblast metodickou, řídící a legislativní

• nejednotnost interních předpisů a metodik jednotlivých složek IZS a některých dalších resortů,
• problematická ustanovení a výklad některých částí krizové legislativy (nejasné vymezení odpovědnosti orgánů krizového řízení, nepřesné pojmy apod.),
• neaktuálnost povodňových a havarijních plánů, chybějící krizové plány,
• neprovázanost povodňových plánů s traumatologickými plány,
• nedořešená otázka likvidace závadných potravin při vyhlášení krizového stavu z hlediska platné právní úpravy,
• problematické uvolňování dobrovolníků Českého červeného kříže (dále jen „ČČK“) v krajích a okresech, kde nebyl vyhlášen nouzový stav,
• nedostatečné využití uchazečů o zaměstnání k provádění veřejně prospěšných prací v době povodní zejména při odstraňování následků,
• nedostatečný systém přípravy osob odpovědných za oblast krizového řízení, zejména v nově vytvářených subjektech státoprávního uspořádání a další úkoly.

oblast informace a komunikace

• chybějící jednotný informační systém krizového řízení, nedostatečné vertikální a horizontální propojení všech orgánů krizového řízení, nekompatibilita části programového vybavení a nejednotnost formátu sdílených dat,
• chybějící informační systém pro evidenci a naplňování toku požadavků orgánů krizového řízení všech stupňů,
• váznoucí komunikace a předávání informací v rámci předpovědní povodňové služby (ČHMÚ a podniky Povodí), nejednotnost výstupů ve vztahu k orgánům krizového řízení na ústřední i územní úrovni,
• nevyhovující systém podávání hlášení mezi orgány krizového řízení (obsah, četnost a způsob předávání zpráv),
• nedokončený projekt krizových mobilních telefonů, nepřizpůsobení potřebám a oprávněným požadavkům uživatelů a rádiový systém Pegas-Matra pro složky IZS,
• nedostatečné zajištění provozu telefonních sítí operátory,
• nedokončený a místy chybějící systém varování a vyrozumění obyvatel při mimořádných událostech,
• problematické předávání aktuálních a ověřených informací nejen orgánům krizového řízení, ale také ostatním organizacím,
• absence jednotného databázového systému pro vyhodnocování zahraniční humanitární pomoci u všech složek krizového řízení a další úkoly.

oblast media, vzdělávání občanů

• nedostatečná preventivní a vzdělávací činnost ve vztahu k chování občanů v případech živelních katastrof,
• váznoucí spolupráce s médii, nedořešené otázky pravidelných informačních vstupů do vysílání, problematická koordinace práce jednotlivých mediálních skupin.

oblast materiální, technické a finanční zabezpečení

• nevyhovující materiální a technické zabezpečení některých pracovišť ÚSÚ a územních orgánů,
• nedostatečné technické a materiální vybavení jednotek požární ochrany, HZS ČR a Policie ČR,
• nedostatečná modernizace a nezajištěné stabilní financování Předpovědní a výstražné služby,
• potřeba trvalých skladových prostor pro činnost ČČK a dalších humanitárních organizací,
• nejednotný výklad pojmu „vnitrostátní humanitární pomoc“,
• složitý proces zacházení s materiální humanitární pomocí, která se převzetím od dárce stává majetkem státu. Další převod těchto prostředků je problematický,
• nedostatečné finanční prostředky obcí a krajů na řešení krizových situací. Nedořešené operativní uvolňování finančních prostředků pro likvidaci následků povodní a další úkoly.

Ministerstvo životního prostředí v souladu s vodním zákonem zřídilo ve spolupráci s odpovědnými resorty Řídící radu projektu na vyhodnocení katastrofální povodně. Koordinátorem projektu Vyhodnocení katastrofální povodně v srpnu 2002 byl usnesením vlády č. 977 ze dne 7. října 2002 ustanoven Výzkumný ústavu vodohospodářský T.G.M. Praha. Projekt měl významný meziresortní charakter, využíval podklady řady resortů a připravil výstupy, které následně byly jinými resorty využity k rozpracování úkolů a k zlepšení jejich připravenosti.

Byly doporučeny tyto hlavní směry:

• výrazněji a důsledněji prosazovat zásady prevence před negativními účinky povodní v každodenní praxi vodoprávních úřadů, orgánů územního plánování a při rozhodování stavebních úřadů,
• posílit zodpovědnost za přípravu preventivních ochranných opatření na úrovni obcí a krajů, ale současně zachovat a zdůraznit přímou zodpovědnost ohrožených subjektů za vlastní ochranu a za financování,
• zvýšit spolehlivost hlásné povodňové služby při všech povodňových situací, zejména s ohledem na výskyt extrémních povodní. Zlepšit aktivní zapojení obcí do systému hlásné povodňové služby, včetně budování lokálních výstražných systémů,
• rozšířit a zkvalitnit předpovědní povodňovou službu vytvořením podmínek pro operativní spolupráci ČHMÚ a správců povodí,
• zkvalitnit informační a komunikační systémy z hlediska jejich spolehlivé a využitelnosti v krizových situacích,
• rozšířit a zkvalitnit osvětovou činnost zainteresovaných odborných pracovišť zaměřenou na různé skupiny v rámci společnosti, která využije vhodným způsobem prostředí školní výuky, specializovaného tréninku, školení pro povodňové orgány atd,
• na Ministerstvu životního prostředí zřídit nový interdisciplinární projekt na vyhodnocování extrémní (katastrofální) povodně, který bude zahájen rozhodnutím Ústřední povodňové komise vždy, pokud bude nutné centralizovat a koordinovat vyhodnocení povodňové situace na úrovni ústředního povodňového orgánu,
• celospolečenskou závažnost ohrožení lidských zájmů nebezpečnými povodňovými situacemi zakotvit do základních principů žádoucího chování při všech lidských činnostech, do resortních politik a jejich zohledněním při přípravě právních předpisů speciálních zákonů a ne pouze koncentrací všech legislativních úprav jen do vodního zákona a příslušných aktivit jen na vodoprávní úřady,
• rozložením aktivit do více sfér veřejné správy docílit širšího společenského uvědomění povodňového nebezpečí jako největšího ohrožení přírodními katastrofami, významu povodňové prevence a potřebné osvěty v podmínkách ČR.

V průběhu řešení povodní v roce 2006 se znovu potvrdila nutnost novelizace krizové legislativy, zejména v oblasti vzájemných vztahů a působností orgánů krizového řízení na všech úrovních veřejné správy (jednalo se o řešení vzniklé mimořádné události, respektive krizové situace ve větším rozsahu od realizace reformy územní veřejné správy, tedy od zrušení okresních úřadů a přenesení jejich úsobností na krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností). Na druhé straně byl zaznamenán výrazný posun ve vybavenosti zasahujících složek IZS. Na základě vyhodnocení situace po povodních přijala vláda svým usnesením ze dne 24. května 2006 č. 604 Strategii obnovy území postiženého mimořádnými záplavami na jaře 2006 a projednala opatření ke zlepšení podpory operativního řízení ochrany před povodněmi.

Závěry

Přestože příčinné srážky povodně v srpnu 2002 byly extrémním případem, provedené analýzy ukazují, že dosahovaly pouze 68 % maximálních hodnot, které jsou v našich zeměpisných šířkách fyzikálně možné. Z toho vyplývá, že výskyt vyšších plošných srážek než byla výška srážek v srpnu 2002 je reálně možný a je moudré být připraven.

Analýza poslední povodňové katastrofy zkoumající zejména činnost odpovědných složek veřejné správy, záchranných profesionálních a dobrovolných složek potvrdila zkvalitňování jejich přípravy, materiální vybavenost záchranářů, zlepšení spolupráce  a koordinace základních i ostatních složek IZS s povodňovými a krizovými orgány, při řešení tak obrovské živelní katastrofy jako byla povodeň v roce 2002. V průběhu srpnové povodně 2002 se pozitivně projevily změny legislativy pro oblast  povodňové ochrany, krizového řízení i poskytování státní pomoci při obnově území po přírodních nebo jiných katastrofách. Přesto, tak jak jsem rozebral  ve výše uvedených statí, bylo co zlepšovat a také pořád je. Na to co v současné době zlepšovat, čemu dát přednost při rozdělování finančních prostředků, je mnoho odborných a laických názorů.

Na závěr je potřeba znovu připomenout, že povodně byly, jsou a budou a že ochrana před povodněmi nebude nikdy absolutní, to potvrzují i lokální povodně v letošním zatím velice suchém roce.

Dne: 20.7.2007
Ing. Milan Kovář
člen PŠ ÚPK

POLNÍ TELEFON TP25

Polní telefon TP25Polní telefon TP25Popis:

Nejdostupnějším přístrojem ze skupiny polních telefonu je bezesporu typ TP25, po mnoho let úspěšně používaný v Československé armádě. K uskutečnění spojení je zapotřebí dvou přístrojů a vhodného propojovacího kabelu potřebné délky (dvoulinka, zvonkový drát aj.).

Spolehlivost-spotřeba-dosah, vykazuje tento přístroj překvapivě dobré výsledky.   Při propojení dvou stanic pomocí dvoužilového kabelu (dvoulinky) umožňuje spojení až na vzdálenost 28 km a při použití kompenzovaného vícepároveho vedení spojení dokonce na 500 km. A to vše při napájení jediným bateriovým článkem o napětí 1,4...1,5 V, při spotřebě pouhých 0,045 wattu! Srovnáte-li to se spotřebou jiných komunikačních prostředků, vede polní telefon v úspornosti o několik řádů. Navíc přístroj odebírá energii z baterie pouze když hovoříte, ve zbylé době je jeho spotřeba nulová.

Na vzdálenost několika desítek či stovek metrů bude  naprosto čistý a nezarušený. Tak se díky své spolehlivosti a nenáročnosti byl tento druh komunikace stát velmi užitečný.

Provozuschopný stav:

Má-li přístroj TP-25 pracovat dobře, je zapotřebí, aby byl osazen originální uhlíkovou mikrofonní vložkou označená písmeny MB. Vložka tohoto typu má záměrně malý vnitřní odpor a spokojí se s nízkým napájecím napětím. (Ohmetrem naměříte hodnotu kolísající okolo 35...60 ohmů.) Mikrofonní vložka typu AUT z obyčejného telefonu (tj. přístroje napojeného na státní linku) je pro tento účel nevhodná. Totéž platí o sluchátku. U polního telefonu TP25 má mít impedanci 220 ohmů, zatím co vložka běžného městského telefonu má jen 50 ohmů. Použití nesprávného mikrofonu, tak i nesprávného sluchátka se projeví slabým, zkresleným hlasem. Přístroj musel být udržován v čistotě. Skladován musel být v suchém a s ohledem na gumové součásti v nepříliš teplém místě. Mráz při skladování nevadí.

NapájeníNapájení:

Dříve se k napájení telefonů používaly průmyslové napájecí články s vzdušnou depolarizací typu AS4 o napětí 1,4V přímo určené pro telefonní, telegrafní a jiná sdělovací zařízení. Tato velké hranaté suché články klasické zinko-burelové konstrukce byly asfaltem zalité v bakelitové krabičce. Články vyráběla firma Bateria Slaný. Naštěstí původní těžký a rozměrný článek elegantně a spolehlivě nahradí jedna běžně dostupná tužková baterie 1,5V typu AA. Lze použít i tzv. střední monočlánek Baby typ R14 či dokonce velký monočlánek typu D označovaný někdy jako LR20, ale většinou je to zbytečné. Vzhledem k malé spotřebě přístroje (30mA) není podstatná velikost článku, jako spíš jeho kvalita a dlouhá skladovatelnost. Nepoužívejte vyšší napájecí napětí než 1,5 V. Častý zlozvyk dávat do polního telefonu plochou baterii 4,5 V škodí mikrofonní vložce, způsobuje zvýšené vybíjení baterie a provozní hodiny přístroje se tak rychle zkracují.

Zkouška funkčnosti přístrojů:

Přístroj zatím nikam nepřipojujte. Otevřete jej, pootočte plechovou krytku na boku přístroje, našroubujte do odkrytého otvoru prozváněcí kliku na závit induktoru a uchopte mikrotelefon (lidově sluchátko). Stiskněte podlouhlou klávesu v jeho držadle a promluvte do mikrofonu a současně zahýbejte šňůrou od sluchátka. Váš hlas musí být slyšet ve sluchátku silně a bez výpadků. Pokud se neslyšíte, zkuste vyměnit baterii, (případně mikrofonní, či vzácněji sluchátkovou vložku).

Nyní propojte kouskem holého drátu obě tlačné svorky „a“ a „b/z“. Opět po stisku klávesy promluvte do mikrofonu a opět by jste se měli ve sluchátku slyšet, byť by už ne tak hlasitě jako prvně. Úspěšná zkouška prověřila veškeré hovorové okruhy (článek, sluchátko, mikrofon, mikrofonní tlačítko, šňůru a zástrčku mikrotelefonu, transformátor a vodiče, které součásky propojují).

Nyní, při stále propojených tlačných svorkách „a“ a „b/z“ stiskněte bílé tlačítko vedle svorky „b/z“ a zatočte kličkou induktoru. V tom okamžiku by měl jasně a zřetelně zazvonit zvonek uvnitř telefonu. Pusťte bílé tlačítko a stále otáčejte induktorem. Nyní by mělo jít otáčení mnohem obtížněji a zvonek přestane zvonit. Zkouška prověřila návěstní okruhy přístroje (induktor, přepínací kontakty induktoru, polarizovaný zvonek, kontakty zkušebního tlačítka a vodiče, které součástky propojují).

Pokud je v příslušenství telefonu i propojovací kablík s jacky na koncích (kolíky), můžete zkontrolovat i ten. Odstraňte drát, kterým jste dočasně propojili svorky „a“ a „b/z“. Pootočte plechovou krytku na přední straně přístroje, zasuňte do libovolného z obou otvorů jednu koncovku propojovacího kablíku. Špičkou druhé koncovky se dotkněte svorky „b/z“. Stiskněte bílé tlačítko a zatočte kličkou induktoru. Je-li žíla kablíku vedoucí ke špičce koncovky neporušená, pak se zvonek rozezní. Nyní se dotkněte pro změnu krátkým mosazným krčkem koncovky kablíku svorky „a“

a opět za stisku bílého tlačítka zatočte. Zvonek musí zazvonit. Tím je vyzkoušena funkčnost druhé žíly propojovacího kablíku. Nyní se dotkněte svorky „a“ špičkou koncovky a zvonek nesmí zazvonit. Pokud se tak stane, je v propojovacím kablíku zkrat nebo jsou žíly vzájemně přehozené.

Tím jsou předběžné zkoušky přístroje ukončeny a můžete ho bez obav připojit k vedení a vyzkoušet při spojení.

Telefonní linka

K propojení přístrojů je nejvhodnější dvoužilový kabel. Do terénu je na dočasné spojení vhodná vojenská dvoulinka PK-2 či LK-2, pro mechanicky méně náročné aplikace vyhoví i obyčejný zvonkový drát. Jedno ani druhé však není vhodné pro trvalou víceletou instalaci. Aby izolace vydržela, musí odolávat jak UV-záření tak mrazům. Pro trvalé použití je tedy vhodnější buď zakopaný kabel nebo holé nadzemní vedení (na izolátorech), či originální telefonní kabel (buď přímo obsahující nosné lanko nebo nesený „spirálou“).

Dvoudrátová linka

Svorka „a“ prvního přístroje se propojí se svorkou „a“ druhého přístroje. Stejně tak se propojí svorka „b/z“ prvního přístroje se svorkou „b/z“ u druhého přístroje. Pokud dojde k záměně (prohození) vodičů, nic závažného se nestane, přístroje budou také fungovat.

Na kratší vzdálenosti, jejichž délku předem známe, je možné použít už předem připravený izolovaný kabel, opatřený na obou koncích telefonními „jacky“, které jednoduše zasuneme do libovolné ze dvou zdířek na přední straně každého přístroje.

Kabel se zástrčkami

Přístroje jsou konstruované i na jednodrátové propojení. Propojí se pouze svorky „a“ mezi oběma telefony. Druhý vodič od svorky „b/z“ povede k zemnícímu kolíku. Vodivost vlhké hlíny pak nahradí druhý vodič.

Ušetří se tak sice jeden vodič, ale současně se při tomto způsobu propojení musí počítat s tím, že uprostřed „civilizace“ bude hovor silně rušený brumem elektrorozvodné sítě (bludnými zemními proudy).

O způsobu vedení linky by se dala napsat celá kniha. Nicméně alespoň to nejdůležitější - při instalaci vedení se pokud možno vyhýbejte silovým elektrickým vedením. Především těm vedeným na sloupech po izolátorech. Nekřižujte je, bez povolení vlastníka nevyužívejte sloupy jako opory a nikdy vodič linky přes silové vedení nepřehazujte! Silniční komunikace a ulice pokud možno také nekřižujte. Je-li to nezbytné, počínejte si tak, aby linka nemohla být vyšším vozidlem stržena a současně nemohla ani samovolně spadnout a způsobit dopravní nehodu. Za místní bouřky přístroje od vedení raději odpojte a linku uzemněte.

Zkouška funkčnosti linky:

Připojte oba přístroje k vedení. U jednoho z nich stiskněte bílé tlačítko (poblíž svorky „b/z“) a zatočte kličkou induktoru. Pokud zazvoní zvonek vašeho telefonu, znamená to, že je linka správně připojená, nikde není přerušená a okruh je uzavřený. Současně by měl zvonit i zvonek u protistanice. Pokud váš zvonek nezvoní, je linka někde přerušená. Pokud zvoní váš zvonek a u protistanice nezvoní, znamená to, že na trase linky je zkrat. Po odstranění případných závad linku prozkoušejte přímo telefonickým hovorem mezi oběma stanicemi.

Potlačení místní vazby:

Při provozu dvou polních telefonů TP-25 se můžete setkat se zajímavým jevem, který by mohl neznalého člověka nemile překvapit. Váš hlas ve vlastním sluchátku bude po připojení druhého telefonu (protistanice) mnohem slabší, než když zkoušíte hovořit do telefonu nepřipojeného. To by mohlo budit dojem, že se signál někde ztrácí a že vás protistanice neuslyší. Opak je pravdou. Můžete se o tom přesvědčit poslechem druhého telefonu. Zeslabil se pouze zvuk ve Vašem sluchátku, hlasitost hovoru ve sluchátku protistanice je dobrá. Pokud k tomuto netradičnímu efektu dochází, je to správné a žádoucí (zabraňuje se tím rozpískání sluchátka). Současně to svědčí o tom, že oba spolupracující přístroje mají správnou mikrofonní i sluchátkovou vložku a že má i sama linka správnou impedanci.

Spolupráce s radiostanicí:

Po vložení přístavku TP25rd lze po lince dálkově ovládat některé typy radiostanic (např. R105...108 či RF10 prostřednictvím skříňky „A“, aj.). Po stisku hovorové klávesy ve sluchátku telefonu se radiostanice dálkově přepne do režimu vysílání. Dálkové klíčování využívá princip změny galvanické vodivosti linky. Přístavek je zapojen mezi sluchátko a vlastní telefonní přístroj. Protože přístavek zabírá určitý prostor uvnitř skříňky, nevejde se už na původní vidlici sluchátko a musí zůstat odložené vně telefonu.

Vlastní provoz:

Správné telefonování je kapitola sama pro sebe, proto dříve než uchopíte sluchátko, srovnejte si v hlavě, co chcete sdělit. Pak jednou rukou přidržte přístroj a plynule několikrát zatočte kličkou induktoru. Stačí tři až pětkrát. Kličku je vhodné mírně táhnout z přístroje ven (rozhodně ne zatlačovat dovnitř). Je zbytečné točit přehnaně rychle. Zvonek protistanice nebude zvonit o nic hlasitěji, jak by jste se mohli domnívat, pouze docílíte přerývaného zvuku. Uchopte sluchátko a vyčkejte, až se volaná protistanice ohlásí. Pak stiskněte podlouhlou klávesu v držadle vašeho sluchátka a jasně a zřetelně sdělte vaši zprávu. Vždy, když mluvíte, musí být klávesa zmáčkla, jinak vás protistanice neuslyší. Sluchátko držte pokud možno svisle vzhůru, uhlíkový mikrofon ve vodorovné poloze funguje špatně. Během hovoru nesahejte na kličku induktoru a netočte s ní.

Když rozhovor ukončíte, odložte sluchátko tak, aby nespadlo a také aby neleželo na klávese a ta nebyla stisknutá  (např. o šňůru).
Pokud naopak uslyšíte zvonek vašeho telefonu, neodpovídejte na to zazvoněním, netočte kličkou. Vyčkejte až zvonek dozvoní, uchopte sluchátko, stiskněte klávesu a ohlaste se. Nemluvte, když zvonek zvoní, je to zbytečné, protistanice vás nemůže slyšet.

Provoz více telefonů současně:

Standardně polní telefon umožňuje komunikaci pouze mezi dvěma přístroji stejné konstrukce.

Je-li zapotřebí vyřešit spojení do více míst současně, lze to řešit buď zavedením další linky s novým párem přístrojů nebo použít ručně ovládanou telefonní ústřednu. Pro tento typ telefonů se hodí malá přenosná telefonní ústředna UT-11.

Kompaktibilita

Polní telefony pracují na platformě označované MB, což znamená místní baterie. Každý přístroj má uvnitř svůj vlastní napájecí článek. Tím se zcela odlišují od telefonů celostátní telefonní sítě, dnes označované pojmem pevná linka, které pracují na platformě AUT a jsou napájeny centrálně z telefonní ústředny. Proto není možné zkoušet polní telefony na pevnou linku připojovat. Polní telefon TP-25 naopak spolupracuje se všemi přístroji založenými na MB a lince o impedanci 600 ohmů. Tedy např. s drážním telefonním objektem TO68, či se stolním typem Tesla 3FP12022 nebo i ruským polním telefonem TA-57.

Schema zapojení:

Schema zapojení

TELEFONNÍ ÚSTŘEDNA UT11

Popis:

 Ústředna UT-11 slouží k propojení dvou až deseti polních telefonů pomocí spojovatele.

Funguje s polními telefony TP25 (českými), TA57 (ruskými) i telefony Tesla 3FP12022.

Dvě a více ústředen lze propojit a obsluhovat tak více než 10 linek. Ústředna je plechová skříňka š=34,5cm x v=18cm x h=19cm, vážící 9,5kg. K přenášení je opatřena koženým madlem a zářezy pro okované konce ramenního popruhu. Přední stěna je odnímatelná a kryje prostor návěstních klapek, propojovacích zdířek a kolíků. Na vnitřní straně přední stěny je schema.

Horní šikmý kryt je oklopný, pod ním se nacházejí tlačné svorky pro připojení linek k jednotlivým telefonům. Zadní stěna je také odklopná. Pod ní (viz. fotografie) je při přepravě uschováno telefonní sluchátko, klička induktoru, propojovací káblík. V levé části je oddělený prostor pro napájecí článek. V zadním prostoru se nachází 30-pólová zásuvka umožňující připojení telefonů vícežilovým kabelem, čehož se využívá při stacionárním použití (místo tlačných svorek). Vlevo od 30-pólové zásuvky se nachází 4-pólová zásuvka pro připojení další ústředny a 2-pólová zásuvka pro příposlechové sluchátko. Na zavřeném zadním víku jsou otočným víčkem kryté zdířky. Do zdířky "T" je možné připojit další polní telefon TP25, který odpojí a zcela nahradí telefon vestavěný v ústředně (např. při jeho poruše). Do zdířky "P" lze připojit buď náhlavní sluchátka nebo telefonní přístroj, který bude paralelní linkou s přístrojem spojovatele.

Příprava ústředny k provozu:

Sundejte přední víko ústředny. Rozbalte svazek propojovacích kolíků a šňůr. Kolíky zasuňte do slepých otvorů na bakelitové desce (pod mosazné zdířky). Odklopte zadní víko. Do výklenku v levé části skříně vložte napájecí článek a připojte ho na šroubovací svorky označené "+" a "-". Nemáte-li originální suchý mangan-zinkový článek se vzdušnou depolarizací typu AS4 o napětí 1,4V použijte běžně prodávaný velký monočlánek R20 o napětí 1,5V (kvůli skladovatelnosti nejlépe alkalický). Nepožívejte plochou baterii ani žádné vyšší napětí než 1,5V. Ústředna odebírá proud ze zdroje jen když je zapnuté vyzvánění nebo když spojovatel hovoří - napájecí článek proto vydrží velmi dlouho. Z odkládacího otvoru v pravém horním rohu zadního panelu vyjměte kličku. Tu našroubujte na přední straně ústředny na hřídel induktoru (otvor vpravo pod páčkovým vypínačem zvonku). Připojte telefonní sluchátko do příslušné zásuvky uprostřed zadního panelu. Stiskněte klávesu na držadle telefonního sluchátka a fouknutím do mikrofonu vyzkoušejte, zda je telefon ústředny funkční. Sluchátko položte vedle ústředny, šňůru ke sluchátku vyveďte výřezem v boční stěně a zadní stěnu ústředny uzavřete. Na tlačné svorky pod zkoseným krytem připojte všechny vzdálené polní telefony. Na bílou plastovou lištu nasazenou na propojovací desce pod okénky si obyčejnou tužkou nebo permanentní fixou napište, která zdířka přísluší kterému telefonu (pozice v terénu). Víko tlačných svorek uzavřete tak, aby gumová lišta překryla linkové vodiče. Na přední stěně ústředny stiskněte červený knoflík vpravo nahoře, čímž se "natáhnou" padací klapky tak, že všechna okénka budou černá. Páčkový přepínač zvonku přepněte do polohy "zvonek zapnutý".

Obsluha ústředny:

Příklad spojení - volá účastník připojený k lince č.1. U čísla 1 spadne bílá návěstní klapka do okénka (rozezní se zvonek). Spojovatel stiskne černý knoflík nad bílým okénkem: "Haló, tady ústředna," (bílá klapka se skryje). Volající vysloví svůj požadavek: "Spojte mě na trojku." Spojovatel vytáhne kolík č.1 ze slepého otvoru č.1 a zasune ho do mosazné zdířky č.3, po zasunutí zatočí spojovatel kličkou induktoru - tím zazvoní telefon č.3 (volaný zvedne sluchátko) i telefon č.1 (volající pochopí, že je spojen). Pokud nechá spojovatel stisklé tlačítko nad okénkem č.1, může připoslouchávat nebo příposlech zruší červeným tlačítkem. Bude-li nyní volat další účastník, spadne nová bílá klapka. Spojovatel nechá původní hovor 1..3 probíhat a výše popsaným způsobem spojí nový hovor. Později, až bude mít čas, se stiskem černého tlačítka nad spojenou linkou 1 přesvědčí, zda hovor 1..3 ještě trvá nebo zda byl už ukončen: "Ještě stále hovoříte?" Pokud nikdo neodpoví a hovor skončil, vytáhne kolík č.1 z mosazné zdířky č.3 a vrátí ho do odkládací slepé díry č.1.

Údržba:

Přístroj skladujte v suchu a s ohledem na gumové díly chraňte před horkem. Při delší odstávce vyjměte baterii. Pokud je ústředna delší dobu v nečinnosti (řádově rok a více), doporučuji před použitím prostříknout všechny zdířky i zásuvky přípravkem na kontakty a několikrát popřepínat všechny vypínače a přepínače tak, aby se zoxydované doteky očistily. Při spadlých návěstních klapkách a vloženém napájecím článku nechejte chvíli prozvonit zvonek (případně mu poklepem na skříňku pomožte). Hřídel induktoru namažte strojním olejem. Sluchátko a mikrofonní vložku nahrazujte vždy předepsaným typem - jedná se o prvky shodné s TP25 (tj. mikrofon označení MB 1,2V).

Slovní popis se zdá složitý, ale tato ústředna je udělaná velmi jednoduše a spolehlivě. Po dvou či třech spojeních zjistíte, že je ovládání zcela intuitivní a logická činnost - kabely s kolíky spojují vlastní účastníky, černá tlačítka slouží pro hovor spojovatele. Pokud se chce někdo v terénu opravdu dobře spojařsky "vyřádit", je UT-11 s několika telefony TP25 pro něj ta pravá mašinka na hraní - ať už to bude na letním táboře nebo při airsoftu. Ponecháme-li stranou volno-časové aktivity, lze ústřednu UT-11 využít i pro serióznější práci, např. pro vyřešení centrálního spojení při živelných událostech na úrovni malých obcí.

Schema zapojení:

Předběžné rozhodnutí velitele CO města k provedení prvořadých záchranných, likvidačních a nezbytně nutných obnovovacích prací
DOC, PDF

Prahu by zatopila radioaktivní voda. Ihned by umřely desítky tisíc lidí
DOC, PDF

Radioaktivní suť a 42 500 mrtvých. SNB se chystala na vlnu, která po útoku na přehrady smete Prahu
DOC, PDF

Zdroj: iDNES.cz, Jan Kužík,  23. listopadu 2017

„Dne (nevyplněno) byla napadena vodní díla Slapy a Orlík. JZ (jaderná zbraň) ráže (nevyplněno), Druh výbuchu (nevyplněno). Jelikož se jedná o nenadálé napadení vodních děl, kdy nebyla provedena řádná opatření daná „Plánem činnosti“, byly přehrady Slapy a Orlík naplněny vodou na plný stav. Hlavní město napadeno nebylo.“

Takto začíná typový plán nazvaný Průlomová vlna od roku 1982 uložený v donedávna nezpracované části fondu Krajské správy SNB Prahy a Středočeského kraje. Popisuje následky potopy i předpokládané postupy evakuace a záchranných prací. Fotokopie grafické části plánu nyní zveřejnil Archiv bezpečnostních složek. Jako první na ní upozornil server Aktuálně.cz.

Těžko si představit, jak by voda ze dvou přehrad Prahu skutečně poničila. Máte-li v paměti ničivou povodeň z roku 2002, která patří k největším přírodním katastrofám v moderních dějinách našeho státu, pak útok na přehrady by ji mnohonásobně překonal.

Prvním faktorem by byla absolutní neočekávatelnost situace. I kvůli tomu počítaly tehdejší bezpečnostní složky s tím, že zatopenou oblast nestihne opustit 42 500 osob, „které je nutné počítat jako ztráty nenávratné.“ Evakuováno by bylo 240 tisíc osob. Praha tehdy přitom měla zhruba 1 190 000 obyvatel. Obří vodní vlna by podle současných propočtů odborníků z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy ze Slap dorazila k hranicím Prahy za 40 minut. Karlův most by zasáhla o 15 minut později. Tak krátká doba nedává mnoho času na přípravu evakuace nebo snad nějakých opatření. Protipovodňové hráze by byly na mnoha místech zcela zbytečné, protože masa vody by se na Prahu valila rychlostí 30 kilometrů za hodinu a výška vlny by dosahovala až 22 metrů.

Podle plánů Civilní obrany a Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie) z roku 1982 by bylo zatopeno území o rozloze 32,17 km². Není bez zajímavosti, že původní dokument chybně uvádí objemovou jednotku, tedy kilometry krychlové. Hranice zaplaveného území by měla na pravém i levém břehu délku 89,3 kilometru.

Plány CO a SNB z roku 1982 můžete porovnat s propočtem průlomové vlny z počátku nového tisíciletí. Pouze obrysem je vyznačen rozliv vody při protržení Slapské i Orlické přehrady. Modře vybarvená je pak zatopená část při stoleté vodě. Povodně v roce 2002 byly někde mezi tím. Vyznačena jsou i místa pro shromáždění obyvatel.

Jak vidíte z přiložených plánů ve fotogalerii, z Nuselského údolí by vznikl obrovský záliv. Pod vodou by byla i velká část Václavského náměstí, celé Staré město, samozřejmě Holešovice atd. Na MFF vypočítali, že školní budovy na Sokolovské 83 a v Troji, které se nachází v nadmořské výšce 186,5 respektive 190 metrů, by byly zasaženy až do výšky šesti metrů v průběhu 58 minut. Zcela zatopeno tedy bude první patro, ale ještě horší je, že by velmi pravděpodobně došlo k narušení nosného zdiva a konstrukce budov.
Jak protrhnout hráz

Protrhnout hráz bombou není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Když podobný typ útoku chystali Britové na německá průmyslová města za druhé světové války (odtud zřejmě pramenila i obava našich soudruhů), zjistili, že ke zničení hráze je však potřeba umístit bombu přímo k její patě. Jak to ovšem udělat? V rámci operace Chastiste testovalo britské vojenské letectvo speciální skákavé bomby, které by po svržení do přehrady „odskákaly“ až k hrázi, tam se potopily a vybuchly.

 
Rozbíječi přehrad: Když kvůli Britům teklo Němcům do bot

Celkem 19 letounů Lancaster útočilo v noci ze 16. na 17. května 1943 na tři přehrady nacistického Německa. Speciální skákavé bomby cíl neminuly. Voda z protržených přehrad dokončila dílo zkázy. Operace Chastise (trest), jedna z nejúspěšnějších akcí druhé světové války.

Lancaster zasažený "cákancem" vody ze shozené skákající pumy.

Testování probíhalo dlouho neúspěšně a vypadalo to na velké fiasko. Návrh bomby byl přitom jednoduchý a od začátku funkční. Vycházel ze stejného principu, kterým se řídí kámen hozený na vodní hladinu při hře známé jako „žabky“. Chvilku po vodě skáče a nakonec se potopí. V tu chvíli se u bomby počítalo s aktivací hlubinného spínače, jako u hlubinných náloží. Proč se přesto celá operace dlouho nedařila, si můžete přečíst v článku Rozbíječi přehrad: Když kvůli Britům teklo Němcům do bot.

V 80. letech ale už byla situace poněkud jiná. Za prvé už existovala přesnější klasická munice (a ještě výrazně přesnější do výzbroje mířila), navíc byly k dispozici zcela nové kategorie zbraní. A proto plán z roku 1982 počítal s tím, že kromě škod napáchaných záplavami bude zasažené území zamořeno, protože nepřítel nejspíš použije jadernou hlavici.

Vlnou by byly strženy všechny mosty a lávky přes Vltavu, došlo by k přerušení veškerých inženýrských sítí mezi oběma břehy řeky a v neposlední řadě by bylo zatopené území zaneseno bahnem a sutí do výšky jednoho metru. Návrat k normálu a odklízení škod by pak značně a dlouhodobě komplikoval fakt, že usazené nánosy i samotná voda by byly radioaktivní. Plán však například počítal s tím, že už během dvou až tří hodin by bylo obnoveno spojení mezi jednotkami civilní obrany na obou březích.

Hlavní pozornost je v plánu věnována přesunům, takzvanému vyvedení jednotek SNB (Sboru národní bezpečnosti) ze zatopených míst do bezpečí. To jsou ty fixem vyznačené žluté čáry, šipky a praporky. Nevybarvené praporky ukazují původní místo před potopou (takzvaná mírová dislokace), zabarvené představují umístění náhradního stanoviště (náhradní dislokace). Zakreslena jsou pochopitelně i shromaždiště civilních osob (přerušované čáry a šipky).

Předběžné rozhodnutí velitele civilní obrany 11

Nejhůře postižený by podle plánu byl takzvaný Sektor 3, rozlohou největší a hustotou obyvatel druhý největší ze tří pražských sektorů. Z 308 tisíc obyvatel a zaměstnanců závodů Velké a Malé Chuchle, Hlubočep, Smíchova, Holešovic, Bubenče, Podbaby a Sedlce by bylo „vyvedeno“ 94 tisíc lidí, „ztráty“ by činily 16 tisíc lidí. Nízkopodlažní zástavba v těchto oblastech by byla vodou zcela zbořena.

Zaplaveny by byly důlní podniky, jatka, čistírny odpadních vod, elektrárny, nemocnice, státní úřady i tehdy nejdůležitější objekt v zemi - ÚV KSČ. V pokynech velitele civilní obrany ČSSR pro velitele CO Prahy najdete přesně vyjmenovaná jednotlivá nápravná opatření pro dané sektory. Kolik bude kde přiděleno bagrů a buldozerů, kolik kam dorazí vojáků a jaké budou specializace.

Foto: Archiv bezpečnostních složek

V roce 1982 vytvořila pražská civilní obrana s tehdejší policií - Sborem národní bezpečnosti - model, jak by Prahu poničilo zničení Orlické a Slapské přehrady. Plán nastiňuje také prvotní reakci a úsilí o zmírnění  škod.  

Materiál nyní zveřejnil Archiv bezpečnostních složek.

Praha - Archiválie s názvem Průlomová vlna byla plánem katastrofického scénáře, který by mohl postihnout Prahu při jaderné válce. Alespoň podle modelu, který v roce 1982 vytvořily pražská civilní obrana a SNB.

Archiv bezpečnostních složek uvádí, že plán reakce na zničení Orlické a Slapské přehrady jadernými zbraněmi byl mimo jiné odpovědí na tehdejší růst počtu teroristických útoků ve světě. V principu ale byly jaderné zbraně především vojenskou hrozbou. Stržení mostů přes Vltavu a Labe vlnou valící se z přehrad by značně ztížilo zásobování československých jednotek na západní hranici. Strašákem byly i úspěšné britské útoky na německé přehrady za války.

Co by se tedy v případě nečekaného zničení plných přehrad jadernými zbraněmi v roce 1982 stalo?

Následky pro Prahu by byly katastrofální. Okamžitě by zahynulo 42 500 lidí. "Takový byl odhad štábu civilní obrany, jaký by byl bezprostřední důsledek dojití přívalové vlny na území Prahy, než by se podařilo situaci alespoň nějak konsolidovat a odvést obyvatele do nouzových shromaždišť," popisuje Josef Vávra z Archivu bezpečnostních složek.

Další lidé by utrpěli ozáření z kontaminované vody, naplavenin a sutin. Čtvrt milionu lidí by se muselo evakuovat, nízkopodlažní domy by voda strhla.

Plán, jehož součástí jsou podrobné mapy zatopení, ležel v nezpracované části fondu Krajské správy SNB Prahy a Středočeského kraje. "Je zveřejněný nově," podotýká Vávra, který pracuje v oddělení archivních fondů ministerstva vnitra ČSR, StB a vojsk ministerstva vnitra.

Představa Prahy zasažené kontaminovanou vlnou je pochmurná. Záchranáři se snaží prorazit nánosy radioaktivní suti a naplavenin ke zraněným. Jako první zprovozňují Nemocnici Na Františku a několik dalších zdravotnických zařízení. Statisíce lidí stanují v parcích, na stadionech a na náměstích, desítky tisíc těl pohřbívají v Hloubětíně a na Olšanských hřbitovech…

Rychle vypustit přehrady? Nemožné

Ještě v polovině 50. let stát s možností jaderných útoků na přehrady vltavské kaskády nepočítal. Změnilo se to v roce 1961, kdy se komunisté zabývali plánem velkovýroby těžkých mostních souprav, které by nahradily mosty, s jejichž stržením záplavovou vlnou se počítalo.

Obavy z jaderné války v roce 1962 přiživila karibská krize, započatá rozmístěním sovětských raket na Kubě.
Československo sice mohlo přehrady na Vltavě vypustit, to by ale v případě nečekané eskalace a začátku války trvalo příliš dlouho. Vypuštění přehrad Slapy a Orlík by trvalo i s přípravnými pracemi přes tři týdny, s Lipnem ještě výrazně déle. Preventivní trvalé vypuštění přehrad by znamenalo rezignaci na jejich hospodářskou, energetickou i rekreační funkci.

Zdroj: Aktuálně.cz, 21.11.2017, Autor: Jan Wirnitzer

Nutnost nepřetržitého pozorování důležitých objektů a prostorů potvrdily četné zkušenosti ze II. světové války. Proto se s pozorovatelnami počítalo již v okamžiku založení Civilní obrany. Hysterie z možného vypuknutí III. světové války dovedla CO až na okraj propasti. Panovalo přesvědčení, že každé opatření provedené v míru je mnohonásobně lepší než spěšná improvizace ve válce, a tak se chvatně budovalo a stavělo. Civilní obrana přešla na ochranu před jaderným nebezpečím od roku 1956, stejně jako Lidové milice, zatímco ČSLA procvičovala jaderné nebezpečí již od roku 1954. Pod tlakem hrozby nové války však ještě několik let poté vznikaly pozorovatelny se zastaralými prvky, neboť válka mohla přijít každým okamžikem.

Projektanti tehdy řešili podobný problém jako jejich kolegové z dob první republiky. Neznalost projektování tohoto typu staveb spolu s časovou tísní vykonaly své. Tak vznikla již mnohokrát zmiňovaná pozorovatelna v České Třebové na kopci Jelenice. K prefabrikovanému einmannbunkeru přistavěli týlové místnosti. Využívání německých einmannbunkerů v počátcích CO není ničím neobvyklým, jak ukazuje dvojice einmannbukerů u hráze VD Orlík.

Teprve v roce 1955 byly vydány závazné předpisy pro budování krytů CO. Podle nich byly následně projektovány i pozorovatelny, pro které sice vznikly typové podklady, ale nikoliv zvláštní předpisy s technickými normami. To se později ukázalo jako ne příliš šťastné rozhodnutí. Pozorovatelny CO byly stejně jako kryty stavěny monoliticky, s minimálním použitím betonových prefabrikátů a bez kamenné rovnaniny. Jako vzor sloužily kryty CO pro pozorovatelny i před rokem 1955, z čehož vyplývá například občasná absence ventilace. Ta byla do krytů CO systematicky instalována teprve od roku 1955. Velký problém představovaly průzory, které se u krytů nevyskytují. Projektanti to řešili na základě svých vlastních představ. Při průzkumu proto lze narazit na širokou škálu řešení tvarů průzorů i jejich uzavírání. Výsledkem může být pozorovatelna s uzavíratelnými trubkami ventilace, tlakově odolným vstupním poklopem, ale s otevřenými a nechráněnými průzory, jako je tomu ve Frýdku-Místku a dalších pozorovatelnách.

Náklady na stavbu jedné betonové pozorovatelny se pohybovaly přibližně v rozmezí 20 až 30 000 Kčs po měnové reformě v roce 1953. Není bez zajímavosti, že navzdory této finanční náročnosti ŠTOK (Štáby CO okresů) nikdy neuvažovaly o provizorních kamenobetonových nebo dřevozemních pozorovatelnách. Pokud pozorovatelna nebyla postavena, v případě vyhlášení „Situace ohrožení“ měla na jejím místě vzniknout polní pozorovatelna, budovaná svépomocí. Opět zde vidíme určitý vliv předpisů pro kryty, které v případě absence měly rovněž nahradit dřevozemní provizoria budovaná svépomocí.

Přibližně mezi lety 1954 až 1960 v nebývalé míře bujela výstavba pozorovatelen, často až nesmyslného počtu a odolnosti. Omezení, vztahující se k regulaci výstavby pozorovatelen, přišlo až v polovině 60. let.

Nejednotný vývoj zejména v první polovině 50. let přinesl vznik prvních netypických pozorovatelen. Ještě neexistovaly jakékoliv předpisy ani vzorové výkresy. Krajské a okresní štáby CO proto jednoduše přistoupily k projektování pozorovatelen podle vlastních představ. Není bez zajímavosti, že podle těchto projektů se stavělo v některých okresech ještě v 60. letech, ačkoliv v té době již existovaly jednotné typové podklady. Důkazem je pozorovatelna na Kunětické hoře u Pardubic, postavená roku 1964. Některé realizace potom naznačují, že tyto podklady si mezi sebou okresní štáby předávaly. Můžeme poukázat na podobu pozorovatelen v Náchodě a Ostravě.

Nejprve se zmíníme o cihlových pozorovatelnách. V poválečném období bychom očekávali monolitické betonové pozorovatelny. Opak je pravdou. Přinejmenším v prvních třech letech existence CO skutečně vznikaly také cihlové pozorovatelny. Na prvním místě uveďme tři pozorovatelny v Ústí nad Labem. Dvě šestiboké stojí na Střekovském sedle (dnes zničená) na Holoměři a jedna, ve tvaru kvádru, v Hostovicích. Nekvalitní beton a cihly zde doplňuje heraklit. Nesmyslně rozměrná okna shora překrývá rozšiřující se kšilt střechy. Objekt na Střekovském sedle měl průzory dodatečně zazděné. Z původních šesti zůstal zachován jen jeden.

Vskutku miniaturní jsou čtyři pozorovatelny s jedním průzorem ve Vsetíně. Vnitřní rozměry činí pouhých 140 x 140 cm. Stropy jsou ze železobetonu. Důvodem výstavby byla jednoznačně vsetínská zbrojovka.

Druhou, naštěstí podstatně bohatší skupinou, jsou betonové pozorovatelny. Výčet můžeme zahájit v Českých Budějovicích. Tři pozorovatelny shodné konstrukce sestávají z betonových zdí o tloušťce přibližně 35 cm a mírně přesahujícím stropem. Vstupní plechové dveře jsou umístěny v sousedství čelního průzoru o šířce 180 cm. Ve dvou postraních zdech jsou průzory o poznání užší.

Ve srovnání s touto překotnou výstavbou kontrastně vystupují jihlavské pozorovatelny. V letech 1953–1955 zde vznikly čtyři monolitické pozorovatelny, a dále pátá u dokončované přehrady Vír I. Do objektů se vstupuje šachtou se stupačkami. Následují tlakově odolné dveře, za kterými se nachází odpočívárna vybavená kamny. Po žebříku je možné vystoupat do pozorovací místnosti. Ta svým vzhledem připomíná prvorepublikové bunkry starého typu. Tři široké průzory jsou uzavíratelné pomocí několika okenic. Odlišná je pouze pozorovatelna Jihlava-Hybrálec, neboť postrádá týlovou místnost.

Téměř stejně staré jsou pozorovatelny v Plzni. V lokalitách Mikulka, Homolka a Lobzy vznikla trojice válcových pozorovatelen, která stála již v roce 1956. Jako nejstarší z nich se jeví Mikulka. Její průzory jsou zazubené a výrazně převýšené směrem vzhůru. Vstup je umístěn poněkud složitě mimo objekt, pomocí šachty. Nutno podotknout, že stejný typ vznikl i v Kralupech nad Vltavou na kopci zvaném Hostibejk. Podle pozorovatelen v Plzni pak byly zřízeny další, a sice v Sokolově a Karlových Varech. Přitom stojí za zmínku, že plzeňské pozorovatelny mají čtyři průzory, které mezi sebou svírají úhel 90°. Naproti tomu u objektů v Sokolově a Karlových Varech jsou průzory rozmístěny podle potřeby, nebo dokonce jen v počtu tří. Příkladem může být pozorovatelna u nádraží Karlovy Vary-Dvory. Všechny zmíněné pozorovatelny jsou vybaveny odpočívárnou ve spodním patře a většina má průzory uzavíratelné pomocí plechových desek.

V Karlových Varech rovněž najdeme pozorovatelny zhotovené podle názoru zdejšího ŠTOK. V lokalitách Tři Kříže a Bohatice stojí betonové pozorovatelny se třemi zazubenými průzory a zdmi o mimořádné tloušťce 60 cm. Vstup zajišťují dveře v přístavbě, vedoucí do týlové místnosti. Původní terén prozrazují cihlové obezdívky a izolace.

Další typ pozorovatelny vznikl nejspíš v Děčíně. Ve zdejším archivu se dokonce dochovala část stavební dokumentace pocházející z roku 1956, kdy byly pozorovatelny postaveny. V podstatě jde o krychli, která má jediný pozorovací průzor vložený do hrany v sousedství vstupu. Tyto objekty zcela postrádají zázemí a vnitřní prostor o výměře přibližně 4 m2 mohl posloužit jen dvoučlenné hlídce. Právě děčínské pozorovatelny vykazují určitou rozmanitost. Pozorovatelna na Popovickém vrchu má kvalitní ventilační systém, u objektu na Stoličné hoře najdeme zeslabený strop, a pozorovatelna na Malém Chlumu má seříznuté nároží s průzorem. Právě objekt na Malém Chlumu vykazuje vyšší kvalitu stavby i zpracování betonu, nežli dvě zbylé kolegyně, leč navzdory tomu postrádá ventilační systém. Mimo Děčína dvě pozorovatelny tohoto typu stojí v Ústí nad Labem, a to na Střížovickém vrchu a Erbenově vyhlídce, přičemž u obou chybí jakákoliv ventilace. V Litvínově se rovněž nacházejí dvě pozorovatelny – při silnicích na Klíny a Meziboří. Posledním případem je pozorovatelna na Černém vrchu u Chomutova. Ta jediná nemá umístěn vstup v sousedství pozorovacího průzoru, ale v zadní stěně. Určitou variantu tohoto typu představují čtyři pozorovatelny ve Vsetíně.

Rovněž v Adamově u Brna ŠTOK rozhodl o vybudování permanentních pozorovatelen podle vlastního uvážení. Celkem zde vznikly tři objekty, jejichž charakteristickým prvkem jsou široké zazubené průzory bez možnosti uzavření.

Odlišnou cestou se vydal ŠTOK v Hradci Králové. V roce 1960 zde postavili pouze jednu pozorovatelnu. Vstupní šachta s poklopem vede k tlakově odolným dveřím, za nimiž se nachází pozorovací místnost. Ta, vzhledem k rozměrům, poskytla i dostatek místa pro odpočinek. Pozorování umožňovaly tři uzavíratelné zazubené průzory v přední části půlkruhové místnosti. Dostatečnou ochranu osádky navíc zajišťovaly takřka 60 cm silné stěny a strop. V tomto případě stavitelé dali přednost kvalitě před kvantitou, ale i přesto zde vidíme obvyklý problém, kdy pozorovací průzory uzavírají pouze plechové záslepky bez těsnění.

Poslední, poněkud subtilní řešení pozorovatelen najdeme v České Třebové, Náchodě a Pardubicích. Jde se o oktogonální pozorovatelnu s týlovou místností. Vstup je veden šachtou, jen objekty Česká Třebová-Lhotka a Semanín mají chodbičku se schodištěm a plechovými dveřmi. Tloušťka stropů kolísá mezi 16 až 30 cm, naopak tloušťka zdiva je konstantních 30 cm železobetonu. Pozorovací místnosti mají čtyři průzory. V tomto ohledu vyniká pozorovatelna na Kunětické hoře u Pardubic, která má průzorů šest. Pakliže stavby v České Třebové a Pardubicích vykazují určité odchylky, tři pozorovatelny v Náchodě jsou téměř shodné. Na rozdíl od výše uvedených mají však zahrnutou týlovou místnost a jsou opatřeny maskovacím nátěrem. Pro úplnost můžeme dodat, že tyto objekty se nacházejí v lokalitách Branka, Dobrošov a Pavlišov – tato měla původně stát na Kašparáku, od čehož bylo upuštěno vzhledem k omezenému výhledu i vyšší pravděpodobnosti zásahu.

Poněkud vzdálenou variantu těchto pozorovatelen najdeme v Ostravě. Objekty jsou unifikované, podobně jako v Náchodě. Zde se jedná o pozorovací místnost ve tvaru šestihranu se šesti šikmými průzory. Vstup je opět veden šachtou, která se dole rozšiřuje a částečně tak supluje týlovou místnost, o čemž svědčí háky na pověšení výstroje. Z tohoto prostoru vedou stupačky do pozorovací místnosti bez jakéhokoliv uzávěru. Celá pozorovatelna tak v podstatě tvoří jeden prostor, což není příliš obvyklé řešení.

Takto tedy vypadaly projekty pozorovatelen v podání jednotlivých okresních štábů CO. Vedle této směsice poměrně odolných objektů můžeme napříč celou republikou narazit na pozorovatelnu, pro níž se mezi bunkrology vžilo označení „kostka“. Jde o krychlovou pozorovací místnost se třemi pozorovacími průzory. Tento typ a jeho varianty vznikly pravděpodobně v roce 1955, souběžně s prvními předpisy pro výstavbu krytů. Snad nejstarší jsou pozorovatelny v Prostějově, vybavené dřevěnými dveřmi a postrádající týlovou místnost. Následovaly další varianty, které jsou blíže rozepsány v kapitole Typologie pozorovatelen starého typu. Přitom je jasně patrné, že vedle sebe existovala realizace výše zmíněných projektů v rámci okresů a návrhů podle centrálně schváleného typového podkladu. Příčin je několik. Schválený projekt atypické pozorovatelny mohl čekat několik let na realizaci, než byly k dispozici potřebné finanční prostředky. Mezitím vznikl typ „kostka“, ale už nebylo možné zasahovat do schválených výkresů, a tak v některých případech postavili pozorovatelnu, o níž sami projektanti už v době výstavby věděli, že je „zastaralá“.

Na úrovni okresů byla CO značně decentralizovaná. Souviselo to s tehdejšími představami, že každý okres musí být soběstačný při likvidaci následků konvenčního vzdušného útoku nepřítele. O spolupráci mezi jednotlivými okresy nebo kraji se tehdy ještě neuvažovalo. Každý okres i kraj se tak stal samostatně fungujícím organismem, kde vznikaly stavby CO bez vnějších zásahů a dozoru. ŠTOK se mohl rozhodnout, zda přijme typový podklad, obrátí se na kolegy z jiného okresu, nebo vypracuje vlastní pozorovatelny. Velmi svérázně se k této problematice postavili ve Frýdku-Místku. V letech 1958–1960 zde vyvinuli vlastní typ pozorovatelny, který jednoznačně vychází z typových podkladů. Výsledek je však přece jen odlišný. Pětice hranatých pozorovatelen má vstup vedený šachtou s poklopem do pozorovací místnosti se třemi průzory. Co se však projektantům nepovedlo, je ochrana interiéru. Ačkoliv vstup i ventilační trubky uzavírají tlakově odolné prvky, pozorovací průzory jsou zcela otevřené. Naprosto mimořádné je potom umístění těchto pozorovatelen v terénu. Osy čelních pozorovacích průzorů se překrývají jen u dvou objektů. Zbylé jsou namířené na severovýchod a pozorují Paskov, Ostravu a Havířov.

Další vývoj pozorovatelen zůstává prozatím nejasný. Přestože existuje přibližně pět desítek objektů starého typu a dalších místních typů, není možné výstavbu jediného z nich doložit po roce 1965, kdy CO dokončila přechod na ochranu před jaderným nebezpečím. Teprve na počátku 80. let vznikl nový typ pozorovatelny, který byl záhy uveden do praxe. Výše nastíněné období zdánlivého stavebního klidu patrně souvisí s raným stavem skutečného poznání pozorovatelen. Nicméně to zároveň může souviset se změnou předpokládaného vývoje úderu vojsk NATO. Namísto bodového konvenčního bombardování očekávala CO použití jaderných zbraní a vznik rozsáhlých zamořených prostorů. Část pozorovatelen se tak rázem ocitla přímo v ohroženém prostoru a některé byly dokonce zakonzervovány a opuštěny, jako objekt u hráze VD Lipno. Dalším impulsem mohla být změna vojenské doktríny, neboť právě na podzim roku 1964 vznikl plán pro útok ČSLA na západ. V souvislosti s tímto byla ukončena výstavba prefabrikovaných objektů při západní hranici a změna v přístupu vedení války se nejspíš dotkla i budování permanentních pozorovatelen.

Určitý stavební ruch zaznamenaly pozorovatelny na počátku 70. let, kdy s nástupem tzv. normalizace došlo k zostření mezinárodní situace. V objektu Česká Třebová-Lhotka tehdy proběhlo zmenšení pozorovacích průzorů. U pozorovatelny Chomutov-Černý vrch byla instalována ventilace. Zarážející je fakt, že se v tomto období například neuskutečnila modernizace dřevěných poklopů brněnských pozorovatelen.

 Následně, na konci 70. let, přichází předzvěst nové éry pozorovatelen. Tehdy vznikla studie navrhující několik variant pozorovatelen, splňujících vysoké nároky ochrany osádky a vedení pozorovací činnosti. Obvodové zdivo nejodolnějšího typu mělo dosahovat úctyhodných 75 cm betonu. Přestože podle tohoto projektu nebyla postavena jediná pozorovatelna, návrh se stal velmi důležitý pro poslední fázi výstavby pozorovatelen.

Nejpozději v červnu roku 1981 vznikl projekt pozorovatelny, někdy označovaný jako „nový typ“. Celkové rozvržení sestává ze čtyř místností. Vstup zajišťují troje tlakově odolné dveře. V jedné z místnůstek stálo filtroventilační zařízení. Veškeré ventilační prostupy se daly uzavřít pomocí tlakových uzávěrů. Tento návrh přišel v okamžiku, kdy se změnila podoba řady měst. Některé starší pozorovatelny byly opuštěny jako nevyhovující. V ojedinělých případech stále nebyla dokončena síť pozorovatelen v minimálním počtu tří, jako v Hradci Králové. Proto zde vyrostly dvě pozorovatelny nového typu. Zvýšené nároky na výstavbu zapříčinily neobvyklou realizaci v Plzni-Mikulce, kde v těsném sousedství staré pozorovatelny vyrostla nová. To v Sokolově válcová pozorovatelna překážela místnímu lomu a jednoduše byla odvalena stranou. Nahradila ji nová pozorovatelna postavená v Královském Poříčí.

Další výstavbu přerušily události po roce 1989. Nicméně při zhlédnutí parametrů pozorovatelny nového typu je zjevné, že případné další zdokonalení by přišlo až po mnoha letech.

Zdroj ze kterého bylo čerpáno:

Je starší typ vaku, který vzhledem nedostatečným parametrům filtru CF II/50 je možno použít pouze k ochraně dítěte proti účinkům radioaktivního prachu. Je určen pro děti do věku 10 měsíců.

Vyžaduje trvalou obsluhu dospělou osobu.

Vak pytlového tvaru je vyroben z oboustranné pogumované tkaniny šedé barvy a nemá vystružovací kostru. Pomocí dmychadla a vrapované hadice se do něho vhání prostřednictvím filtru CF II/50 vzduch, a to nejméně 10 litrů za minutu, nepřežitě.

Vak je opatřen jedním průhledem z plexiskla.

Dmychadlo je pryžové kruhového průřezu a na filtr se nasazuje.

Technická data:

• snesitelnost: až 6 hodin
• hmotnost
  • vlastní vak   1030
  • filtr s hadicí  820 g
  • dmychadlo    280 g
• rozměry   
  • šířka 52 až 53 cm
  • délka 102 až 103 cm
  • vrapovaná hadice  100 cm
  • dmychadlo   průměr  135 mm

Příprava vaku k použití

Vak se vyjme z krabice a rozloží průzorem nahoru na rovnou podložku překrytou měkkým materiálem (pokrývkou apod.).

Z filtru CF II/50se odšroubuje uzavírací víčko a strhne lepicí páska na dně filtru.

Měch dmychadla se nasadí na spodní část filtru a několikerým roztažením a stisknutím měchu se zkontroluje, zda filtrem prochází vzduch. K filtru se našroubuje vrapovaná hadice a její druhý konec se přišroubuje k nádstavci přívodu vzduchu vaku. Pak se několika zdvihy měchu dmýchadla zkontroluje, zda vzduch bez potíží prochází do vaku. Při sestavování se současně kontroluje, zda vak není poškozen a zda ventilky a těsnění plní funkci. Průzor z plexiskla se natře z vnitřní strany glycerinovým mýdlem.

Zkompletovaný vak se ponechá rozložený na vodorovné ploše s měkkou podložkou, průzorem nahoru. Dítě se podebere pravou rukou pod tělíčkem, levou rukou se rozevře okraj vaku a dítě se do něho zasune hlavou napřed. Otevřený konec vaku se složí, sevře a rychle se do vaku nadmychá vzduch (nejméně 20 zdvihů v průběhu 2 minut). Pak se stahovací tkanice vaku rychle zaváže, uzavírací okraj se přehne dospod a překryje chlopní (uzavře) stiskacími knoflíky. Nato se pokračuje v dmýchání vzduchu rychlostí asi 10 zdvihů za minutu. Ve vaku musí být vytvořen mírný přetlak.

Přebytek vzduchu s vydýchaným vzduchem uniká vydechovacím ventilem umístěným u průzoru. Jedním zdvihem dmýchadla se do vaku vtlačí asi 1 litr vzduchu.

Zdroj: Předpis CO-51-14 vydaný v r. 1984

Je určen pro děti do 16 měsíců věku. Chrání proti účinkům radioaktivních i otravných látek a BBP.

Vak je vyroben z pogumované tkaniny žluté barvy a napíná se na dřevěnou kostru, k níž je možno připojit popruhy pro přenášení vaku na zádech. Obal vaku je propojen pomocí vrapované hadice s filtrem MOF připojeným ke křídlovému dmychadlu. Po vložení dítěte je zapotřebí vhánět do vaku asi 6 litrů vzduchu za minutu( 6 zdvihů dmýchadla) a po 10 minutách dmýchaní je možno udělat5 až 10 minut přestávku.

Technické data:

• snesitelnost :   až 6 hodin
  • hmotnost
  • vak s kostrou 2670 g
  • filtr s hadicí 740 g
  • dmychadlo 700 g
• rozměry
  • plocha dna 80 x 22 cm
  • výška cca 35 cm
  • vrapovaná hadice 105 až  110 cm

Příprava vaku k použití

Sestavování vaku se provádí na rovné podložce překryté měkkým materiálem (např. pokrývkou).

Sestaví se kostra vaku, zasune do Připraveného obalu a obal se upevní. Na dmychadlo se nasadí filtr MOF, dmychadlo se spojí a vrapovanou hadicí a ta se připojí k vstupnímu ventilu vaku (na pravém čele vaku). Několikanásobným  stlačením dmychadla se zkontroluje, zda do vaku prochází vzduch.

Dítě se vloží do vaku a uzavírací chlopně s lištami se rychle srolují a pomocí zajišťovacích poutek upevní. Pak obsluha ihned zahájí dmýchaní vzduchu. Polohu dítěte je možno upravit v průběhu použití vaku pomocí manipulační rukavice, která je součásti vaku. Návod k sestavení a obsluze vaku je přiložen u každé soupravy.

Zdroj: Předpis CO-51-14

je určen pro děti do 18 měsíců až 2 let věku. Je nejmodernějším prostředkem CO ČSSR tohoto typu a zaručuje bezpečnou ochranu proti účinkům radioaktivních i otravných látek a BBP.

Vak je vybaven dvěma difúzními filtry, nevyžaduje trvalou nevyžaduje trvalou obsluhu. Vlastní vak je vybaven z vysoce odolného pogumovaného textilu, má dvě manipulační rukavice, uvnitř vaku dvě kapsy na zásobu plen a kojeneckou láhev, dva průzory a propojovací zařízení pro poddávání stravy z vnějšku do sací láhve umístěné uvnitř.

V příslušenství vaku je zásobní láhev opatřená uzávěrem s injekční jehlou chráněnou pryžovým obalem, sací láhev s dudlíkem, nosný popruh a nafukovací podložka pod hlavičkou dítěte.

Technická data:

- snesitelnost:                až 12 hod
- hmotnost:  délka          900 mm
                    šířka           350 mm
                    výška         450 mm  

Příprava vaku k použití

Sestavování vaku se provádí obdobně jako u typu DV-65.

Před vložením dítěte strhneme z obou difuzních filtrů vnější a vnitřní krycí ochranné papíry, dítě vložíme do vaku a upneme k postýlce upínacími popruhy. Narolováním tunelového nástavce na příložnou tyč a jeho upevněním pomocí tkanic vak uzavřeme.

V průběhu použití vaku je možno pomocí manipulačních rukavic dítě obsloužit. Kojeneckou láhev umístěnou uvnitř vaku je možno doplňovat využitím propojovacích prvku a zásobní láhve.

Rukou vsunutou do manipulační rukavice nasadíme sací láhev (bez dudlíku) na vnitřní část propojovacího prvku, zásobní láhev nasadíme jehlou přikrytou ochranným gumovým obalem na vnější plochu propojovacího prvku (předem důkladně otřeného), tlakem na láhev protlačíme jehlou pryž a jejím stlačováním přemístíme její obsah do sací láhve. Po naplnění sací láhve zásobní láhev rychlým pohybem vytáhneme. Pryž propojovacího prvku se sama uzavírá. Návod k sestavení a obsluze vaku je přiložen u každé soupravy.

Dětský vak DV-52 je možno na kratší vzdálenosti přenášet na ruce. Na delší vzdálenosti je ho možno převážet v kočárku.

V průběhu převozu (přenášení) je nutno neustále dmýchat vzduch.

Dětský vak DV-62 je možno na kratší vzdálenost přenášet pomocí, nadlehčovacího popruhu, na delší delší vzdálenosti převážet kočárku. Při hromadné přepravě musí být pod vaky vloženy měkké podložky.

Dětský vak DV-65 a DV-75 je možno přenášet v ruce nebo pomocí popruhů na zádech. Přitom nesmí být znemožněn průchod vzduchu difuzním filtrem.

Do vaků se ukládají děti lehce oblečené, zvláště v letním období. Při teplotách nad 25o C je vhodné ochladit povrch vaků otíraním nebo překrýváním jejich gumotextilní části vlhkými kusy textilu.

U vaků opatřených difúzními filtry se přitom nikdy filtr nesmí namočit. Za chladného počasí je možno vak zvenčí podložit teplou přikrývkou. U vaků DV-52 je v chladném období účelné dítě obléci tepleji (ochrana před chladným proudem vzduchu dmýchaného do vaku vrapovanou hadicí).

Oblečení dětí má být upevněno tak, aby je snadno nevysvlékly. Do vaků je zakázáno vkládat volné přikrývky, peřinky apod., kterými by se mohlo dítě zadusit, nebo které by mohly ucpat přívody vzduchu (vstupní ventily difuzní filtry).

Vaky s dětmi se při přepravě v maximální možné míře chrání před zamořením. Pokud k zamořením dojde, je třeba provést částečnou speciální očistu povrchu vaku. Otevírat vaky a vyjímat děti je možno pouze nejsou-li zamořeny nebo byla-li po jejich povrchu provedena důkladně částečná speciální očista, a to jen v nezamořených prostorech. Děti po pobytu ve vaku budou většinou silně propocené a proto je třeba ihned po vyjmutí z vaku je důkladně osušit (popřípadě omýt) a teple obléknout.

Hlavní úkol pozorovatelen spočíval v pozorování následků útoku na kategorizovaná města a objekty. V polovině 50. let se k chemickému a biologickému  nebezpečí přidal jaderný útok.

Ohnivý záblesk tehdy nebylo možné nijak zaměřit, uvažovalo se pouze o určení azimutu výbuchu a přibližné vzdálenosti. Pozorovatel měl při spatření výbuchu spustit stopky a při přechodu tlakové vlny přes pozorovatelnu je zastavit. Tím by bylo teoreticky možné určit vzdálenost pozemního výbuchu nikoliv však vzdušného.

Na počátku 60. let pro potřeby pozorovatelen CO vznikl speciální přístroj zvaný heliograf HEL-CO. Byl odvozen z běžného heliografu typu 8755, používaného pro meteorologické účely.

Přístroj je umístěn v dřevěné bedně s nápisem. Jedním z důvodů přítomnosti nápisu je určení víka přepravy bedny. Při případném překlopení totiž hrozilo poškození některých části zejména skleněné koule o průměru 96 mm. Hmotnost celé bedny s vybavením  činí přibližně 16 kg.
 
 
Příprava místa
V okolí pozorovatelny Bylo nutné kolmo zabetonovat ocelovou trubku o vnějším průměru 50 mm,
bez přesnějšího určení celkové délky trubky. V blízkosti heliografu se nesměla nacházet vzrostlá tráva ani keře a stromy, které by překážely při zachycení záblesku výbuchu.
 
 

Uvedení do provozu
Nejprve se na ocelovou trubku nasadila nosná část heliografu, tedy nosník se základovou deskou s trojnožkou. Poté nasleduje orientování pomocí buzoly. Na základové desce přístroje je výrazná červená tečka, jež musí směřovat k jihu. Aretaci pak zajišťují šrouby. Snadnější usazení umožňuje krabicová libela na desce. Po připevnění ocelové polokoule následuje osazení registrační vložky.

Ta má tvar kulového pásu. Je opatřená lakovým nátěrem reagujícím na intenzivní světelně tepelné paprsky. Nátěr se musí pravidelně obnovovat.
Okolo registrační vložky je umístěn registrační válec s černě lakovaným povrchem. Uvnitř je opatřen čtyřmi termálními nátěry, které se postupně vypařují při vysokých teplotách. V soupravě jsou dva válce označené bílými římskými číslicemi. Číslo I slouží pro měsíce březen až říjen a číslo II pro měsíce listopad až únor.

Poté se nasadí vlastní skleněná koule a kovová obruba, která zároveň chrání registrační vložku před přímým slunečním světlem a povětrnostními vlivy. Vystředění koule se provádí pomoci stavitelné misky na dně ocelové polokoule nosníku. Při správném vystředění skleněné koule musí být na přiloženém papíru vypálen bod o průměru asi 1 mm. Jestli tomu tak není, je  otáčením misky uvést kouli do potřebné polohy. Při veškeré činnosti je nutné se koule dotýkat co nejméně a často ji čistit bílou prachovkou.

Posledním krokem je zavěšení teploměru poblíž heliografu a to tak, aby byl celý den vystaven přímému slunečnímu svitu. Hodnoty teploměru se při teplotě nad bodem mrazu odečítají, při teplotě pod bodem mrazu přičítají k výsledkům registračního válce. Například na letním válci je vypálen nátěr B a C.  Proužek C reaguje na teplotu 115 0C. Poslední měření teploměru před výbuchem udává 20 0C. Tedy výsledná teplota je 95 0C.

Pro potřeby výpočtu ráže jaderné zbraně (dobové kilotunáže) provedla vyhodnocovací skupina při ŠTOK sestavení přehledové tabulky, tzv. Nomogramu. Velitel hlídky zhotovil panoramatickou mapu pozorovacího pásma pozorovatelny. Zejména šlo o zakreslení dominantních bodů, jako jsou věže, vysílače, mohutné stromy a terénní útvary. V optimálním případě byly vybrány body ve vzdálenostech 1, 4, 8, 10, 15, 20, 25, 30 a 50 km.

Jedním z hlavních údajů pro výpočet ráže jaderného zbraně je viditelnost zjišťována ve dne i v noci. Případná mlha nebo déšť významně snižují intenzitu světelného záblesku při výbuchu, což se podepíše na vypálení termálního nátěru registračního kroužku.

Viditelnost, stejně jako teplotu, bylo nutné kontrolovat každou hodinu nebo při každé změně počasí.

Po výbuchu  jaderné zbraně nejprve pozorovatel v ochranném oděvu provedl měření úrovně radiace pomoci intenzimetru a teprve poté přistoupil k heliografu. Pomoci měrek vyhodnotil registrační vložku natřenou lakem. Určit azimut a elevaci výbuchu a poté vyhodnotit vypálené nátěry registrační vložky. Vše se zaznamenalo do deníku pozorovatele a předalo se veliteli pozorovací hlídky, který hlásil zjištěné údaje Štábu CO okresu (ŠTOK) a Štábu objektu (ŠTOB). Velitel navíc uvedl poslední měření hodnot teploměru a meteorologickou viditelnost.

Na hlášení údajů pozorovatelen navazovala činnost vyhodnocovací skupiny, dislokované na ŠTOK. Nejprve byly do mapy zaneseny azimuty, které určily místo výbuchu. Nasledovaly jednotlivé elevace a další údaje pozorovatelen, které se dosazovaly do tzv. Klíčů sloužících k výpočtu kilotunáže požité zbraně.

Zdroj:  Použita pasáž z knihy:

Meteorologická souprava

Je určena pro vybavení jednotek radiačního a chemického průzkumu a vybraných zařízeni spe-ciální očisty k zjišťování přízemní meteorologické situace.

Součástí soupravy je větrná směrovka, (k určení směru větru) anemometr, (k určení síly větru) kompas, stopky, aneroid, dva teploměry a šestidílná skládací tyč s nástavcem na upevnění směrovky nebo anemometru.
Tabulky pro výpočet vlhkosti vzduchu a potřebné tiskopisy s psacími potřebami.

 Jednotlivé díly soupravy jsou uloženy v dřevěném truhlíku.

Je určena k vybavení analytické části mobilních skupin analytického zjišťování a pro chemické laboratoře CO (služeb CO i objektů).

Základní část PCHL-54 je dřevěná skříňka opatřená na přední  straně dvěma do stran otevíratelnými částmi, obsahujícími přihrádky pro uložení jednotlivých pomůcek a chemikálií.

Přihrádky jsou rovněž v zadní straně. Do skříňky je vložena deska, která se vkláda do otevřené polní laboratoře a tvoří základní pracovní plochu. Je připravena pro připevnění stojánků na sestavy jednotlivých přístrojů. Většina činidel je v malých ampulích, které obsahují dávku na jedno stanovení OL. Se základním vybavením ampulovanými činidly je možno bez doplnění provést 15 až 20 stanovení.

Technické data:  - hmotnost          25 kg
                              -  rozměry           670 x 156 x 455 mm

 Požití PCHL-54

            Polní chemická laboratoř se využívá k provádění analýz, jejichž cílem je určit  otravné látky v předpokládaně zamořených vzorcích a stanovit stupeň zamoření. Postup analýz je uveden v pomůcce Práce se soupravou PCHL (CO-51-4). Chemici specialisté CO provádění analýz prověřují v krajských chemických laboratořích CO.

Je určena k vybavení analytické části mobilních skupin analytického zjišťování a vybraných chemických laboratoří služeb CO a objektů.
Souprava PCHL-75 je uložena ve dvou dřevěných skříňkách, z nichž první obsahuje veškeré laboratorní pomůcky, chemikálie a činidla potřebná pro analýzu a druhá další materiál potřebný pro odmořováni laboratorních pomůcek a zabezpečení činnosti této laboratoře.

Technická data:

skříň č. 1:

- hmotnost               15 kg
- rozměry                 470 x 320 x 240 mm

skříň č.  2:

- hmotnost                15 kg
- rozměry                  140 x 330 x 260 mm

Způsob používání PCHL-75 je stanoven služební pomůckou Práce se soupravou PCHL-75 (CO-51-4).

PCHL-75 se používá k důkazu typových otravných látek, arsenových sloučenin, ke stanovení zbytkového zamoření a aktivního chlóru v odmořovacích látkách.

slouží k vyhodnocování obdržené dávky ionizujícího ozáření podle osobních (diagnostických) dozimetrů DK-62. Zjišťuje hodnoty ozáření od 20 do 1600 rentgenů.

Skládá se z vlastního vyhodnocovacího zařízení, zdroje elektrického napájení a/ ze sítě 220 V/50 Hz přes transformátor zabudovaný v přívodní šňůře, b/ stejnosměrným proudem 12 V, např. z autobaterie, stejnosměrným napětím 6 V (z 5 ks monočlánků 1,5V – typ 5044 nebo 142, velikost
R-20), kožené brašny a příslušenství (přívodní kabely pro napájecí zdroje 220 a 12 V), Záznamníku provozu přístroje, návodu k obsluze a náhradních dílů (žárovky, štětce atd.)

Krystalové dozimetry DK-62 (vyrobené z chloridu draselného) je nutno chránit před vzdušnou vlhkostí a přímým slunečním světlem. Proto se bakelitové krabičky, ve kterých jsou uloženy, nesmí (kromě operací souvisejících s jejich vyhodnocením) otevírat.

Obsluha přístroje vyhledá místo měření ve stínu! Připraví vyhodnocovací zařízení k činnosti podle návodu (monočlámky je nutno vložit do přístroje podle vyznačeného pólování), otevře krabičku s dozimetrem, dozimetr vloží do určeného prostoru, vyhodnotí dávku ozáření, zaznamená ji podle čísla dozimetru, který uloží zpět do krabičky, tuto pevně zašroubuje a tento postup opakuje až do vyhodnocení  všech předložených dozimetrů. Potom přístroj vypne a odpojí zdroj napětí. Při  požití monočlánků nesmí opomenout jejich vyjmutí. Poté přístroj s příslušenstvím uloží do brašny.

Přístroj nesmí být vystaven vlhku a prachu, přímému slunečnímu záření ani výparům alkálií a kyselin. Při přepravě musí být chráněn před nárazy. Při skladování je třeba dodržet teplotu od -15 do +40o C, vlhkost vzduchu do 70%.

Rozdíl mezi typy VDK-62 a VDK-62a spočívá v konstrukčních úpravách. Princip činnosti a způsob použití jsou shodné. Obsluha musí vždy postupovat podle návodu k obsluze.

Tyto soupravy jsou přidělovány zdravotnickým zařízením, protože dozimetry DK-62 nejsou určeny pro operativní sledování stupně ozáření, ale pro stanovení diagnózy při přijetí osob do zdravotnických zařízení (některé příznaky nemocí z ozáření jsou totožné s příznaky jiných onemocnění).

Výchozí normy právní povahy pro POCO

• Usnesení Předsednictva ÚV KSČ ze dne 19. 3. 1971 o jednotném systému branné výchovy obyvatelstva ČSSR,
• Zákon č. 73/1973 Sb., o branné výchově. (Vstoupil v platnost 3. 7. 1973, platnost ukončena 01. 07. 1991).

Zákon č. 73/1973:

§ 1

Účel zákona

Tímto zákonem se stanoví cíle, obsah a rozsah branné výchovy, způsob jejího řízení, práva a povinnosti orgánů, organizací a účastníků branné výchovy.

§ 3

Obsah a rozsah branné výchovy

(2) Branná výchova zahrnuje brannou výchovu žáků, učňů a studentů, přípravu branců, brannou přípravu vojáků v záloze, přípravu občanů k civilní obraně, zájmovou brannou činnost a další činnosti směřující ke stanoveným cílům branné výchovy.

§ 17 Příprava občanů k civilní obraně

„Příprava občanů k civilní obraně posiluje odpovědnost občanů za jejich připravenost k civilní obraně, zabezpečuje, aby si osvojili vědomosti a dovednosti k ochraně, zejména před účinky zbraní hromadného ničení, znali své úkoly pro evakuaci a byli připraveni podle svých schopností pomáhat při likvidaci následků nepřátelského napadení.“

Zákon stanovil: 

Branná výchova zahrnuje také přípravu obyvatelstva k civilní obraně,

Federální ministerstvo obrany vydává metodické pokyny k zajištění jednotného provádění přípravy obyvatelstva k civilní obraně,

Příprava občanů k civilní obraně posiluje odpovědnost občanů za svou připravenost k civilní obraně, zabezpečuje, aby si osvojili vědomosti a dovednosti k ochraně zejména před účinky zbraní hromadného ničení, znali své úkoly pro evakuaci…

Ministerstvo národní obrany vydalo v roce 1979 odborný prováděcí předpis „Příprava občanů k civilní obraně“ (CO-1-3).

Předpis CO-1-3 v článku 3 uváděl, že úkolem přípravy je:

• dosáhnout, aby si každý občan uvědomil odpovědnost za vlastní připravenost k civilní obraně,
• umožnit občanům, aby si osvojili znalosti a dovednosti nezbytné ke své ochraně a k ochraně svých spoluobčanů před účinky zbraní hromadného ničení a ostatními prostředky napadení.

Přepis obsahoval:

• hlavní zásady přípravy,
• normu základních znalostí občana,

Norma základních znalostí občana zahrnovala vojensko-politickou tématiku a odbornou technickou tématiku, vojensko-politická tématika vycházela z marxisticko-leninského pojetí internacionální obrany socialistické vlasti.

Odborná-technická témata:

• Situace a signály civilní obrany;
• Evakuace;
• Činnost obyvatelstva žijícího v prostorech pod vodními díly;
• Individuální ochrana;
• Kolektivní ochrana.;
• Způsoby ochrany v prostorech radioaktivního zamoření, chemického zamoření a bakteriologického zamoření;
• Vyprošťovací a záchranné práce;
• Speciální očista;
• Zdravotnickou příprava;
• Požární ochrana.

Odborná technická témata obsahovala informace a návody, jejichž použití lze v zásadě aplikovat i v míru při vzniku mimořádné situace (požáry, přírodní pohromy aj.).    

Těžiště přípravy občanů k civilní obraně bylo položeno na získání znalostí a dovedností způsobů vyrozumění a varování, činností obyvatelstva za jednotlivých druhů ohrožení a na získání dovedností při praktickém používání prostředků individuální ochrany a kolektivní ochrany aj.

Od roku 1980 až do roku 1989 vydávalo FMO Štáb CO ČSSR pro POCO metodické pomůcky pro cvičitele. 

Příprava občanů k CO v roce 1981, 1982, 1983 atd. „…. Příprava občanů k CO bude organizovaná a prováděna podle Organizačně metodických směrnic pro přípravu CO ve výcvikovém roce…!

Témata příprava byla v rozsahu 2 hodin pro učební skupiny v počtu 30 až 40 osob. Po stránce organizační přípravu zabezpečovaly národní výbory, závody, úřady a instituce a po stránce výcvikové:  Socialistická akademie ČSSR, Svaz pro spolupráci a armádou, Československý červený kříž, Svaz požární ochrany ČSSR.

Po roce 1990 POCO už nebyla organizováno.

V roce 1991 schválila Rada obrany Koncepci civilní obrany České a Slovenské Federativní republiky, kde cílem bylo formulovat zaměření k ochraně obyvatelstva při mimořádných událostech. Tímto je poprvé formulována funkce civilní obrany v době míru.

Zrušení výuky branné výchovy roku 1991 později ukázalo na zjištění, že občané nejsou adekvátně a správně připraveni reagovat na vzniklé mimořádné události.

Literatura

1. Odborné prováděcí předpisy:

• Příprava občanů k civilní obraně (CO-1-3-), 1979,
• Směrnice pro zabezpečení obyvatelstva prostředky individuální protichemické ochrany (CO-2-4)
• Chemický materiál, 1981ál civilní obrany (CO-51-14), 1984,
• Ukrytí obyvatelstva (CO-2-7), 1984,
• Využití městské podzemní dráhy k ochraně obyvatelstva (CO-6-6), 1985,
• Ochrana obyvatelstva a opatření v národním hospodářství při radiační havárii jaderného energetického zařízení (CO-2-19), 1989,

2. Ostatní:

• Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách Ing. Bohumil Šilhánek, Doc. Ing. Josef Dvořák, CSc., Praha 2003
• Příručky lektora -1979 až 1984,
• Základní norma znalostí  - 1966.

Je určen k vybavení speciálních průzkumných jednotek CO. Je uzpůsoben pro použití ve vozidlech

i mimo vozidlo. Lze s ním určovat otravné látky typu V, sarin, soman, yperit, fosgen, difosgen, kyanovodík a chlorkyan ve vzduchu, na terénu, technice, výstroji i na živých organismech.

CHP-71 se skládá z přístroje, zásobníků průkazníkových trubiček, otevírače průkazníkových trubiček uzpůsobeného k připevnění na zápěstí ruky, nástavce s ochrannými kloboučky, držáku přístroje pro upevnění ve vozidle, nosného popruhu, kabelu pro připojení přístroje k palubní síti stejnosměrného proudového rozvodu vozidla, ze zásoby vstupních a výstupních filtrů, žárových ohřívacích tělísek, indikátoru teploty a brašny na příslušenství. Pro přepravu je souprava uložena v polystyrénovém přepravním obalu. Do soupravy se vkládá záznamník přístroje s návodem k obsluze.

Technická data:

• hmotnost přístroje               3,3 kg
• hmotnost soupravy             4,2 kg
• rozměry soupravy              560 x 290 x 190 mm v přepravním obalu

Přístroj lze používat buď ve vozidle,kdy je upevněn na držáku a zapojen pomocí kabelu k palubní síti vozidla, nebo po vyjmutí z držáku, odpojení kabelu a zavěšení na nosný popruh mimo vozidlo a využitím monočlánků jako zdroje proudu.

Do komory přístroje se vkládají otevřené průkazníkové trubičky, přes které se elektrickým čerpadlem regulovaně nasává kontrolovaný vzduch. Množství nasávaného vzduchu se reguluje pomocí potenciometru a kontroluje průtokoměrem. Na vstupu vzduchu je vřazen vstupní proti-dýmový filtr, na výstupu výstupní filtr (pohlcovač par otravných látek). Na víčko vstupního filtru je možno připojit pryžovou hadičku vyvedenou mimo vozidlo, nebo nástavec. Do nástavce se vkládají kloboučky se vzorky zamořeného terénu nebo materiálů a překrývají se zásobním vstupním filtrem. Použití nástavce je obdobné jako u PCHR-54.